Organizace Ekologie a Životního Prostředí v České Republice

V druhé polovině 80. let patřilo ekologické hnutí k nejaktivnějším proudům probouzející se české občanské společnosti. Vedle Hnutí Brontosaurus při Socialistickém svazu mládeže, Ekologické sekce Biologické společnosti při ČSAV a Českého svazu ochránců přírody vznikají také nové organizace jako Ekologická společnost, Severomoravský ekologický klub, Pražské matky a těsně před listopadem 1989 Děti Země a Hnutí DUHA.

Pořádají se brigády a kulturní akce, organizované ekologické protesty mají čím dál výraznější politický náboj. Pozornost veřejnosti strhnou také Ropáci, za které režisér Jan Svěrák získává studentského Oscara. Rudé právo reaguje na rostoucí tlak zdola a na podzim 1989 vycházejí články o ekologické problematice skoro v každém vydání. Pár dní před 17. listopadem se opakovaně demonstruje proti smogu v Teplicích, a když se po zásahu na Národní třídě začínají plnit ulice a náměstí, volá se také po dýchatelném vzduchu, čistých řekách a jiném vztahu ke krajině.

Environmentální hnutí je jedním z hybatelů revolučního kvasu a Zelený kruh, který dodnes zastřešuje ekologické nevládní organizace v České republice, vzniká už 26. listopadu 1989. Letos v září pořádal Zelený kruh na Kaprálově mlýně programovou konferenci Nadechnutí 2014 a do Moravského krasu se sjeli environmentalisté a environmentalistky ze všech koutů republiky.

Kdo by však dvacet pět let od Listopadu čekal sebevědomé poplácávání po ramenou, byl by zklamaný. Místo toho v panelových diskusích, seminářích a workshopech převažovaly úvahy nad ním, proč se pozice ekohnutí v české společnosti za poslední roky zhoršila a co se s tím dá dělat: jak znovu získat na svou stranu českou veřejnost, jak úspěšněji nastolovat ekologická témata ve veřejné debatě nebo jak obnovit vliv environmentálního hnutí ve společnosti.

Výzvy a Perspektivy Českého Ekologického Hnutí

Věnovalo se jim i několik článků o ekohnutí, které vyšly během září. Podle publicisty a aktivisty Jakuba Patočky se od Sametové revoluce proměnil veřejný obraz ekologických aktivistů „z hrdinů v párie“. Příčina podle něj spočívá především v povaze doby, v níž se ekologie nevyplácí (viděno úzce ekonomickou a politickou optikou), a tudíž environmentální agenda putovala na okraj zájmu politiků i médií.

Čtěte také: Environmentální Hnutí v Církvi

České ekohnutí také podle Patočky poškodilo politické působení otevřeně antienvironmentalistického Václava Klause a vládní spolupráce Strany zelených s Občanskou demokratickou stranou. Neúspěch ekologického hnutí však podle autora leží mimo hnutí - to si „nemá mnoho co vyčítat, na ztrátě svého vlivu a nepříznivé proměně svého postavení nenese prakticky žádnou vinu“.

Také ona konstatuje, že „Češi zjevně nemají zelené aktivisty rádi“. Může za to podle ní jak podezíravost vůči občanským iniciativám, která byla české společnosti vštěpována během normalizace, tak média vstřícná k mocenským strukturám. Největší pozornost věnuje autorka „kondelíkovské“ povaze českého národa - střízlivosti, pragmatismu, toleranci, apolitičnosti, sklonu k obyčejnému a vlastně trochu maloměstskému způsobu života.

Domnívá se, že autorka křivdí ekologickým aktivistům i většinové společnosti: „V průzkumech veřejného mínění opakovaně vedou starostové a ekologické organizace jako ti, co dělají nejvíc pro ochranu životního prostředí. Dvacet pět let od Listopadu ožívá české environmentální hnutí zajímavou diskusí. Jako by už nestačilo debatovat na poradách ekonevládek o plnění krátkodobých a střednědobých projektových cílů, otevírá se debata, která hledisko působení jednotlivých organizací přesahuje.

Konference Nadechnutí 2014 a některé články vydané v poslední době ukazují, že se diskutující zatím neshodnou na klíčových událostech polistopadového vývoje ekohnutí, natož na jejich interpretaci. České ekohnutí čelí ofenzívě politiků a médií dlouhodobě. Pro připomenutí stačí zalistovat archivem anket Ropák roku nebo Zelená perla - ochrana přírody a životního prostředí byla terčem zpochybňování, zlehčování i zesměšňování již v první polovině 90. let. Už tenkrát šlo o kritiku ideovou, kritiku samotných hodnotových kořenů environmentálního hnutí.

Během následujících let se však situace mění. Společenský a morální aspekt environmentální krize ustupuje ve veřejné komunikaci do pozadí a ekologické nevládní organizace kladou čím dál větší důraz na odbornou dimenzi eko-problematiky - věcná, konkrétní a konstruktivní řešení. Média nedají pokoj.

Čtěte také: Školní výlet: příroda volá!

Vývoj je tak do určité míry paradoxní: antienvironmentalisté upevňují své politické, ekonomické a mediální pozice a neváhají ve své kritice zpochybňovat samotné právo ekohnutí na existenci, zatímco environmentálně publikujících intelektuálů a intelektuálek ve veřejné debatě ubývá. Fundamentální a často manipulativní útoky antienvironmentalistů na ideové základy hnutí však tímto způsobem neutralizovat nelze. Když listujeme materiály z té doby, je patrné, že se po roce 2000 mění také komunikace environmentálního hnutí s veřejností.

Vychází méně knih i článků, pořádá se méně přednášek i besed, lidé jsou méně zasvěcovaní do dějin environmentálního myšlení, do příběhů zeleného hrdinství, do půvabu a úskalí dobrovolné skromnosti, do dilemat environmentální etiky. Přibývajících trhlin ve vztahu veřejnosti k environmentálnímu hnutí využívají čeští antienvironmentalisté, kteří hledají způsob, jak vrazit klín mezi ekologické organizace a zájmy veřejnosti.

Kombinací obojího si tak začíná podstatná část české společnosti spojovat ekologické hnutí s kauzami, kde se ostře střetávají zájmy lidí se zájmy přírody, krajiny a životního prostředí. České environmentální hnutí je tak dodnes - i přes opakované vysvětlování - odsuzované za blokování stavby obchvatu Plzně, prodlužování stavby dálnice přes České středohoří nebo fotovoltaický boom.

V reakci na neopodstatněné obviňování z ekoterorismu se dnes v ekohnutí objevuje volání po skutečné radikalitě. Otázkou je, jaká radikalita by to měla být. Přesto je potřebné trvat na názoru, že by to neměla být radikalita rebelských gest, bezúčelné vzdorovitosti a jediného správného názoru. Stačí si to představit a následky jsou jasné: role křiklounů, kteří jdou proti všem a nátlakově si vynucují své požadavky, by se rychle obrátila proti ekohnutí a zbavila ho už tak malého vlivu na mnoho příštích let.

Je potřeba jiné radikality: odvahy přehodnotit vztah hnutí k veřejnosti a politikům, radikality, vyvolávající změnu zdola. České ekohnutí se může veřejností zaštiťovat nastokrát, ale i ti méně bystří zástupci lidu z poslaneckých lavic tuší to, co bez okolků formuluje také socioložka Hana Librová: Češi nemají aktivisty rádi.

Čtěte také: Tři Studně - organizace

Debatám o budování dopravní infrastruktury, o autodopravě ve městech, o jaderné energetice, o ochraně klimatu nebo o vyhlašování chráněných území dominují oponenti hnutí. Už jen samo označení „ekolog“ či „ekoaktivista“ se dnes používá v České republice spíše jako cejch.

Když byla Pavlem Drobilem a Tomášem Chalupou devastována resortní ochrana životního prostředí a ekonevládky platily za politického nepřítele, mlčeli skoro všichni - opoziční strany, média i veřejnost. Ekologická odpovědnost českých domácností zpravidla začíná (nedůsledným) tříděním odpadů, a také tam většinou končí. Strana zelených se v posledních letech pohybuje kolem tří procent a zelený či nazelenalý program byl v říjnových komunálních volbách nejúspěšnější tam, kde vystupoval pod jinou značkou.

Ekonevládní organizace tak v současné době ze všeho nejvíc připomínají generály bez vojska. Spíš než hnutí tvoří skupinu think tanků. Politici a političky o tom přitom dobře vědí, řada z nich ostatně v uplynulých letech ráda přitopila pod kotlem nesympatií veřejnosti vůči všemu zelenému. Do jednání s politickou reprezentací tak vstupují ekonevládní lobbisté a lobbistky jako zájmová skupina, která prakticky není schopna mobilizovat veřejnost na podporu svých požadavků, a tak zkouší přesvědčit politickou garnituru odborností argumentů. To málokdy stačí.

Cesty k Obnovení Vlivu

Svůj vliv může české environmentální hnutí získat nazpět tehdy, pokud dá přednost lidem před politickou garniturou. Ve své agendě, ve svých argumentech, ve své rétorice. Protože bez lidí se to stejně vyhrát nedá. Je proto potřeba konfrontovat politickou reprezentaci, ne veřejnost. S ní je naopak důležité jednat s respektem k různým názorům a životním stylům, s oceněním za každou drobnost, kterou pro životní prostředí dělají.

Rétorika „technologických inovací“, „chytré ekonomiky“, „veřejného zdraví“ a „kvality života“ možná ekonevládní organizace přibližuje politickým partnerům, ale většinu veřejnosti tímto politickým newspeakem neosloví. Je potřeba mluvit přirozeným jazykem lidí, formulovat ekologická témata tak, aby lidé cítili, že odpovídají jejich myšlení a zájmům. Právě to je myslím největší hrozbou pro české „ropáky“: že se podaří oživit hlavní myšlenku udržitelnosti a české zelené hnutí bude do veřejné debaty vstupovat s agendou, která propojuje environmentální, sociální i ekonomické přínosy.

Pro budování živého českého ekohnutí jsou potřeba dvě věci: starat se o jeho vnitřní život a otevírat jej navenek. Silné hnutí potřebuje pevné kořeny. Je důležité setkávat se nejen na oborových schůzích a organizačních poradách, ale také na neformálních akcích typu Nadechnutí. Má-li být české ekohnutí víc než jen asociací ekonevládek, bylo by dobré pořádat podobné akce aspoň jednou za rok nebo za dva - a otevřít je širokému publiku.

Důležité je také pěstovat ideové podhoubí hnutí, vydávat knihy a psát články, pořádat setkání a diskuse, které by usnadnily lidem v hnutí sledovat aktuální informace o environmentálních problémech, inspirovat se trendy v zahraničí, uvažovat o širších společenských a politických souvislostech environmentálních otázek, vést debaty o komunikaci zelených témat s veřejností, řešit etická dilemata oboru.

Otevřou-li se při debatách spory mezi různými odstíny zelených, je potřeba neopouštět vzájemný respekt a připomínat si, že skuteční oponenti ekohnutí jsou jinde. Podobně čím více odstínů zelené hnutí má, tím více lidí dokáže zapojit.

Protože jsou prakticky všechny environmentální problémy spojeny s otázkou komunikace, bez vykročení z vlastního světa a oslovení „těch druhých“ je změna nemožná. Jak však ukázala i konference Nadechnutí, potíž je v tom, že o těch druhých má české ekohnutí jen velmi mlhavé představy.

Jelikož však českým ekonevládkám chybí zkušenosti z přímé komunikace s lidmi i znalost podrobných dat, která by jim uvažování české společnosti přiblížila, lámou si často hlavu, jak s veřejností o environmentálních problémech mluvit. Nejednou se pak komunikační kampaně vymýšlejí od zeleného stolu, bez kontaktu s cílovou skupinou.

V České republice však přibývá organizací, které začínají věnovat čím dál více pozornosti sociologicko-psychologickému porozumění veřejnosti (například Hnutí DUHA, Greenpeace). Empirický výzkum vytvoří podrobný obrázek cílové skupiny, kterou chce kampaň oslovit, jejích hodnot, názorů, chování i vkusu. Právě to umožňuje nehrát si s veřejností na slepou bábu, ale hledat průnik mezi ekologickými tématy a preferencí dané cílové skupiny.

Před zahájením „horké“ části kampaně stojí za to vyžádat si od zástupců veřejnosti zpětnou vazbu, jaká kreativní varianta kampaně jim sedí nejvíc. Často se ukáže, že není dobré lpět na jediné správné barvě zeleného hnutí, že je lepší vyhnout se obvyklým klišé (planeta Země, lidské dlaně držící semenáček) a že každá cílová skupina má svůj jazyk, který není snadné odhadnout.

Některé neziskové organizace dnes hledají inspiraci v marketingu a public relations. Proč ne, pokud tak činí s vědomím, že lidé prožívají koupi nového kartáčku na zuby, věrnost značce auta nebo sjednání penzijního připojištění diametrálně psychologicky jinak než klimatickou změnu nebo vymírání druhů.

Významné organizace a iniciativy v oblasti ekologie a životního prostředí v ČR:

• Zelený kruh: Asociace českých ekologických nevládních organizací.
• Hnutí DUHA: Jedna z nejaktivnějších environmentálních organizací v ČR.
• Děti Země: Chrání přírodu a životní prostředí člověka a posiluje pouto mezi lidmi a krajinou.
• Arnika: Posláním je chránit přírodu a zdravé prostředí pro budoucí generace.
• Česká informační agentura životního prostředí (CENIA): Příspěvková organizace Ministerstva životního prostředí.
• Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP): Odborný orgán státní správy, který je pověřen dozorem nad respektováním právních předpisů v oblasti životního prostředí.

tags: #organizace #ekologie #a #životní #prostředí #v

Oblíbené příspěvky:

• Proces recyklace tvrzených plastů
• Hnojení rajčat s kompostem
• Ekologické zaměření M. Černého
• Příroda pro děti - naučné kartičky
• Co dělat, když soused znečistí studnu?