Tajemství přírody odhaleno Peterem Wohllebenem: Recenze knihy Tajná síť přírody

Peter Wohlleben, autor bestsellerů, nám umožňuje ponořit se do neprobádaného světa a popisuje úchvatnou souhru světa rostlin a zvířat: jak se vzájemně podmiňují? A co se stane, když něco tento jemně vyvážený systém naruší? Na základě nejnovějších vědeckých poznatků a desetiletí vlastních pozorování nás nejznámější německý lesník opět uvádí v úžas.

V knize Tajná síť přírody: Jak stromy vyrábějí mraky a žížaly regulují divoká prasata je jasně patrné, že tentokrát nepůjde jen o rostliny či zvířata, ale o vše dohromady. Autor se rozhodl naplno rozvinout, co již naťukl v předešlých svazcích, totiž že příroda není soubor jednotlivých organismů či druhů žijících ve vlastním izolovaném světě, nýbrž jedno velké společenství provázané nesčetnými svazky, které jsou navíc pro fungování ekosystému mnohdy naprosto klíčové, třebaže si jejich existenci často ani neuvědomujeme.

O autorovi

„V době, kdy jsem započal svoji lesnickou dráhu, jsem toho o tajném životě stromů věděl tolik jako řezník o pocitech zvířat.“ Takto začíná svoji knihu Tajný život stromů německý lesník Peter Wohlleben (*1964). Už jako dítě se chtěl stát ochráncem přírody. Vystudoval lesnictví a pracoval víc než dvacet let jako úředník zemské lesní správy. Aby mohl realizovat své představy o ochraně životního prostředí, zaměstnání opustil. Dnes řídí ekologické lesní hospodářství v regionu Eifel v Porýní, kde usiluje o návrat pralesů.

O čem kniha je

Kniha, přeložená do češtiny, je v Německu již druhým rokem bestsellerem a práva na překlad byla dosud prodána do mnoha zemí. A není divu: je výborně napsána a její poselství je překvapivé. Učí nás totiž, jak nevnímat les pouze jako dřevorubec. Wohlleben v ní na základě svých mnohaletých lesnických zkušeností tvrdí, že stromy mají paměť, předávají si informace, pociťují bolest, mohou dostat úpal a časem se jim tvoří vrásky.

Autor se zabývá charakteristickými strategiemi jednotlivých druhů, zvláště buku a dubu. A stranou ovšem nenechává ani další příslušníky lesního společenství, vedle zmíněných hub především ptáky a bobry (ti škodí stromům v bezprostředním okolí svých hrází, ale na celkové lesní prostředí působí pozitivně).

Čtěte také: Petr Suske: Inovátor v architektuře

Wohlleben nikdy nevnímá jednotlivý strom jako osamělého jedince, ale snaží se o jeho pochopení v rámci obecnějšího ekosystému - o stromech rostoucích ve městě proto mluví jako o osamocených „dětech ulice“.

Komunikace v lese

Mnohé stromy, jako například duby, spolu navzájem komunikují prostřednictvím vonných látek. V okamžiku, kdy je některý ze stromů napaden hmyzem, vysílá vůně jako signály a všechny stromy v okolí upozorní na nebezpečí. Navíc prý u lesních stromů existuje cosi jako „společenské třídy“ podle míry vzájemné sounáležitosti, takže některé pařezy po vyvrácení kmenu brzy odumřou a ztrouchnivějí, kdežto jiné kvůli jejich důležitosti ostatní živé stromy nadále vyživují i po staletí. Stromy se prý tedy k sobě navzájem mohou chovat značně odlišně.

Dva skuteční přátelé podle autora naopak „od samého začátku dbají na to, aby směrem k tomu druhému netvořili příliš silné větve“. Nechtějí se totiž vzájemně o nic připravovat a koruně přidávají na síle pouze směrem ven, tedy k jedincům, s nimiž „nekamarádí“.

Houby jako optická vlákna lesa

Píše tedy nejen o stromech a o rostlinách, ale také o houbách: některé z nich podle něj aktivně usilují o udržení rovnováhy mezi jednotlivými stromy v lese, protože je v jejich vlastním zájmu, aby jejich rostliny prosperovaly.

Houby podle Wohllebena - a nejen podle něj - fungují podobně jako optická vlákna, jimiž se vede internet. Tenké nitky pronikají půdou a protkávají ji tak hustě, že si to lze stěží představit. Lžička lesní zeminy tak obsahuje hned několik kilometrů těchto „spojů“. Jedna jediná houba se dokáže během staletí rozšířit v prostoru několika kilometrů a „zasíťovat“ tak celé lesy. Prostřednictvím svých vedení předává signály jednoho stromu dalšímu a pomáhá tak při výměně zpráv o hmyzu, suchu a dalších nebezpečích. Dokonce i věda toto protkání našich lesů někdy označuje jako „Wood-Wide-Web“.

Čtěte také: Petr Daniš o přírodě

Les podle autora zřejmě nechce ztrácet slabší příslušníky, protože tak jen vznikají mezery narušující citlivé mikroklima s pološerem a vysokou vlhkostí vzduchu: „Stromy se na sebe patrně dovedou tak dalece naladit, že všechny podávají stejný výkon. Každý buk stojí na jedinečném místě. Půda je velmi kyprá nebo kamenitá, zadržuje spoustu vody, nebo stěží trochu, má nachystánu bohatou nabídku živin, nebo je velmi chudá - podmínky se mohou i na několika málo metrech velmi výrazně lišit. Úměrně k tomu má každý strom jiné předpoklady k růstu: roste tudíž rychleji, či pomaleji a tvoří více, nebo méně cukru a dřeva. Ale výsledek svého dosavadního zkoumání mohu shrnout tak, že stromy si mezi sebou navzájem vyrovnávají svoje slabé a silné stránky. Lhostejno, zda jsou mohutní, či subtilnější, všichni příslušníci téhož druhu produkují s pomocí světla zhruba stejné množství cukru na list. K vyrovnávání dochází podzemní cestou, přes kořeny. Podle všeho probíhá velmi živá výměna. Kdo má hodně, ten něco odevzdá, kdo je chuďas, dostává dávky..."

Vliv člověka na přírodu

Jedním ze stěžejních témat, jež se proplétá celým svazkem, jsou dopady našeho chování na různé organismy. Na jedné straně mohou být očividné jako světelné znečištění, které negativně ovlivňuje život všelijakých nočních organismů, kupříkladu můr (vzpomeňte si na houfy nočních motýlů ustavičně kroužících kolem pouličních lamp, jejichž záři si pletou s měsíčním svitem). Na té druhé stojí méně nápadné vlivy, které se navíc leckdy tváří bohulibě.

V souvislosti s působením člověka autor zmiňuje i naši skoro až iracionální honbu za druhovou pestrostí. Tyto snahy totiž podle něj mnohdy představují jen nákladné a nesmyslné zásahy, jež vedou spíše k nastolování nerovnováhy a k nepřirozenému uspořádaní ekologických poměrů v ekosystému. Nehledě na to, že upřednostňováním jednoho druhu může trpět druh jiný, byť třeba ne tak populární.

Námět vlivu člověka na přírodu autor neopustí v zásadě až do konce knihy, ač v některých kapitolách rezonuje méně než v jiných. Na přetřes v této souvislosti samozřejmě přichází též globální změna klimatu, která je dle jeho mínění nebezpečná zejména kvůli rychlosti, jíž probíhá.

Hodnocení knihy

Své čtenáře Peter Wohlleben rozhodně nezklame. V Tajné síti přírody opět nabízí velmi zajímavý, v jistém smyslu neotřelý pohled na přírodu jako takovou. Neotřelý v tom smyslu, že na rozdíl od mnoha popularizátorů výraznou měrou čerpá z vlastních zkušeností, což se projevuje tím, že kniha nepojednává o exotické zvířeně či tropické květeně, ale o organismech, s nimiž se setkáváme dnes a denně.

Čtěte také: Reakce ČR na konflikt v Gaze

Wohlleben se ale od „klasických“ popularizátorů liší i v jiných ohledech. Jak už jsme si mohli všimnout v předešlých svazcích, jeho knihy jsou prošpikované různými antropomorfismy, zkrátka polidšťováním všeho od potemníků po semínka břízy, čemuž se leckteří jiní autoři zuby nehty brání. Krom toho, že text někdy působí až jakýmsi pohádkovým dojmem, je dále výrazně protkán osobními historkami a subjektivními dojmy či pocity, které autor nijak nezastírá. Přesto skutečnost (povětšinou) nijak zásadně nezkresluje a klíčové problémy se snaží doprovodit i odkazy na primární vědeckou literaturu.

tags: #petr #wohlleben #tajna #sit #prirody #recenze

Oblíbené příspěvky:

• Ochrana Přírody v ČR
• Definice komunálního odpadu
• Kontroly emisí sazí v ČR
• Skutečné dopady ekologické zátěže u Boru
• Pěstování plodin v ekologickém zemědělství