Dopad klimatické změny na lejsek černohlavý a další ptáky v ČR

Odvěké změny klimatu z velké části určují osud mnoha živočišných druhů. Toto stěhování probíhá dodnes. V řádu desítek let klimatické podmínky na Zemi nejsou zdaleka stabilní. Aktuálně se na většině míst otepluje; k tomu přibývá extrémních výkyvů počasí. Konkrétně v Evropě stále mírnější zimy střídají stále teplejší a sušší léta.

Globální oteplování se stalo obrovským politickým, ekonomickým i ekologickým tématem. Není proto divu, že se stále častěji skloňuje i v souvislosti s ornitologií. Aktuálně můžeme být svědky zajímavých změn rozšíření mnoha druhů živočichů, včetně ptáků. Ti, jelikož mají křídla, mohou pružně reagovat na sebemenší komplikace či příležitosti v zavedeném životním cyklu. Jejich novodobá evoluce tedy probíhá velmi rychle - často v řádu pouhých pár generací!

Mnohé tažné druhy migrují jinam a jinudy (např. pěnice černohlavá), nebo nemigrují vůbec (např. rehek domácí). Nápadně se mění také areály hnízdního výskytu, o kterých se dnes budeme bavit podrobněji. Česká republika má ke sledování těchto změn doslova strategické umístění. V centru Evropy se totiž nacházíme na hranici rozšíření mnoha „chladnomilných“ i „teplomilných“ druhů.

Co se týče samotné teploty, ptáci jsou mimořádně odolní. Teplokrevní živočichové s tuhou kůží a hustým peřím několika vrstev, jenž mohou dle libosti stahovat či roztahovat (a tím pohotově imitovat lidské vrstvy oblečení od trika po zimní bundu). Svá vejce a mláďata zahřívají vlastním tělesným teplem z hnízdních nažin.

Stovky druhů jsou schopné úspěšně vysedět vejce za mrazivého počasí: takoví otužilci jsou i mezi našimi ptáky (např. hrdlička zahradní, křivka obecná, volavka popelavá, některé kachny a sovy). Mnoho navíc migruje napříč podnebnými pásmy: stejné vlaštovky a lejskové, kteří hnízdí ve Skandinávii, o půl roku později přeletí Saharu!

Čtěte také: Ochrana lejska bělokrkého

Ptáci jako skupina jsou snad ze všech vyšších forem života nejlépe přizpůsobeni kolísání teplot a zvládání teplot extrémních. Díky tomu se i jednotlivé druhy obvykle dobře adaptují se změny teplot. Mnoho tropických či subtropických ptáků např. z jižní Ameriky či Austrálie je možné v ČR chovat celoročně ve venkovních voliérách. Z přírody je pak výbornou ukázkou případ husice nilské (původem z tropické Afriky!) jenž u nás dokázala úspěšně vyhnízdit v prosinci!

Ptáci potřebují hlavně vhodné prostředí, hnízdiště a dostatek potravy. Teplota samotná není klíčová. To krásně ilustrují i volavky popelavé, volně žijící v pražské zoo. Vzhledem k trvalému přikrmování ve výbězích pelikánů a čápů s klidem zahnízdí už v půlce zimy.

Posuny průměrných teplot v řádu jednotek stupňů tedy samy o sobě tedy nevyhubí žádnou ptačí populaci, obzvlášť ne v našem mírném pásmu. Opeřenci nezačnou padat vedrem z nebe, přesto na klimatické změny reagují. U nás se stávající populace často stěhují k severu nebo do vyšších poloh, zatímco do nížin a jižních oblastí se šíří nové druhy z jihu Evropy.

Potrava a biotop: klíč k přežití

Ptáci reagují nikoli na oteplení samotné, nýbrž na změny v populacích rostlin a bezobratlých - základních stavební kamenů všech biotopů. Těm už horko být určitě může. Nedokážou ovládat tělesnou teplotu a citlivě reagují na každý zlomek stupně teploty okolní. V potravním řetězci totiž stojí ptáci na vrcholných příčkách. Živí se choulostivějšími rostlinami, bezobratlými nebo drobnými obratlovci. Potřebují tedy podmínky, kde přežijí nejen oni, ale i jejich oblíbená potrava.

Dále potřebují vhodný biotop. Každý ptačí druh má více či méně specifické představy, jak by měl vypadat jeho domov. Tato představa - odborně ekologická nika - je základní vlastností druhu a rozdělení působnosti do specifických nik stojí za velkou částí biologické rozmanitosti druhů.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Kdyby např. všichni drobní pěvci živící se hmyzem a stavící hnízda ze suché trávy netrvali na svých biotopových preferencích, početná čeleď pěnicovitých by splynula do jednoho druhu. Jednoho pěnico-rákosníko-budníčka, co by žil v zahradách, rákosí, polních houštinách i lesích. Ve skutečnosti máme v této čeledi několik generalistů a mnoho biotopových specialistů, kteří mají o své nice podrobnou představu a trvají na ní. Charakter krajiny přitom určují z velké části právě rostliny. A jejich druhové složení zase ovlivňuje klima.

lužní les ani horská smrčina neporoste ve Středomoří, stejně tak polopoušť se neudrží u pobřeží severní Evropy. S rostlinami souvisí i téma vody v krajině. Ta se za vyšších teplot rychleji odpařuje, což způsobuje vysychání mělkých mokřadů, tůní a rašelinišť, a také změnu skladby dřevin.

Opeřence proto klimatická změna až na výjimky nezasahuje přímo; sami si s výkyvy počasí poradí. Ovlivňují je však četné nepřímé důsledky v podobě posouvání a mizení biotopů a potravy v nich. Do našich teplých nížin, zejména oblastí jižní a střední Moravy, ale také jižních Čech, se v posledních letech šíří celá skupina teplomilných druhů ptáků.

Jde zejména o obyvatele vod a mokřadů: pisilu čáponohou, tenkozobce opačného, zrzohlávku rudozobou, husici liščí, kormorána malého, kolpíka bílého, volavku stříbřitou a rusohlavou. Ačkoli tyto druhy se dají označit za vysloveně teplomilné, důvody jejich šíření k nám opět vychází spíše z nároků na prostředí.

Česká republika má na svou rozlohu a absenci moře výjimečné množství sladkovodních biotopů, čemuž vděčíme mj. tradici rybníkářství. A je logické, že tyto evolučně mladé (pár set let staré) biotopy v krajině, kde by je nikdo nečekal, postupně stále objevují populace mokřadních ptáků ze všech světových stran. Konkrétně z jihu jich proudí více mj. proto, že právě v tomto směru se nachází nejbližší přirozený „rybníkovitý biotop“: Neziderské jezero.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

Konkrétně na Jižní Moravě k šíření třech ptáků - pisily, tenkozobce a husice liščí - zásadním způsobem napomáhá management rezervace Lednické rybníky. Tam se každoročně jedna z nádrží upouští do podoby obrovské mělké bažiny připomínající právě jižní stepní jezera, která elegantní bahňáci a husice milují. Podobně slouží i extrémně mělký, takřka bažinný rybník Bažantnice na Mutěnických rybnících.

Z těchto základen se pak zmíněná trojice místy šíří i do jiných lokalit, téměř vždy silně poznamenaných člověkem (ať už jde o letněné rybníky či zaplavené louky a ornou půdu). Kormorán malý se k nám šíří z jihu. Případ kormorána malého je také založen na biotopových a potravních preferencích. Tento malý rybář k nám každoročně vzácně zalétal v pohnízdní době, až jich roku 2021 dorazilo hned 200, z nichž část přezimovala a zahnízdila.

Tento náhlý vpád je spojován se zhoršováním podmínek na Neziderské jezeře. Část tamních kormoránů malých tedy vyrazila na sever a hromadně obsadila hnízdní ostrov volavek na největším přijatelném „jezeře“ v ČR - vodní nádrži Nové Mlýny. Tam mají zdá se dostatek potravy (drobných ryb - paradoxně včetně invazních druhů, jako je střevlička východní) a tak má nová kolonie poměrně dobré vyhlídky.

Podíváme-li se na ostatní druhy, důvody šíření jsou víceméně podobné: jižní populace postupně během oteplování objevují vhodné biotopy v našem státě. Zatímco některým ptákům dopady globálního oteplování v naší přírodě svědčí, jiným stěžují samotné přežití. Jde zejména o dvě skupiny.

První z nich tvoří někteří ptáci našich hor, jako je tetřev, tetřívek, kos horský, pěvuška podhorní, linduška horská a podobně. Ti potřebují biotopy jehličnatých pralesů, kosodřevin či horských luk a skalisek, kde chladné podnebí ovlivňuje druhové zastoupení i sezonní výskyt živočišné a rostlinné potravy. Nicméně v celosvětovém měřítku tito ptáci buď žijí převážně na dálném severu (tetřev a tetřívek), nebo v horách mnohem vyšších, než jsou ty naše (linduška horská, kos horský, pěvuška podhorní).

U nás byli vždy na okraji svého areálu a jejich populace jsou tedy křehké - stačí šťouchnout malým oteplením a zhroutí se. To je pro naši avifaunu reálný (ač prakticky neřešitelný) problém. Naštěstí to však - prozatím - není problém pro světové populace zmíněných druhů, které mají ve svých centrech rozšíření silné základny (např. tetřev zůstává v pásmu tajgy běžným druhem).

Kos horský patří k několika mála druhům, kterým klimatická změna u nás nevyhovuje - jeho početnost se snižuje a vymírají lokální populace v nižších nadmořských výškách. Oteplování ho tlačí až na vrcholky hor. Za mnohem vážnější považuji synchronní úbytek desítek dálkových migrantů, zejména z řad pěvců.

Dlouhodobé výsledky Jednotného programu sčítání ptáků (jpsp) ukázaly, že právě dálková migrace je společným jmenovatelem většiny ubývajících druhů ptáků v posledních 20 letech. Koncem léta míří do subsaharské Afriky a v dubnu či květnu se vrací do mírného pásma, aby zde vyvedli mladé. Do Evropy je láká je dočasná hojnost hmyzu.

Vlivem střídání ročních období je výskyt většiny poživatelných housenek i mnoha dospělců zhusta koncentrován do května a června. Vzniká dočasný hodokvas pro hmyzožravce. Zároveň zde mají menší počet konkurentů (s nimiž by se museli o hmyz dělit) i predátorů (kteří mohou hnízdění zmařit), než v tropech, kde je biodiverzita obratlovců vyšší.

Proto si desítky druhů hmyzožravých ptáků vyvinuly náročnou strategii dvojího domova, kdy letní a zimní sídlo jsou od sebe vzdáleny tisíce kilometrů. Postupně však tato strategie přestává být adaptivní. Hnízdit ve střední Evropě a migrovat do subsaharské Afriky je dnes o poznání horší nápad, než před nějakými 500 lety.

Jednak se rok od roku rozšiřuje Sahara. Největší poušť světa, jejíž přelet byl odnepaměti extrémním výkonem, jenž mnoho ptáků nepřežije. Každých pár kilometrů pouště navíc může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí. Dále se vlivem oteplování urychluje jarní líhnutí a vývoj hmyzu.

Sýkory, brhlíci a šoupálci nemají problém na tyto změny reagovat: zkrátka zahnízdí dříve, aby se jejich mláďata vyvíjela v době největší hojnosti. Avšak mnohé pěnice, lejskové, cvrčilky a další to nemají šanci stihnout. Tyto dva důvody souvisí s oteplováním (avšak všimněte si, že i zde hraje hlavní roli prostředí a potrava - ne teplota jako taková).

Máme zde však i další příčiny, proč zrovna dálkoví migranti to mají těžké - a které s klimatem naopak nesouvisí vůbec. Především je to celkový úbytek hmyzu i mnoha specifických biotopů vlivem intenzivního využívání krajiny (zejména lesnictví a zemědělství). Mnozí dálkoví migranti jsou zároveň biotopoví specialisté.

Potřebují určité konkrétní typy stepní, lesostepní, mokřadní či lesní krajiny. A tak se (na rozdíl třeba od sýkor, strakapouda velkého a holuba hřivnáče) nedokážou pružně přizpůsobovat změnám krajiny způsobeným lidským hospodařením. Lpí na svých zajetých potřebách - stejně jako na zajeté tradici dálkové migrace.

Dnešní střední Evropa pod taktovkou lidské činnosti upřednostňuje stálé ptáky a migranty na kratší vzdálenosti - a přizpůsobivé generalisty, což jde často ruku v ruce. Nabízí jim možnost urbanizace s četnými výhodami (potravu - krmítka, odpadky; specifické hnízdní možnosti - super husté keře a túje, otvory v budovách, budky; méně přirozených predátorů; mírnější zimy).

Ze skupiny stálých ptáků a migrantů na krátké vzdálenosti se urbanizují desítky druhů. Lejsek černohlavý - chladnomilný dálkový migrant vázaný na pozdně jarní boom housenek ve smíšených lesích vyšších poloh. Aktuálně velmi nevýhodná kombinace vlastností. Klimatická změna mu vysloveně nesvědčí.

Má problém se včas vrátit ze zimovišť a zahnízdit v době líhnutí listožravých housenek, které se neustále posouvá. Ovšem faktorů je jako vždy vícero - ohrožuje ho též intenzivní lesnické hospodářství ve vyšších polohách vedoucí k nedostatku hnízdních dutin a samotná dálková migrace, která se stává stále méně adaptivní strategií.

Lze říci, že přihlížíme dalšímu příkladu přirozeného vývoje a selekce - jakkoli je zde selekčním tlakem lidská činnost. Dálkoví migranti - obzvláště pak specialisté - se nedokážou přizpůsobit, tak ubývají, až mizí. Potíž je pochopitelně v našich hodnotách a zájmech: chceme biodiverzitu, nechceme, aby jakékoli naše druhy ptáků mizely a vymíraly (což subjektivně sdílím, ač z evolučního hlediska jde o záměr nepřirozený).

Dálkoví migranti specializovaní na určité biotopy tvoří významnou část naší avifauny. V rámci řádu pěvců tvoří doslova pilíř biodiverzity. Právě díky svým specializacím se vyvinuli v nespočet odlišných druhů, z nichž každý má své odlišné požadavky na prostředí.

Zároveň nutno podotknout, že i pro část ohrožených migrantů - jako je např. pěnice vlašská či lejsek černohlavý - platí to samé, co pro naše horské druhy: Česká republika leží na okraji jejich areálu rozšíření, a mají násobně početnější (a často stabilnější) populace v jiných částech Eurasie.

Nic z toho pro nemá vyznít jako znevažování lokálních úbytků těchto druhů. Pouze se snažím ukázat celý problém v širším kontextu, který je shodou okolností i optimističtější. V dlouhodobém horizontu se může stát, že bude-li oteplování pokračovat, některé zmíněné druhy zažijí globální ztrátu svých biotopů.

Avšak mnohem rychleji a mnohem více druhů bude vyhubeno lidským využíváním krajiny. Nyní se podíváme na rebely: druhy, které se chovají úplně opačně, a v době globálního oteplování se šíří ze severu na jih (popř.

Polák chocholačka byl původně druh severských a severovýchodních jezer a mořských pobřeží, potřebuje tedy čistou vodu s dostatkem mlžů a vodního hmyzu, jímž se živí. V chráněných oblastech s extenzivním chovem ryb to dobře splňují rybníky; místy však také parkové rybníčky ve městech a dolní toky řek. S oblibou hnízdí na ostrůvcích, kde jsou jejich hnízda chráněna před predátory.

Hohol severní k nám přišel z podobného prostředí jako chocholačka: na rozdíl od něj však potřebuje k hnízdění dutiny starých stromů v bezprostřední blízkosti vody. Morčák velký taktéž hnízdí v dutinách. Coby říční kachna obsazuje přírodní břehové porosty našich nížinných řek.

Všechny tři druhy také těží z přibývání nových vodních ploch vzniklým zaplavováním dolů, štěrkoven a pískoven, na nichž s oblibou ve velkém počtu zimují jak naše hnízdní, tak severské populace. Potápivé kachny krásně ilustrují, že když má pták vhodný biotop, bezpečné hnízdiště a dostatek potravy, nuance v údajích na teploměru ho nijak nerozhodí.

V tomto případě to navíc nebyly zrovna nuance: srovnejme skandinávské a ruské klima s tím naším! Rodinka poláků chocholaček, šlapadla, Vltava, Vyšehrad a hejno rozostřených komárů. Biotop silně vzdálený původnímu domovu chocholaček: severským jezerům. A to nejen opticky, ale i klimaticky. Přesto nabízí vše, co chocholačka potřebuje k životu.

„Proti proudu klimatu“ jde i tundrový predátor drobných hlodavců: kalous pustovka. Dlouho v naší krajině patřil k nepočetným zimním hostům, ale v posledních několika letech si zimující ptáci všimli, že na našich polích se často přemnožují hraboši - vhodná potrava.

Tak toho využili a s pomocí ornitologů (kteří chránili jejich hnízda před vysečením) začali úspěšně hnízdit přímo na zemi v obilných lánech. Pokud se jakýkoli ptačí druh začne na velké ploše najednou rychle šířit, či naopak vymírat, téměř vždy je to důsledek více faktorů (a téměř nikdy pouze oteplování). Při posuzování př...

tags: #lejsek #černohlavý #dopad #klimatické #změny

Oblíbené příspěvky:

• Venkovní výuka
• Správný odpadkový koš
• Recyklační poplatek: Vysvětlení
• Přehled moderní epistemologie přírody
• Informace o třídění odpadu ve Vraném