Ohrožení práv klienta advokátem: Dilemata advokátní mlčenlivosti

Advokátní mlčenlivost je pro efektivní obhajobu nezbytná, neboť jedině vztah důvěry mezi advokátem a klientem zajišťuje, že klient sdělí svému zástupci množství informací adekvátní pro účinné hájení svých zájmů.

Představme si případ, kdy se klient svěří advokátovi, který pro něj plní roli obhájce v určitém trestním řízení, se skutečností, že je skutečným pachatelem vraždy, za kterou byl v důsledku justičního omylu odsouzen někdo jiný. Intuitivní reakce právních laiků by zřejmě byla taková, že informaci je třeba urychleně poskytnout patřičným orgánům a pomoci nevinnému - to je nepochybně to, co nám radí i naše svědomí. Věc však není tak jednoduchá, jak se může prvotně jevit - do úvahy zde vstupuje teorie profesní role, která je reprezentována rovněž patřičnými ustanoveními zákona i dalších předpisů upravujících výkon profese.

Zájem společnosti na dosažení spravedlnosti, tedy odsouzení pachatele a nikoli nevinného, stejně jako individuální práva a zájmy oběti justičního omylu, jsou evidentní a v tomto případě ústí v potřebu prolomit advokátní mlčenlivost. Jaká hodnota tedy tvoří jejich dialektickou protiváhu?

Úkolem advokáta v roli obhájce není prosazovat spravedlnost přímo, alébrž hájit zájmy klienta v mezích zákona a etiky. To plyne z moderního pojetí trestního procesu před soudem jako převážně kontradiktorního hledání pravdy.

Společnost samozřejmě usiluje o náležité poznání věci a nemá zájem na obhajobě založené na lži. Bez vědomí mlčenlivosti obhájce by však klient nemohl sdělit informace, jejichž právní význam mnohdy sám není schopen posoudit, neboť advokát by mohl být ohledně těchto skutečností v krajním případě předvolán jako svědek či nucen plnit oznamovací povinnost. Spolupráce s advokátem by se tak právně přiblížila výslechu ze strany vyšetřovatele, což by buď přivedlo mlčenlivé advokáty do pozice spolupachatele, nebo vyústilo v nahrazení mlčenlivosti obhájce mlčenlivostí klienta.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

Navzdory tomuto hledisku advokátní mlčenlivost není neomezená, neboť se střetává s dalšími zájmy. O konkrétních etických a právních hranicích je vedena složitá diskuze, v níž jsou vyvažovány konkrétní okolnosti případů a systémové argumenty.

Vrátíme-li k modelovému příkladu klienta-pachatele a odsouzeného-nevinného, spektrum možných řešení je široké. Možností, která sama o sobě nezahrnuje rozhodování o mlčenlivosti, je snaha přesvědčit klienta, aby pravdu o činu uvedl sám. Řešením neprávním by byl anonymní „whistleblowing” ze strany advokáta k orgánům činným v trestním řízení, který by sice mohl být porušením mlčenlivosti, ale fakticky by v případě nepřičitatelnosti neohrozil onen systémový význam mlčenlivosti.

Pomineme-li výše zmíněné možnosti, samotné spektrum rozhodnutí advokáta o tom, jak naložit s povinností mlčenlivosti, se rozpíná od okamžitého sdělení informace patřičným orgánům po ponechání informace v trvalé tajnosti (i po smrti klienta). Jednu z variant představuje volba zveřejnit informaci po smrti klienta (skutečného pachatele zločinu).

Při podobném rozhodování bude advokát nepochybně brát v úvahu kromě vnímání spravedlnosti a profesní role i mnoho dalších faktorů. A to včetně osobních zájmů - porušení mlčenlivosti v rozporu s právem pro něj může znamenat ztrátu možnosti vykonávat své povolání. Do rozhodování se zajisté promítne trest, který je nevinnému uložen. Je možné, že z něj odsouzenému zbývá velmi krátká doba, nebo jde naopak o trest doživotní.

Američtí advokáti v podobných případech sdělili, že hranicí, kdy by informaci uvedli bez ohledu na možná rizika, by byl hrozící výkon trestu smrti. Na tom se shoduje i většina teoretiků, živá diskuze však panuje ohledně otázky odnětí svobody a nakolik je takový trest fyzickou újmou.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Velmi podstatná je též skutečnost, že informace, kterou by obhájce případně poskytl v rozporu se zákonem chráněnou mlčenlivostí, nemusí být soudem přijata, neboť může představovat nezákonně opatřený důkaz.

Případ Altona Logana

Prvním ze dvou vybraných případů je kauza Altona Logana. Ta se začala odvíjet 11. 1. 1982, kdy dva muži přepadli provozovnu restaurace McDonald‘s v Jižním Halstedu v městě Chicago ve státě Illinois. Proti útočníkům zasáhli dva pracovníci ostrahy (pracovali též jako zaměstnanci úřadu šerifa). Útočníci jednoho zastřelili a druhého postřelili brokovnicí, následně z místa činu utekli i se zbraněmi obou strážců.

Za necelý měsíc byl po nesouvisející vraždě policistů zadržen Edgar Hope i se zbraní, která patřila členovi ochranky McDonald‘s, a na základě výpovědi svědků byl identifikován jako jeden z útočníků z restaurace. Brzy byl zadržen také Alton Logan, kterého s případem nespojovaly žádné důkazy kromě toho, že byl rovněž identifikován zaměstnanci McDonald‘s. Ve skutečnosti přitom fyzické důkazy ukazovaly na známého Hopeova komplice Andrewa Wilsona.

Když byl Wilson prověřován kvůli vraždě policistů, v bytovém domě jeho bydliště byla nalezena brokovnice, která v balistické zkoušce odpovídala zbrani použité v McDonald‘s. Již během procesu se Edgar Hope svěřil svému obhájci, že Altona Logana nikdy neviděl a spolupachatelem byla jeho „pravá ruka” Andrew Wilson. Obhájce následně informaci předal Wilsonovým obhájcům Kunzovi a Coventrymu.

V rozhovoru s nimi se jejich klient k vraždě v McDonald‘s „s veselím” doznal. Obhájci však i po četných konzultacích dospěli k závěru, že nemohou informaci od svého klienta zveřejnit. Sepsali a uložili tedy přísežné prohlášení a získali od klienta ústní souhlas se zveřejněním po jeho smrti.

Čtěte také: Pracovní rizika

K výkonu jeho očekávaného trestu smrti za vraždu policistů však nedošlo - vyšlo najevo, že přiznání bylo získáno policistou po mučení elektrošoky, a trest byl změněn na doživotí. Advokáti tak byli nadále vázáni mlčenlivostí.

V případu Altona Logana mezitím vycházely najevo další rozpory - byla zpochybněna identifikace pachatele ze strany svědků a jiní svědci přinesli odlišné výpovědi, nic však původní verdikt nezměnilo. Alton Logan tak strávil ve vězení 26 let.

Dalšího obnovení řízení se dočkal až v roce 2008 - 19. 11. 2007 totiž Andrew Wilson zemřel přirozenou smrtí ve vězení. Soud následně advokátům umožnil odhalit přísežné prohlášení. V dubnu 2008 byl Alton Logan propuštěn na kauci a v září bylo zastaveno nové stíhání, k čemuž Logan prohlásil: „Všem jsem říkal posledních 26 let, že jsem to neudělal a teď konečně udělali správné rozhodnutí.

Případ Lee Wayna Hunta

Druhým případem, kde sehrává mlčenlivost spornou úlohu, je kauza Lee Wayna Hunta. Ten byl odsouzen v roce 1986 spolu s Jerrym Cashwellem v samostatných procesech za dvojnásobnou vraždu v Severní Karolíně. Usvědčen byl mimo jiné na základě výpovědi v roce 2006 zesnulého „spolupracujícího obviněného”, který za svoji výpověď získal imunitu, a forenzní analýzy FBI, která spojila projektily na místě činu s náboji, které Huntovi patřily.

Když v roce 2002 spoluobviněný Cashwell spáchal ve vězení sebevraždu, přihlásil se Cashwellův obhájce Staples Hughes s informací, kterou mu Cashwell svěřil. 22 let po odsouzení Hunta během procesu oznámil, že mu Cashwell popsal, že byl jediným pachatelem vražd a Hunt na nich neměl podíl.

V průběhu let byla zpochybněna rovněž forenzní analýza, neboť současné vědecké poznatky ukázaly na nesprávnost konkrétního v případu použitého postupu. Advokát Hughes uvedl, že ho myšlenky na tajemství tížily po celé roky a po smrti svého bývalého klienta se mu zdálo „eticky přijatelné” a „morálně nutné” informaci uvést.

Bohužel pro Hunta, soudce se s názorem advokáta neztotožnil, jeho svědectví odmítl posoudit jako důkaz a podal podnět profesní asociaci pro disciplinární prohřešek. V disciplinárním řízení sice Hughes nebyl shledán vinným, samotnou problematiku forenzní analýzy však neshledal soud ani žalobce dostatečně podstatnou, Lee Wayne Hunt tedy zůstává ve vězení. Z případu tak vyplynulo, že obecně advokátní mlčenlivost trvá i po smrti klienta.

Právní úprava mlčenlivosti advokáta v USA a ČR

Známý právní etik a zastánce mlčenlivosti Monroe H. Nevládní profesní organizace American Bar Association vytvořila soubor modelových profesních norem pro advokáty, který následně přijaly doslovně či s úpravami všechny státy USA s výjimkou Kalifornie, čímž nabyl v daných státech právní závaznost. Formulace je v obou uvedených případech, stejně jako u výjimek v modelové verzi pravidel, založena na „možnosti” mlčenlivost prolomit, nikoli povinnosti, což vylučuje například soukromoprávní žaloby na advokáty ze strany neprávem odsouzených.

V etické rovině se mlčenlivostí zabývá etický kodex České advokátní komory i kodexy nadnárodních profesních organizací. Zaměříme-li se pouze na zákonnou úpravu, i český zákon advokátům nařizuje mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dozvěděli v souvislosti se zastupováním klienta. Stejně jako úprava v USA předvídá možnost zproštění mlčenlivosti klientem, které upravuje podrobněji i co do formálních nároků. Souhlas není účinný, pokud byl učiněn v tísni či pod nátlakem.

O informovanosti souhlasu se zákon specificky nezmiňuje, ale lze požadavek na ni dovodit z obecných zásad provozování advokacie, zejména povinnosti chránit zájmy klienta. Zákon výslovně upravuje trvání mlčenlivosti i po vyškrtnutí ze seznamu advokátů. Stanovuje výjimku z mlčenlivosti ve vztahu k zaměstnancům advokáta a dalším osobám podílejícím se na poskytování právních služeb, přičemž na ty zároveň rozšiřuje požadavek mlčenlivosti.

Výjimka z mlčenlivosti v nezbytném rozsahu je zákonem stanovena pro případy sporů s klientem, řízení v rámci profesní samosprávy a řízení na ně navazujících. Dovolávat se mlčenlivosti je explicitně vyloučeno v kárném řízení a za souvisejících přesně vymezených okolností vůči představitelům profesní samosprávy a zaměstnancům České advokátní komory (pro tyto osoby je též speciálně upravena mlčenlivost), potažmo (v určitém vybočení z koncepce mlčenlivosti) též při plnění povinností podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu.

Zásadní je zdůraznění, že mlčenlivostí není dotčena zákonná povinnost překazit spáchání trestného činu. Tato povinnost pokrývá velkou část situací, které jsou v USA řešeny v rámci „prevenčních ustanovení”.

Lze tedy konstatovat, že obecně (aniž by to bylo překvapením) česká úprava pamatuje kromě určitých lokálních specifik a víceméně technických ustanovení na podobnou množinu situací. Z podstatných odlišností spatřuje autor první v restriktivnější formulaci prevenční povinnosti, která se v české úpravě omezuje na překažení trestného činu. V USA se přitom úprava v modelovém kodexu minimálně u rizika smrti či podstatné tělesné újmy zaměřuje právě na újmu jako výsledek - ta nemusí být důsledkem trestné činnosti ani jednání klienta.

Lze si představit situaci, kdy jednou z důvěrných informací bude například informace o plánované sebevraždě nebo kupříkladu zdravotní informace o třetí osobě, která je klíčová pro její přežití. Druhou situací může být moment, kdy je zproštění mlčenlivosti nutné pro účinné zastupování klienta, klient však aktuálně není schopen souhlas udělit. Česká úprava totiž postrádá zmínku o „implicitním souhlasu”, rozsah oprávnění advokáta je tak nejasný.

Jaké by mohlo být východisko ze tří výše uvedených situací v českém prostředí? V druhém případě by patrně bylo možné situaci upravit předem smluvně, překlenout ji interpretací a za určitých okolností zvážit řešení za pomoci institutu opatrovníka. V prvním a třetím by patrně advokát korektní řešení dle platného práva nenalezl.

tags: #ohrožení #práv #klienta #právník

Oblíbené příspěvky:

• Příčiny vylučování vápníku močí
• Bezpečnostní problémy přehrady Oroville
• Jak chránit podzemní vody
• Investice do OZE a energetická bezpečnost
• Moderní odpadkové koše