Pocit osobního ohrožení: Příznaky, prevence a léčba

V dnešní hektické době se syndrom vyhoření stal stále naléhavějším jevem. Pravděpodobně ano. Tato civilizační choroba se totiž týká čím dál vyššího počtu lidí. Týká se dokonce i studentů. Ohrožuje dokonce i studenty. Tomuto problému lze však účinně předcházet, a pokud k němu přesto dojde, lze jej léčit.

Syndrom vyhoření je složitý stav charakterizovaný chronickým stresem, fyzickým a emocionálním vyčerpáním, cynismem a odloučením od práce i osobního života. Jeho symptomy mohou postupně narůstat a vést k vážným následkům, pokud nejsou včas rozpoznány a řešeny. Zvláštní pozornost si v tomto ohledu zaslouží pracovníci v náročných oblastech, jako jsou zdravotnictví, vzdělávání a sociální služby. První je fyzické a emocionální vyčerpání.

Co je syndrom vyhoření?

Nad syndromem vyhoření (burn out syndrom) mohou mnozí lidé mávnout rukou, jako nad něčím, co se nedá změřit ani zvážit. Kdo však zažil svírající napětí před odchodem do práce, obavy z toho, jak zvládne další pracovní den, ví, o čem je řeč. Ochrnutí chuti do práce, nesoustředěnost, ale i nespavost a náchylnost k nemocem jsou jasnými příznaky tzv. Syndrom vyhoření představuje změnu v chování pracovníka.

Stav vyhoření lze definovat jako druh stresu a emocionální únavy, frustrace a vyčerpání, k nimž dochází v důsledku toho, že sled určitých událostí týkajících se vztahu, poslání, životního stylu nebo zaměstnání dotyčného jedince nepřinese očekávané výsledky. Uvedený stav je obvykle typický pro výkonné lidi, kteří se snaží něčeho dosáhnout a být úspěšní a vždycky dělají více, než jejich práce vyžaduje.

Velice zásadní je skutečnost, že nejvíce ohroženi syndromem vyhoření jsou lidé, kteří vstupují do zaměstnání s velkým nadšením, lidé s vysokou motivací, lidé hledající v práci smysl života, lidé, kteří chtějí vykonat maximum. Syndrom vyhoření je pak popisován především jako výsledek chronického emocionálního přetížení, které vzniká hlavně při práci s lidmi.

Čtěte také: Klidný spánek jako v přírodě

Příčiny syndromu vyhoření

Syndrom vyhoření může vzniknout poměrně rychle od doby nástupu pracovníků do zaměstnání; u disponovaných jedinců vystavených nepříznivým podmínkám již za několik týdnů až měsíců. Vyhoření může potkat kohokoliv. Dostavuje se u lidí nejrůznějšího povolání, ať už se jedná o nás lékárníky, učitele, řidiče autobusu, poradce, osoby v domácnosti nebo studenty. Syndrom vyhoření se může projevit u každého. Nevyhýbá se mladým ani starým, nezávisí na společenském nebo finančním postavení.

Může se jevit poněkud zvláštní, že se syndrom vyhoření objevuje čím dál častěji, a to napříč různými profesními oblastmi. Zásadní vliv má samotný technologický pokrok. Avšak i neustálá přítomnost na sociálních sítích může vést k tomu, že člověk přestává žít život skutečný, který s sebou přináší radost, prožití okamžiku tady a teď, buduje kritické myšlení, vnímání emocí…, ale žije spíše život virtuální, ve kterém často neví, kdo je, nebo se stylizuje do toho, jak chce, aby ho ostatní vnímali. Zejména u mladých lidí, kteří v tomto prostředí vyrůstají, to může mít za následek i neadekvátní reakce na zpětnou vazbu. Při kritických slovech vyučujícího (např. V neposlední řadě jsou tu i faktory sociální.

Kořeny syndromu vyhoření mohou ležet právě ve výběru povolání a v cílech, kterých chce jedinec dosáhnout. Podstatné je, když práce ztrácí smysl, musí člověk na její provádění vynaložit daleko více energie při daleko menším uspokojení z vykonané práce. Příčiny neúspěchu a nespokojenosti nemusí být jen v člověku samotném, mohou za to i vnější vlivy, jako je např. politické, ekonomické a společenské klima a hlavně poměry na pracovišti.

V této souvislosti je dobré se zajímat o pracovní podmínky, sledovat styl práce nadřízených, do jaké míry vyjadřují svým zaměstnancům podporu a důvěru nebo zda zaujímají pouze roli správce a kontrolora. Všechny uvedené vlivy opravdu mohou působit jako vnější, obvykle těžko ovlivnitelné zdroje zátěže. Vše, co zvnějšku ovlivňuje pracovní pohodu, může hrát výraznou roli v rozvoji syndromu vyhoření.

Zakladatel logoterapie Viktor Frankl považuje hledání smyslu života za základní lidskou motivaci. Smysl práce je jedním ze základních kamenů smyslu života. Motivací k práci může být pro někoho mzda, sociální postavení, uznání, získání věcí, které jsou symboly postavení. Práce může sloužit jen jako prostředek k dosažení životního stylu. Pro jiného je práce opravdu smyslem života a zdrojem motivace k další práci.

Čtěte také: Jak se vypořádat s úzkostí

Fáze syndromu vyhoření

ÍNa počátku je nadšení. Naprostá většina nováčků si s sebou do svého prvního zaměstnání přináší velké naděje a nerealistická očekávání. S idealismem a plni elánu a nápadů se vrhají do práce, o které mají zpočátku jen nejasné představy. Velmi často přináší práce takové uspokojení, že se stane nejdůležitější součástí života - nadšený nováček věří, že práce naplňuje smysl jeho života a kromě ní už nic nepotřebuje.

Největším nebezpečím tohoto stadia je identifikace s klienty a neefektivní vydávání energie, které se často pojí s dobrovolným přepracováním. V desítkách a stovkách dobrovolných přesčasových hodin se pomalu a nenápadně začíná vytrácet energie. Když se člověk dále nevzdělává a nevykonává činnosti s požadavky na intelekt, jeho úroveň intelektových schopností stagnuje, nebo se dokonce snižuje. Stagnace nebo i regrese je zastavení vývoje na dosažené úrovni nebo i návrat k nižším vývojovým formám.

Počáteční záře pozlátka už zeslábla natolik, že zaměstnanec najednou vidí své okolí reálně. Začíná být zapotřebí něco tu a tam slevit ze svých očekávání. Také se neodbytně vtírá pocit, že by kromě práce bylo hezké si také udělat nějaké volno. Najednou jsou tu váhy, na jejichž jedné misce vidí člověk svou práci a na druhé své požadavky a přání: najít si partnera, založit rodinu, mít slušný plat, pěkné bydlení apod. Misky vah nejsou ale v rovnováze. Člověk má pocit, že by si za to, co vynakládá, zasloužil také patřičné ocenění, platí přece zákon zachování hmoty a energie. Pracovník se pomalu začíná orientovat do svislé roviny.

Stagnace pomalu přechází do stadia frustrace, charakteristického otázkami po efektivitě vlastní práce a smyslu práce jako takové. Snaha o přemýšlení nad prací vede zákonitě ke konfliktům s nadřízenými a také k nespokojenosti s podřízenými. Nejčastější a přirozenou reakcí na výše popsanou frustraci je apatie. Stadium apatie se objevuje v situaci, kdy je člověk při práci trvale frustrován, nemá ale možnost tuto situaci změnit a zároveň tuto práci nutně potřebuje, neboť je na ní jako na zdroji obživy závislý.

Apatie se projevuje například tím, že člověk dělá pouze to, co má v náplni práce - na rozdíl od počátečních přesčasů začne přesně dodržovat pracovní dobu, dělá jen to, co je nutné a vyhýbá se novým úkolům. Jako poslední vymezili autoři stadium intervence. Intervence je jakýkoliv krok, který je reakcí na vyhoření a vede k přerušení koloběhu zklamání. Intervence může znamenat, že si člověk udělá víc času na soukromý život, odjede na dovolenou, najde si nové přátele, nebo se přestěhuje.

Čtěte také: Článek o ohrožení jazyka

Člověk se může znovu začít vzdělávat, ať už proto, aby získal lepší místo, nebo proto, aby uspokojil touhu po poznávání a seberozvoji. Některé fáze syndromu vyhoření mohou být na člověku výrazně patrné, jiné mohou být jen naznačené a nevýrazné. Někdy si člověk uvědomuje, že je „přepracovaný“, jindy se necítí dobře a neví proč. Příčinu hledá většinou jinde, než ve svém životním rytmu a komunikačních stylech.

Jak se bránit syndromu vyhoření

Syndrom vyhoření se dá zastavit, a co je ještě důležitější, dá se mu předcházet. Vyhořením je třeba se zabývat dřív, než k němu dojde. „Pokud zapálíte oba konce svíčky, získáte tím více světla. Svíčka však zároveň rychleji vyhoří.“ M.Rush Pokud zapálíte oba konce svíčky, získáte tím více světla. Tímto obrazem je možné věrně ilustrovat proces směřující k vyhoření. Svíčka však zároveň rychleji vyhoří. Lidé, kteří jím procházejí zjišťují, že veškerá jejich duševní, emociální a fyzická energie je vypotřebována. Jejich síly jsou vyčerpané a ztrácejí vůli vytrvat.

Zdraví je nezbytným předpokladem dobrého fungování člověka. Člověk v dobré fyzické i psychické kondici lépe zvládá zátěžové situace. Dalším faktorem, který má vliv na naše zdraví je pohyb. Pravidelný tělesný pohyb nesmí chybět v žádném programu pro zvládání stresu. Také spánek, jeho dostatečné množství a hloubka, je nezbytný pro načerpání nových psychických i fyzických sil. Bohužel stres se podílí velkou měrou na poruchách spánku a vzniká začarovaný kruh. Proto je nutné v první řadě odstranit příčiny poruchy spánku, tj. stres, což není vůbec jednoduché. Zde je nutná trpělivost.

Další příčinou stresu a syndromu vyhoření je neschopnost relaxovat, odpočívat. Prostřednictvím relaxačních technik je možné předcházet stresu a udržovat organismus v rovnováze mezi napětím a uvolněním. Syndrom vyhoření se dá zastavit, a co je ještě důležitější, dá se mu předcházet.

Prevence syndromu vyhoření

Syndrom vyhoření není v dnešní době ojedinělým jevem, a proto je nezbytné, aby byli pracovníci odborně podporováni a chráněni před jeho negativními důsledky. Tím spíše pak pracovníci v pomáhajících profesích. Klíčová je podpora pro pracovní či lépe řečeno lidské zdroje. Vytvoření otevřeného a podpůrného prostředí v rámci pracovního týmu umožňuje pracovníkům vyjádřit své obavy, sdílet zátěž a hledat podporu od svých kolegů a nadřízených. Cestou může být i zajištění koučování a mentorství.

Je důležitou otázkou, kdy je lépe změnit zaměstnavatele, nebo dokonce povolání, a kdy stojí za to se snažit o změnu ve stávajícím pracovním zařazení. Vše, co zvnějšku ovlivňuje pracovní pohodu, může hrát výraznou roli v rozvoji syndromu vyhoření. • dáváme příliš velkou emocionální podporu po dlouhou dobu.

Únava ze soucitu

Pomoc druhým přináší uspokojení, ale je také zdrojem únavy, vyčerpání a beznaděje. bývají často i několikrát denně svědky utrpení, zármutku a bolesti druhých. Stávají se nechtěně účastníky těžkých životních příběhů, které velmi často nemají dobrý konec. Pečující osoby jsou tak vystaveny zvýšenému riziku sekundární traumatizace a tzv. únavy ze soucitu.

Asi jsme všichni již slyšeli o syndromu vyhoření či depresi. Víme, jak vznikají, jaké jsou příznaky a jak proti nim bojovat. Méně známý je však koncept „únavy ze soucitu“ (z angl. „compassion fatigue“). Negativní aspekty pečujících profesí mohou závažně a silně ovlivňovat životy zdravotníka i jeho rodiny a blízkých osob. Samozřejmě i jeho pracovní výkon a kvalitu poskytované péče.

Samotné negativní dopady jsou umocňovány závažností traumatizujících vlivů, kterým je pomáhající osoba vystavena (např. přímý kontakt s vážně nemocnými pacienty, oběťmi násilí apod.). Mezi negativní dopady výkonu zdravotnických profesí, kam řadíme zvláště vyhoření, depresi, sekundární traumatizaci, (ale také zvýšené užívání návykových látek), spadá i tzv. únava ze soucitu (Stamm, 2010). Jedná se o stav biologické, psychické a sociální akceschopnosti a únavy v důsledku empatického stresu plynoucího z interakce s pacienty, kteří zažili nebo prožívají traumatickou událost (Alqudah & Sheese, 2020).

Často bývá u pečující osoby přítomna přehnaná identifikace s pacienty a jejich životními příběhy, nedostatečná emocionální podpora na pracovišti, nedostatečná péče o sebe sama a problémy v některé z oblastí osobního života (např. rodinné problémy) (Radley & Figley, 2007; Rohwetter, 2022). Únava ze soucitu není důsledkem osobního traumatizujícího zážitku, ale zážitku, který je zprostředkován prostřednictvím péče.

Často extrémní stav napětí a zaujetí emocionální bolestí a/nebo fyzickým strádáním těch, kterým je pomáháno, může u pečující osoby vyvolat sekundární traumatizaci. V případě, že je doprovázena vyhořením, dochází ke vzniku únavy ze soucitu (Cocker a Joss, 2016). Důležitou roli ve výše uvedeném modelu hraje také tzv. spokojenost ze soucitu (z angl. „compassion satisfaction“), která může přechod mezi vyhořením a sekundární traumatizací v únavu ze soucitu zastavit či zpomalit. Spokojenost ze soucitu je chápána jako protipól únavy ze soucitu. Souvisí se spokojeností a dobrým pocitem, který plyne ze zmírnění utrpení pacientů a pacientek, z možnosti pomáhat druhým, mírnit jejich bolest a utrpení (Stamm, 2010).

Příznaky únavy ze soucitu

Mezi hlavní příznaky únavy ze soucitu náleží ztráta schopnosti a snahy vcítit se do pacienta a zůstat v kontaktu s jeho utrpením (byť si ho nepřipouštět osobně). Při kontaktu s pacienty bývají pečující osoby netrpělivé, znuděné či zlehčují problémy druhých (Rohwetter, 2022). Dále je únava ze soucitu charakterizována fyzickým i psychickým vyčerpáním, hněvem a podrážděností, negativním chováním při zvládání stresu včetně zneužívání alkoholu a drog, sníženým pocitem radosti nebo spokojenosti z práce, zvýšenou absencí a zhoršenou schopností rozhodovat a pečovat o pacienty/klienty (Mathieu, 2007; Sorenson et al., 2016; Nolte et al., 2017).

Může dojít k narušení schopnosti konstruktivně regulovat silné afekty, negativní pocity vůči vlastnímu já, pocity bezmoci, chaosu, slábne smysl pro humor a schopnost zlehčení situace (Rohwetter, 2022). Vyhoření je jedním z negativních dopadů péče o druhé, které může vést k únavě ze soucitu. Většina lidí má v současné době alespoň částečnou představu o tom, co je to vyhoření.

Sekundární traumatizace v kontextu zdravotní péče

Sekundární traumatizace je dalším z rizik pomáhajících profesí. Ačkoliv jsou empatie i soucit důležitou součástí péče o pacienty, je nezbytné si uvědomit, že empatické vnímání a soucítění s utrpením pacienta může pomáhajícího hluboce poznamenat. Může dojít k narušení jeho duševního i fyzického zdraví. Sekundární traumatizace se projevuje především v podobě fyzických příznaků: celková únava, pocit otupělosti, tenzní bolesti hlavy, vyčerpání a podrážděnost, potíže se spánkem v důsledku strachu, vtíravé představy nebo vyhýbání se naslouchání traumatickým zážitkům od pacientů/klientů (Stamm, 2010; Missouridou, 2017).

Příznaky jsou podobné s příznaky posttraumatické stresové poruchy. Výzkumy ukazují, že příznaky sekundární traumatizace mohou být stejně reálné a osobní jako příznaky posttraumatické stresové poruchy (PTSD), přestože sekundární traumatizace nevychází z přímé osobní zkušenosti s traumatickou událostí (Alqudah & Sheese, 2020). Vlivem sekundární traumatizace dochází ke snížení motivace k práci, produktivity, empatie a narůstá snaha vyhnout se práci (Cocker & Joss, 2016).

Sekundární traumatizace není osobním selháním zdravotníka ani nedostatkem jeho odolnosti, vůle nebo odhodlání. Může se objevit, pokud je pečující osoba v kontaktu s pacienty, kteří byli traumatizováni, dále když od pacientů slyší další znepokojující popisy bolestných událostí, nebo v případě, kdy se pečující osoba nevhodně či neprofesionálně zabývá traumatem pacientů - těžkosti pacientů si bere příliš osobně (Alqudah & Sheese, 2020).

Důležité je také pochopit rozdíl mezi sekundárním traumatem a běžným stresem souvisejícím s výkonem práce (např. pocitem napětí před velkou prezentací nebo únavou po obzvláště náročném týdnu). Příznaky sekundárního traumatu mohou být zpočátku zlehčovány s tím, že časem odezní („Jakmile dokončím tento případ, budu se cítit lépe.“ nebo „Jakmile budu mít o víkendu volno s rodinou, budu moci příští týden začít znovu.“). Příznaky sekundárního traumatu však časem nezmizí, ale mají naopak tendenci se zesilovat. Jeho účinky se kumulují a obvykle se zhoršují, pokud nejsou rozpoznány a řešeny (Knight, 2018).

Jak předcházet únavě ze soucitu?

Duševní pohoda není něco, co buď máme, nebo nemáme, ale něco, co musíme neustále vytvářet a obnovovat v souvislosti s obtížemi, kterým v osobním i pracovním životě čelíme. Pro udržení duševní pohody u pečujících osob je důležité dodržování správné životosprávy (pohyb, spánek, relaxace, vyvážená strava, zájmy, společenské aktivity, duchovní aktivity apod.), osvojení si dovednosti empatické a efektivní komunikace, konstruktivního řešení konfliktů, schopnosti budovat a udržovat vztahy, neškodit sobě ani druhým, chránit se před izolací, osamělostí, pěstovat si humor, zvídavost a radost ze života (Alqudah & Sheese, 2020; Gentry & Baranowsky, 2013).

Neměli bychom očekávat, že se pomáhající osoba bude cítit šťastná nebo spokojená ve chvílích, kdy bude svědkem utrpení. Měla by však umět pracovat se svými emocemi (především se smutkem, strachem, hněvem, beznadějí), vhodně reagovat a vcítit se do pocitů a trápení druhých a rozlišovat mezi utrpením svým a druhých osob (Alqudah & Sheese, 2020). Vzdělávání, posilování odolnosti, schopností identifikovat a vyrovnávat se s rizikovými faktory pro vznik únavy ze soucitu, kterým se nelze vyhnout, jelikož jsou součástí práce s pacienty/klienty, se ukazují jako velmi efektivní.

Dále zaměření na změnu automatických myšlenek, přesvědčení tak, aby odrážely pozitivnější pohled na věc (Gentry & Baranowsky, 2013; Cocker a Joss, 2016). V pracovní oblasti je důležitý dostatečný odpočinek od práce, stanovení hranic se spolupracovníky, vyhýbání se soupeření s kolegy, vyvážení pracovní zátěže, vyjednávání o vlastních potřebách. Důležitou roli hraje také kultura v rámci zaměstnání, která by měla vést k podpoře důvěry, solidarity, přátelské atmosféry na pracovišti, napomáhat zaměstnancům udržet či obnovit pocit smysluplnosti a kompetentnosti, schopnosti sebereflexe.

Dále by měla vést ke snížení pocitu izolace, osamělosti a soupeření (Alqudah & Sheese, 2020). Možnost sdílení zkušeností s kolegy, supervize, pocit, že nás kolegové podporují, slyší a mají o nás zájem, jsou jedny z dalších důležitých faktorů pro udržení odolnosti a boje proti stresu a únavě ze soucitu (Gentry & Baranowsky, 2013).

tags: #pocit #osobního #ohrožení #příznaky

Oblíbené příspěvky:

• Komunální odpad a zahraniční studenti
• Legislativa pro nebezpečné odpady v ČR
• Radar Studénka: Vývoj a současnost
• Nerovnosti a těhotenství
• Zajímavosti o české přírodě