Ohrožení života lékaře: Trestný čin a právní odpovědnost

Odpovědnost lékaře v souvislosti s lékařským zákrokem je složitá a zahrnuje jak trestněprávní, tak civilní aspekty. Může být lékař shledán trestně odpovědným za provedení lékařského zákroku bez souhlasu pacienta? Přípustnost provedení lékařského zákroku je dle českého právního řádu vázána na vyslovení souhlasu pacientem po předcházejícím poučení o charakteru a rizicích tohoto zákroku, pokud není zákonem určeno, že tento souhlas není vyžadován. Podmínky vyslovení informovaného souhlasu upravuje zákon o poskytování zdravotních služeb č. 372/2011 Sb. a občanský zákoník č. 89/2012 Sb.

Je třeba odlišovat odpovědnost lékaře za správnost provedení zákroku z objektivního pohledu lékařské vědy (lege artis) od odpovědnosti za poučení pacienta a získání jeho řádného a informovaného souhlasu k provedení zákroku. Nedostatky v obou oblastech jsou spojeny s právní odpovědností, byť jiného druhu.

Zákrok non lege artis

Odpovědnost lékaře za péčí provedenou non lege artis je historickou součástí české právní reality. Trestní i civilní judikatura v této oblasti je poměrně bohatá, pokud jde o lékařské zákroky provedené chybně, nedbale či neprovedené vůbec s následkem v podobě vzniku škody na zdraví nebo i smrti pacienta. Porušením povinností při řádné péči mohou být naplněny typicky znaky skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti a (těžkého) ublížení na zdraví z nedbalosti, příp. neposkytnutí pomoci. Jsou známy i případy ve službě opilých lékařů, trestně stíhaných za obecné ohrožení. Tato odpovědnost je dána vždy a stojí vedle odpovědnosti za získání souhlasu pacienta. Situace je zde poměrně jasná.

Zákrok bez platného souhlasu pacienta - civilní právo

Pokud jde o odpovědnost lékaře za zákrok provedený bez informovaného souhlasu pacienta či se souhlasem neplatným (např. pokud pacient nebyl řádně poučen), je situace ohledně úplnosti úpravy diametrálně odlišná.

V oblasti práva civilního je judikatura vztahující se k absenci souhlasu pacienta také poměrně vzácná. Určitým vodítkem může být rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1381/2013 z 29. dubna 2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 81/2015. Je dlužno říci, že tento judikát se postavil na stranu lékaře ohledně požadavků na určitost poučení.

Čtěte také: Uloz.to a autorské právo

V posuzované věci se jednalo o spor pacientky, která podstoupila operaci štítné žlázy a projevil se u ní nepříznivý následek (riziko) úkonu s trvalými následky v důsledku poškození tzv. zvratných nervů. Jelikož zákrok byl jinak proveden lege artis, situace by nepředstavovala porušení práva - ovšem za podmínky, že by byla pacientka řádně poučena o riziku poškození zvratného nervu. Soud první instance a soud odvolací se ve sporu postavily na stranu pacientky s argumentem, že v písemném poučení nebylo riziko dostatečně podrobně popsáno (byla zde zmíněna možnost „změny kvality hlasu“, pacientka však trpí i dušností a určitou poruchou řeči) a souhlas pacientky tedy nebyl informovaný, ani platný.

Dovolací soud však tuto argumentaci odmítl a vyslovil právní názor spočívající v tom, že odpovědnost zdravotnického zařízení nastává jen v tom případě, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí. Nejvyšší soud měl za to, že i kdyby byla pacientka řádně poučena o možnosti nervového poškození, zákrok by stejně podstoupila. „Hypotetický souhlas“ pacienta tedy může být účinnou obranou lékaře v takovém sporu[1]. Nastíněnou argumentační linii drží Nejvyšší soud i v judikatuře následné[2].

Zákrok bez platného souhlasu pacienta - trestní právo

Autorovi není známý případ trestněprávního postihu lékaře za zákrok provedený sice lege artis, ale bez souhlasu pacienta, případně s vadou tohoto souhlasu spočívající v chybném poučení. Je zřejmé, že česká právní kultura vnímá zdravotnictví jako činnost prospěšnou a odbornou a v souladu se zásadou ultima ratio se vyhýbá kriminalizaci lékařského zákroku, pokud je jinak odborně proveden. V tomto duchu se nese i výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Lékařský zákrok, který je kryt informovaným souhlasem pacienta a odpovídajícím poučením představuje činnost, která je povolena právním řádem. Vzhledem k tomu, že žádný konkrétní čin nemůže být právním řádem současně zakázán a povolen, nelze ve vztahu k takovému činu dovodit trestní odpovědnost.

Řádně udělený informovaný souhlas je také možno považovat za okolnost vylučující protiprávnost (svolení poškozeného), když § 30 odst. 3 trestního zákoníku stanoví, že nikdo nemůže svolit k ublížení na zdraví nebo usmrcení, ovšem „s výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe…“.

Čtěte také: Rizika pro jakost vody

Lékařský zákrok učiněný bez souhlasu je tedy činem protiprávním a potenciálně i trestným, když např. operativní zákroky bezpochyby svým charakterem mohou připomínat újmu na zdraví. Před úvahami o trestněprávní odpovědnosti je však nezbytné objasnit, co se konkrétně považuje za zhoršení zdraví. Dojde-li k narušení pacientova zdraví za účelem odvrácení vážnějšího následku, například při amputaci odumřelé končetiny, nelze z hlediska trestního práva hovořit o zhoršení celkového zdravotního stavu. Jako protipól lze ale postavit např. zákroky čistě kosmetické či estetické bez medicínského opodstatnění.

Postih lékaře za úmyslný trestný čin proti životu a zdraví v návaznosti na řádně provedený zákrok, ke kterému jen nedostal informovaný souhlas, považuji za nepřípadný. A to z důvodu absence úmyslu, který i v případě ignorace vůle pacienta ze strany lékaře nesměřuje k objektu trestného činu ublížení na zdraví (zájmu na ochraně zdraví člověka), ale pouze k právu pacienta na informace a jeho rozhodovací svobodě. Zahraniční praxe mi však v tomto dává za pravdu jen částečně.

Zahraniční úprava

V zahraničí je ochrana autonomie pacienta prováděna též za pomoci trestního práva. V německé úpravě je stíhán každý zákrok nekrytý souhlasem, byť život zachraňující, na základě skutkové podstaty trestného činu proti životu a zdraví. Při nesplnění poučovací povinnosti (Aufklärungsplicht) vykazuje podaný souhlas vadu vůle a je neplatný. Na poučení jsou kladeny vysoké nároky, především v případech kosmetických operací. Jakýkoliv lékařský zákrok bez souhlasu, byť by byl řádně indikován a proveden zcela profesionálně, je protiprávním ublížením na zdraví (Körperverletzung) a lékař je tedy trestně odpovědný i za situace, kdy zákrok nemá objektivně žádných nepříznivých následků. Tato koncepce však bývá kritizována, protože staví na roveň lékařský zákrok a násilný útok.

V právní úpravě rakouské je zahrnut zvláštní trestný čin postihující lékařskou péči bez souhlasu (Eigenmächtige Heilbehandlung). Postihuje lékařský zákrok, který je proveden bez svolení pacienta mimo stav nouze. Jde o privilegovanou skutkovou podstatu se sazbou do 6 měsíců odnětí svobody a stíhání je podmíněno žádostí poškozeného. Podobné ustanovení je součástí i práva polského.

Povinnost mlčenlivosti lékaře

Lékařská mlčenlivost představuje jeden z nejdůležitějších pilířů důvěry mezi pacientem a zdravotníkem. Zákon ji chrání nejen během života pacienta, ale i po jeho smrti. Porušení této povinnosti může mít vážné právní důsledky - od disciplinárních postihů až po trestní odpovědnost. Přesto ale neplatí absolutně. Existují zákonem vymezené situace, kdy mlčenlivost ustupuje veřejnému zájmu - například při ohlašování zvlášť závažných trestných činů.

Čtěte také: Pracovní rizika

Povinnost mlčenlivosti poskytovatele zdravotních služeb je zakotvena již na úrovni ústavních norem. Tato povinnost vyplývá z ústavních principů obsažených v článku 10 Listiny základních práv a svobod, z práva na ochranu soukromí. Jmenovitě je právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví upraveno v kapitole III. článku 10 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. V rámci ustanovení § 2649 o. z. je stanovena obecná povinnost mlčenlivosti poskytovatele zdravotních služeb. Záznamy ve vztahu k ošetřované osobě jsou považovány za důvěrné, a nestanoví-li zákon jinak, nelze je zpřístupnit jiné osobě bez jejího souhlasu (§ 2649 odst. 1 o. z.). Udělení souhlasu či nesouhlasu ošetřovaného je nutno zanést do záznamů (§ 2649 odst. 2 o. z.).

Zachování mlčenlivosti v souvislosti se zdravotními službami je upraveno a konkretizováno v § 51 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Poskytovatel zdravotních služeb je povinen zachovat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb (§ 51 odst. 1 ZoZS). Zdravotnickými službami se ve smyslu tohoto zákona rozumí poskytování zdravotní péče [§ 2 odst. 2 písm. a) ZoZS]. Povinná mlčenlivost se v souvislosti s výkonem povolání vztahuje na zdravotnické pracovníky a jiné odborné pracovníky a další osoby uvedené v § 51 odst. 5 písm.

Výše popsaná povinnost mlčenlivosti ve smyslu zákona o zdravotních službách se považuje za státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti ve smyslu § 124 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. V případě jejího porušení bude naplněn znak trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 2 tr. z. Povinnost mlčenlivosti lékaře je dále upravena také v rámci etického kodexu České lékařské komory.

Současná právní úprava poskytuje základní výčet výjimek ze zachování mlčenlivosti v zákoně o zdravotních službách. Ustanovení § 51 ZoZS uvádí výčet situací, kdy zdravotnický pracovník předá informace nebo sdělí údaje a jiné skutečnosti další osobě, přičemž toto jednání není považováno za porušení povinné mlčenlivosti.

• Předávání informací nezbytných pro zajišťování návaznosti poskytovaných služeb [§ 51 odst. 2 písm.
• Zproštění mlčenlivosti zdravotnického pracovníka pacientem [§ 51 odst. 2 písm.
• Povinnost sdělení a oznamování údajů nebo jiných skutečností podle zákona o zdravotních službách nebo jiného právního předpisu [§ 51 odst. 2 písm.
• Povinnost sdělení údajů nebo jiných skutečností pro potřeby trestního řízení způsobem stanoveným právními předpisy upravujícími trestní řízení [§ 51 odst. 2 písm.

Zdravotnický pracovník má také zákonem uloženou povinnost překazit nebo oznámit spáchání trestného činu. V případě, že tak zdravotnický pracovník neučiní, dopustí se přečinu nepřekažení trestného činu (§ 367 tr. z.) nebo přečinu neoznámení trestného činu (§ 368 tr. z.).

Právní odpovědnost lékaře

Jednou ze stěžejních otázek v medicíně je problematika právní odpovědnosti, která z podstaty výkonu lékařského povolání plyne. Následující stručně shrnutí druhů právní odpovědnosti, se kterými se lékař při výkonu svého povolání může setkat, je třeba považovat za velmi obecné a nikoliv podrobné a zahrnující všechna specifika, podrobné výčty a možné výjimky. Jde toliko o nastínění jednotlivých situacích, ve kterých se lékař může ocitnout v případě, pokud by musel čelit podezření z toho, že zanedbal své povinnosti během péče o pacienta, podcenil zdravotní stav či léčbu pacienta, anebo si např.

Na jednotlivé druhy právní odpovědnosti je nutné nahlížet z praktického pohledu, tedy výčtem toho, co může lékaři při výkonu jeho povolání reálně hrozit. Pomineme různé teoretické roviny a východiska, se kterými se můžeme setkat spíše jen v rámci akademických úvah.

1. Trestní odpovědnost za spáchání trestného činu, tedy za naplnění skutkové podstaty některého z jednání, které zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, výslovně ve zvláštní části jako trestný čin uvádí. Při výkonu povolání lékaře připadají nejčastěji v úvahu trestné činy ublížení na zdraví z nedbalosti, příp. usmrcení z nedbalosti.
2. Občanskoprávní odpovědnost rozeznává dva základní druhy odpovědnosti, a to odpovědnost za škodu a odpovědnost za zásah do práva na ochranu osobnosti.
3. Pracovněprávní odpovědnost se týká lékařů zaměstnanců a směřuje vůči zaměstnavateli, jestliže lékař poruší své povinnosti, které mu stanoví buď samotný zákon, anebo např. i pracovní smlouva a interní předpisy zaměstnavatele.
4. Správní odpovědnost se naopak vztahuje zejména na poskytovatele zdravotních služeb (zjednodušeně, na soukromé lékaře), směřuje vůči orgánům státní správy a spočívá v odpovědnosti za případné nedodržení dodržení právních předpisů, které poskytování zdravotních služeb upravují.
5. Disciplinární odpovědnost u lékařů nastává z titulu jejich povinného členství v České lékařské komoře podle zákona č. 220/1991 Sb. Podle § 9 odst. 2 písm. a) tohoto zákona je každý lékař povinen vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a stavovskými předpisy komory.
6. Smluvní odpovědnost je v širším smyslu odpovědnost každého subjektu za dodržení svých smluvních závazků.

Ohrožení pod vlivem návykové látky

Ustanovení § 274 odst. 1 TZ stanoví, že ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti. Jedná se o trestný čin zařazený do skupiny trestných činů obecně nebezpečných. Tento trestný čin by mohl být spáchán například lékařem, který by poskytoval lékařskou péči v opilém stavu. K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu není zapotřebí, aby ohrožení života či zdraví lidí bylo bezprostřední.

Padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu

Dle ustanovení § 350 odst. 2 TZ bude potrestán trestem odnětí svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti ten, kdo jako lékař nebo jiná způsobilá zdravotnická osoba vystaví nepravdivou nebo hrubě zkreslenou lékařskou zprávu, posudek nebo nález nebo v něm zamlčí podstatné skutečnosti o zdravotním stavu svém nebo jiného, aby jej bylo užito v řízení před orgánem sociálního zabezpečení nebo před jiným orgánem veřejné moci, v trestním, občanském nebo jiném soudním řízení.

Trestné činy u lékárníka

Vedle lékaře je i lékárník jednou z profesí, kde v případě pochybení může dojít k závažným následkům týkajícím se lidského zdraví nebo dokonce i života. Samozřejmě ne každé pochybení lékárníka zakládá trestněprávní odpovědnost a může být kvalifikováno jako trestný čin. Takovéto jednání musí splnit všechny trestním zákonem vyžadované předpoklady. Především jde zřejmě o trestné činy ublížení na zdraví podle ustanovení § 223 a § 224. Podle § 223 je trestný ten, kdo z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. Podle § 224 bude potrestán také ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt.

tags: #ohrožení #života #lékaře #trestný #čin

Oblíbené příspěvky:

• Bezpečné lezení v přírodě
• Zákony o ochraně přírody
• Změna klimatu a tání ledovců
• Zlepšení ovzduší v Moravskoslezském kraji
• Použití odpadové trubky 100