Metody měření klimatu

Školu a v ní i každou třídu můžeme vnímat jako specifickou a svébytnou sociální skupinu. Dění v těchto sociálních skupinách je pro výuku velmi důležité a dokáže výchovně-vzdělávací proces všem jeho účastníkům významně ulehčit, nebo také zkomplikovat.

Klima školy ovlivňuje, jak se v ní žáci, pedagogové, rodiče, ale i náhodní návštěvníci cítí - zda jsou uvolnění, mají dojem bezpečí, přátelskosti. Částečně se na klima podílí školní řád, mnohem více ho ale utváří nepsané zvyklosti, vztahy a třeba i mimoškolní akce. Od pojmu kultura školy se liší tím, že je subjektivnější a souvisí s prožíváním; kultura školy se však svým vnějším rámcem klima přímo dotýká.

Akademičtí odborníci hovoří obvykle o klimatu školy holisticky, tedy celostně, vnímají mnoho jeho faktorů. Podle nich odráží ale především kvalitu vztahů ve škole, od vedení přes zaměstnance po žáky a úroveň výuky. Škola s dobrým klimatem má otevřené a konstruktivní pracovní vztahy, následkem čehož v ní může probíhat i kvalitní výuka.

Klima školy zjednodušeně vypovídá o tom, jak se žáci, učitelé i rodiče cítí v prostředí dané instituce. To přímo ovlivňuje jejich motivaci a průběh učení. Součástí klimatu je kromě ekologické, společenské a sociální dimenze i tzv. kulturní rozměr školy, do kterého se řadí dodržování tradic, užívání symbolů, uznávání a zpřítomňování hodnot a podobně.

Klima školy není totéž co atmosféra nebo prostředí. Například přestože dlouhodobě panuje dobrý vztah žáků k učiteli, během nějaké kázeňské situace, kterou musí pedagog direktivně řešit, může jeho oblíbenost klesnout. Ale protože dlouhodobě parametry klimatu zůstaly nezměněny, jde o pouhý výkyv, který se během dalšího období vrátí na své původní hodnoty.

Čtěte také: Zkoumání ekologie

Mluvíme-li o klimatu, je nutné zdůraznit, že pracujeme s názory a subjektivním hodnocením výše popsaných (a případně dalších) charakteristik účastníky edukačního procesu. Diagnostika, pokud nemá jasný cíl, je spíše plýtváním časem a energií. Každé plánování diagnostického procesu proto začíná stanovením jeho cíle a účelu. Nejprve si musíme odpovědět na otázku, co chceme vlastně zjistit a k čemu nám to bude - teprve pak volíme cestu, jak požadované informace získat. Čím je účel diagnostiky stanoven jasněji a konkrétněji, tím snáze se plánuje vše ostatní.

Diagnostiku ve škole používáme nejen k popisu a měření nějakého jevu, ale především jako východisko pro plánování co nejefektivnějších opatření ke zkvalitňování edukačního procesu. Ke každé diagnostice někdo dává podnět (můžeme to být my sami, vedení školy, rodič, inspekce, žák). A prakticky vždy její výsledky někomu následně sdělujeme. „Zakázce“ a jejímu „zadavateli“ musíme uzpůsobit nejen samotný obsah našeho zkoumání, ale také způsob vedení záznamů a formu sdělování výsledků. Pokud je nezohledníme již ve stadiu plánování, může nám to později způsobit problémy (např. chybí-li nám následně průkazné podklady).

Další důležitou otázkou je, kdo bude informace získávat. Musíme zvážit, zda diagnostický proces povede sám učitel, školní metodik prevence nebo jiná vyškolená osoba ve škole, nebo zda přizveme externí odborníky. Ti mohou na škole pomoci přímo nebo formou porady či supervize. Některé vybrané aspekty klimatu školní třídy lze také otestovat soukromými subjekty přes internet.

Provádí-li diagnostiku učitel, má oproti jakémukoli externímu pracovníkovi velkou výhodu v tom, že má příležitost sledovat dění ve třídě po relativně dlouhý čas, a vnímá tedy více kontext některých situací ve třídě. Někdy je ale pohled učitele naopak příliš citově zaangažovaný s ohledem na účel diagnostického šetření. Pokud pak sáhneme po jiném zaměstnanci školy, máme většinou zajištěnou větší kontinuitu práce se třídou, než pokud sáhneme po externistovi. Ti navíc často nejsou schopni reagovat na naši zakázku ze dne na den (to musíme při plánování brát v potaz). Mají však zpravidla výhodu hlubší průpravy v diagnostických dovednostech.

Při plánování našeho šetření bychom měli také zvážit, zda se bude třídním klimatem zabývat jen jedna osoba, nebo zda se na diagnostice bude podílet více osob. Někdy přizvaný odborník k tomuto účelu zasílá škole připravený formulář, který připomíná, které informace ke své práci potřebuje. Většina profesionálů se přitom vůbec nebude zlobit, pokud napíšeme něco navíc „mimo kolonky“, ale může se ocitnout ve stadiu naprostého zoufalství, pokud budou naše informace vágní a nicneříkající.

Čtěte také: NOx a metody denitrifikace

Evaluační nástroje k měření klimatu školy

Jakým způsobem je možné klima školy vůbec měřit? Český akademicky verifikovaný soubor dotazníků Klima školy umožňuje komplexní náhled na problematiku tím, že je de facto trojitý. Jeho součástí jsou tři sady dotazníků, a to pro následující skupiny zapojené do klimatu školy a rezonující s ním: žáci, učitelé, rodiče.

Dotazník též prošel první revizí, zhodnocením prvních výsledků a je k dispozici pro online vypracování.

Výzkum klimatu školy se v minulosti v zahraničí i u nás opíral především o kvantitativní výzkumné přístupy, které vycházely ze souborů dotazníků a škál nebo sociometrických technik. Vyplňovaly je velké skupiny respondentů: žáci, učitelé, rodiče, vedení školy, provozní zaměstnanci. Aby byl minimalizován subjektivismus jednotlivců, byly názory různých skupin srovnávány.

V českém prostředí se pak klimatem školy zabývali kromě Heleny Grecmanové a Roberta Čapka i další autoři (namátkou J. Lašek a J. Mareš), a to již od 90. let minulého století. Shrnutí jejich práce včetně relevantních výstupů nabízí Čapkova publikace.

Je potěšující, že řada škol se o své klima zajímá, opakovaně ho testuje a výsledky šetření včetně způsobu testování zveřejňuje na svých webových stránkách. Kvalitně zpracovaný digitální výstup dotazníku Klima školy vznikl v roce 2019 na kutnohorském Gymnáziu Jiřího Ortena - zde je možné podívat se na výsledky prizmatem rodičů, učitelů i žáků jednotlivých tříd.

Čtěte také: Metody prevence

My Class Inventory (MCI)

Existují různé způsoby, jak učitelé ověřují své působení (a další složky třídního klimatu) ve třídě, a to i u relativně malých dětí. Zpětné vazby pomocí různých výpovědních archů, plných „smajlíků" nebo jiné zjednodušující grafiky, mají bezesporu svoji cenu. Někdy však přijde čas na sofistikovanější způsob a tím by mohla být metoda dotazníku MCI (My Class Inventory).

Metoda MCI je určena pro žáky 3. - 6. tříd. Měří vždy klima v jednom předmětu (třídní učitel tedy neměří klima ve „své" třídě, ale například pouze v předmětu fyzika). Navíc má tato metoda dvě formy - aktuální a preferovanou. Aktuální odráží současný stav, preferovaná ukazuje přání žáků v jednotlivých oblastech. Vyplnění trvá třídě přibližně 20 minut, pokud učitel nechá žáky i vyhodnocovat a počítat své odpovědi, je to další půlhodinka. Ovšemže to také může pilný pedagog počítat v klidu doma, a obavy nejsou na místě - jedná se vlastně o sčítání hodnot 1, 2 a 3.

Příklad použití MCI

Abych ukázal užitek, který mohou mít výsledky MCI, posloužím si reálným příkladem 6. třídy jisté hradecké školy. Výsledky jednotlivých měřených složek klimatu mají hodnotu 5 až 15 bodů, čím je vyšší, tím víc je proměnná „naplněna".

• Spokojenost ve třídě - aktuální 11,9; preferovaná 12,7.
• Třenice ve třídě - aktuální 11,4; preferovaná 5,6.
• Soutěživost ve třídě - aktuální 11,9; preferovaná 9,8.
• Obtížnost učení - aktuální 8,00; preferovaná 6,02.
• Soudržnost třídy - aktuální 10,1; preferovaná 12,5.

Nyní může pedagog přemýšlet o způsobech jak třenice snížit a zlepšit vztahy v kolektivu. Podobné poznatky, které pedagog získá z dotazníku MCI, mohou pouze pomoci jeho úsilí. Jsou také platnou protiváhou jiných způsobů hodnocení žáků a v neposlední řadě jeho vlastní práce. Pro školy pak představuje měření třídního klimatu další ze způsobů evaluace, který se může (a měl by) objevovat ve výročních zprávách.

Třídní klima

Mluvíme-li o třídním klimatu, máme na mysli náladu, atmosféru a vztahy mezi dětmi ve třídě nebo mezi třídním kolektivem a pedagogy. Příjemné, pozitivní, na společnou práci zaměřené klima má do velké míry vliv na efektivnější osvojování učiva. V podstatě všichni vyučující (nejvíce pak třídní učitelé) neustále sledují třídní klima a usilují o to, aby bylo co nejpříjemnější pro všechny. Ve třídách, které navštěvují sociálně znevýhodněné děti, může mít skupinová dynamika specifický náboj. V dětském kolektivu se může jakákoliv odlišnost stát příčinou konfliktu, problematické chování se přitom může objevit i ve zdánlivě bezproblémové třídě. Prvním krokem k prevenci i řešení konfliktů je diagnostika třídního klimatu. Zjistit, jaké je klima ve třídě, může učitel nejen každodenním kontaktem s dětmi, ale i standardizovanými metodami. Tyto poznatky pak umožní zvolit nejvhodnější postupy k řešení problému. Už na prvním stupni základní školy děti vnímají odlišnosti jiné etnické skupiny nebo „společenské třídy“.

Zdravé třídní klima znamená především to, že se každé dítě cítí ve třídě příjemně a není mu ubližováno (nemyšleno pouze fyzicky). Jediným řešením je prevence. Každý kolektiv je živým organismem, který se vyvíjí, a pouze systematická práce se vztahy ve třídě může mít za výsledek „prima partu“. V případě, že se se třídou nepracuje, může vést vyhrocení vztahů k šikaně. Doporučovány jsou pravidelné třídnické hodiny a práce v kruhu. Záleží ale na každém učiteli, zda se klimatem třídy takto otevřeně zabývá.

Děti se posmívají za chudobu nebo za etnický původ. Jak se k tomu postavit? Rozhovor. Nejvhodnější metoda, jak se dopátrat osobního výkladu situace dítěte. Měl by být veden ohleduplně, bez odsuzování a tvrdých výroků na adresu ostatních. V rozhovoru se soustřeďme na současnou situaci a současný problém, nediskutujme vlastnosti dítěte ani dřívější situace jeho sociálního chování, aby u něj nevznikl dojem, že mu nejsme ochotni pomoci. Naslouchejme aktivně.

O diagnostice třídního klimatu mluvíme tehdy, když chceme změřit - kvantifikovat nebo kvalifikovat - vzájemné vztahy mezi žáky. Diagnostika nám napomůže přesněji určit obtíže, kritické a zdravé vztahy, to, jakým způsobem a kde je třeba začít intervenovat. Na základě výsledků usoudíme, zda vůbec a jak vztahy řešit. Samotná diagnostika nikdy nesmí zůstat osamoceným činem.

Standardizované metody

Standardizované metody představují především dotazníky. K dispozici je široká škála podkladů od obecnějšího zaměření po sledování konkrétních jevů.

• Dotazník D-1, D-2 (Doležal) je vhodný pro druhý stupeň základní školy a především pro diagnostiku počínajících fází šikany.
• Dotazník MCI (Fraser) je určen pro žáky 3.-7. ročníků a zjišťuje pohled dětí na svou třídu. Jeho nespornou výhodou je rychlá administrace a rychlé vyhodnocení.
• Dotazník CES (Mareš) sledující sociální klima ve třídě vychází z předchozího dotazníku MCI, porovnává mínění dětí a pedagogů o situaci ve třídě.
• Dotazník DSA (Juhás) zaměřený na sociální adaptaci 1. a 2. tříd ZŠ je vhodný pro zjišťování toho, jak se dítě cítí ve třídě akceptováno druhými.
• SO-RA-D (Hrabal) vychází z morenovské sociometrie. Zkoumá preference dětí, sympatie a atraktivitu.
• Dotazník B-4 a B-3 (Braun) je určen pro žáky ZŠ. Staví proti sobě kladné a záporné body z preferencí ve třídě a zároveň sonduje spokojenost dítěte se třídou.
• SOCIOKLIMA (Mikulková) je metodou on-line mapování vztahů ve třídě.

Diagnostiku je třeba vnímat jako užitečný nástroj, který nám umožní lepší orientaci v problému. Je na ni však třeba navázat dalšími postupy práce se třídou tak, aby získané diagnostické údaje skutečně napomohly zkvalitnění práce s třídním kolektivem.

Je vhodné, když se závěry diagnostiky třídního kolektivu neopírají pouze o výsledky jednoho šetření, ale jsou souhrnem několika na sobě nezávislých procesů - pozorování, rozhovorů, standardizovaného dotazníku apod.

Důležité je správné načasování. Ideální je, když jsou přítomni všichni žáci a jsou dostatečně motivováni se diagnostiky účastnit. Důležité je též zvážit načasování v průběhu školního roku a v průběhu školního dne. Obzvláště náročnější standardizované dotazníky vyžadují vyšší míru pozornosti a soustředění.

Se získanými informacemi musíme pracovat maximálně citlivě, veškeré údaje jsou důvěrné. Seznámení s výsledky je třeba provádět rovněž velmi citlivě jek ve vztahu k dětem, tak ve vztahu k ostatním vyučujícím. Děti budou na výsledky zvědavé - na tyto informace mají bezpochyby nárok. Je však důležité zvážit, jaké informace dětem a jejich pedagogům poskytneme.

Dotazník KLIT

Dotazník o 27 otázkách slouží k měření školního klimatu. V praxi ho mohou vhodně využívat nejen pedagogové. Dotazník má v záhlaví uvedené instrukce pro jeho vyplnění. Pomocí této metody se může učitel seznámit se třídou, může sledovat postoje žáků ve třídě, rozdíly mezi dívkami a chlapci apod. Učitel může vyhodnotit i jednotlivé výsledky u prvků klimatu školní třídy, čímž obdrží profil dané třídy.

Vyhodnocující učitel přepíše čísla, která žák v dotazníku zakroužkoval, pod dotazník do příslušného řádku, sečte je a tím získá hrubé skóre, jež může porovnat se stenovými normami. Tak získá individuální obraz klimatu třídy tak, jak jej vidí konkrétní žák. Výsledky u každého žáka se sečtou po sloupcích. Dotazník prošel statistickým ověřením a byl úspěšně vyzkoušen v praxi.

Další informace k tématu školního a třídního klimatu a jejich měření můžete nalézt v publikaci Čapka (2010). Ta obsahuje odborné poznatky včetně řady příkladů z praxe. Kromě jednotlivých kategorií klimatu uvádí také možnosti jejich zlepšování a aktivního působení na ně. Kromě dotazníku KLIT předkládá také další evaluační nástroje k měření tohoto fenoménu.

Sociometrie

Jedná se o techniky a metody dovolující hlubší vhled do vztahů ve skupině a do její struktury. Typicky se děti vyjadřují jmenovitě k ostatním spolužákům ve třídě a označují ty, kteří jsou jim sympatičtí/nesympatičtí, a ty, kteří dění ve třídě významně ovlivňují. Případně hodnotí a vybírají preferované spolužáky podle jiných předem stanovených kritérií. V nejklasičtější úpravě má sociometrie formu dotazníku (např. SO-RA-D).

Výsledkem sociometrie by měla být informace o pozicích jednotlivých žáků ve třídě, o tom, jaké se vytváří ve skupině podskupinky, apod. Většina technik ale umožňuje zjistit něco málo „navíc“ v porovnání s technikami jinými. Sociometrii lze upravit také do podoby hry (Židličky si vymění ti, kdo…, Dotkni se toho, kdo…). Tuto formu sociometrie musíme ale velmi dobře naplánovat a na některé typy otázek se v ní ptát nemůžeme (mohlo by to vést ke zranění některých účastníků skupinových aktivit).

Především u menších dětí bývají poměrně oblíbené. V principu v nich zjišťujeme „skryté“ obsahy mysli a názory pomocí podnětového materiálu, který snižuje vnitřní psychické obrany člověka. Dítě pak snáze nakreslí nebo doplní informaci, kterou by při běžném rozhovoru mohlo mít problém říci nahlas. Dítě by proto před použitím techniky nemělo tak úplně tušit, kterou informaci se od něj snažíme získat. Velmi důležitá je tedy instrukce, kterou k aktivitě dostává. V prostředí školy saháme spíše po technikách, které „nejdou do hloubky“. Protože se jedná o metody s potenciálem k oslovení hluboce soukromých myšlenek, dáváme si velký pozor při rozhovoru s dítětem o tom, co vytvořilo, abychom ho nevědomky nezranili. V žádném případě nesdělujeme své interpretace před třídou!

tags: #metody #měření #klimatu

Oblíbené příspěvky:

• Knihy o filozofii ekologie
• Průzkum: Víra v klimatickou změnu v ČR
• Sleva na manželku: Vysvětlení
• Řešení hraboší kalamity
• Vertikální lesy a klima