Když příroda hospodaří: Co to znamená?

Jsme my, lidé 21. století, ještě stále schopni číst v přírodě, anebo je pro nás již jen pouhou a nezbytnou kulisou života či zdrojem surovin? Ztratili jsme tyto schopnosti nadobro? Ačkoliv se to může jevit v dnešní moderní době poněkud zvláštní, je podle něj příroda a krajina stále našim jediným pravým domovem, společným pro všechny.

Dříve lidé nepohlíželi na přírodu selektivně jako na pouhý zdroj uspokojování svých potřeb, jakkoliv na ní byli existenčně závislí. „Neuvažovali v kategoriích jako my dnes, považovali se za nedílnou součást něčeho vyššího, co je přesahovalo... Například k dovednostem snad každého patřilo sledování sezónních změn počasí podle životních projevů stromů „za okny“.

K vlastní škodě my spoléháme více na informace z obrazovek televizorů nebo z displejů mobilů. Pouto sounáležitosti s přírodou a s krajinou se vytratilo, jen doufejme že ne navždy. Vždyť každý hospodář dříve věděl, že nejen hospodářské zvíře si potřebuje odpočinout, ale i půda.

Pokud hledáte místo, kde se příroda už stovky let nezměnila, zamiřte do lesní rezervace Ščúrnica v nejsevernější části Bílých Karpat. Českému svazu ochránců přírody se nyní podařilo vykoupit další dva pozemky a rozšířit tak současnou plochu lesa na téměř 43 hektarů. Cílem těchto výkupů je vytvořit území, kde si les bude žít svobodně, bez zásahů člověka.

První pozemky v této lokalitě vykoupili ochránci už před jedenadvaceti lety. Postupně přikupovali další, k nimž nyní připojili pozemky o souhrnné výměře 3,3 hektaru. Většina pozemků je ponechána samovolnému vývoji.

Čtěte také: Tady Hospodaří Příroda – článek

Jádrem lesního komplexu Ščúrnica je téměř sto padesát let starý porost jedlí a buků, v němž najdete skutečné velikány i náletové porosty. V oblasti se vyskytuje několik vzácných druhů ptáků a také několik desítek vzácných brouků včetně takzvaných pralesních reliktů. Narazit ale můžete i na dva druhy orchidejí nebo mnoho druhů hub.

„Ščúrnica je místem především pro divokou přírodu. Je domovem ptáků i šelem, mloků, kteří jí dali jméno (ščúr je na Valašsku název právě pro tuhle lezoucí drobotinu), desítek druhů vzácných brouků, které potvrdily, že Ščúrnicu je skutečně možné nazývat pralesem,“ upřesňuje koordinátor kampaně Místo pro přírodu, Jan Moravec.

Ščúrnicí vesměs nevedou žádné stezky, přesto ji ale můžete navštívit. „Nikoho, kdo chce s pokorou sledovat zázraky divočiny, nevyháníme. Jen musí do lesa vstupovat s vědomím, že zde hospodaří příroda, tedy že se tu pohybuje na vlastní nebezpečí,“ doplňuje Moravec.

Prales Ščúrnica je původně selským lesem, z něhož hospodáři těžili jen tolik dřeva, kolik potřebovali. Nikdy nebyl zcela vykácen a v posledních desetiletích se tu dřevo prakticky vůbec netěžilo. V roce 2003 dosáhly porosty mýtního věku, a hrozilo tedy jejich legální vykácení. Právě proto ochránci les díky příspěvkům dárců odkoupili a lokalitu proměnili na nestátní přírodní rezervaci.

Je určitě správné nechat některé místa, ať si tam „příroda hospodaří“ po svém. Nejen proto, že některé velmi vzácné druhy jsou svým životem vázané právě na takováto bezzásahová území, ale i z hlediska morálního, z důvodu určité pokory. Právě od toho jsou mimo jiné zřizovány národní parky, ale zajímavé je i pozorování tzv. nové divočiny, tedy přírodních procesů probíhajících na lidskou činností zdevastovaných místech, jako jsou například výsypky.

Čtěte také: Řeka Citarum: Lokální krize

Pro většinu středoevropské krajiny toto však není cesta. Její krása a bohatství je právě v tisíciletém spolupůsobení přírody a člověka. V biotopech, které jsou výsledkem tohoto spolupůsobení a které bez pravidelné činnosti člověka nemají šanci přežít.

Lidé se často ptají, jak je to možné? Co všechny tyhle druhy dělaly před tím, než přišel člověk? To je poměrně složitá otázka, o které se vědci již desetiletí přou a byly o tom napsané stohy různých prací.

Stručně shrnuto: před příchodem člověka vypadala krajina střední Evropy úplně jinak. Působily tu dnes již vesměs vyhubení velcí býložravci, řádily dnes nepředstavitelné požáry či jiné „kalamity“...

To, že rozumná činnost člověka udržuje v krajině vysokou biodiverzitu, je však nesporné. Smutným důkazem budiž nedávná historie, kdy státní ochrana přírody (nejen naše; podobným vývojem si prošla bezmála celá Evropa) prosazovala tzv. konzervativní ochranu přírody, tedy zastavení jakéhokoli obhospodařování vzácných lokalit. Což vedlo ke zničení či vážnému ochuzení mnoha přírodních rezervací.

Z květnatých luk, stepních strání a cenných mokřadů se staly neprostupné porosty šípků, hlohů a trnek, husté lesíky olší, jasanů a vrb (v ještě horším případě akátů) nebo nekonečné rákosiny či třtinoviště, kde již původní předmět ochrany kolik let nikdo neviděl.

Čtěte také: Původ a interpretace rasistické fráze

O stovky hektarů přírodně cenných biotopů se u nás starají tzv. pozemkové spolky; dobrovolná občanská sdružení, která si takové lokality od vlastníků pronajímají či rovnou kupují, aby mohly své víkendy trávit prací, za níž jedinou odměnou je často právě jen ten vykvetlý koniklec, poletující modrásek či hnízdící bekasina.

Dohody o hospodaření - základní nástroj spolupráce

Uzavírání dohod o provádění péče o pozemky z důvodu ochrany přírody či dohod o způsobu hospodaření v chráněných územích a hradit finanční příspěvek na jejich uskutečnění je zakotveno v zákoně o ochraně přírody a krajiny (ZOPK) od jeho schválení, tedy třicet let (§ 68, odst. 2, resp. § 69). Dlouho však byla překážkou pro aplikaci v praxi absence obecné právní úpravy institutu veřejnoprávních smluv. K té došlo až ve správním řádu (zák. č. 500/2004 Sb.) s účinností od 1. ledna 2006.

Zásadní posun znamenal také nález Ústavního soudu (ÚS) z r. 2010 obsahující podrobný výklad § 68 a § 69 ZOPK. Přesto, že se komentářová literatura staví k některým částem nálezu pléna ÚS rezervovaně.

V současné době jsou dohody o hospodaření jedním ze základních a běžně užívaných nástrojů ve spolupráci s hospodáři. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR (AOPK ČR) před deseti lety začala uzavírat dohody o způsobu hospodaření formou veřejnoprávních smluv, upravující jak způsob hospodaření, tak poskytnutí příspěvku vlastníkovi či uživateli, postupně začaly tuto praxi používat i další orgány ochrany přírody, zejména některé krajské úřady.

Postupně se podařilo ustálit pravidla pro uzavírání dohod. Při nastavení procesu AOPK ČR vycházela z příslušného výkladu MŽP, pro zajištění souladu s rozpočtovými pravidly však musela vybudovat celý systém od základu. Prvním krokem bylo vylišení běžně zadávaných činností v ochraně přírody a krajiny a stanovení obvyklých nákladů na jejich realizaci.

Dnes je výsledkem číselník činností provázaný s tzv. náklady obvyklých opatření. Jednotlivé činnosti jsou postupně podrobněji standardizovány. Bez realizace těchto náročných kroků by bylo uzavírání veřejnoprávních smluv a zejména poskytování příspěvků na realizaci opatření obtížné a komplikované, s rizikem neefektivního vynakládání veřejných prostředků.

Veřejnoprávní smlouvy s vlastníky pozemků a uživateli se staly běžně užívanou formou pro dohodu o praktických opatřeních ve zvláště chráněných územích a poskytnutí příspěvku na jejich realizaci. Méně jsou zatím bohužel uzavírány víceleté dohody, ačkoliv šetří čas a úsilí věnované administrativním krokům jak na straně AOPK ČR, tak hospodáře.

V současnosti AOPK ČR uzavírá přes 1100 těchto dohod ročně a kolem sta dohod je uzavřeno jako dlouhodobých (až na deset let). Počet veřejnoprávních smluv každoročně narůstá.

AOPK ČR postupně rozvíjí i dohody o způsobu hospodaření v chráněných územích, na které není vázán finanční příspěvek. Příkladem jsou dohody o bezzásahových lesích a jejich monitoringu podepisovaných s Lesy ČR, s. p.

Komplexní dohody o hospodaření

Pomyslně nejvyšší formou dohody s vlastníkem je tzv. komplexní dohoda o hospodaření. Jejím cílem je formulování jasných pravidel a podmínek pro hospodaření vlastníka či uživatele. Přirozeně jde o dohody dlouhodobé, zpravidla na 5-10 let. Komplexní dohoda o hospodaření se skládá ze tří částí:

1. Dohoda o způsobu hospodaření: V této části dohody je formulován dobrovolný závazek vlastníka (uživatele) pozemku hospodařit tak, aby předmět(y) ochrany předmětného zvláště chráněného území byly uchovány ve stejném stavu, nebo se jejich stav zlepšil. AOPK ČR se zde zavazuje informovat vlastníka průběžně o stavu území, o jeho změnách, o nově zjištěných výskytech zvláště chráněných a cenných druhů apod. Smluvní strany se zde podrobně domlouvají na zásadách péče, tedy za jakých podmínek budou realizována jednotlivá opatření, s využitím jakých technologií, materiálů a postupů a v jakých termínech.
2. Dohoda o způsobu finanční náhrady za ztížení hospodaření: Zde AOPK ČR vlastníkovi (uživateli) deklaruje výši finanční náhrady za ztížení zemědělského či lesnického hospodaření nebo hospodaření na rybnících v důsledku omezení z důvodu ochrany přírody (§ 58 ZOPK) nad rámec obsažený v první části dohody. Často však není možné na několik let dopředu vyčíslit přesnou výši újmy, a to ani ze strany vlastníka; v těchto případech je v dohodě podrobně popsán způsob výpočtu. Uzavřením dohody se sice nenahradí zákonná povinnost každoročně o újmu zažádat, avšak je odbouráno opakované dokládání řady příloh.
3. Dohoda o provádění péče o zvláště chráněné území: V této části komplexní dohody se AOPK ČR s vlastníkem (uživatelem) pozemku dohodne na realizaci praktických opatření, zpravidla vyplývajících z plánu péče a na výši poskytnutého finančního příspěvku (podle § 69 ZOPK). Tato část smlouvy obsahuje tzv. vyvazovací ustanovení, kdy AOPK ČR může ve smluvně ukotveném termínu avizovat, že nemá realizaci dohodnuté péče na daný rok rozpočtově pokrytou.

Samozřejmě dohoda nemusí obsahovat všechny tři výše popsané části, je však výhodou jak pro státní ochranu přírody, tak hospodáře, najít shodu a uzavřít dohodu komplexní. Přes pracný proces přípravy a vyjednávání jde ve výsledku vždy o časovou i ekonomickou úsporu, lepší možnost prioritizace a hlavně vyšší stupeň porozumění; na straně hospodáře o potřebách zajištění existence předmětů ochrany, na straně státní ochrany přírody o možnostech hospodařícího subjektu.

AOPK ČR je pověřena Ministerstvem životního prostředí ke koordinaci a zajištění realizace záchranných programů v ČR pro nejohroženější druhy. Některé z lokalit těchto druhů se nacházejí mimo území ve správě AOPK ČR. Výsledkem je trojstranná komplexní dohoda o hospodaření, která byla poprvé uzavřena, ve spolupráci s Krajským úřadem Středočeského kraje, s osvíceným vlastníkem, F. Kinským dal Borgo pro lesnický management v přírodní rezervaci Dománovický les zahrnutý v záchranném programu pro hnědáska osikového.

Významné navýšení procenta dohod o hospodaření v rámci zajišťování managementu zvláště chráněných území je jedním z hlavních cílů integrovaného projektu LIFE „Jedna příroda“, jehož je AOPK ČR spoluřešitelem.

Spolupráce s hospodáři a vlastníky půdy

Dohody o způsobu hospodaření vznikají ze vzájemné komunikace vlastníka (uživatele) pozemků a orgánu ochrany přírody. Jejich projednáváním a následným uzavíráním se dlouhodobě naplňuje v řadě strategických dokumentů ochrany přírody a krajiny opakované předsevzetí uskutečňovat ochranu přírody a krajiny za účasti vlastníků a hospodářů. Ochrana přírody se pro partnery stává čitelnější, pochopitelnější a předvídatelnější.

Činnost pozemkových spolků popsal Karel Kříž velmi podrobně a se zaujetím. Tento koncept je využívaný v řadě evropských zemí a nebojím se ho nazvat vlastnickou ochranou přírody. Státní ochrana přírody má v naší zemi dlouhou tradici a dnes i solidní postavení. Přesto nemůže zvládnout všechno.

A tady nastupuje aktivita dobrovolná, kdy se místní lidé snaží lokality, které považují za cenné, chránit sami. Ať už dlouhodobým pronájmem nebo i výkupem. Pak se o ně snaží pečovat tak, aby jejich přírodní bohatství zůstalo zachováno. Někde se jedná o malé ostrůvky luk nebo stepních strání uprostřed intenzivně využívané krajiny, jinde naše spolky vykupují lesy, kterým pak „dávají volnost“, jako se to už léta daří například ZO ČSOP Kosenka ve Valašských Kloboukách.

Dalo by se říct, že ochráncem přírody a krajiny je vlastně každý vlastník nebo nájemce, který hospodaří rozumně. Tak, aby je mohli využívat i jeho potomci a zároveň aby zůstaly útočištěm rostlin a živočichů, kteří na nich díky kombinaci přírodních podmínek a způsobu hospodaření našli svůj domov.

Karel Kříž: Nejčastěji vzniká místní organizace ČSOP v místě, kde je něco cenného, co se pokusí někdo zlikvidovat, a lidé se tomu snaží zabránit. Začnou tak, že se snaží něco dozvědět o tom, co chtějí zachránit, co tam roste nebo žije. Budoucí členové začnou jednat se samosprávou, vždy se snažíme diskutovat s partnery, většinou se starosty.

Karel Kříž: To sice ano, ale musíte o sobě dávat nějak vědět. Když na sebe neupozorníte, nemáte šanci na svou stranu získat veřejnost. Nejsme ale příznivci extrémních kampaní, byť já řadu z nich chápu. Nesouhlasím s tím, aby se lidé někde vázali ke stromům, ale rozumím tomu. My se vždy snažíme spíše jednat, s ministerstvem, s místní správou, s obcemi. Radikální cesta někdy snad může pomoci, ale není to náš styl. ČSOP jde cestou dialogu, odbornosti, relevantních podkladů, v našich řadách je spousta odborníků. Možná proto se snažíme nacházet kompromisy, v tom se trochu podobáme politikům. Neprosazujeme svůj názor za každou cenu.

Bez intenzivní lidské péče se krajina neobejde. Ale nutno říci, že odpovídající lidskou péčí nerozumíme průmyslově zemědělské hospodaření. To skutečně nelze jinak nazvat. Bohužel zásadní vliv na zemědělství u nás mělo přerušení vlastnictví půdy, je to těžko napravitelné, bude to trvat několik generací a podmínkou je, aby se změnil přístup celé společnosti.

V krajině střední Evropy nejsou žádné pralesy, je to kulturní krajina, kde je třeba hospodařit. Ale tak, aby se nesnižovala biodiverzita, jinak si zatloukáme hřebíky do pomyslné rakve. Nedostatek vody, to je především důsledek špatného hospodaření, i když to souvisí i se změnou klimatu.

Na místě hospodařící konkrétní sedlák a jeho rodina může být zárukou slušného a šetrného hospodaření. Velká zemědělská průmyslová společnost využívá obrovské stroje, kterým každý kus zeleně překáží, nedokážou se stromům vyhnout, na menším lánu se neotočí.

Po Karlově detailním pohledu už mohu být stručnější. Musím znovu připomenout palčivý problém vztahu k půdě. Většinou jen vlastník, který ví, že chce farmu předat svým dětem, přemýšlí, jak hospodařit trvale udržitelným způsobem. Proto je v naší snaze o ochranu přírody a krajiny vaše Asociace naprosto přirozeným partnerem a je skoro škoda, že jsme spolupráci nenavázali už dříve.

Přírodní kapitál a jeho ekonomická hodnota

Navzdory všemu, co přináší moderní civilizace, zůstává člověk zcela závislý na přírodním světě. Intenzivně (a jaksi samozřejmě) využíváme přírodní zdroje k udržování a dalšímu zvyšování životní úrovně, aniž bychom si tuto svou základní závislost plně uvědomovali.

V České republice (ale platí to i v evropském měřítku) žije dnes většina lidí ve městě a přírodu často vnímáme především jako místo, které je krásné a kde se dá příjemně trávit volný čas. Kromě toho má však přírodní svět i obrovskou hodnotu ekonomickou a je klíčovou podmínkou naší hospodářské prosperity.

Používá se pojem přírodní kapitál, který zdůrazňuje právě ekonomickou hodnotu přírody: nepřeberné množství přírodních zdrojů, které využíváme a bez nichž bychom se často neobešli. Příkladem může být třeba zhoršování kvality půdy. Její úrodnost klesá - v důsledku eroze, nepoužívání statkových hnojiv a nadměrného odstraňování biomasy totiž významně ubývá organické hmoty v půdě. A spolu s tím se snižuje i schopnost půdy zadržovat vodu: ta se z ní ztrácí rychleji než z půdy zdravé - a v české a moravské krajině je to čím dál více vidět. Kvůli klesající kvalitě půdy se zemědělcům a na ně navázanému potravinářskému průmyslu a prodejcům potravin výrazně zvyšují náklady a zároveň snižuje zisk. Negativně se to pochopitelně promítá i do cen pro spotřebitele.

Přírodní kapitál tedy má i významnou ekonomickou hodnotu, a přestože může být někdy obtížné ji jednoduše vyčíslit penězi, v hospodářské prosperitě hraje tento kapitál jednoznačně klíčovou roli. Přírodní kapitál je něčím, co využíváme, ale neprodukujeme.

Hospodaření s odpovědností

Rozsáhlé rozpálené české nížiny trpí v důsledku odlesnění a vystavení krajiny slunci, větru a dešti. Půda našich nejúrodnějších a z hlediska zemědělství nejhodnotnějších oblastí je poškozená dekádami orby, zhutněním těžkou technikou a ukládáním chemických látek. Plošné odvodnění melioracemi přispělo k vysušení a oslabení krajiny, což se projevuje i na chatrném zdraví zdejších lesů. Vysazování nevhodných druhů stromů a necitlivé hospodaření způsobilo, že velké části našich lesů nyní odumírají.

Zdravé lesy jsou úzce spjaty s vyšší nadmořskou výškou. Naopak nezdravé lesy najdeme spíše v nižších polohách. České lesy však současně trpí zejména v důsledku konvenčního hospodaření, které klade důraz na druhově chudé smrkové monokultury namísto přirozených, převážně listnatých lesů.

Současné zvyšující se teploty neprospívají smrkům, které preferují chladnější a vlhčí podmínky severských zemí. Oslabené smrky snadno podléhají suchu a kůrovci - výsledkem jsou rozsáhlé plochy umírajících a suchých stromů, zejména na Bruntálsku a Vysočině.

Pro naše nížiny je přitom typické intenzivní zemědělství, zatímco s rostoucí nadmořskou výškou přibývá oblastí obhospodařovaných extenzivně. K extenzivnímu hospodaření patří vyšší podíl travnatých ploch, dřevin a krajinných prvků, které přispívají k vyšším hodnotám krajinného zdraví.

Konvenční hospodaření je postavené na potlačování zdraví krajiny pomocí orby a pesticidů a nahrazování přirozených funkcí zdravého ekosystému průmyslovými hnojivy. Velkoplošné hospodaření vyžaduje zcela uniformní krajinu, bez stromů a „škůdců“, což s sebou přináší odsun a vymírání i dalších živočišných druhů nejen nad zemí, ale i v ní.

Příkladem postupných změn k lepšímu jsou uvědomělí farmáři, zemědělci nebo vinohradníci, kteří se snaží hospodařit v souladu s přírodou. Tito hospodáři se odklonili od monokultur a orby. Už dávno jsou pryč snahy o co nejvyšší výnos nebo přehnané dávky postřiků a průmyslových hnojiv. Stále častěji volí ekologické přístupy, ohleduplnost ke krajině a přírodním pochodům.

Na kvalitě svých produktů i krajiny si zakládají například moderní vinohradníci. Na svých vinohradech kombinují rostlinky vinné révy s pásy hluboko kořenících bylin, které nejenže podporují obnovu humusu, prokypření půdy, která lépe vsakuje vodu a na svazích méně podléhá erozi, ale také poskytují potravu edafonu (tj. společenstvu půdních organismů) i potřebným opylovačům. Navíc ochlazují a zvlhčují vzduch, čímž zlepšují mikroklima vinice a poutají oxid uhličitý.

Města poskytují lidem nejenom práci, zábavu, ale také životní prostor a jsou nedílnou součástí naší krajiny. Proto je tak důležité udržovat v městech parky a vzájemně propojenou zelenou infrastrukturu. Městská zeleň poskytuje nejenom místo pro oddych a kousek přírody, ale také dokáže tlumit projevy klimatické změny. Ochlazuje a zvlhčuje prostředí, zadržuje vodu, stíní, čistí vzduch, poutá CO2 a podporuje biodiverzitu.

Tabulka: Srovnání hospodaření v krajině

tags: #tady #hospodaří #příroda #co #to #znamená

Oblíbené příspěvky:

• Moravskoslezský kraj a ovzduší
• Hrozby a řešení znečištění moří
• Skříňka na třídění odpadu: Rozměry
• Kreativní tvoření z lesních odpadků
• Pěstování tabáku a životní prostředí