Ohrožení okáči České republiky: Analýza a ochrana

V České republice žije více než 3300 druhů motýlů, avšak žádný z nich není endemický pro Čechy nebo Moravu. Nejblíže k tomuto statusu mají okáč horský (Erebia epiphron) a okáč menší (E. sudetica).

Okáč jílkový (Lopinga achine) je kriticky ohrožený druh. Po přibližně 50 letech byl znovunalezen na Hlučínsku, kde dnes přežívá v největší populaci v ČR. Obývá velmi světlé lesní porosty (zápoj korun méně než 40 %) s vysokou pokryvností živné rostliny housenek - ostřice třeslicovité (Carex brizoides). Přežívání druhu ovlivňuje lesní hospodaření a klimatické změny.

Výzkum a populace okáčů horských a menších

Kontrastní struktura populací a rozdílné stanovištní vazby obou druhů upoutaly pozornost výzkumníků. Zatímco okáč horský je všudypřítomný na travnatých holích hřebenových poloh, okáče menšího najdeme ve vlhkých a závětrných nivách a prameništích při hranici lesa. Travnaté hole tvoří v Jeseníkách souvislé stanovištní moře, zatímco prameniště při hranici lesa lze přirovnat k izolovaným ostrovům. Předpokládalo se, že se druhy obývající prostorově odlišná stanoviště budou lišit populační strukturou.

Populace okáče horského na hlavním hřebeni byla obrovská. Na 4034 označených jedinců bylo získáno jen 236 zpětných odchytů, odhad pro sledovaný výsek hřebene dosáhl 50 000 jedinců. Populace na Mravenečníku obývá mnohem menší plochu (1,2 km2 hřebenových holí ve srovnání s 16 km2 na hlavním hřebeni) a je od hlavního hřebene izolována třemi kilometry lesních porostů. Roku 1997 se skládala z 5000 jedinců. Zjistili jsme zde zvýšený výskyt vývojových vad, vysvětlitelný izolací a malou početností. Při značení okáče menšího se podařilo podchytit charakteristickou velkou populaci v Malé kotlině (5000 motýlů) a malou populaci na Volském potoce (300 motýlů).

Přes stanovištní a demografické rozdíly vykazují oba okáči řadu společných vlastností. Oba tvoří jedinou generaci do roka, omezenou na vrchol horského léta. Jejich housenky žijí na travách, přičemž nejsou nikterak vybíravé.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Adaptace na horské prostředí

Změny počasí nastávají v horách rychle, i krátká oblačnost může oznamovat začátek prudkého zvratu. Stejně rychle však motýli obnoví aktivitu, jakmile se podmínky zlepší. Bydlíte-li ve vysokohorské tundře, musíte využít každý příznivý okamžik. S horským klimatem souvisí i tmavé zbarvení a malé rozměry obou druhů.

Drobnější okáč horský reaguje na počasí pružněji - zrána aktivuje časněji, a to i při kratších periodách slunného počasí, pružně však aktivovat přestává. Okáč rudopásný je váhavější, ráno vylétá později, zato však vytrvá i při přechodné oblačnosti či v podvečerních hodinách. Skryje-li se slunce za mraky, okáči usedají do trsů třtiny, bezkolence či borůvek. Takovou vegetaci využívají i k nocování - v podvečerních hodinách se zde shromažďují desítky motýlů. Jestliže je vyrušíme, neodletí, ale aktivně seskočí hlouběji do podrostu.

Rozšíření okáče horského do Krkonoš

Dnes se okáč horský vyskytuje i na východním hřebeni Krkonoš. V letech 2001 a 2002 byla ke studiu krkonošské populace použity žluté misky. Okáč horský žije v Krkonoších ve stejných výškách (okolo 1350 m) a vybírá si shodná stanoviště jako v Jeseníkách. Motýl zde osídlil i staré kulturní louky pod lesní hranicí, například u Richterových (1150 m) nebo Lahrových bud (1040 m). Vyskytuje se i na rozsáhlých pasekách vytvořených v době imisních kalamit v osmdesátých letech ve výškách okolo 1100 m, tedy pod klimatickou hranicí lesa.

V Jeseníkách se na rozdíl od Krkonoš nikdy rozsáhleji nevyvinulo lukaření ve výškách 1000-1200 m, tedy pod horní lesní hranicí. Jesenická alpínská bezlesí tak zůstala od imisních holin oddělena pásem lesa. Souvislý les funguje jako bariéra, kterou okáč horský nedokáže překonat. Zatímco bezlesí východního hřebene (toho s Luční boudou) je okáčem osídleno v celém rozsahu, biotopově obdobný západní hřeben zůstal bez okáčů, kteří nepřekonali zalesněné polohy v oblasti Slezského sedla (1217 m).

Genetická diverzita okáče horského

Analýza izoenzymů odhalila překvapivě velkou genetickou variabilitu větší z jesenických populací. Navzdory izolaci trvající možná 10 000 let si populace okáče horského uchovaly podobnou genetickou rozmanitost, jako jeho mnohem rozšířenější příbuzní, třeba okáč rosičkový (Erebia medusa). Menší jesenická populace je naopak geneticky ochuzená. Krkonošská populace je stejně rozmanitá jako zdrojová populace z Jeseníků. Veškerou rozmanitost přeneslo padesát zakladatelek.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Šíří se okáč menší?

Evropská Směrnice o stanovištích (Natura 2000) oživila zájem o populace okáče menšího. Okáč se pod hranicí lesa vyskytuje leckde, ale stav jeho populací se liší podle stanovišť. Populace na vlhkých loukách v jesenických sedlech jsou vesměs velmi slabé. Naopak na zalesněných hřebenech, ve výškách okolo 1000 metrů, existují místa s masovým výskytem. Jsou jimi rozsáhlé holiny, vzniklé při imisní těžbě v osmdesátých letech a nyní zvolna zarůstající novým lesem.

Otázkou zůstává, odkud se okáči menší na imisních holinách vzali. Mohli odpradávna přežívat pod lesní hranicí, třeba na prameništích či v nivách potoků, nebo naopak na holích nad hranicí lesa či v níže položených a dnes již zanikajících mokřadech a rašeliništích. Pakliže se ukáže, že okáč ve výškách 800-1000 metrů přežil podstatnou část holocénu, budeme muset poopravit naše představy o podobě horského lesa v posledních tisíciletích.

Budoucnost sudetských endemitů

Většina vysokohorských stanovišť obou okáčů je dnes územně chráněna, ať rezervacemi v CHKO Jeseníky, nebo jádrovými zónami Krkonošského národního parku. Jejich zánik tedy nehrozí. Bezprostředním nebezpečím je zarůstání vysokohorských poloh klečí (Pinus mugo). Problematika je komplikovanější v Krkonoších, kde je kleč původním druhem, i když do některých míst byla i zde vysazována.

Souvisejícím problémem je zvýšené ukládání dusíku v horských polohách jinak chudých na živiny. Dlouhodobým nebezpečím zůstává oteplování klimatu. Jestliže se nemýlí předpovědi klimatologů, posunou se výškové vegetační pásy směrem vzhůru. Jeseníky a Krkonoše jsou natolik nízké, že posun horní hranice lesa respektive kleče o nějakých 100 výškových metrů bude znamenat zánik druhů horského bezlesí.

Ochrana okáče skalního (Chazara briseis)

Okáč skalní (Chazara briseis) patří mezi nejohroženější druhy motýlů České republiky. Historicky motýl obýval teplé skalnaté oblasti po celé České republice. Avšak po druhé světové válce došlo k významným změnám v zemědělském hospodaření, které vedly k rapidnímu úbytku jedinců i lokalit tohoto druhu.

Čtěte také: Pracovní rizika

Typickým biotopem okáče skalního jsou slunné skály nebo sprašové stepi převážně s jižní expozicí s krátkostébelnými rozvolněnými trávníky s minimem křovin. Živné rostliny jsou trávy z rodu kostřava, např. k. walliská (Festuca valesiaca) nebo k. ovčí (F. ovina).

Okáč skalní je výborně adaptován na extenzivní pastvu kopytníků, proto kolektivizace a následný přesun obyvatel z vesnic do měst měly za následek zánik mozaiky pastvin. Zarůstání a sukcese, které následovaly po opuštění pastvy, vedly k vymření populací na většině původních lokalit.

Management k záchraně okáče skalního

Okáč skalní je typickým druhem, který se v dnešní době bez aktivních managementových opatření na lokalitách výskytu neobejde. Extenzivní pastva kopytníků zamezovala sukcesi na většině stepních lokalit od nepaměti, a i z toho důvodu je tento druh přizpůsoben pastvě. Ideální lokalita by měla být diverzifikovaná. Krátkostébelná vegetace s dostatečným množstvím plošek s obnaženým substrátem, která je nezbytná pro rozmnožování, by měla zabírat největší plochu vybrané lokality. Lokalita musí také poskytnout dostatečné množství potravy.

Reintrodukce okáče skalního v Českém středohoří

V současné době, kdy je početnost okáčů skalních pod zajištěním životaschopné populace, bylo nezbytné přistoupit k reintrodukci motýlů na původní lokality. Aby se významně nezasahovalo odchytem do malé populace, zavedl se záchranný odchov, založený na několika jedincích pocházejících z této populace. Reintrodukce v Českém středohoří proběhla na vrchu Číčov, na Dlouhé hoře, Vraníkách, Písečném vrchu a Křížových vrškách, kde jsou každoročně zajištěny pastvy ovcí a koz.

Na Radobýlu u Litoměřic bylo v roce 2020 vypuštěno 300 housenek okáče skalního. Další vypuštění 150 ks housenek proběhlo v EVL Křížové vršky. Dle situace v chovu a na lokalitách je zvažováno vypuštění do 50 ks dospělců na každou lokalitu.

Pravidelný monitoring okáče skalního v Českém středohoří

Pravidelný monitoring je každoročně (od roku 2008) prováděn nejen na jmenovaných kopcích, ale i na všech okolních kopcích v Lounském středohoří. Analýza metody zpětných odchytů ukázala, že na Rané početnost populace poklesla o 56 %. Odhad početnosti v roce 2006 činil 877 jedinců a v roce 2017 se početnost odhadovala na 403 jedinců. Mnohem pozitivněji vypadají výsledky z Dlouhé hory. Analýza byla provedena na datech z roku 2018. Ve srovnání s rokem 2006 početnost populace vzrostla o 156 % a odhadovaný počet jedinců činil 269 (172 samců a 92 samic).

Skloubení ochrany okáče skalního s jinými ohroženými druhy

Okáč skalní je zcela ideálním bioindikátorem krátkostébelných stepních trávníků a deštníkovým druhem, jehož ochranou zajistíme ochranu dalších stepních druhů, protože pro jeho přežití je nezbytný soubor různých typů biotopů, jako jsou krátkostébelné trávníky, obnažený substrát a existence ploch s vyšší vegetací.

Výhledy do budoucna

Na základě výsledků monitoringu z let 2018 a 2019 lze hodnotit snahu o reintrodukci na Dlouhou horu a vrch Číčov jako úspěšnou. Pokud se podaří zajistit pokračování současného managementu, mohla by zde vzniknout populace čítající stovky jedinců, ze které by okáči skalní osídlili okolní kopce a vytvořila se zde fungující metapopulace. Klíčovým faktorem pro zachování a rozvoj populací na Lounsku je zajištění vhodného managementu, především extenzivní pastvy smíšeným stádem ovcí a koz.

tags: #ohrozeni #okaci #ceske #republiky #analyza

Oblíbené příspěvky:

• Tretimer koš – recenze
• Vzory štítků nebezpečného odpadu v ČR
• Principy a inspirace v ekologické architektuře
• Přírodní hospodaření: Definice a principy
• Povinnosti měření emisí