Nepřátelé papoušků v přírodě: Invazivní druh alexandr malý a jeho dopad

V Barceloně, Tokiu nebo Římě se usídlili exotičtí papoušci alexandři velcí. Podivný skřek ale dost možná zaslechnete i při procházce v Kolíně nad Rýnem. Je to zvuk jak z nějaké džungle, ale přesně takhle to zní na promenádě kolem Rýna. Může za to klenutý platan jen pár set metrů od kolínské katedrály. Lidé v mnoha městech Evropy mohou většinou v korunách platanů spatřit párky exotických papoušků, jako jsou tito alexandři malí. Platany si oblíbili.

S ornitologem Achimem Kemperem jsme v zámecké zahradě na předměstí. V jednom stromě sídlí obrovská kolonie a alexandrové na sebe nenechají dlouho čekat. Nebem se zničehonic prohání formace asi deseti zelených papoušků. Odkud se vzali?

Původ alexandrů malých v Evropě

„V roce 1962 se poprvé objevili v jednom lesoparku. Nějaký chovatel udělal chybu: načas vypustil pár, aby si s mláďaty nemohl vytvořit pouto,“ domnívá se pan Kemper. Pak je nevrátil včas do klece a na svobodu se nakonec dostala celá rodina. Roku 1967 se tu začali poprvé množit ve volné přírodě a jejich počet stabilně rostl.

Alexandrové jsou i v Mannheimu, Londýně, Bruselu nebo Amsterdamu. Jsou to rychlí letci, pro ně to nejsou velké vzdálenosti. Pan Kemper pracuje ve svazu na ochranu přírody NABU, podle kterého najdete v Kolíně stovky alexandrů velkých a až tři tisíce těch malých. Po půl století vývoje dokonce nesou i specifické znaky.

„Mají větší křídla, trochu jiný tvar hlavy a pozměněný genetický základ.“

Čtěte také: Jak krmit papoušky v přírodě?

Nenároční návštěvníci

Alexandrům se v Porýní daří hned z několika důvodů. Je to jeden z nejteplejších regionů Německa a papoušci navíc nejsou moc vybíraví. „Vždycky se přizpůsobí aktuální situaci. Když zrají třešně, očešou celý strom - byť zahradníci z toho nadšení nejsou. Třeba ani kaštany jim nevadí.“

I díky tomu se populace pořád rozšiřuje a osidlují stále větší území. Nějakou roli v tom můžou hrát i změny klimatu: „Je pořád tepleji a kvůli vlnám veder o některé ptačí druhy přijdeme. Do kolínské nížiny ale naopak přibudou ty ze Středomoří.“

Pan Kemper nezastírá, že papoušci mají i nepřátele. Ornitologové sice ujišťují, že tihle ptáci žijí celkem v symbióze a jsou už ve městě zavedení. Jakýkoli nepůvodní druh, který se nově objeví, přináší sebou jen problémy. Může přinést do naší přírody exotické, dosud neznámé, nemoci. Může potravně konkurovat našim druhům a škodit na pěstovaných plodinách. Kvůli agresivitě může konkurovat našim druhům, třeba tím, že je vytlačuje z míst hnízdění a obsazuje jejich hnízdní dutiny.

Alexandr malý jako invazivní druh

To vše se týká papouška, o kterém je tento příspěvek. Jedná se o alexandra malého. Jeho původní domovinou jsou savany centrální Afriky a celý indický subkontinent. Je hezký, uhlazený, jemně barevný pták. To se stalo zřejmě důvodem, proč byl často chován v klecích a posléze i vypuštěn do volné přírody na mnoha místech, kde původně nežil a to včetně Evropy. V Evropě byl alexandr malý poprvé pozorován v roce 1962 v belgickém městském parku Tervuren nedaleko od Bruselu. První hnízdění v Belgii bylo zaznamenáno v roce 1966.

Invaze pokračovala a v současnosti se v Belgii vyskytuje cca 7000 exemplářů, ve Velké Británii cca 9000, v Holandsku asi 5400 a v sousedním Německu asi 6000. Vysoké počty v uvedených zemích jsou důvodem postupného šíření i do zemí v našem okolí. V Rakousku alexandrové hnízdí v menších koloniích ve Vídni a v Insbruku. V Polsku byli v letech 2008 - 2011 zatím zjišťováni jen jednotliví ptáci. K prvnímu úspěšnému vyhnízdění v Polsku došlo letos v květnu jen 20 kilometrů od našich hranic. Z jejich populační dynamiky je jisté, že dojde k jejich dalšímu šíření a to i na naše území. U nás došlo k prvnímu pozorování 27. července 2001. Byl zjištěn přelet dvou exemplářů u rybníka Zrcadlo nedaleko Kopidlna. Občasná jednotlivá pozorování pokračovala až do současnosti. Poslední letošní záznam pochází z 18.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Pokud se rozšíří z okolí i k nám, postihne to mnohé naše domácí ptáky. Je to cizí druh, který se velmi rychle množí a tak vytlačuje původní druhy. Čím víc bude u nás papoušků, tím méně bude vrabců polních, sýkor, lejsků, holubů doupňáků nebo dudků. A jak se ukázalo, odnesou to i netopýři. Ve Španělsku už alexandrové ničí i netopýří dutiny.

I když tvoří kolonie převážně ve městě, kde mají větší nabídku potravy, nezůstává před jejich negativním vlivem ochráněna ani okolní krajina Hejna papoušků nalétávají na zahrady a do polí, kde ničí úrodu podobně jako kobylky. Pokud tedy uvidíte někde u nás alexandra malého, neradujte se, Je to možná vyslanec našich budoucích problémů. Nepůvodní druhy do naší přírody nepatří.

Nejen Španělsko nebo Velká Británie se potýkají s invazními druhy papoušků. V celé Evropě žije volně celkem 11 druhů papoušků, které lze označit za invazní. To znamená, že se dokázali přizpůsobit životu ve volnosti a úspěšně se rozmnožují, přičemž konkurují původním druhům ptáků a způsobují škody v zemědělství. ParrotNet ale míní, že do budoucna by se mělo zabránit šíření papoušků do dalších evropských lokalit, aby se zabránilo případným neblahým následkům na původní avifauně.

„Většina zpráv o škodách je dosud spojena s nejrozšířenějšími a místy přemnoženými alexandry malými a mníšky šedými,“ citoval vědce web Phys.org. Podle studií z jejich původních domovin tito papoušci pravidelně způsobují velké škody v zemědělství, ale v Evropě dosud nedošlo k tak vážným ztrátám jako v Jižní Americe nebo Jižní Asii. Významnějším problémem v Evropě je konkurence původním druhům ptáků, s nimiž papoušci soupeří o hnízdní dutiny a potravu.

Mníšek šedý v Posázaví: Experiment, který se vymkl kontrole

Málokdo ale ví, že pokus s volně žijícími papoušky má za sebou i Česká republika. Koncem osmdesátých let ulétli jednomu chovateli v Posázaví tři mníšci šedí (Myiopsitta monachus). Úniku mníšků se rozhodl využít Ladislav Žoha, dnešní předseda Klubu přátel exotického ptactva (KPEP) k pokusu o jejich rozmnožení ve volné přírodě. „Experiment se mi ale vymknul z rukou, mníšci se nezdržovali jen na lokalitě, kde jsem si představoval, že by měli hnízdit,“ popsal Žoha serveru Ararauna.cz.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

První mníšky vypustil ještě jako student v roce 1986, ale už o čtyři roky později v Posázaví létalo na 87 těchto ptáků. Rozdělili se do několika kolonií a začali doslova rabovat místní zahrady. Mníšek šedý je jediný papoušek, který nehnízdí v dutinách, ale staví si vlastní hnízdo, nebo spíš kolonii hnízd z větviček stromů. „Mníšci začali dělat nálety na zahrádkářské kolonie, a to se místním moc nelíbilo,“ přiznává Žoha. „Popravdě, ono by se to asi nelíbilo nikomu, kdyby měl jeden den čerstvě rozkvetlou zahradu a stromky obsypané pupeny a druhý den z toho všeho zbyly jen pahýly.“

Pro mníšky byly zahradní stromky ideálním a nejpřístupnějším zdrojem stavební hmoty, tento papoušek je navíc znám svojí silnou destruktivitou vůči všemu dřevěnému. „Nakonec jsem musel pokus s volným chovem ukončit, bylo to už neúnosné,“ přiznává Žoha. Koncem devadesátých let, kdy se rozhodl všechny volně žijící mníšky postupně pochytat, jich v Posázaví žilo už 100 a faunistická komise České společnosti ornitologické se vážně zabývala otázkou, zda má mníška šedého zařadit mezi volně žijící druhy ptáků u nás.

Nedá se přitom říct, že by mníšci v naší přírodě neměli žádné nepřátele. Žoha si vzpomíná, že mnohokrát našel zbytky papoušků ulovené dravcem. „Troufali si na ně třeba krahujci,“ říká.

tags: #nepřátelé #papoušků #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Umělecké projekce přírody
• Inovace v recyklaci jízdenek
• Dopady Klimatických Změn v ČR
• Trendy v českém lázeňství
• Lepenkové obaly a recyklace