Obraz Ježíše v přírodě a jeho význam

Všechno, co vidíme a vnímáme, se tu neobjevilo jen tak samo od sebe. Nějaká síla musela vesmíru pomoci k tomu, aby se uspořádal a manifestoval v procesech, které můžeme pozorovat, zkoumat a také nad nimi žasnout. Příroda je obraz, který vytvořil sám Bůh. Je prodchnuta jeho Duchem, je jeho živým dílem. Když jsme v přírodě, pohybujeme se přímo v Božím ateliéru. Všechno, co vidíme kolem sebe, jsou produkty a výtvory, které vzešly z jeho rukou. Můžeme na ně sahat, můžeme je hladit, můžeme se jich dotýkat. Je to úžasná milost.

Když jsme v kontaktu s přírodou - Božím dílem - přivádí nás to k jejímu Autorovi. Je to dobrodružná a radostná cesta. Jak o tom ostatně píše už biblický Job: „Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví, poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. Obloha, slunce, měsíc, hvězdy... Všechny tyto nebeské ornamenty jsou výbornými pomocníky k meditaci. Když pozvednu hlavu a vidím oblohu, na ní slunce, kdesi prosvítá měsíc, vyzývá mě to k modlitbě a k vnitřnímu chvalozpěvu. V noci mlčky sleduji oblohu plnou svitu diamantových hvězd a vnímám, kolik lásky Věčný ukryl v jejich světle. Naplňuje mne to hlubokým pohnutím a zároveň ohromnou sílou.

Jsem přesvědčen o tom, že Bůh nám dal tyto nebeské souputníky našich životů k dispozici i proto, abychom nebyli malomyslní a neupadali do beznaděje, když nám život připadá nesnesitelně těžký.

Jan Křtitel jako předchůdce Ježíše

Jan Křtitel ukazuje svými slovy i činy na Ježíše. „Byl od Boha poslán, aby vydal svědectví o pravém světle“ (J 1,6). Jan sám nebyl tím světlem, nebyl Eliášem ani Mesiášem, byl si toho vědom a vytrvale ukazoval na toho, který přichází a je větší než on, na Ježíše. Jan byl Ježíšův předchůdce, připravoval mu cestu. Jan byl svědek, ale též mučedník. Janovi se stalo slovo Boží na poušti. Poušť měla pro Izraelce velký symbolický význam. Jan kázal, volal lidi k pokání a ohlašoval jim blízkost Božího kralování, Boží vlády. Jan křtil, proto se mu říká „Křtitel“.

Křest v Jordánu

Již před Janem Křtitelem bylo zvykem, že se lidé (symbolicky) očišťovali od své nečistoty ponořením do vody. Je možné, že i pohané, kteří chtěli přistoupit k židovství, se již v této době museli podrobit ponoření do lázně. Ale v obou případech se lidé ponořovali sami. Janův křest je zvláštní tím, že ho udílí Jan. V Lukášově zprávě o Ježíšovu křtu se Ježíš modlí, evangelista nám dává nahlédnout do jeho vztahu k Bohu, Bůh se k Ježíši přiznává jako ke svému Synu a sestupuje na něho Duch svatý, Duch nových počátků. Při Ježíšově křtu se „otevřelo nebe“, dochází k prolomení neprostupné hranice, která odděluje člověka od Boha. Bůh ji prolamuje viditelně a slyšitelně. Bůh se zjevuje v podobě živého tvora, holubice, v době Jana Křtitele byly holubice používány k zástupné oběti.

Čtěte také: Přečtěte si recenzi knihy Kniha, obraz a příroda

Epifanie neboli Zjevení Páně (lidově Tří králů) se slaví 6. ledna. „Svátek je možné přeložit také na následující neděli. Děti možná přijdou s otázkou, proč se Ježíš nechává pokřtít? Potřebuje Boží syn odpuštění hříchů? Hlásí se k Janovi jako jeho žák? Nebo dokonce podléhá dobové módě (když už se v té vodě vystřídal skoro celý Jeruzalém a Judsko)?

Poselství přírody

Na všech stvořených věcech je vidět otisk božství. Celá příroda svědčí o Bohu. Když se vnímavá mysl dostane do kontaktu se zázrakem a tajemstvím vesmíru, nemůže přehlédnout působení nekonečné moci. Země nevydává každý rok svou úrodu ani nepokračuje v pohybu kolem slunce sama od sebe. Stejná síla, která udržuje přírodu, působí také v člověku. Stejně dokonalé zákony, které řídí pohyby hvězd i atomů, platí i pro lidský život. Zákony řídící činnost srdce či krevní oběh v těle jsou zákony mocné Inteligence, která má právo řídit i lidskou duši. Veškerý život pochází od Boha. Jen v souladu s ním může člověk dosáhnout skutečné naplnění svého života.

Pro celé stvoření platí stejné podmínky - život každé stvořené bytosti trvá, jen pokud stále přijímá životní sílu od Stvořitele a pokud probíhá v souladu s jeho vůlí. Pro člověka, který se naučí takto vnímat přírodu, se stvořený svět stává učebnicí a život školou. Tomu se potřebují naučit také naše děti. I pro malé dítě, které ještě není schopné se učit z knih ani se nemůže účastnit vyučování ve škole, je příroda nevyčerpatelným zdrojem naučení i zábavy. Dětské srdce, které ještě není zatvrzelé kontaktem se zlem, snadno rozpozná Boží přítomnost, která proniká celým stvořením.

Dnešní děti mohou Boha poznávat stejně, jak jej kdysi poznávali obyvatelé Edenu ze stránek přírody. Viditelné nám pomáhá pochopit to, co je neviditelné. Nakolik je to možné, dejte dětem od nejútlejšího věku příležitost, aby mohly pobývat tam, kde se před nimi otevírá úžasná učebnice přírody. Žádným jiným způsobem není možné položit lepší a pevnější základ pravé výchovy. Sledování přírody však u dětí vzbudí také otázky. Brzy si totiž povšimnou, že v přírodě působí dvě protichůdné síly. A zde příroda potřebuje někoho, kdo podá vysvětlení. Naučení přírody můžeme správně číst jen ve světle, které září z Golgoty. Trní, ostny, bodláčí a plevel představují zlo, které škodí a ničí. Ptačí zpěv, rozvíjející se poupátko, déšť i sluneční svit, letní vánek a rosa, tisíce věcí v přírodě - od dubu v lese až po fialku, která kvete u jeho kořenů - ukazují obnovující lásku. Toto poselství můžeme ve světle kříže číst v celé přírodě.

Kniha přírody a Boží moudrost

Kniha přírody je výjimečný a drahocenný Boží dar každému člověku. Dokážeme-li uvažovat o tom, co jsme v přírodě vypozorovali, narazíme na moudrost, jež z našeho putování k věčnosti udělá mimořádně pěknou cestu. O zemi, po které chodil Ježíš, a o přírodě, na kterou se denně díval, se říká, že je pátým evangeliem. Vnímavost ke kráse přírody a k moudrosti, jež je v ní ukrytá, je vrozena každému člověku. Dostali jsme ji jako výbavu srdce, když jsme narozením vstoupili do tohoto světa. V knize přírody listovali všichni, kdo hledali Boží moudrost prostým srdcem. Na ní vysvětlovali a díky ní poznávali často těžko popsatelné záležitosti lidského bytí. Bůh nám zanechal celou řadu takových svědectví bystrého čtení v knize přírody. Například autor biblické knihy Přísloví nabádal: „Podívej se na mravence, ty lenochu, pohleď, co dělá, abys dostal rozum!

Čtěte také: Tipy pro obrazy přírody

Boží plán obnovy a péče o stvoření

V Božím původním plánu měla být země rajskou zahradou s lidmi, rostlinami a zvířaty žijícími v harmonii. Boží zájem o zachování zvířecích druhů je ukázán v příběhu o Noemově arše. Péči o zvířata Bůh přikazuje zákonem. Nynější stav člověka i celého stvoření je z biblického hlediska poznamenán hříchem a tudíž ve stavu porušenosti. Božím cílem je OBNOVA. Bůh uzavírá se svým stvořením smlouvu: „V onen den pro ně uzavřu smlouvu s polní zvěří a s nebeským ptactvem i se zeměplazy. Plán obnovy můžeme sledovat v celé Bibli. Na konci v soudu Bůh „zničí ty, kdo ničí zemi“ (Zj 11,18) a ospravedlněný člověk i „tvorstvo bude mít znovu slávu Božích dětí“ (Ř 8).

Přestože role člověka v budoucím díle obnovy je nám skryta, neznamená to, že člověk není za nynější stav přírody odpovědný. Správa neznamenala vlastnictví, ale to, že člověku bylo svěřeno něco do péče a bude se za to, jak o to pečoval, zodpovídat Majiteli. Zvířata jsou stejně jako člověk „živými dušemi“, platí pro ně budoucí zaslíbení obnovy. Ř 8, 19-22 o nich říká, že „tvorstvo toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do slávy dětí Božích.

Bible vštěpuje člověku zásady milosrdného zacházení se zvířaty. Bůh Jahve se představuje jako ten, kdo se stará o zvířata a jejich blaho. „Když narazíš na býka svého nepřítele nebo na jeho zatoulaného osla, musíš mu jej vrátit. Když uvidíš, že osel toho, kdo tě nenávidí, klesá pod svým břemenem, zanecháš ho snad, aniž ho vyprostíš? - mělo se mu pomoci, i když patřilo nepříteli, a i když by to znamenalo práci v sabatním dnu. „Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. „Dbejte na má nařízení.

Ježíš Kristus - tvůrce a znovutvůrce

Motýlí umění je skutečně úžasné a z mého pohledu znovu odkrývá to, co milióny lidí vnímaly, čemu věřily a co prožívaly po tisíciletí. Ježíš Kristus je tvůrcem všeho života a, když mu dovolíme, bude také znovutvůrcem našich vlastních životů. „Nebesa přikrývá velebnost jeho, země je plná chvalozpěvů.“ (Abakuk 3,3)

Podstata křesťanství a Ježíšovo učení

V dějinách civilizace nenajdeme osobnost, která by tak ovlivnila svým učením a odkazem po celá budoucí tisíciletí lidstvo, jako Ježíš Kristus. Podstatou křesťanství je totiž připodobnění se k chování Ježíše Krista. Podle evangelií popisujících jak se má chovat dokonalý křesťan zjistíme, že má napodobovat myšlení a mluvu Ježíše Krista. Žádná jiná osobnost neměla takový vliv na lidi, aby se dodnes dovolávali jeho nadčasové autority. Ježíš šířil své názory pouze silou svých myšlenek nikoliv silou zbraní. Naopak nabádal své apoštoly, aby dokonce ani nenaléhali slovně na to, aby je každý přijal, ale pouze je šířili mezi dalším lidem. Ty, kteří je nepřijali nekázal zabít jako pohanské psy.

Čtěte také: Recenze KINOMAP aplikace pro rotopedy

Ježíš přinesl do životů lidí především NADĚJI novým pohledem na Boha jako milujícího a odpouštějícího otce namísto přísného a trestajícího židovského Boha popsaného ve Starém zákoně. A jaké podmínky musejí lidé splnit, aby je jeho otec k sobě přijal? Lidé, kteří si chtějí zajistit nesmrtelnost, mají žít a především myslet jako on, tak jak jim to celým svým životem ukazoval. Jako první a jediný náboženský kazatel upozornil lidstvo na to, že člověk dostal jako jediná živoucí bytost na Zemi kromě těla velký dar od Boha - nesmrtelnou, nezničitelnou a věčnou DUŠI, v níž je zachován jeho charakter. Díky tomu je nesmrtelný, i když jeho tělo zemře. Díky DUŠI musí každý člověk vyrůst ve skutečnou OSOBNOST. Podstatou Ježíšova učení a tedy křesťanství je význam této nové osobnosti osvobozené od dědičného hříchu. Za to, jaká naše osobnost bude, odpovídáme díky tomu pouze a jedině my sami a budeme se z ní odpovídat Bohu.

Křesťané musejí proto přijmout univerzalitu světa a milovat každého svého bližního jako sebe samého. Toto nazýval Ježíž největším přikázáním, protože spojuje lidi v univerzální harmonii. Bohu je drahý každý člověk a zaslouží si rovnocenné zacházení. Ale pozor, bude ho soudit na Posledním soudu - podle jeho zásluh a života na zemi. Křesťané musejí prokazovat LÁSKU. V lidských vztazích je podle Ježíše zapotřebí LÁSKY nejen k Bohu, ale i druhým lidem. Největším aktem lásky je podle něj vzdání se svého života pro druhé. Křesťané mají prokazovat MILOSRDENSTVÍ přesahující povinnost, právo i lidská práva. MOC nad druhými má křesťan využívat zdrženlivě a přiměřeně soucitu, lásce a milosrdenství. Na Ježíšově životě a smrti jde ukázat jasně, co dokáže provést MOC v rukou bezbožných lidí a naopak jaké štěstí přinese Boží milost.

Křesťané si mají pěstovat OTEVŘENOU MYSL. Ježíš nesnášel bigótnost. Celým svým životem bojoval proti všem lidem s uzavřenou myslí proti novinkám. Podle něho bylo slovo OTEVŘENÝ stejně požehnané jako SVĚTLO. Křesťané musejí HLEDAT PRAVDU. Křesťané musejí být VĚRNI PŘÍRODĚ. Jít proti přírodě znamená popírat pravdu. Lidé ničící bezhlavě přírodu hřeší. Křesťané mají být VYROVNANÍ. Tak jako byl Ježíš - plakal, ale nikdy nezoufal, smál se spolu s lidmi, ale ne jim, mluvil mnoho, ale stručně, byl rád sám, ale jen krátce, byl posmíván, ale on se neposmíval, učil moudrosti, klidu, mírnosti a vyrovnanosti. Křesťané musejí být ODVÁŽNÍ a STATEČNÍ. Důležitá v boji se zlem je VYTRVALOST. „Život si zachráníme svou vytrvalostí“, hlásal Ježíš. Svým ukřižováním dokázal moc odvahy.

tags: #obraz #ježíše #v #přírodě #význam

Oblíbené příspěvky:

• Regionální a nadregionální ÚSES v ČR
• Ekologické škody v ČR
• Definice ekologie živočichů
• Současný stav odpadu v řece Chicago
• Využití dřevin odolných vůči emisím