Obdivuhodný svět přírody: Mravenečník – zajímavosti

Disertační práce Portrét divadla Theater Brett do pádu „železné opony" je záznamem cesty Niky Brettschneiderové a Ludvíka Kavína k založení divadla Theater Brett v rakouském exilu a reflektuje jeho tvorbu v letech 1977-1989. Autorka se zaměřuje především na vývoj hereckých výrazových prostředků od mimojazykového k verbálnímu projevu, charakterizuje celkem čtyřicet tři inscenací. Práce obsahuje stručnou biografii Niky Brettschneiderové, odhaluje kořeny její pedagogické činnosti na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a soustředí se na jedinečnost její herecké a divadelní tvorby.

Počátky divadla Theater Brett

A právě v tomto přechodném životním období se začala rodit myšlenka na založení vlastní divadelní skupiny za hranicemi ČSSR: „Řekli jsme si - když už musíme pryč, tak budeme dělat divadlo tam!, třeba nám to vyjde. A máme přece Koláře! Hry beze slov! Pro cizinu ideální..." Před odjezdem z Československa Nika a Ludvík Jiřího Koláře navštívili, aby ho požádali o svolení jeho hry {Chléb náš vezdejší s předehrou Jáma a Mor v Athénách s předehrou Světlo světa) v zahraničí inscenovat. Jiří Kolář bez váhání svolil, řekl jim, že si s nimi mohou dělat, co chtějí, že to v Československu stejně nikdo nemůže hrát - a i kdyby mohl, asi by ani nechtěl. To se ukázalo jako pravdivé zhodnocení. Jiří Kolář byl v ČSSR (až do roku 1989) zakázaným autorem, pro socialistickou společnost nežádoucím.

Jiří Kolář poskytl (navzdory dalším možným represivním opatřením vůči jeho osobě ze strany Státní bezpečnosti) Nice a Ludvíkovi nejen právo hrát obě jeho hry, kdekoli budou chtít, ale přidal jim na cestu i dvě jeho výtvarné koláže, které mohou prodat, když bude nejhůř. Koláže mají dodnes: „Při vývozu byly Československým památkovým úřadem dohromady ohodnoceny na 146 Kčs. Tedy jako ne hodnotné, protože v nich dotyčná úřednice viděla Jen nějaké slepeniny'. V té době byl Jiří Kolář již světově uznávaným výtvarníkem. V novinách Právo lidu (3/1986) Ludvík ve svém článku vzpomíná na Kolářova slova spojená s jeho svolením hry inscenovat: „Pamatuji si doslova na jeho ,dělejte si s tím, co chcete, ale nemyslete si, že to budete mít lehký, ono je to proti každé moci a to nemají nikde rádi'."

Inspirace dílem Jiřího Koláře

Co upoutávalo Niku a Ludvíka na hrách Jiřího Koláře? V rozhovoru s Vladimírem Adamczykem v Divadelních novinách se Jiří Kolář zmiňuje o tématu svých her: „Nezraňovala mě v životě ani tak agresivita věcí jako lidská nepoučíteInost, vyvěrající z přemíry tuposti, ovládající dodnes většinu světa a manipulující většinou lidstva. Člověk je manipulován určitými vrstvami lidí, ať už jsou to vrstvy boháčů, nebo politiků. A právě proti této skutečnosti, s níž svobodný člověk nikdy neměl nic společného, byly namířeny obě mé hry, Chléb náš vezdejší a Mor v Athénách."

Jiří Kolář v úryvku z rozhovoru z Divadelních novin zřejmě přesně pojmenovává podstatu toho, proč Nika a Ludvík chtěli za každou cenu jeho hry uvést na scénu. Byly pro ně výrazem jejich pohledu svět. Kolář jako autor provázel divadlo Theater Brett po několik let. V dohledaných recenzích je zachyceno kočování divadla Theater Brett po západní Evropě s předehrami Světlo světa a Jáma (od 1978) do roku 1983. Nika a Ludvík do jevištní podoby převedli také (na slově postavené) obě Kolářovy celovečerní hry. Chléb náš vezdejší (1986) a Mor v Athénách, který byl doplněn dalšími texty a uveden pod titulem Alibis (1991), jež byly hrány již ve vlastním divadelním prostoru Theater Brett s početnější skupinou herců.

Čtěte také: Objevte svět tučňáků

V Kolářových dramatech je totiž reprezentována zkušenost, kterou si Nika a Ludvík odvezli z totalitní vlasti. Kolářovy hry vystihovaly jejich životní pocit. Bezeslovné předehry Světlo světa a Jáma zároveň přinášely „jistotu" divadelního začátku v cizí zemi a reprezentovaly také „mlčení" v jejich vlasti. To, že mají a budou dělat Koláře, bylo tedy jasné. Stáli jen před volbou, kterou z předeher inscenovat jako první. Tematicky jsou si podobné, obě jsou o hledání uspokojivého života v sevření moci a ve výpovědi jsou stejně naléhavé. Světlo světa, ač bylo zapotřebí inscenovat je nově, mělo ale výhodu, že je Nika dobře znala zevnitř - jako herečka (Studio DEX 72). Jáma však mohla být pro zahraniční publikum vděčnější. Drobné klauniády, které tato předehra kromě jiného (a podstatnějšího) nabízí a jimž je možno se zasmát, by obecenstvo přivítalo.

První kroky ve Vídni

Nika Brettschneiderová, Ludvík Kavín a jejich téměř dvouletý syn Jakub přicházejí do Vídně. Věnujme se nyní počátkům jejich existence v cizí zemi, bez znalosti jazyka, spjaté s odhodláním vydat se vlastní divadelní cestou. „Odpoledne 7. července 1977 vystoupili z poněkud opožděného autobusu z Brna na nádraží Vídeň-střed Nika Brettschneiderová, herečka, její muž ludvík Kavín, absolvent filozofické fakulty, a jejich téměř dvouletý syn Jakub. Měli dva kufry a na repertoáru hru pro jednu osobu a jednu ruku - Světlo světa od Jiřího Koláře. Bedna s knihami přijela později vlakem. , Proboha, jaká nepraktická povolání! Co myslíte, že tady s tím můžete začít?' lomil rukama znalec tehdejších rakouských poměrů. ,Hrát divadlo!' odpověděli vyzývavě."

Hra Světlo světa sice ještě nebyla na repertoáru, nebyla ještě nazkoušená, ale autor úvodního citátu Ivan Binar se v roce 1982, kdy stať psal, pravděpodobně vyhnul zmínce o tom, jak se texty zakázaných autorů dostávaly mimo republiku. Autobus, kterým z Brna přijeli, měl zpoždění, protože tito vystěhovalci s jejich zavazadly byli na hranici jako jediní velmi důkladně prohledáváni. Když se autobus konečně rozjel, ptala se jedna z cestujících, která jela na návštěvu za svou do Itálie provdanou dcerou, proč byli tak přepečlivě kontrolováni? Odpověděli, že nejspíše proto, že se stěhují. Na to cestující řekla: „Tak to budete mít štěstí, protože dnes je 7. 7. 77 a v autobuse je nás třináct.

Na vídeňském autobusovém nádraží je očekával kamarád Ivan Binar, s nímž se znali z ostravského „vyhnanství", také signatář Charty 77, který se vystěhoval nedlouho před nimi, a Přemysl Janýr, poradce kancléře Bruna Kreiského pro Československé záležitosti, který emigroval roku 1968. Ihned po příjezdu byli Nika, Ludvík a Jakub z kancléřova pověření provizorně ubytováni ve 20. okrese města Vídeň (Brigittenau) v ulici Ospellgasse 13, kde bydleli v jednom bytě s rodinou Leštínských. Po dvou až třech týdnech se přestěhovali do 15. Střechu nad hlavou tedy měli, bylo nutno řešit studium německého jazyka a alespoň prozatímní zaměstnání. Od září 1977 Nika pracovala po večerech jako šatnářka v divadle Die Komödianten v budově Künstlerhaus, tehdy v jedné z mála experimentálních scén ve Vídni. Němčinu se učila v praxi, navštívila jediný měsíční kurz pro emigranty. Ludvík se několik dní po příjezdu přihlásil na doktorské studium na vídeňské univerzitě (Universität Wien), díky tomu dostal stipendium a možnost bezplatně navštěvovat letní kurzy němčiny pro zahraniční studenty. Kurzy se konaly každý všední den dopoledne.

Nika a Ludvík cítili, že navzdory jazykovým bariérám je nutno komunikovat s lidmi a navazovat kontakty ihned a beze studu. Účastnicí kurzu němčiny byla například profesorka matematiky z Paříže Sylvie Lôchen. V němčině byla rovněž začátečnicí, ale chtěla se o situaci v totalitním CSSR dozvědět co nejvíce. Ludvík ji proto pozval na návštěvu domů, kde probíhaly rozhovory s Nikou ve francouzštině, kterou se naučila komunikovat ve Villecroze (Provence) a v Andoře v létě 1969. Sylvie byla jejich první návštěvou v rakouském domově. Na začátku prosince 1977 se rodina přestěhovala do bytu v ulici Wohllebengasse 10 (4. okres). Od ledna 1978 Nika přestala pracovat jako šatnářka a nastoupila do zaměstnání ve „statisterii" v divadle Volkstheater. Zde udělala také choreografii k představení Richard III., ale v programu její jméno nenajdeme, jelikož vedení divadla odmítlo režiséru představení Herwigu Seebóckovi Niku do programu uvést, neboť oficiálně pracovala jako statistka. Ludvík nadále studoval na univerzitě.

Čtěte také: Vše o kajmance supí

První inscenace

V průběhu těchto necelých čtyř let vzniklo v divadle osm inscenací, jejichž charakterizací se budeme podrobněji zabývat - Das Licht der Welt (Světlo světa, 1978), Die Grube (Jáma, 1978), Jeee...u (Jeec.u, 1979), Der Stamm (Kmen, 1980), Das Mündel will Vormund sein (Svěřenec se chce stát poručníkem, 1980), Entfremdung (Odcizení, 1981), Ihr hättet ruhig zu Hause bleiben können (Klidně jste mohli zůstat doma, 1981) a Don Quijote in Wien (Don Quijote ve Vídni, 1981).

Tato netradiční hra byla ideální volbou k pokusu o průnik na zahraniční divadelní scénu, a to díky kombinaci aktuálního tématu mocenského útlaku a zneužívání moci se stylem bezeslovného hraní - což bylo výzvou i příležitostí pro herečku, která ztratila svůj jazyk - a navíc předepisovala skromnou scénu, kostýmy i rekvizity. V inscenaci Světlo světa hrála Nika roli Zeny, a to ve vlastní režii. Roli Mužské paže ztvárnil Ludvík. Světová premiéra hry Světlo světa se konala dne 21. ledna 1978 v Univerzitní hale v Bruselu (Universitě Libre de Bruxelles), u příležitosti velkého setkání k desátému výročí Pražského jara, v aule přibližně pro tři tisíce diváků. K organizaci (včetně dopravy) a realizaci představení v rámci této bruselské kulturně-politické akce výrazně přispěla Rakušanka Susanne Rockenschaub, tehdy studentka medicíny. Při této své první prezentaci v zahraničí Nika a Ludvík účinkovali spolu s Karlem Krylem a Wolfem Biermannem, jako kulturní obohacení různých veřejných diskusí vedených významnými osobnostmi československého exilu.

Jelikož neexistuje videozáznam k inscenaci Světlo světa, jsou zásadním materiálem pro vznik této podkapitoly knižní vydání dramat Chléb náš vezdejší a Mor v Athénách, rozhovory s Nikou a Ludvíkem, recenze evropských kritiků a fotografie. V archivu divadla Theater Brett je uložen jen videozáznam zkrácené verze inscenace Jáma z roku 1986 (jako součást představení Unser täglich Brot oder die Komödie keiner Irrung, v originále Chléb náš vezdejší aneb komedie prázdná omylů.) premiéra se uskutečnila dne 25. dubna 1978 v Z-Clubu ve Vídni. Zde se Nika představila v roli Clowna. V Z-Clubu se podle programu konala také první repríza této inscenace, a to 26. dubna 1978.

Nika zahrála již v den premiéry hru Jáma i hru Světlo světa, dvě náročná monodramata založená na expresivním pohybovém herectví: „Chtěli jsme představit širší veřejnosti obě hry najednou. Délka každé z nich měla necelou hodinu, když se spojily, dávalo to s přestávkou celovečerní představení. Z rakouské recenze reagující na první uvedení inscenace Jáma se dozvídáme, že do premiéry tohoto představení hrála „Nika Brettschneiderová se svou skupinou" inscenaci Světlo světa ve Vídni celkem čtyřikrát, a to dvakrát ve Studiu Karla Heinze Pfneudla (Atelier Karl Heinz Pfneudl) a dvakrát v Muzeu XX. století, kam se prezentace divadelního díla světově proslulého výtvarníka Jiřího Koláře dobře hodila. Autor recenze dodává, že do té doby „... bylo představení (,Světlo světa') hráno v Bruselu a Ženevě v rámci pořádání akcí projevu solidarity s politickou opozicí ve východní Evropě. O zmíněném představení Světlo světa v Ženevě blíže referuje článek ve švýcarských novinách Journal de Genéve. Tato šestá repríza je zajímavá tím, že byla opět spjata s kulturně-politickou akcí. Konala se dne 11. dubna 1978 v městském sále Plainpalais v rámci víkendového setkání, kterého se účastnil také belgický marxistický ekonom Ernest Mandel.

Čtěte také: Vliv emisních norem na automobilový trh

tags: #obdivuhodny #svet #prirody #mravenecnik #zajímavosti

Oblíbené příspěvky:

• Komunální odpad Roudnice n. L.
• Komunální odpad Jihlava
• Miroslav Macek a jeho tvorba
• Co vzniká při zpracování kulatiny?
• Kompostování s výpalky