Mezinárodní úmluvy o ochraně živočichů a organizace na ochranu přírody

02.03.2026

Česká republika je smluvní stranou mnoha mezinárodních úmluv týkajících se ochrany přírody a také členem několika mezinárodních organizací.

Mezinárodní organizace a úmluvy

EUROPARC Federation je nejvýznamnější a největší mezinárodní organizací pro ochranu přírody. Sdružuje instituce ochrany přírody spravující různé typy evropských krajin, podporuje jejich činnost, koordinuje jejich postupy a zajišťuje výměnu informací. AOPK ČR je členem EUROPARC Central/Eastern Europe. Z iniciativy Federace se každý rok slaví Evropský den parků (vždy 24. května).

World Wide Fund for Nature (WWF) je celosvětově největší environmentální nevládní organizace, která byla založena v roce 1961. Původně se zaměřovala na ochranu divočiny (wildlife), proto název World Wildlife Fund, který se později změnil na současnou podobu názvu (Světový fond na ochranu přírody). Dnes se tato organizace, s pobočkami ve více než 100 zemích světa a s celosvětovým záběrem přes 3000 projektů, zaměřuje na daleko širší spektrum témat kolem životního prostředí a klimatu, a přestože biodiverzita zůstává v srdci jejího zájmu, je kromě jiného vnímána jako vedoucí nevládní organizace v oblasti udržitelného rozvoje.

WWF je vnímána jako seriózní, důvěryhodná organizace, která svou činnost zakládá na vědeckých poznatcích. Hlavními oblastmi, na které v současnosti soustředí svou pozornost, jsou klima, potravinové systémy, sladkovodní ekosystémy, přírodní druhy a stanoviště, lesy a oceány.

Filosofie WWF při spolupráci s byznysem sektorem vychází z toho, že firmy jsou velkou částí environmentálních problémů, a proto musejí být také součástí jejich řešení. Původně sice byla naše firemní partnerství zaměřená prakticky výhradně na fundraising, to se ale postupně mění: v roce 2022 už měla třetina nově uzavřených partnerství tzv. transformační složku.

Čtěte také: Ochrana přírody: Mezinárodní symbol

V posledních letech lze pozorovat významný trend rostoucího zaměření na udržitelnost, zelenou transformaci a zelené finance. Prohlubující se environmentální krize, včetně rostoucího povědomí soukromého sektoru o rizicích pro dodavatelské řetězce, pověst a regulaci, vytváří významné příležitosti pro firemní angažovanost. Tento trend bude pravděpodobně stále pokračovat, navzdory disturbancím způsobeným válkou na Ukrajině a politickým a ekonomickým turbulencím v mnoha zemích (nejen) střední a východní Evropy.

V polovině 60. let 20. století, v době globálního hospodářského vzestupu, oživily některé vlády i nadnárodní organizace myšlenku zakotvit účinnou péči o přírodní a kulturní památky, jejichž význam jednoznačně přesahuje hranice jednotlivých států či kontinentů, nikoli jen do deklarací nebo závěrů odborných konferencí, ale do mezinárodního práva.

V roce 1965 se proto přímo v sídle amerického prezidenta, ve známém Bílém domě ve Washingtonu, konala konference, která vyzvala politiky z celého světa k založení Nadace světového dědictví (World Heritage Trust), která by podporovala ochranu globálně významných kulturních památek a přírodních lokalit. Podobný návrh zpracovala o něco později také nejvlivnější nevládní ochranářská organizace s celosvětovou působností, Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN), a nedlouho po svém založení také Mezinárodní rada památek a sídel (ICOMOS).

Všechny návrhy byly v červnu 1972 předloženy Konferenci OSN o životním prostředí člověka ve Stockholmu k široké diskusi. Uvedené úsilí, navazující na etické poselství velikánů, jako byl věhlasný humanista, doktor filozofie, teologie a lékařství a jeden z nejlepších varhaníků všech dob Albert Schweitzer, zdůrazňující úctu k životu a tím i přírodě, americký lesník Aldo Leopold, prosazující péči o celé ekosystémy, a v neposlední řadě německý botanik a činovník Hugo Conwentz, autor koncepce péče o přírodní památky, nakonec vyústilo v listopadu 1972 v přijetí Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Convention Concerning the Protection of the World Cultural and Natural Heritage).

U přípravy a následného zrodu zmiňované mezinárodní mnohostranné konvence stála od samého začátku jedna z nejstarších odborných institucí Organizace spojených národů: Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO), která je dodnes jejím patronem.

Čtěte také: Vývoj klimatických dohod

Úmluva vytváří Seznam světového dědictví (World Heritage List), do něhož jsou zapisovány památky s výjimečnou hodnotou, jedinečností, autenticitou a celistvostí splňující nejméně jedno z deseti náročných kritérií. O zápisu do Seznamu rozhoduje Výbor pro světové dědictví (World Heritage Committee), složený ze zástupců států, jež se staly smluvními stranami úmluvy. K 1. srpnu 2024 jich bylo 196, tedy všechny členské státy OSN.

Ke kulturnímu dědictví se podle úmluvy řadí architektonická díla, díla monumentálního sochařství a malířství, prvky či struktury archeologické povahy, nápisy, jeskynní obydlí a kombinace těchto prvků, jež mají výjimečnou světovou hodnotu z hlediska dějin, umění či vědy. Autoři úmluvy ale neměli na mysli jen jednotlivá díla. Světovým kulturním dědictvím UNESCO se proto mohou stát i skupiny oddělených či spojených budov, jež mají z důvodu své architektury, stejnorodosti či umístění v krajině výjimečnou světovou hodnotu z hlediska dějin, umění či vědy.

Přírodní památky zapsané na Seznam světového dědictví UNESCO musejí být přírodní jevy tvořené fyzikálními a biologickými útvary nebo skupinami takových útvarů, které mají vynikající univerzální hodnotu z estetického či vědeckého hlediska. Dále se může jednat o z globálního pohledu důležité geologické a geomorfologické útvary a přesně vymezené oblasti zahrnující místa přirozeného výskytu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin.

Jestliže výjimečné památky splňují současně alespoň jedno kritérium jak pro kulturní, tak přírodní světové dědictví, mohou být prohlášeny smíšeným kulturním a přírodním dědictvím lidstva.

Každá smluvní strana úmluvy má právo navrhnout každoročně k zápisu na Seznam jednu lokalitu nacházející se na jejím území. Příprava nominace památek pro zařazení na Seznam světového dědictví UNESCO bývá zpravidla během na dlouhou trať. Navrhovaná lokalita musí být nejdříve oficiálně zapsána na čekatelský (indikativní) seznam (Tentative list), jakýsi zásobník možných budoucích celosvětově významných kulturních, přírodních či smíšených prvků. Poté příslušný stát o navržené památce zpracuje podrobný materiál.

Čtěte také: Recyklace a její mezinárodní den

Nejsložitější částí nominačního procesu zůstává příprava odpovídajícího plánu péče o příslušnou památku. Celý ne právě jednoduchý proces končí hodnocením všech podkladů k nominaci dané památky na zasedání Výboru pro světové dědictví, který jediný rozhoduje o tom, zda bude či nebude památka na Seznam zapsána, případně může dokumentaci vrátit k dopracování. Pokud výbor zapsání památky na Seznam zamítne, nemůže být opětovně navržena - s výjimkou situace, kdy by byla přihlášena pod kulturním kritériem místo pod přírodním a naopak.

Každá smluvní strana uznává, že je v první řadě její povinností zabezpečit u kulturního a přírodního dědictví nacházejícím se na jejím území označení, ochranu, zachování, prezentování a předávání budoucím generacím.

Výbor pro světové dědictví vede a uveřejňuje Seznam světového dědictví v ohrožení (World Heritage in Danger): zahrnuje lokality světového dědictví, k jejichž zachování jsou potřebné větší zásahy, protože takovým částem společného dědictví lidstva hrozí závažné nebezpečí, kupř. zničení či další pohromy. K 1. srpnu 2024 bylo na Seznamu světového dědictví UNESCO zapsáno 1 223 lokalit, z toho 952 kulturních, 231 přírodních a 40 smíšených památek rozprostřených mezi 168 států doslova celého světa. Bohužel ke stejnému datu muselo být 56 míst, z nichž 15 bylo přírodních, zařazeno na Seznam světového dědictví v ohrožení.

V roce 1946 patřilo Československo k zakládajícím členům UNESCO. Po rozpadu Československa se samostatná Česká republika stala jeho členem již 22. února 1993. Československo se stalo smluvní stranou Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví ještě před rozdělením, konkrétně v únoru 1991.

Středa 28. července 2021 se bezesporu zapsala do dějin péče o přírodní a krajinné dědictví České republiky. V ten den totiž 44. zasedání Výboru pro světové dědictví konané v čínském městě Fu-čou schválilo v rámci rozšíření stávající lokality Dlouhověké bukové lesy a pralesy Karpat a dalších oblastí Evropy zapsání národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny na již zmiňovaný prestižní Seznam světového dědictví UNESCO.

Biodiverzita (neboli biologická rozmanitost) představuje pestrost a různorodost života ve všech jeho formách, ve vzájemných vazbách a na všech úrovních, od genů přes druhy po celé ekosystémy. Příznivý stav biodiverzity je základním předpokladem pro naši existenci. Díky ní můžeme využívat přírodní zdroje jako potraviny, energii či léčiva. Závisí na ní také fungování přírodních procesů, které regulují klima a ovlivňují kvalitu ovzduší, vody a půdy.

Úmluvu ICRW (International Convention for the Regulation of Whaling) sjednaly samy velrybářské státy, aby nastavily opatření pro udržitelný lov velryb, který nebude ohrožovat jejich populace. Od roku 1986 platí dočasné moratorium na komerční lov velryb. (Norsko a Island podaly proti moratoriu námitku, a nadále v lovu velryb pokračují.) K úmluvě byla zřízena Mezinárodní velrybářská komise (IWC), která přijímá opatření regulující velrybářství a sleduje jejich dodržování.

Na základě této úmluvy mají smluvní strany povinnost zařadit alespoň jeden ze svých mokřadů na tzv. Seznam mokřadů mezinárodního významu, pokud splňuje přísná kritéria v oblasti ekologie, botaniky, zoologie, limnologie či hydrologie, a přispět tak k celosvětové ochraně všech typů mokřadů.

Tato mezinárodní smlouva v rámci Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, UNESCO) stanovuje pravidla pro určování přírodních a kulturních památek výjimečné světové hodnoty, jež mohou být posléze zařazeny na Seznam světového dědictví. Úmluva definuje, jaké povinnosti při ochraně těchto lokalit smluvní státy mají. Vytváří také Fond na ochranu světového kulturního a přírodního dědictví, který se využívá ke správě památek již chráněných a k určování památek nových.

Cílem úmluvy CITES (Convention on International Trade in Endangered Species of Wild Fauna and Flora) je ochrana ohrožených druhů živočichů a rostlin před hrozbou vyhubení v přírodě z důvodu nadměrného využívání pro komerční účely.

Úmluva (Convention on Migratory Species) se zasazuje o ochranu stěhovavých druhů živočichů i jejich stanovišť, a to v celém areálu jejich rozšíření. Seznam druhů, na něž se úmluva vztahuje, je uveden v přílohách. Příloha I zahrnuje ohrožené stěhovavé druhy a příloha II pak druhy, na jejichž ochranu je nutné nebo vhodné uzavírat mezinárodní dohody.

Úmluva o biologické rozmanitosti (Convention on Biological Diversity, CBD) byla přijata v červnu 1992 na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru (známé též jako Summit Země), kde se sešli zástupci 172 států, aby se dohodli na principech udržitelného rozvoje. CBD ratifikovalo všech 195 členských zemí OSN, včetně České republiky, jedinou výjimkou je USA.

Cartagenský protokol o biologické bezpečnosti byl přijat v roce 2001, v platnost vstoupil v roce 2003. Jeho cílem je chránit biodiverzitu a zdraví člověka před riziky geneticky modifikovaných organismů (GMO). Zabývá se přepravou živých GMO, nakládáním s nimi a jejich využíváním, zejména při transportu přes hranice.

Nagojský protokol o přístupu ke genetickým zdrojům1 a spravedlivém a rovnocenném sdílení přínosů plynoucích z jejich využívání byl přijat v roce 2010 a vstoupil v platnost v roce 2014. Jeho cílem je naplnit jeden z cílů Úmluvy o biologické rozmanitosti, tedy aby se na peněžních i nepeněžních přínosech z výzkumu genetického materiálu podílely také země původu tohoto materiálu. Mnoho zemí s velkým přírodním bohatstvím totiž patří mezi rozvojové země, které postrádají dostatečné výzkumné kapacity, a o přínosy tak v minulosti přicházely.

Na zasedání konference smluvních stran (COP) v roce 2010 se kromě přijetí Nagojského protokolu rozhodlo také o strategickém plánu Úmluvy o biologické rozmanitosti na dalších deset let. Po deseti letech se žádného z cílů nepodařilo na celosvětové úrovni plně dosáhnout, šesti z nich bylo dosaženo částečně. Z vyhodnocení návazných národních cílů vyplývá, že jen asi třetina z nich směřovala ke splnění, celkově však národní plány nebyly dostatečně sladěny s plánem celosvětovým.

V roce 2012 vznikl nezávislý Mezivládní vědecko-politický panel pro biodiverzitu a ekosystémové služby (Intergovernmental Science-Policy Platform on Biodiversity and Ecosystem Services, IPBES). Jde o obdobu Mezivládního panelu pro změnu klimatu (Intergovernmental Panel on Climate Change, IPCC), který shromažďuje a publikuje nejnovější vědecké poznatky o klimatu. Také IPBES usiluje o to poskytnout vládám, soukromému sektoru a občanské společnosti nezávislé posouzení dostupných poznatků z nejnovějšího výzkumu na celosvětové úrovni. V roce 2019 vydal tento panel Globální hodnotící zprávu jako podklad pro politická rozhodnutí. Klíčovým sdělením zprávy je, že přírodu je možné chránit, obnovovat a udržitelně využívat.

Tato desetiletá strategie z roku 2020 (součást Zelené dohody pro Evropu) navazuje na předchozí strategický plán EU z roku 2011 a reaguje na kritické posouzení stavu biodiverzity z Globální hodnotící zprávy IPBES (viz výše). Stanovuje cíle EU v oblastech ochrany a obnovy přírody. Klíčová je právní ochrana nejméně 30 % pevniny a 30 % mořských oblastí EU, přísná ochrana alespoň jedné třetiny chráněných území EU a efektivní správa všech chráněných území.

Nový strategický rámec CBD pro období do roku 2030 byl přijat v roce 2022 na COP 15 v Montrealu. Oproti plánu z Aiči přesněji definuje a kvantifikuje cíle, je výrazně ambicióznější a má propracovanější metodiku vyhodnocování. Dokumentu se též přezdívá „Pařížská dohoda pro přírodu“ a je reakcí na Globální hodnotící zprávu IPBES a Iniciativu 30×30 (ochrana 30 % území na souši i v moři s nejzachovalejšími ekosystémy).

Dohoda v rámci Úmluvy OSN o mořském právu o ochraně a udržitelném využívání mořské biologické rozmanitosti v oblastech za hranicemi národní jurisdikce (Biodiversity Beyond National Jurisdiction, BBNJ) byla přijata v červnu 2023 a čeká na ratifikaci smluvními státy. Zabývá se ochranou oceánů v době změny klimatu s cílem zabránit dalšímu ubývání biodiverzity. Týká se mezinárodních vod, přibližně dvou třetin světového oceánu. Navazuje na Kchun-mingsko-montrealský protokol a stanovuje postup při zřizování velkoplošných chráněných oblastí na volném moři tak, aby v roce 2030 bylo chráněno nejméně 30 % mořského území na planetě.

Úmluva CITES upravuje pravidla pro mezinárodní obchod s ohroženými druhy fauny a flóry, který je jednou z hlavních příčin vymírání stále většího počtu volně žijících druhů. Česká republika přistoupila k této úmluvě 25. srpna 1992. Úmluva byla zakotvena v zákoně č. 114/1992 Sb. Po vstupu České republiky do Evropské unie se postupuje podle předpisů Evropského společenství, které v naší legislativě upravuje zákon č. 100/2004 Sb.

Účelem úmluvy je kontrola a regulace mezinárodního obchodu s vybranými ohroženými druhy. Úmluva CITES v současné době chrání asi 5 000 druhů živočichů a 28 000 druhů rostlin celého světa.

V České republice je výkonným orgánem s vrcholnou působností Ministerstvo životního prostředí ČR a vědeckým orgánem CITES s celostátní působností Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Funkci kontrolního orgánu zastává Česká inspekce životního prostředí. Regionálními výkonnými orgány se staly po vstupu ČR do EU také krajské úřady, správy chráněných krajinných oblastí a správy národních parků.

Na všechny exempláře, zařazené v příloze A se vztahuje ZÁKAZ obchodní činnosti dle článku 8 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 338/97, pokud se vlastník nebo držitel exempláře neprokáže potvrzením o obchodní činnosti, které je přílohou rozhodnutí o udělení výjimky z tohoto zákazu. Obchodní činností se rozumí nejenom prodej, ale i např. koupě, nabízení ve formě inzerce, vystavování pro komerční účely, nabízení ke koupi.

Do přílohy A (kam bylo zařazeno přes 1000 druhů) patří například poštolka obecná, jestřáb lesní a další dravci a všechny evropské suchozemské želvy. Proto je pro obchodní činnost potřeba udělení této výjimky, která se vydává formou rozhodnutí ve správním řízení. Z toho vyplývá, že je nemožné udělení této výjimky na počkání a je o ni nutno požádat s dostatečným předstihem.

Zkratka CITES označuje mezinárodní úmluvu, která reguluje obchod s ohroženými druhy. Její celý název je Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Častěji se ale můžete setkat právě se zkratkou CITES.

Mezinárodní obchod s živou přírodou je velký byznys. Jak společnost bohatne, roste zájem lidí o živá a neživá zvířata a rostliny. Patří sem i nejrůznější výrobky a odvozeniny z nich, od potravin a léčiv přes kožené zboží až po exotické turistické upomínkové předměty. Často se obchoduje například s kůžemi plazů, kožešinami, kaviárem, mořskými korály, kaktusy, orchidejemi, vzácným dřevem, exotickými ptáky nebo odchovanými mláďaty papoušků, dravců, plazů, šelem a dokonce i opic.

Návrhy chráněných území, tj. jejich prvotní popis a vymezení hranic, jsou výsledkem jednak iniciativ v rámci ČR (realizace projektů, činnost zájmových sdružení, spolků a samosprávy), jednak naplňování mezinárodních úmluv nebo členství státu v mezinárodních mezivládních organizacích.

Z mezinárodních iniciativ je třeba zmínit především směrnici Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, směrnici Evropského parlamentu a Rady 2009/147/ES o ochraně volně žijících ptáků, dále Ramsarskou úmluvu, Bernskou úmluvu a program Člověk a biosféra (Man and Biosphere Programme) pod záštitou organizace UNESCO (United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization).

Proces vyhlášení chráněných území zajišťuje národní legislativa. Institut územní ochrany je zakotven v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (Části Obecná ochrana přírody a krajiny, Zvláště chráněná území, Natura 2000) a jeho prováděcích vyhláškách č. 395/1992 a č. 64/2011, ve znění pozdějších předpisů.

Soustava chráněných území v ČR je státní ochranou přírody pravidelně revidována a podle potřeby doplňována. Jejich zřizovací a odbornou dokumentaci (zvláště a smluvně chráněných území, území soustavy Natura 2000 a památných stromů) eviduje Ústřední seznam ochrany přírody (ÚSOP). Fyzicky jsou dokumenty uloženy ve Sbírce listin ÚSOP. V digitálním formátu včetně hranice území se zobrazují v aplikaci Digitální registr ÚSOP.

Agentura ochrany přírody a krajiny ČR je garantem celorepublikových vrstev zvláště a smluvně chráněných území, území soustavy Natura 2000, mezinárodně významných částí přírody a vybraných vrstev obecné ochrany přírody a krajiny.

Zajištění ochrany biodiverzity je v ČR zajištěno na úrovni ekosystémové, druhové i genetické diverzity zákonem o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. V druhové ochraně zákon rozlišuje formu zvláštní a obecné ochrany druhů. Obecná ochrana druhů se vztahuje na všechny druhy volně žijících živočichů, rostlin a hub, které chrání před zničením a poškozováním, které by mohlo vést k ohrožení a zániku populací druhů nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí. Speciální postavení má ochrana volně žijících druhů ptáků a stále větší pozornost je věnována opylovačům, jejichž početnost i diverzita v posledních letech výrazně klesá.

Specifickou oblastí, která úzce souvisí s ochranou druhů i biologické rozmanitosti je problematika nepůvodních invazních druhů. MŽP se aktivně podílí také na omezování příčin ohrožení všech volně žijících druhů např. . Ochranu jedinců všech volně žijících obratlovců zajišťuje také zákon č. 246/1992 Sb. o ochraně zvířat proti týrání. V gesci MŽP je rozhodování o schvalování projektů pokusů na volně žijících zvířatech.

Profesionální péči o zraněné a handicapované jedince druhů se věnují záchranné stanice. Zvláštní druhová ochrana zajišťuje právní ochranu tzv. zvláště chráněným druhům, všichni jedinci těchto druhů jsou chráněni ve všech svých vývojových stádiích a chráněn je rovněž i jejich biotop. Zákonná ochrana druhů je doplňována aktivním přístupem, realizací aktivních nástrojů druhové ochrany. Pro vybrané druhy MŽP spolu s partnery realizuje projekty na zlepšení jejich stavu. Pro efektivní zajištění ochrany druhů jsou MŽP zpracovávány a schvalovány odborné podklady a metodiky druhové ochrany.

Finanční zajištění péče o druhy je součástí Operačního programu Životní prostředí a většiny národních dotačních programů, více informací poskytují specializované stránky AOPK ČR zaměřené na dotace. Nastaven je systém kompenzací za ztížené zemědělské a lesnické hospodaření nebo náhrad škod působených vybraných zvláště chráněnými druhy.