Panovník v době ohrožení římské republiky

V srpnu uplynulo 2000 let od smrti Imperatora Augusta (19. srpna r. 14 př. Kr.) považovaného za prvního římského císaře. Dlouho je považován za téměř ideální vzor panovníka a jednoho z tří, čtyř nejvýznamnějších Římanů všech dob a tím i za velevýznamnou politickou osobnost Evropy všech dob.

Augustus se rozhodujícím způsobem podílel na posledním dějství krize římské republiky trvající více než 100 let. Je to paradoxní, ale příčinou krize tohoto původně standardního městského státu (spíš státečku) se stal jeho fenomenální úspěch. Řím od svého založení dlouhé stovky let bojoval o holé přežití a často to měl velmi nahnuté. Například po obsazení města Galy kolem r. 380 př. Kr. byl nucen se zkrátka vykoupit.

Nicméně postupně se mu podařilo ovládnout celý italský poloostrov a začal expandovat i mimo něj když se zapletl do bojů o Sicílii. Tím se dostal do konfliktu s prvořadou středomořskou mocností, původně fénickou kupeckou osadou, Kartágem. Dalších více než 100 let zápolení vyústilo v úplnou likvidaci Kartága. Na západ od Říma už ve Středomoří neexistoval soupeř. V této válce se Římané naučili mořeplavbě a zcela jinému způsobu strategického uvažování.

Obrátili se k východu a zjistili, že se tam nalézá řada helénistických států a státečků neuvěřitelně bohatých a pozoruhodně vojensky slabých. Zatímco dobytí západu trvalo přes 100 let, na východě začali Římané řádit jako liška v kurníku. Výsledkem byl neutuchající proud bohatství a to zároveň materiálního i kulturního do města. Jeho vliv na tradiční římskou společnost byl obojaký. Někteří bohatli přímo obskurně, jiní, z řad nejchudších, ne že by dále chudli, ale přesněji ztráceli schopnost uplatnění. Téměř každá rodina si mohla pořídit otroka na těžké a nepříjemné práce a římští proletarii byli náhle bez výdělku a bez perspektivy. Mariova reforma některým umožňovala placenou službu v armádě, jenže po odsloužení stanovených let vznikal problém s veterány. Navíc se profesionální armáda stávala samostatnou mocenskou silou v rukou svých velitelů.

Vojenská moc a /nebo obrovské bohatství vedlo silné muže k touze po podílu na moci a politickém rozhodování. To nelibě nesly staré aristokratické rody a tvrdošíjně trvaly na dodržování republikánské ústavy (přesněji prastarých zákonů a pravidel, žádná psaná ústava v dnešním smyslu slova neexistovala), která jim zajišťovala trvalé výsadní mocenské postavení. A všudypřítomná korupce. Tedy, ne že by úplatky byly před touto dobou neznámé, ale příliv peněz je povýšil o několik řádů. Nebylo lze je přehlédnout. Zdálo se, že neexistuje způsob, jak se domoci jakékoliv magistratury bez mastného úplatku.

Čtěte také: Kompostování krok za krokem

Štěpných linií a napětí vznikalo nepočítaně a v rámci původních zákonů rolnického městského státu začaly být neřešitelné. Poslední století př. Kr. bylo přehlídkou neustálého násilného vyúsťování těchto sporů, které iniciovali muži jako Marius, Sulla, Sertorius, Catilina, Pompeius, Caesar a to přesto, nebo právě proto, že vnější ohrožení neexistovalo. Připočtěme k tomu válku s Italiky a s otroky vedenými Spartakem a máme tu století bohatství, úspěchů, bojů, násilí a nejistoty. Když z těchto válek vyšel roku 44 př. Kr. vítězně Gaius Julius Caesar, byl, ještě než stačil s nově nabytou mocí něco podniknout, zavražděn aristokratickými spiklenci přímo v Senátu. Jenže ani vrahové vlastně neměli žádný plán dalších kroků.

Gaius Julis Caesar Octavianus na scéně

V tomto kamžiku se Caesarův prasynovec Gaius Octavius (jeho babička byla Caesarovou sestrou) ve vojenském táboře Brundisiu dozvídá, že byl v závěti adoptován do rodiny Juliů jako Caesarův syn a je generálním dědicem jeho nesmírného jmění i jeho jména. Stává se nejbohatším žijícím Římanem, ovšem jen teoreticky. Caesarův majetek je blokován. Byl-li totiž Caesar tyranem, jeho majetek propadá státu; nebyl-li tyranem, činí si na něj nárok jeho političtí spojenci, zejména úřadující konzul Marcus Antonius. Mladičkého Gaia Julia Caesara (tak se nyní Octavius nazývá) nebere ani jedna strana příliš vážně, natož pak jeho nároky. Nemá ani věk ani původ, aby při současných zvyklostech mohl hrát nějakou roli. Jeho vlastní rodina jej od vznášení práva na plnění závěti ostře odrazuje.

Octavianus, jak mu senátoři k jeho nevoli říkají, vsadí všechno na jednu kartu: na druhou část svého dědictví, jméno Caesar. Na toto jméno si půjčuje ohromující sumy desítek milionů sesterciů. Z nich vyplácí obnos odkázaný v závěti Caesarem každému Římanovi a svým veteránům. Z půjčených peněz! I díky tomuto kroku Caesarovým vrahům začíná hořet v Římě i Itálii půda pod nohama a prchají do Řecka. Sebere žoldnéřské vojsko z Caesarových veteránů a jeho přítel Agrippa z nich na jihu Itálie vycvičí bojeschopnou skupinu.

Caesarovým politickým následovníkem se zatím v Římě prohlašuje Marcus Antonius. Ale počíná si jako slon v porcelánu: vyhrožuje a korumpuje, jindy si zase nechává nečinně přerůstat problémy přes hlavu. Nakonec ho mají dost i sami caesarovci. Po skončení konzulského mandátu a odchodu do provincie Galie si nezabezpečí týl, což při jeho notorické neschopnoti rozeznat kdo je spojenec a kdo se jej pouze snaží využít nepřekvapí a Senát jej prohlašuje nepřítelem státu. Ovšem Itálie je v republikánských dobách tradičně bez vojska a tak Senát použije k porážce Antonia i Octavianovu soukromou armádu. Marcus Antonius zcela zaskočený tímto vývojem prohraje bitvu, ale není zničen. O to už se Octavianus postará. Tím spíš, že v bitvě padli oba konzulové. Namísto pronásledování odmašíruje do Říma připomenout Senátu odměnu za svou pomoc. Otcové senátoři se mu vysmáli a to nebylo právě chytré.

Triumvirát

Jako nové heslo si Octavianus nyní vytkl „pietas“. V jeho podání to byla především pomsta Caesarovým vrahům. Všem. Když to půjde se Senátem, když ne třeba proti němu. Setkal se s Markem Antoniem a dalším předním caesarovcem Lepidem a uzavřeli spojeneckou smlouvu tří mužů, tzv. druhý triumvirát v říjnu r. 43 př. Kr. Společně disponovali takovou vojenskou silou, že Senát musel kapitulovat. Přestože v něm měli většinu aristokraté, byli nuceni prohlásit Caesarovy vrahy za nepřátele státu a vyhlásit jim válku. Schválili také spolu s plebejským sněmem předem kroky nových triumvirů a tím se tento spolek na rozdíl od prvního stal oficiálním.

Čtěte také: Ekologická likvidace

Především Antonius trval na tom, že tentokrát už nenechá před tažením Řím v rukou republikánů a vypuklo vraždění odpůrců triumvirů cudně nazývané proskripce. Zaplatil i Cicero a Octavianus pro svého někdejšího tutora nehnul prstem. Že je to velmi, velmi machivalistické? Ale ovšem! Až na to, že Machiavelli se narodí až za dalších 1600 let… Takto zabezpečeni vytáhli triumvirové r. 42 př. Kr. do Makedonie a v dvoudenní bitvě u Filipp porazili a rozprášili vojsko proticaesarovských spiklenců. Jejich vůdci, především Brutus v bitvě zahynuli. Hlavní zásluhu na vítězství měl bezesporu Antonius.

Někteří republikáni ovšem unikli a pokoušeli se znovu verbovat armádu (Sextus Pompeius), jenže provinciálové, spojenci i neutrálové už věděli na čí straně je síla. Pro další vývoj už neměly tyto zbytky zásadní význam. Triumvirové mohli dělit kořist. Po vítězství u Filipp začíná slábnout moc třetího z triumvirů, Lepida. Poté, když jej roku 36 př. Kr. opustí většina jeho legií, spokojí se s titulem nejvyššího velekněze (pontifex maximus) a už dále do politiky nezasahuje. Hra o říši se rozhodne mezi Octavianem a Antoniem.

Vítězství

Kdybyste žili kolem roku 40 př. Kr. v Římě, na vítězství Octaviana byste nevsadili jediný sestercius. Antonius byl starší, zkušenější, lepší voják, bouřlivák, fanfarón, pijan, milovník. Dokázal být bezprostřední, vyprávět si s prostými vojíny košilaté anekdoty a vzápětí je seřvat do bezvědomí. Působil dojmem síly. Všechno tohle prostí Římané milovali. Navíc získal do správy superbohaté východní provincie. Naproti tomu Octavianus byl stále ještě mladíček, nebylo tajemstvím, že z boje se mu dělalo nevolno. Byl bledý, zimomřivý a tak trochu hypochondr. Jeho projev byl suchý a nudný. Často musel čelit poznámkám, že jméno z něj Caesara neudělá. Jeho provinciemi byl západ a jediný trumf spočíval v držení Říma.

Dalších 9 let manévrového a pozičního boje ukázalo ale, že Octavianus je skvělý kombinátor a dokonalá politická kalkulačka uvažující daleko dopředu. Své nedostatky kompenzoval přáteli, kterými se obklopil. Na vojenské záležitosti měl Marka Agrippu, přítele z dětství. Z Agrippy se stal vynikající vojevůdce na souši i na moři. Nejen schopností velet v poli (nebo na lodi), ale především „štábní prací“ - logistikou, geografickými vědomostmi, znalostí technik opevnění i jejich překonávání. Gaius Clinius Maecenas byl zase Octavianovým „uchem“ v nejvyšších kruzích. Extravagantní Maecenas měl spoustu přátel v řadách umělců, básníků a učenců a tak se dozvěděl víc, než tajná služba. Ještě cennější pro Octaviana bylo, že ani jeden si nemohl dělat nárok, že ho nahradí. Oběma v tom bránil původ. Agrippa pocházel z malého venkovského statku a Maecenas byl zase Etrusk. Antonius žádné podobné poklady ve svém štábu neměl.

Octavianus zjistil, že další občanská válka by byla mezi Římany krajně nepopulární. Snažil se udržovat se svým sokem korektní vztahy a zatím posiloval svou moc v Římě a Itálii. Dokonce za Antonia provdal svou sestru Octavii. Právě drsný rozvod Antonia s oblíbenou Octavií byla záminka, na kterou čekal. Prohlásil se za uraženého a za viníka označil Antoniovu milenku (manželku?), egyptskou Kleopatru. Pobouření Římanů stupňoval dalšími „odhaleními“ (Forum Romanum bylo totéž co dnešní Blesk a TV dohromady) a tak vyhlášení války Egyptu bylo přijato s bouřlivým jásotem.

Čtěte také: Dekret prezidenta o potrestání nacistů

Ze strany Marka Antonia bylo celé tažení vrcholící bitvou u Actia (2. září 31 př. Kr.) zhudlařené od samého začátku. Nechal se s pozemním vojskem i námořní flotilou obklíčit na souši i na moři v zálivuj u Actia. Když jej zásobovací potíže donutily prorazit blokádu, rozhodl se pro námořní cestu. Možná, že jeho známé odplutí z probíhající bitvy bylo právě snahou využít prolomení Agrippovy linie k opatření zásob, ale jeho legie na souši to pochopily jako útěk a vzápětí před Octavianem kapitulovaly. Finále v Egyptě, kdy Antoniovi zbývaly poslední 2 legie, už bylo jednoduché. Oba poražení milenci si vzali život. Celá starověká supervelmoc včetně čerstvě anektovaného Egypta připadla Octavianovi.

Primcipát

Po návratu do Říma a několikadenních oslavách triumfu Octavianus znovu zariskoval. 13. ledna 27 př. Kr. složil na zasedání Senátu všechny své výjimečné pravomoci a prohlásil se od této chvíle za prostého soukromníka. Nezklamal se. Již druhý den jej Senát znovu povolal na své zasedání a požádal jej, aby se opět chopil řízení státu. Tak se Senát a lid Římský, jak zněla ustálená formule, sám dobrovolně odmocnil. Pravda, dost mu k tomu dopomohlo, že „soukromník“ stále disponoval 28 legiemi a Senát žádnou.

Octavianus ovšem odmítl titul doživotního diktátora. Namísto toho se nechal obdařit různými republikánskými „imperii“ a „podestas“. Systém, který začal za pochodu vytvářet, obnovil běžné republikánské volby a úřady. Problém byla nadkontrola nad nimi imperátorem realizovaná různými nástroji. Především tribunská pravomoc udělená doživotně mu umožňovala vetovat jakoukoliv senátní předlohu. Titul nejvyššího pontifika zase rozhodovat o dnech výkonu rozhodnutí. Nyní uzákoněný (dříve neformální) titul principa umožňoval Octavianovi ujímat se prvního senátního projevu a tím určovat směr debaty. Tento úřad dal ostatně celému systému jméno - principát. V prvních letech byl zároveň imperátor volen jedním z konzulů, ale později asi zjistil, že je to nadbytečné a zatěžující. Stačilo doživotní vojenské impérium, tj. vrchní velení všem legiím.

Ve vnitřní politice Augustus (tento novotvar se překládá jako „Vznešený“), jak se nechal titulovat, vystupoval jako arbitr nejrůznějších skupinových zájmů: aristokracie, nobility, jezdců, plebsu, proletářů, centra, provincií, armády atd. Ve vnější zastupoval celé impérium. Provincie byly rozděleny na senátní a císařské. Zrovna tak existovaly dvě pokladny. I ta císařská podléhala přezkumu.

Asi budete souhlasit, že se to nepodobá klasické monarchii nebo despocii. Principát by bylo možné spíš srovnat s hodně hypertrofovaným prezidentským modelem. Hlavním rozdílem je doživotnost a svévole ve volbě nástupce. Ostatně nutnou výměnu elit dokázala alespoň částečně uspokojivě vyřešit až současná liberální demokracie.

Imperátor Augustus

Vlastní více jak čtyřicetiletý výkon Augustových pravomocí jakoby nám stavěl před oči dvě zcela různé osoby. Octavianus se v nezkrotné touze po moci neštítil doslova ničeho. Imperátor Augustus vládl rozumně bez velkých excesů s přijatelnou směsí tvrdosti a shovívavosti. Zřejmě se poctivě snažil léčit rány římské společnosti. Nevynikal krutostí, ani pomstychtivostí, jen jeho utkvělá představa všeobecné nápravy mravů, především snaha o odstranění promiskuity jej svou neuskutečnitelností občas přiváděla k těžko pochopitelným zákrokům (Ovidius) a to i uvnitř vlastní rodiny (obě Julie, dcera i vnučka). Inu narazil na realitu, s níž nic nesvedla žádná z jeho rozsáhlých pravomocí.

Augustova zahraniční politika je obvykle označována za defenzivní. Já bych za přijatelnější považoval termín konsolidační. Snažil se o začlenění všech získaných provincií do římského světa. Římská politika v provinciích byla relativně liberální. Nijak neregulovala obchod nebo kulty s jedinou výjimkou lidských obětí. Místní elity byly poplatné Římu a povinné zachovávat věrnost. O velikosti daňové zátěže si dnes těžko uděláme představu, ale soudě podle omezeného množství protiřímských povstání v provinciích asi nebyla likvidační. Války mezi provinciemi byly ovšem vyloučeny. Pro běžné obyvatele zejména východních provincií se prakticky nic nezměnilo (ostatně helénistické elity už dávno neměly domácí původ).

tags: #panovník #v #době #ohrožení #římské #republiky

Oblíbené příspěvky:

• Role bakterií v septicích a ČOV
• Rizika spojená s klíšťaty v přírodě
• Zpracování lněného odpadu
• Káčírku Skladka: Co potřebujete vědět
• Nová tramvajová trať v Holyni