Ochrana přírody a její sociologický význam v České republice

Dobrá komunikace v ochraně přírody je nejen službou, kterou poskytujeme veřejnosti - je také stěžejní podmínkou toho, aby naše snaha chránit přírodu byla úspěšná. Potřebujeme, aby lidé rozuměli tomu, co chráníme, jak to chráníme a proč to chráníme - a také, o co je žádáme a proč.

Bez povedené práce s veřejností návštěvníci nevědí, jaké chování se od nich v chráněných územích očekává. Místní stojí proti nám, když bráníme přírodní území před ekonomickými tlaky. Občané mlčky přihlíží, když hrozí omezování pravomocí nebo rozpočtu, event. zásahy do managementu chráněných území.

Přesto se výrazně liší úroveň práce s veřejností mezi jednotlivými organizacemi ochrany přírody. Zatímco některé si vedou mimořádně dobře v práci s médii, sociálními sítěmi, naučnými stezkami nebo ve své publikační činnosti, komunikační aktivity jiných zůstávají spíše na amatérské/poloprofesionální úrovni.

Strategická úroveň komunikace v ochraně přírody

Co si pod tím představit? Zaprvé se jedná o práci s pověstí organizace (tzv. branding), tedy dovednost průběžně budovat obraz své organizace u veřejnosti a aktivně ovlivňovat, jak si lidé organizaci pamatují a s čím si ji spojují. Druhým příkladem mohou být interpretační plány, které chybí většině chráněných území. Jsou to de facto strategie, jakou změnu myšlení a chování návštěvníků má seznámení s územím vyvolat, a jakými komunikačními aktivitami toho chce správa dosáhnout.

Existuje několik důvodů, proč se v české ochraně přírody se strategickou úrovní komunikace setkáváme tak málo. Svou velkou roli v tom samozřejmě hrají omezené ekonomické prostředky a nižší platové ohodnocení - stačí porovnat podmínky pro práci s veřejností v ochraně přírody s komerčním sektorem. Svůj podíl však má také často nižší kvalifikace pracovníků pro práci s veřejností, jen obtížně porovnatelná s expertízou, na které stojí česká ochrana přírody v přírodovědných otázkách. Kvalifikační úroveň by jistě bylo snazší zvyšovat, kdyby došlo ke zlepšení ekonomických podmínek.

Čtěte také: Liberecký kraj a kvalita ovzduší

Přesto nejde jen o peníze: právě kvalifikační úroveň lze v současném systému financování ochrany přírody změnit snáze než cokoliv z uvedeného - vzděláváním.

Za posledních několik let jsem v české ochraně přírody poznal řadu šikovných, přemýšlivých a tvořivých lidí, kteří se věnují vztahům s veřejností. Rozhovory s nimi však ukazují, že nemají odkud čerpat: chybí tu debata o praktických a metodických otázkách komunikace v ochraně přírody, nedostává se učebnic a odborných publikací. Potenciál pro úspěšnou komunikaci ochrany přírody s veřejností je přitom značný. Přesto praxe ukazuje, že rezervy ve vztahu veřejnosti k ochraně přírody tu jsou, a je potřeba s nimi v příštích letech profesionálně pracovat.

Čím však začít? Při nedostatku času a prostředků? Tady je pár námětů pro strategickou úroveň komunikace, několik úplně základních pravidel. Pokud bychom si je vzali v ochraně přírody k srdci, mohla by se úspěšnost komunikace s veřejností, troufám si říct, skokově zlepšit. Zmíním nejčastější chyby, se kterými se v české ochraně přírody setkávám, a zkusím nabídnout tipy, co se s nimi dá dělat.

Nejčastější chyby v komunikaci

Především, komunikace v ochraně přírody často vytváří dojem, jako bychom se snažili z lidí udělat chodící encyklopedie. Jako bychom jim tlačili do hlavy - samozřejmě s přátelským úsměvem a hravou formou - celé stránky z přírodovědy. Výzkumy z celého světa přitom ukazují, že zvyšování znalostí vede jen sporadicky k odpovědnějším postojům a chování. Příklady vidíme všude kolem nás: kdyby lidem stačilo poskytnout informaci a oni by se podle ní rozumně zachovali, už by na světě nebyla například žádná obezita způsobená přejídáním a nedostatkem pohybu, žádné telefonování za jízdy, žádné volební hlasy pro populisty. Tedy stačí se rozhlédnout kolem a je zřejmé, že samotné informace nezabírají.

Naopak všichni každý den vykonáváme řadu činností, aniž bychom na to potřebovali encyklopedické znalosti. Čistíme si zuby? Vědomosti a znalosti tedy nejsou dobrý cíl. Můžou být prostředkem (a jak uvidíme, zdaleka nemůžeme spoléhat jen na ně), ale k čemu? Smysluplným cílem může být, aby návštěvníci chráněných území respektovali návštěvní řád. Aby směřovali své výlety do méně ohrožených lokalit. Aby si uvědomovali přírodní hodnoty území. Aby sympatizovali s naší činností. Aby o naší práci vyprávěli svým přátelům. Aby nás podpořili finančně. Aby se postavili za naši politiku.

Čtěte také: Studium ekologie v Olomouci

Proto až budeme připravovat letáček, naučnou tabuli, příspěvek na sociální sítě nebo jakoukoliv komunikační aktivitu, ptejme se sami sebe: čeho chceme dosáhnout, co by se po skončení naší komunikační aktivity mělo stát? Zaměřme se ideálně na chování (turistů, místních, podnikatelů, politiků, médií), případně na postoje.

České letáčky o ochraně přírody, publikace nebo také naučné stezky mnohdy vypadají, jako by si jejich tvůrci z hloubi duše mysleli, že ostatní lidi jsou stejně vášnivě uchváceni poznáváním přírody jako oni sami. Bohužel mám špatnou zprávu. Nejsou. Skoro nikdo. Aniž bychom si to uvědomovali, často jsme hluboce ponořeni v neuvěřitelných podrobnostech ze světa přírody, podobně jako filatelisté, kteří dokážou hodiny diskutovat o chybějících zoubcích slavné poštovní známky, nebo jako technici vyměňující si zasvěcené komentáře o prototypech dieselového motoru z 19. století. Stačí si to představit - vidíte ty zoufalé obličeje okolostojících? Jsme prostě zapálení fandové přírody, ve fotbalu by se řeklo „hard-core fans“ (a my můžeme parafrázovat „heart-core fans“).

Přesto má většina z nich ráda přírodu. Jakým způsobem? Někdo v přírodě nostalgicky vzpomíná na svoje dětství. Někdo chce zažít adrenalinové dobrodružství. Někdo si chce oddechnout od starostí a stresu. Někdo prožít volnost a svobodu. Někdo „protáhnout nohy“ a „dát si trochu do těla“. Někdo přijel kvůli dětem - aby jim ukázal přírodu, nebo aby je „utahal“.

Klasické pravidlo rétoriky už od antiky radí: přizpůsobte svoji řeč těm, ke kterým mluvíte. V životě to děláme běžně: se svojí babičkou mluvíme jinak než s ministrem, a s tím zase jinak než s kamarádem na pivu. Samozřejmě je důležité zůstat při každém takovém setkání sami sebou a nic nepředstírat. A to nám v české ochraně přírody většinou schází: málokdy tušíme, kdo jsou lidé, které chceme oslovit.

Důležitost cílové skupiny

Proto je důležité nekomunikovat „naslepo“. Snažit se o místních obyvatelích, turistech, sympatizující veřejnosti nebo čtenářích našeho časopisu co nejvíce zjistit. Osobními setkáními, skupinovými debatami, anketou, internetovými statistikami, průzkumem veřejného mínění nebo socioekonomickým výzkumem. Ve chvíli, kdy se ve svých cílových skupinách zorientujeme, si můžeme vybrat, koho oslovit. Nepřesvědčujme přesvědčené, máme mnoho jiných cílových skupin, které nás potřebují. Nesnažme se oslovit úplně všechny (např. experty i laiky), většinou je to příliš náročné nebo rovnou nemožné. Ve chvíli, kdy si vybereme svou klíčovou cílovou skupinu, event.

Čtěte také: Současná ochrana přírody

Jak jsme si ukazovali výše, nabízení encyklopedických poznatků nefunguje - aspoň ne samo o sobě. Potřebujeme motivovat: probudit a nadchnout, chytnout lidi za srdce a vnuknout jim myšlenku, která se jich bude držet. Potřebujeme rozum v hrsti, abychom věděli, co má být klíčem našeho sdělení, které zapadne do zámku našich cílů a cílové skupiny.

Například v Krkonošském národním parku zkouší oslovit skialpinisty, kteří jsou jedněmi z těch, kteří ruší zimující a tokající tetřívky obecné. Sdělení, aby se skialpinisté drželi na vyznačených trasách, rámují tak, aby cílovou skupinu měli šanci přesvědčit: tetřívka představují jako atraktivní zvíře, kterého přece nebudeme rušit v jeho „ložnici“, ke skialpinistům ve videospotech promlouvají největší ikony tohoto sportu a zdůrazňují, že na krajinu - a tetřívky - je potřeba brát ohledy. Nicméně komunikace s boudaři, kteří ruší tetřívky zásobováním v ranních hodinách, by vypadala jinak: kladl by se důraz na vztah k místu, k našim „Kerkonošům“, tetřívek by byl připomínaný jako (ohrožený) symbol našich hor, vyzdvihovala by se odpovědnost lidí, kteří tu žijí, a jejich schopnost spojit síly pro dobrou věc.

Dobře zacílená komunikace tedy reaguje z jedné strany na to, co cílové skupině reálně brání chovat se ohleduplně k přírodě (stojí za připomenutí, že nedostatek encyklopedických poznatků to většinou není). Z druhé strany pak nabízí to, co je cílové skupině symbolicky, hodnotově a citově blízké, a jaké informace jsou pro zvolenou cílovou skupinu užitečné.

Někdy přirovnávám dobrou komunikaci s cílovou skupinou k mostu: na jedné straně jsme my, a měli bychom zůstat sami sebou (na nic si podbízivě nehrát), na druhé straně je naše cílová skupina, které by ta komunikace také měla sedět. Většinou se přitom ukazuje, že nestačí - oproti časté praxi v české ochraně přírody - zůstat jen u popisu problému, a předpokládat, že si to lidé správně přeberou a budou podle toho jednat.

A právě proto je potřeba také cit, tvořivost. Umět dělat věci, které upoutají pozornost, jsou názorné a působivé. Jedna zajímavě naformulovaná informace někdy udělá víc než hustě popsaná naučná tabule. Jedna nádherná fotografie udělá víc než desítky informací. Charismatické druhy (jako lososi, černí čápi či sokoli v Českém Švýcarsku) dokážou vyvolat hlubší sympatii k území než podrobné popisy biotopů či seznamy ohrožených druhů žijících v lokalitě. Svou roli hraje také jazyk: čím více je úřednický a encyklopedický, tím hůře.

Umět oslovit cílovou skupinu je disciplínou z nejtěžších. Vtip je v tom, že pokud chceme v této disciplíně uspět, je potřeba začít u trpělivého přemýšlení a sbírání informací, a tvořivost přichází na řadu až poté. Jinými slovy, ohňostroje úžasných nápadů jsou nám na nic, pokud komunikace nevychází z jasných cílů a nesedí na vybranou cílovou skupinu.

Znovu stojí za to připomenout, že dobrá komunikace je jako most. Ten je postaven z dobrých nápadů, emocí a myšlenek, a často také z krásných fotografií, citlivě zvolených symbolů, zajímavých poznatků a informačních zkratek.

Evaluace komunikačních aktivit

Každá práce s veřejností je riskantní podnik. Může být úspěšná, a také nemusí. Dobré rozmýšlení toho, co je popsáno výše, sice výrazně zvyšuje naše šance na úspěch, ale nezaručuje nám ho to. Učíme se celý život, nejen z knih a od zkušených kolegů, ale také z vlastních chyb.

Proto má význam ověřovat si, které komunikační aktivity byly úspěšnější a které méně. Existuje řada způsobů, jak zjišťovat úspěšnost komunikace. Počítání kusů vydaných publikací ani frekvence příspěvků na sociálních sítích mezi ně nepatří. Důležité je empiricky (v nejširším významu toho slova) zjišťovat, jakou odezvu naše komunikace vyvolala. Podoby to může mít různé: sledovat statistiky na sociálních sítích a na webu, sledovat, které publikace mizí - a které nemizí - z pultů, udělat si malou nebo velkou anketu, zadat si externě průzkum veřejného mínění nebo focus skupinu (šetření formou moderované debaty mezi respondenty z řad veřejnosti). Při práci s veřejností často jen tiše doufáme, že naše práce k něčemu je. Je radost mít pro sebe - i pro ostatní - přesvědčivý důkaz.

Evaluovat komunikační aktivity však neznamená jen data sbírat. Přinejmenším stejně důležité je vyhodnocovat je, a podle výsledků evaluace být připraveni změnit způsob svojí práce. Někdy od základu. Každý jsme někdy v komunikaci s veřejností průzkumníkem slepých uliček, to prostě k věci patří.

Česká ochrana přírody umí - někdy lépe, někdy hůře - řadu řemesel spojených s komunikací. Strategická úroveň komunikace s veřejností je zatím bohužel spíše vzácná. Předpokládám, že bude v příštích letech růst zájem o tuto oblast - že bude přibývat profesionálů, kteří budou promyšleně a aktivně pracovat s obrazem své organizace u veřejnosti, budou tvořit interpretační plány chráněných území nebo sbírat zkušenosti z kampaní, které se nebojí ani náročnějších témat.

Historie a legislativa ochrany přírody v ČR

Ochrana přírody je v České republice upravena zákonem č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Česká republika má jako členský stát Evropské unie povinnost vytvářet národní soustavu chráněných území NATURA 2000, která slouží k ochraně nejvíce ohrožených druhů rostlin, živočichů a přírodních stanovišť. Soustavu NATURA 2000 tvoří systém evropsky významných lokalit a ptačích oblastí.

Zákon o ochraně přírody a krajiny upravuje ve vztahu k soustavě NATURA 2000 rovněž povinnost posoudit jakoukoliv koncepci nebo záměr, který může významně ovlivnit území evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti, z hlediska jeho důsledků na tato území. Při hodnocení důsledků koncepcí a záměrů se postupuje podle zvláštních právních předpisů (zákon 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí).

Kam až sahají počátky ochrany přírody v Česku, jaká je nejstarší přírodní rezervace a které historické dokumenty pomohly zachovat divokost přírodních oblastí na českém území? Historie ochrany přírody v Česku byla, asi jako všude ve světě, řízená potřebami panovníků. Války, zemědělská výroba a těžba dřeva poměrně zpustošila divokou přírodu, a i když ještě na světě nebylo zdaleka tolik obyvatelstva, infrastruktury a dalších vymožeností moderní doby, krajina, fauna a flóra už značně utrpěly.

Žofínský prales, první, a tedy nejstarší národní přírodní rezervace a zároveň jedna z nejstarších rezervací v Evropě letos slaví 185 let. Nachází se v Novohradských horách, jižně od Českých Budějovic a poblíž hranic s Rakouskem. Obě tato místa prohlásil v roce 1838 za chráněnou lokalitu tehdejší majitel panství Nové Hrady hrabě Jiří František August Buquoy.

Významné mezníky v historii ochrany přírody:

• 1189 - kníže Konrád Ota vydal nejstarší český zákoník nazývaný Statuta Konrádova (též Statuta knížete Oty), v němž se píše o ochraně lesů, vodních živočichů a zvěře před pytláctvím.
• 1436 - dekret krále Zikmunda Lucemburského uzákonil ochranu zvěře v královských lesích v Čechách.
• 1721 - významný feudál Adam Schwarzenberg vydal předpis k ochraně medvědů na Šumavě. O několik desítek let později se k němu v roce 1800 přidal Josef Schwarzenberg, který vyhlásil ochranu medvědů na krumlovském panství.
• 1946 - poprvé vyšel odborný časopis Ochrana přírody, který umožnil informovat veřejnost o ochraně přírody na českém území.
• 1956 - byl schválen první zákon o ochraně přírody (č. 40). Později v roce 1992 pak vznikl moderní zákon č. 114/1992 Sb. se zaměřením nejen na ochranu přírody, ale také krajiny.

V jakém roce vznikl první zákon o ochraně přírody a krajiny nebo který časopis pomohl s propagací péče o přírodu? Rok 1838 představoval z hlediska historie prvopočátek ochrany přírody v Česku pro další generace. V dalších letech se označení měnila. Mohli jsme se setkat s pojmenováním státní přírodní rezervace, chráněný přírodní výtvor nebo chráněný park a zahrada.

Druhy chráněných území:

• Národní parky (NP) - značnou část území zaujímají přirozené nebo člověkem jen málo ovliněné ekosystémy. Rostliny, živočichové i neživá příroda zde mají velkým význam pro vědu a výchovu, a to na národní i mezinárodní úrovni.
• Chráněné krajinné oblasti (CHKO) - harmonicky utvářená krajina, na níž se z velké části nachází přirozené lesní a travní ekosystémy a někdy také dochované historické památky.
• Národní přírodní rezervace (NPR) - území s velkou přidanou hodnotou, tedy něčím jedinečné nebo významné v národním či mezinárodním měřítku.
• Národní přírodní památka (NPP) - významný přírodní útvar, který formovala příroda nebo člověk a který slouží jako památka pro příští generace.
• Přírodní rezervace - ekosystémy typické pro příslušný region nebo oblast.
• Přírodní památka - obdobné území jako NPP, jen regionálního významu.

Druhová ochrana přírody spočívá v ochraně a nedotknutelnosti ohrožených nebo vzácných druhů rostlin a živočichů. Úplný seznam chráněných organismů lze nalézt ve vyhlášce Ministerstva životního prostředí ČR č. 395/92 Sb.

Adaptace na změnu klimatu

Česká republika se za posledních 60 let oteplila o 2 °C a do roku 2050 by se mohla oteplit o stejnou hodnotu. To znamená častější výskyt extrémních jevů, jako jsou sucha a požáry. Tyto změny jsou prakticky nevyhnutelné a dotýkají se nás všech. Je tedy klíčové, abychom se na ně dokázali účinně adaptovat.

Mezi klíčová adaptační opatření v ČR patří transformace energetiky směrem k obnovitelným zdrojům a podpora obyvatel regionů, kde je těžební průmysl dominantním odvětvím. Přestože se investice do budoucnosti vyplatí, nezbytnost těchto opatření je často zpochybňována nejdůležitějšími aktéry této změny, politiky a následně i širokou českou veřejností.

Pro efektivní rozhodování o adaptaci na klimatickou změnu je nezbytné mít aktuální vědecké poznatky a kvalitní měření. Český hydrometeorologický ústav kontinuálně měří a vyhodnocuje meteorologická data již od roku 1775. Ústav výzkumu globální změny AV ČR CzechGlobe využívá moderní experimentální pracoviště. Změnou klimatu se zabývají v tematických výzkumech i české univerzity.

Revitalizace rozmanitých krajinných ekosystémů jsou nezbytnou součástí adaptačních opatření na změnu klimatu. Obnova krajinotvorných prvků zlepšuje mikroklima, posiluje retenci vody, zvyšuje biodiverzitu, podporuje stabilitu a estetickou funkci krajiny nebo zajišťuje její prostupnost.

tags: #ochrana #prirody #sociologicky #vyznam

Oblíbené příspěvky:

• Moderní menstruační pomůcka
• Báňský záchranný sbor Hamr na Jezeře
• Ochrana ovzduší v ČR
• MT3 a CH7 Žďár nad Sázavou
• České strany a změna klimatu