Obdivuhodný svět přírody: Tučňáci a zajímavosti

Nový Zéland nabízí, díky své poloze a daleké vzdálenosti od okolních států, velmi unikátní prostředí pro rozvoj a život endemických druhů živočichů i rostlin, které nenajdete nikde jinde na světě.

Velkou zajímavostí je fakt, že veškeré původní zvířecí obyvatelstvo bylo složeno pouze z druhů, kteří na sem doletěli nebo doplavali. Jediným původním suchozemským savcem je tedy netopýr.

Další savci sem byli během mnoha staletí transportováni připlouvajícími osadníky, což způsobilo mimo rozvoje života nových druhů také velkou zkázu mnoha původních.

Ptáci Nového Zélandu

I přesto, že mnohé z vás láká pozorování spíše větších živočišných druhů, ptactvo má na Novém Zélandu opravdu významnou pozici zejména proto, že z 245 druhů je více jak 70% endemických. To znamená, že se s nimi nesetkáte nikde jinde na světě. A věřte, že jejich zjev je často opravdu velmi obdivuhodný a specifický. Září hýřivými barvami, vydávají podivné zvuky a velké množství z nich dokonce vůbec neumí létat.

Vybrané druhy ptáků

• KIWI: Mezi hlavní ikony ptáků patří samozřejmě ikona Nového Zélandu, nelétavý pták kiwi. Živého ho v přírodě ale jen tak nepotkáte. Je to velmi plaché noční zvíře, a k jeho zahlédnutí tak budete potřebovat velmi dobré oči, spoustu trpělivosti a trochu toho štěstí. Druhou možností jak se s tímto národním druhem nelétavého ptáka setkat je návštěva ZOO či přírodní rezervace. Podívaná je to velmi zajímavá. Podobného ptáka rozhodně nikde na světě neuvidíte. Překvapí vás svou velikostí, vtipnou chůzí, dlouhým zahnutým zobákem a neobvykle jemným peřím, které vlastně jako peří vůbec nevypadá.
• WEKA: Pokud vám přes den přes silnici přeběhne hnědý pták s menším zobákem, zachovejte klid, není to kiwi, jen na první pohled podobný, ovšem zdaleka ne tak vzácný pták jménem weka. Další nelétavý ptačí druh typický pouze pro Nový Zéland. Je to pták velmi chytrý a rovněž hodně zvědavý, takže není výjimkou, že vám přijde na průzkum domu či stanu. Weky najdete téměř všude, v nížinách, u moře, i v horách, od jihu až na sever. A není se co divit, jsou to brilantní lovci. Kromě potravy v přírodě by si rádi pošmákly i na vašich svačinách, které se nebojí i sami pohledat v odleženém batohu. Dávejte si na tyto malé zlodějíčky pozor a nekrmte je, to by mohlo v budoucnu ohrozit jejich divokost a nezávislost na lidech.
• KEA: Další nebojácným drzounem je jediný horský papoušek světa - Kea. Ten si libuje ve vyšší nadmořské výšce. Potkat ho proto můžete zejména na Jižním ostrově okolo nejvyšší hory Mt. Cook či v jiných výše položených místech Nového Zélandu. Má husté zelené s pestrobarevným zbarvením po roztažení křídel. I on si velmi oblíbil lidskou společnost a to zejména kvůli potravě. Miluje nejen lidské svačinky, ale i další vymoženosti typické lidskému druhu. Nejvíce jim šmakuje guma v jakékoliv podobě. Nestydí se vám tak oklovávat trackové boty, gumy na stěračích či těsnění u okýnek. Jejich návštěva pro vás tak může být nejen zážitkem, ale také velkou nepříjemností. Jeho přítomnost si jistě nejlépe užijte v bezpečné vzdálenosti od vašeho auta :-). Ani Keu prosím nekrmte. Značky o zákazu krmení najdete na každém rohu a mají svůj důvod. Kochejte se z jeho přítomnosti a snažte se ho zaujmout jiným způsobem než něčím dobrým do zobáčku.
• KAKAPO: Koho bohužel s velkou pravděpodobností nepotkáte, je extrémně vzácný nelétavý papoušek kakapo. Přes půl metru velký pták lehce připomínající sovu, dožívající se až 100 let. Dělá si hnízda pod zemí či kořeny stromů, ze kterých opatrně vylézá jen v noci. A má k tomu dobrý důvod. Jeho populace byla vyhubena až na posledních 50 kusů. Tehdy Nový Zéland věnoval veškeré své úsilí boji o záchranu druhu, díky čemuž se dnes populace navýšila na počet přes stovku kusů. Zdaleka ale není vyhráno. Jeho vyhubením bychom přišli nejen o zajímavý druh nočního papouška, ale také o jediného nelétavého a zároveň nejtěžšího papouška světa.

Tučňáci

Nový Zéland je také domovinou 3 druhů tučňáků (Yellow eyed pinguin, Little Blue pinguin, Fiordland-crested penguins) z nichž nejběžnějším je pravděpodobně tučňák modrý. Přechodně se tu ale můžete setkta až s 13 z celkového počtu 18 světově známých druhů. Zahlédnout je můžete nejčastěji při soumraku, kdy vyráží za potravou. Jsou ale velice plaší, a proto narazíte-li na ně nebo jejich hnízdo, určitě je nerušte, protože se může stát, že ze strachu vejce opustí a už se k nim nikdy nevrátí.

Čtěte také: Obdivuhodný mravenečník

Na plážích, kde se vyskytují, se často setkáte s informačními tabulemi, které dávají doporučení minimální pozorovací vzdálenosti i dalšího chování. Na některých místech najdete dokonce jakési pozorovatelny, ze kterých budete mít ideální výhled na pláž, ale zároveň budete dobře maskování, takže tučňáci nejsou rušeni. Máte tak nejen větší šanci na jejich spatření, ale také jim dáváte větší svobodu v prožití přirozeného a nikým nerušeného dne.

Kromě pláží si také dělají hnízda pod domy na pobřeží. To se pak hodí mít po ruce špunty do uší, protože umí udělat neuvěřitelný randál.

Každou zimu začíná pro čtyři druhy tučňáků období páření a hnízdění ve čtyřech velmi rozdílných lokalitách na jihu Nového Zélandu. V drsné divočině Národního parku Fiordland si někteří tučňáci novozélandští staví hnízda v norách uvnitř fjordů, zatímco druzí dávají přednost pobřeží. Na subantarktických Aucklandských ostrovech si vzácní a po většinu roku samotářští tučňáci žlutoocí hledají vhodný protějšek k páření.

Nedaleko města Oamaru se na pláž valí šiky tučňáků nejmenších, kteří spěchají s úlovkem do své kolonie. Na poloostrově Banks Peninsula musí tučňáci bělopásí absolvovat krkolomný výstup po strmém útesu, aby se dostali ke svým hnízdům.

Dokument provází všechny čtyři druhy tučňáků obdobím páření, snášení vajec i starostlivé péče, bez níž by mláďata stěží přežila.

Čtěte také: Vše o kajmance supí

Na Antarktidu se mohou vypravit jen milovníci zimy. A k nim určitě patří také tučňáci císařští, kteří si tuto nehostinnou krajinu vybrali za svůj trvalý domov. Během dlouhých měsíců, kdy starají o vejce, žijí ve tmě a v teplotách padajících až k - 40 °C. K tomu všemu jsou dokonce i na dietě - v té době totiž nepřijímají žádnou potravu a žijí ze zásob, které si musí udělat předem.

Celá kolonie tučňáků se musí semknout do hustého davu, aby se eliminovaly teplotní ztráty.

Další zajímavosti ze světa přírody

I když je naše planeta velmi příznivé prostředí pro život a daří se zde živočichům i rostlinám, určitě se zde najde pár míst, kde bychom jen stěží nějakou formu života očekávali. Věřte tomu nebo ne, i na těchto místech se najde pár rekordmanů, kteří se nepříznivých podmínek nijak nezalekli a s libostí osidlují i takto nepříznivé končiny.

Jihoamerická poušť Atacama patří mezi nejsušší místa na Zemi. Je to tak především proto, že nedaleké Andy většinou protrhnou jakékoliv srážky, které by se tímto směrem blížily. A tak je tato oblast vyprahlá a na první pohled velmi nehostinná. Prší zde jen přibližně jednou za deset let a srážky se počítají na milimetry. Absolutní rekord, kdy zde nespadla ani kapka deště, trval úctyhodných čtyřicet roků. Kvůli podobnosti s marsovským prostředím využívá oblast i NASA k testování zařízení pro mise na rudou planetu.

Člověk by si myslel, že není možné, aby zde byl nějaký život. Ale pár vytrvalých organismů se zde přeci jen najde. I na takto nehostinném místě je tedy možné, aby existoval život, byť ve své nejprostší formě.

Čtěte také: Vliv emisních norem na automobilový trh

Mariánský příkop v Tichém oceánu je dobře známý jako nejhlubší místo naší planety. Je hluboký téměř 11 km a není tedy překvapivé, že pokud máme hledat nějaké dosud neobjevené a tajemné organismy, mohou se nacházet právě zde. Osm tisíc metrů pod hladinou se vyskytuje například nejhlouběji objevená ryba, Pseudoliparis swirei.

Zákony přírody fungují jasně - každý živočich je zároveň lovcem i kořistí - parazit potřebuje svého hostitele, rostliny zase opylovače atd. Zdálo se by se, že vše funguje ve vzájemné spolupráci a harmonii, ale neplatí to stoprocentně. Právě v jihoafrickém zlatém dole, tři kilometry pod povrchem, žije samotářská bakterie v absolutní izolaci, bez přístupu slunce i kyslíku a při teplotách okolo 60 °C. Jmenuje se Candidatus Desulforudis audaxviator a svou energii k životu čerpá energii zejména z radioaktivního rozpadu látek v okolních horninách.

Ve výšce přibližně 10 km nad zemským povrchem začíná stratosféra. Je to poměrně nehostinné prostředí, kde třeba velmi silně působí UV záření, které by pro jiné organismy bylo neslučitelné se životem. I zde se překvapivě najde spousta odolných organismů, které tyto podmínky zvládají na jedničku.

Údolí smrti dává svým názvem jasně najevo, že prostor pro život tady rozhodně není. Je nejsušším místem Ameriky a pokud by zde někdo čekal jakýkoliv život, jistě by to nebyla ryba. Jenže právě ta si zde našla své útočiště. Halančíkovec slaništní obývá vodu, jež se v Údolí smrti udržela po vyschnutí jezer před deseti tisíci lety.

Na Zemi se vyskytují i zvláštní mikrobi, kteří získávají energii ze sirovodíku v mořských průduších. Kromě nich ale v místech, kde panuje absolutní tma a velký tlak vody, žijí také slepí garnáti, krevety, krabi, škeble nebo červi. A i v těchto velmi nehostinných podmínkách se jim kupodivu dobře daří.

tags: #obdivuhodný #svět #přírody #tučňáci #zajímavosti

Oblíbené příspěvky:

• Euro emisní normy
• Příklady environmentálních výkazů
• Předválečná ekologie v Československu
• Pardubický kraj: Doporučené výlety
• Kotel na tuhá paliva a emisní třída 5