Polák toho zasluhuje, aby v davu měnících se časův památka jeho u nás se obnovovala a udržela. Před čtyryceti as lety naň pohlíželi přátelé české literatury s největším napnutím, kladouce v něj naděje nejkrásnější a očekávajíce od něho, že nadobyčejným svým nadáním veškerému písemnictví českému nového osvěžení ba snad i nového směru poskytne.
Polák se narodil 29. února léta 1788. české co velmi trudná, v nížto naděje několika věrných národovců v lepší budoucnost vůčihledě pozbývaly půdy, a to v takové míře, že ten a onen již brzké úplné vyhynutí jazyka českého zřejmě a bez obalu prorokoval.
Němčina nejen ve vyšších kruzích že úplně panovala, ale i mezi obecným lidem v Praze, na venku, v městech i městečkách se rozšiřovala a čeština jižjiž upadávala v podezření jazyka nevzdělaného, požadavkům vyšší vzdělanosti neodpovídajícího, kterýž toliko nározům sprostého lidu stačuje.
Do Zasmuk, kde Polák se narodil, se němčina ovšem ještě nevedrala co panující mocnost, škola Zasmucká byla - jako školy venkovské vůbec - ještě česká, taktéž i rodina Polákova tudíž první základy myšlení byly nadanému chlapci v materském jazyku položeny; avšak už se i v malém městečku za to mělo, že ku každému jakému koliv prospěchu v společenském životě českém překročiti se musí práh němčiny. ního učitele.
Deset let v Praze strávených použil Polák ku vzdělání svému co nejsvědomitěji. Tenkráte se na pěstování hudby více v Čechách vynakládalo nežli na oživení literatury; zvláště učitel venkovský se více oceňoval dle hudebních nežli dle literních svých vědomostí. Tudíž i Polák s velikou pílí se cvičil a zdokonaloval v umění tomto, což zajisté mnoho přispělo ku zbuzení v něm ruchu uměleckého a ku vyjasnění názoru jeho o věcech krasoumných vůbec.
Čtěte také: Jak obce v ČR efektivně nakládají s odpady
Vedle toho ale Polák nezanedbával i jinaké stránky duševního vzdělání. Četl velmi mnoho a zvláště básnictví jej zajímalo, takže o literatuře vůbec více věděl, než kterýkoliv mladík v tehdejší Praze.Učitelem paedagogiky a dozorcem učitelských čekancův byl tenkráte Aleš Pařízek.
Muž tento nemalé zásluhy si získal o vychovatelství v Čechách, sepsal i valnou část knih českých i německých, nazvíce směru náboženského a paedagogického, neméně ale i přispěl k tomu, že se němčina do normálních škol zavedla, zvláště když se direktorem hlavní, tak zvané vzorní školy v Praze stal. ším významu slova toho, přece podle tehdejšího stavu národnosti a jazyka Českého soudiv, nevěřil v nové vzniknutí jazyka a literatury české a přičinil se dostatečně, aby proces zněmčování Čech co možná se ukrátil.
Zvláště na to hleděl,aby podřízení mu čekancové učitelští v němčině se co možná nejvíce zdokonalili a jazyk tento i na venku do škol uváděli. Přičinění jeho neminulo se výsledkův, ač na štěstí se přece ani jemu ani stoupencům jeho nepovedlo dosažení konečného cíle. Objevilo se, že snahou touto sicez adrželi výkvět češtiny, ayšak němčina tím nemnoho získala a jako dříve toliko cizí v Čechách pěstovanou květinou zůstala.
Z žákův učitelských, kteří se s literaturou německou nezabývali, nestali se ryzí Němci proto, že školní pouze učení nestačuje na vykořenění mateřské mluvy v člověku; ti však, kteří více čítali, nežli škola požadovala, seznámili se též se spisy některých pražských učenců, Pelcla, Dobrovského a jiných, kdež pozornost jejich na domácí historii a literaturu se aspoň tak dalece obracela, že neodumřeli zájmům vlastenským.
ratura česká z novu k životu se probuditi a jiným vyrovnati se mohla a nejméně že on sám by k tomu kdy přispívati měl. Čtením německých spisů se ale v němčině zdokonalil tak, že se už v skládání německých básníček zkoušel. V politickém životě evropském se staly tehdáž takové proměny, že všecka pozornost obrácena byla na veřejné události a na války, proti zbouřené Francii podniknuté.
Čtěte také: Studie o básnické struktuře
Když pak Napoleon se žezla zmocnil a vítězstvími svými poháněn celý téměř svět vojskem svým přeplavil a všechny národy vybudiv zvláště Rakousko do válečného proudu strhl, vidělo se ohnivému Polákovi, že pravý cíl jeho neleží v podřízenosti malého učitele, že přáním jeho poznati, šírý svět a národy cizí lépe odpoví stav vojenský. Mimo to se v něm probudil jakýs loyalní zápal pro Rakousko proti francouskému usurpatorovi.
Zápal tento byl tenkráte všeobecný, a Polák jej sdílel skoro s veškerou mládeží českou. a prohřešení se proti řádu božskému a lidskému. Mladíkové čeští se uchopovali zbraní a spěli bojovati pro to, co svobodou nazývali, a k utlačení toho, co podle jejich náhledů bylo zavádění všeho zlého na světě. Roku 1808 vstoupil Polák co kadet do c. k. pěšího pluku 21. (Chrudímského) tehda pod jmenem knížete Viktora Rohana.
Každý jen poněkud školsky vycvičený člověk tenkráte rychle postupoval, tím rychleji Polák, jenž vyššího měl vzdělání. Než minul rok, stal se důstojníkem, totiž práporečníkem při pluku č. 22. Ve válce 1809 bojoval v bitvách v Bavořích, pak u Aspernu a Ogruně. V té samé době, totiž od léta 1809 do1817 byl Josef Liboslav Ziegler lokalistou v Dobřanech. poroval.
Co rozený Hradečan navštivoval tamější gymnasium a vstoupiv do theologie za blahé paměti vlastenského biskupa Háje záhy se obírati počal s literaturou českou, zvláště starší nabyv tím známosti českého jazyka a literatury, jakovouž se tenkráte málo kdo v Cechách honositi mohl. Dílem spisy dílem články v časopisech umístěnými, ještě více ale přátelskými dopisy s některými předními vlastenci stal se Ziegler horlivým činitelem a zastupitelem národnosti české rozsívaje lásku k vlasti a jazyku českému na vše strany.
Takž se stalo, že Dobřany okolo léta 1810 a 1811 byly právě středištěm všech mladších vlastimilů a pěstitelů znova procitlé literatury české, v tom totiž ohledu, že si Ziegler skoro se všemi dopisoval. Kruh literárně vzdělaných lidí byl tenkráte mnohem užší nežli nyní, pročež rádi jeden druhého vyhledávali a o záležitostech literárních, uměleckých a národních pohovořívali.
Čtěte také: Článek o vznešenosti přírody a digitalizaci paměti
Ziegler bystrým jej proniknuv hledem, brzo poznal, žeť neobyčejný to člověk nadání nevšedních a obrazivosti živé, svěží a tvořivé. Polák se mu zajisté svěřil s některými básnickými pokusy, neboť se pilně cvičil v básnictví německém a Ziegler zamýšleje získati zdařilého a povolaného syna Čechie, všemožně se vynasnažoval, aby láska k vlasti, kterouž Polák nezapíral, také skutky se osvědčila.
Povzbuzoval jej tedy k pilnému studium jazyka českého, přičiniv se všemožně přátelskými návody, poučováním a radou mu v tom přispěti. Půjčoval mu své knihy a čítával i sám častěji s ním starší i novější díla česká, při tom jej neustále vybízeje, aby vše to, coby sepsal veršem neb prósou, mu posílal, že milerád to přečte, přehlédne a opraví. Polák slíbil, že bude česky psáti a básniti a na svědomí tomu, že chce státi k straně věrných synů vlasti své a se zasvětiti chce muže české, přijal na místo svého dosavadního jména křestného, netoliko jedno, jak to sobě Ziegler žádal, alebrž dvě ryzí staročeská jména, takže se z prosaického Matěje stal se nyní romanticky znějící Milota Zdirad.
žáků a vychovanců Zieglerových a posílal napotom vše, co napsal, buďto prósou neb veršem, do Dobřan Zieglerovi; a když neměl čeho posílati z prací svých, psával přece často příteli svému Liboslavovi a to, když byl později opět do pole vytáhl, zhusta i z táboru vojenského; píše tu mezi rachotem bubnů a hřmění děl, vůbec u prostřed hluku a lomozu válečného.
Klademe tuto jeden z lístků takových dle celého znění pro jeho poněkud zanímavost, kterýž psán byl léta 1813 dne 9. října. „Milý Liboslave! My před nepřítelem stojíme; před Drážďany děla již strašně hučí, až se hory třesou, Rusové, Prušané, Rakušané stojíme 420.000 pohromadě. Blücher již útok počíná. Jeden officír z našeho pluku jde se zajatými Franky do Teplic a vezme mi toto psaníčko s sebou, siceby nedošlo. Krev se dnes hojně cedit bude. Pozdravujte Čechy všecky od upřímného . . Miloty. P. S. 810. Pomněnky k životopisům a t. d. od Ant.
Viděti z toho, že přátelský poměr Polákův k Zieglerovi byl velmi vřelý, jakož se takto i napotom po některá léta ještě zachoval. Želeti jest, že nebylo Polákovi dlouho zůstati na místě, kde všeliké pohnutky jej k básnění a duševním prácem vůbec přiměly. Vojenské povolání tehdáž nepřálo odpočinku a múzám, neboť ještě válka proti Napoleonovi pohybovala Evropou a plukové brzo sem brzo tam se rozesílali.
Polák roku 1812 povýšen byv na zástupníka k pluku č. 15. (tehdáž bar. Zacha) též brzo tu brzo tam se octnul a v mnohých bitvách bojoval. Konečně po světodějné bitvě u Lipska táhla vojska spojencův na Paříž a Polák účastniv se tažení toho, přišel do Francie, kdež pak až do skončení války 1814 zůstal. Pravíť Polák v předsloví ku cestě do Italie sám o sobě: „Vrátiv se léta 1814 z Francie, dnem i nocí po příležitosti jsem toužil, abych stověžné břehy Vltavy i přítele, jehož pozdravení tak líbě vstříc mi znělo, navštívil a uměnám našim obět dávno povinnou vzdal.
ckým a brzy odtud na Dunaj mne zavedl ....“ Ještě léta 1814 stal se nadporučíkem v uherském pluku číslo 2. (cára Alexandra.) Druhý majetník dotčeného pluku, c. k. podmaršálek baron z Kollerů poznav v něm muže nadobyčejně vzdělaného, nadaného a spůsobného, vyvolil si jej za pobočníka; když pak podmaršálek Koller léta 1815se stal intendantem armády neapolské a na místo svého povolání se odebral, sledil jej i Polák do Italie, kdež se až do léta 1818 zdržel.
Netřeba zde teprv upozorniti na to, kterak pojímavý duch našeho básníka všelikým takovým cestováním se obohacovati a obrazivost jeho beztoho už velmi živá a jará se rozvinovati musila,tolikerými a vždy novými dojmy opružována! - Po roce, totiž ku konci léta 1816 přibyla i rodina barona Kollera do Vlach. Poměr Polákův k rodině podmaršálkově byl velmi přátelský. Polák získal přízeň všech, byv domácím hostem rodiny a později i přítelem, rádcem a vůdcem mladinkého tehdáž syna podmaršálkova Augusta z Kollerů.
Kterak Itálie na Poláka působila, v tom on sám dostatečné podal svědectví. Pilně vše ohledav, co kde zanímavého napadl, neopomenul si to i zaznamenati, a ze zápisků těchto povstala napotom jeho Cesta do Italie. „- V zříceninách Pompejí dne 17. srpna 1815.- Milý Liboslave! Smuten jsem, že i na to, již z Vídně na Vás zaslané psaní žádné odpovědi jsem neobdržel, přesvědčen jsa, že jste jistě odepsati neopomenul.
Bůh ví, co s všemi těmi se děje listy; devatenácte jsem jich již z Neapole rozeslal, ale ani jediného slovíčka z vlasti neobdržel. - Jak se v literárním vlastenském světě děje, nevím nic; přes to však přese všecko neopomíjím uměnám sloužit. Dnes od pěti hodin v těchto zříceninách a nezříceninách bloudím, omámen podivením všecken. tovené, tam chrámové mramorosloupní s oltáři a stoly k obětem, ulice široké, dlážděné čtverrohy samými, tisíc domů, mosaikem vykládanými po -dlahami, lázně čistovodé a hrobky posléz tak vznešené na konci města a tak zachovalé před zkázou, že každé písmenko na nich se čistí a nejschopnější stavitel našich časů zde vzor nalézti může.
Slavné ticho v tomto nyní ještě slavném městě cizinci mráz do těla leje, an město veliké, avšak človíčka v něm nevidí a mezi ulicemi a paláci bloudí. - Zde v chrámě B. Isis na křimse z alabastru sedě Vám píší, obdržev papír a ingoust. od strážného, který s dvacíti muži toto město před zkázou rozpustilou a cizince před loupežníky chrání; v pravo se hory z dýmu Vesuva, k oblakům věží a proudy lávné strašného vzření mne k otřesu nutí.
Naproti pak modrá hladina středomoře loděmi posetá se pyšní a zapadající slunce ohnivý sloup do hlubin tvoříc, plamenem tím oko slepí; jedním slovem takovéť položení, takovíť přirozenosti vznešení zástojové, že kdyby jiní tyto krajiny obývali lidé, ponejprv nevěrným bych vlasti býti musel. - .... všeho dovědět míním, co se strany literatury v Čechách děje.
Dnes jsem pátý zpěv Přirozenosti začal a však nevydám ani slova, dokud od Vás vše přehlídnuto a opraveno nebude, mimoto ještě mnohé básně jsem zhotovil a popsání dráhy své z Vidně do Neapole vydati se snažím.- Nejvlídnější pozdravení panu Hekovi složte a aby za mne zatím též Čechům psal, také vyřiďte. „V Neapoli dne 5. října 1815. - Milý Liboslave! Přicházím právě z Virgilovy hrobky a od Samazarova památného ticha, nalezl jsem psaní Vaše, nad kterým jsem se nemálo ztěšil. Bez odkladu odpovídám s přílohou kapradí, jež se okolo Virgilovy svatyně keří.
O zeleniny, které v zarostlinách hrobu Horocova pro Vás natrhany byly, ... Jan Mukařovský, Polákova Vznešenost přírody. Pokus o rozbor a o vývojové zařadění básnické struktury. Sborník filologický (nákl. Čes. akademie), sv. X, č. 1. V Praze 1934. Str. 68.V svém novém spise o Polákovi užil Jan Mukařovský metody osvědčené při estetickém rozboru poesie Máchovy (ref. v Naší řeči XIII, 33 a n.).
Avšak tentokrát nejde autorovi o rozbor estetický, nýbrž o výklad historický, totiž o zařadění Polákovy Vznešenosti přírody do dějin českého písemnictví. Podrobným rozborem rytmu, jejž pokládá za základ všeho básnění, ukazuje Mukařovský, že verše básnické družiny Thámovy, jimiž se zahájila novočeská poesie, jsou založeny na t. zv. stejnoslabičnosti (isosylabismu), t. j. na shodě v počtu slabik mezi jednotlivými verši.
Rozložení přízvuků je ve výtvorech této družiny od verše k verši velmi proměnlivé, ale lze pozorovati snahu uspořádati přízvuk pravidelně v tom smyslu, že některé verše směřují ke spádu trochejskému, jiné k jambickému. Tento názor je podstatně odchylný od názoru dosud platného, že Thámovci vlastně jen neuměle prováděli prosodii přízvučnou.Rozbor výtvorů školy Puchmajerovy ukazuje, že Puchmajerovci opustili thámovský sylabismus a učinili jediným základem svých veršů metrum přízvučné.
Slabi[296]ky přízvučné jsou ve verši přísně rozvrženy a tento přízvučný princip se ještě zdůrazňuje bezvýminečnou téměř shodou rozlohy slova s rozlohou stopy. V tom však byla slabá stránka této prosodie, neboť metrum zničilo rytmus a veškeré úsilí musilo býti vynaloženo na obnovení rytmické diferenciace. Nositeli tohoto úsilí byli bojovníci za časomíru, kteří se domnívali, že je třeba přízvuk zrušit, aby bylo dosaženo živosti rytmické.
Ale vývoj šel směrem jiným. První obrat způsobila Vznešenost přírody tím, že vybojovala možnost umístiti mezislovný předěl i dovnitř stopy. Tak byl veršový rytmus odstíněn a oživen a při tom zůstal celkový charakter verše puchmajerovského neporušen, neboli, jak praví doslovně Mukařovský: Polákův čin lze nazvat adaptací puchmajerovského verše, nikoli skutečnou rekonstrukcí (43).
Hlavní veršový útvar Polákův, osmistopý trochej, vznikl spojením dvou čtyřstopých trochejů, které byly obvyklým metrem v básních puchmajerovců. Rytmické živosti dosahuje Polák zejména užíváním čtyřslabičných slov, která někdy vyplňují celou dipodii a jindy přesahují synkopicky z jedné stopy do druhé. Tato částečná diferenciace rytmická je počátkem úsilí, jež dosáhlo vrcholu v bohatě rytmicky odstíněném verši školy lumírovské, zejména v poesii Jaroslava Vrchlického.
Pravděpodobnost tohoto úplně nového výkladu je veliká, i kdyby nebyla dokazována podrobnou a všestrannou analysou verše předchůdců Polákových i Poláka samého. Vysvětluje se totiž tímto výkladem zajímavý fakt, že se úsudek o ceně Polákovy básně, běžný u generace Jungmannovy, naprosto liší od soudu generace lumírovské a později i Jaroslava Vlčka.
Na současníky působila Vznešenost většinou jako zjevení, protože se po suchopáru rytmicky jednotvárné poesie puchmajerovské po prvé zjevuje báseň rytmicky živá a rozmanitá. Zato soud generace lumírovské i pozdější, jimž tanul na mysli skvělý a rytmicky bohatý verš Jaroslava Vrchlického, nemohl býti jiný než svrchovaně nepříznivý.
Vedle hlavní otázky o historickém zařadění Polákovy básně řeší se v práci Mukařovského podružná a s hlavní otázkou souvisící otázka četných neologismů Polákových způsobem docela novým a plnou měrou přesvědčujícím. Mukařovský vychází - ve shodě se svou formalistickou metodou - ze základu rytmického: Polákovy neologismy slouží rytmické diferenciaci, a proto jsou valnou většinou čtyřslabičné: dálenina, jezeřina, korokmenný, zškaředění, pryštěnina, močálina.
Jinou příči[297]nou neologismů jest snaha vyjadřovati se perifrasticky, to jest odsunouti věc do pozadí a položiti důraz na její slovní vyjádření. To se děje 1. zpodstatnělými neutry: jednostejno, tísno (noci místo těsná noc), pusto, temno atd.; 2. složeninami subst. (mrakověnec) nebo adjektivními (zimodechý); 3. podst. j m. slovesnými (vyvěžení skal m. vrcholky skal); a 4. subst. na -ost: blankytnost, výsluněná zvýšenost. Z těchto výkladů, které jsou zde uvedeny jen v nezbytné zkratce, plyne jasně, že dosavadní názor, podle kterého neologismy plynuly z libovůle nebo z neznalosti jazyka, je mylný.
Tím jsme alespoň v hrubých rysech seznámili čtenáře Naší řeči s meritorní stránkou nového díla Mukařovského, spoléhajíce na to, že podrobnější výklad o nové metodě byl podán již ve zprávě o rozboru Máje. Ovšem i v práci o Polákovi je mnoho nových myšlenek (na př. Následující kvh. Toto ve své době náročně pojaté a monumentální dílo chtělo svými lyrickými reflexemi vzdát hold přírodě v její rozmanité podobě.
Polák popisuje jitřní oblohu a končí noční hvězdnou oblohou, do svého líčení zahrnuje hory, ledovce, sopky, moře, bouře apod. Do popředí zájmu staví citově nadnesený vztah k velkoleposti přírody a patetickou oslavu její tvůrčí síly. Polákova báseň obsahuje celkem šest zpěvů, jejichž základním útvarem jsou "písně", doplněné "slávozpěvy", "chvalozpěvy" či "mnohozpěvy".
I když se dnes patrně nenajde příliš mnoho čtenářů, kteří by tento text přečetli, je třeba poznamenat, že v éře obrození byla tato Polákova skladba kladně hodnocena především pro to, že přinášela pocit vznešenosti a velkoleposti. AutorMilota Zdirad Polák ; [dosl. VydáníVyd. Obsahová char. Matj Polák se narodil na pYestupný rok 29. února 1788 v zásmucké aevcovské rodin. V Zásmukách pro~il deset let svého dtství. eské venkovské akoly a tady se mu dostalo základo mateYatiny, kterou se pozdji sna~il vybudovat velké dílo. Byl velmi nadaný a ve akole výborn prospíval, a to zvláat v jazyce a hudb. itele. A Matj piln studoval. inu. ovacím jazykem na vaech vyaaích akolách. inu jako samozYejmost. eských obrozenco Dobrovského a Pelcla.
Tehdy vaak byly v Evrop v plném proudu napoleonské války. Napoleon vzbouYil národy a pYeválcoval témY celou Evropu. Rakouská armáda potYebovala mladé dostojníky a verbovala je na akolách. Mláde~ stála na stran ohro~eného Rakouska. itelování a vstoupil do 21.c.k. paího pluku chrudimského roce 1808. Jist ho lákala i mo~nost poznání jiných zemí a národo. Proto~e byl vzdlaný, a takových v armád moc nebylo, rychle postupoval.
astnil se bitev u Aspenu a Ogrun. Rakuaáci vaak r. 1809 válku prohráli a Polákov pluk le~el v královehradeckém kraji. Tam práv posobil tehdy nejvtaí vlastenecký buditel knz Ziegler. eatin. eské literatury. Tam se náhodou objevil i mladý dostojník Matj Polák. Ziegler ihned poznal jeho básnické nadání a bohatou obrazotvornost a získal jej pro literární tvorbu.
asopisech. eská kYestní jména, toti~ Milota Zdirad. íst v Jiráskov F. L. Vku, díl 5., str. 330, i s kresbou Adolfa Kaapara, osamlého jezdce- Poláka. Jirásek vnoval Polákovi celou kapitolu. astní se bitvy u Lipska, táhne s armádou na PaYí~, tam zostává do roku 1814. níka. Velitel pluku je c. k. podmaraálek baron z Kollero.
Koller osobn doprovází pora~eného Napoleona na Elbu. len suity. Polák vaak pracuje na svém st~ejním básnickém díle Vzneaenost pYírody. Dílo posílá do ech, opravuje jej Jungmann a vydává Ziegler. Nadaení vlastenecké obce nezná mezí. Polák táhne s Kollerovým plukem do Itálie a setrvá tam do roku 1818. Z pobytu vyt~í skvlou prózu Cesta do Itálie.
Posílá ji k oprav a vydání Zieglerovi. Druhé ta~ení do Itálie probíhé v roce 1821. uje povstání. ného djepisu na vojenské akademii ve VídeHském Novém Mst. }ení se v roce 1832. Bere si dceru rakouského generála. Mají spolu aest dtí. íná zapomínat. Ten je zklamán a pYestává Zieglerovi psát. Pracovat vaak nepYestává. tiny Byrona. Opravuje své staré práce a zamýalí vydat sebrané spisy.
Nikdy k tomu vaak nedojde. até nové vci. V roce 1848 je krátce v Praze, s nikým se vaak nesetkává. V tém~e roce je povýaen na plukovníka a rok na to coby c. k. generálmajor odchází do penze. }ije ve VídeHském Novém Mst a zde 31. bYezna 1856 umírá ve vku 68 let a na místním hYbitov je i pochován. .184 zasazena roku 1884 pamtní deska.
asopisecky roku 1813. Jeat neexistovalo slovo pYíroda. To pYejal z ruatiny J. i dikobraz. Z polatiny pYejal zase vzduch (byl luft), nebo povtYí, obYad, okres, podmt nebo pYedmt. BáseH se skládá z pti zpvo, vprovodu a dozpvu a má sto stran. Oslavuje pYírodu ve vaech jejích podobách, od vlahé jarní louky pYes tajúplné lesy po burácení sopek.
Oslavuje vaechny tvory v pYírod ~ijící a sem jist patYí i sedlák vzdlávající chléb vezdejaí. ani, Francouzi nebo Nmci, a kteYí jazyk sami tvoYili. il nebo aby to mohl napodobit. eatin a bez umlecké hodnoty. Máchov Máj vyael a~ r. 1836. ení pYírody a cito Polák potYeboval, si prost musel vytvoYit. ných ta~ení, v nepohodlí a ohro~ení ~ivota.
ilo v dtských deseti letech. asopisu Dobroslav v letech 1820 22. eské literatury. Ke
tags: #Polákova #vznešenost #přírody
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]