Argumenty popíračů klimatické změny

Uhelný a ropný průmysl, politická lobby, mediální magnáti a řada jednotlivců strávili posledních třicet let vytvářením pochyb o globálním oteplování a změně klimatu. Zdá se ale, že jejich vliv na veřejné mínění klesá. Dva nedávné průzkumy uvádějí, že více než 75 % Američanů je přesvědčeno, že současnou změnu klimatu způsobují lidé. K tomuto posunu přispěly školní stávky za klima, protesty hnutí Rebelie proti vyhynutí, vlády členských států vyhlašující stav klimatické nouze, lepší informování médii a rostoucí počet extrémních povětrnostních událostí. Spolu s veřejným míněním se ale mění i lobbing. Používá mnohem jemnější, ale i podlejší strategie. Začalo se jim říkat „klimatický sadismus“.

Zdá se mi proto důležité, abychom byli schopni jednotlivé druhy popírání rozpoznat. S tímto typem popírání jste se pravděpodobně již setkali. Tvrdí, že věda o změně klimatu ještě není dostatečně zavedená. Popírači argumentují, že změna klimatu je prostě jen součást přirozeného přírodního koloběhu. Někteří dokonce tvrdí, že CO2 tvoří tak malou součást atmosféry, že nemůže mít velký vliv na její oteplování.

Všechny tyto argumenty jsou nepravdivé. Mezi vědci je jasná shoda na příčinách současné klimatické změny. Klimatické modely, které předpovídají globální vzestup teploty, se za posledních 30 let nezměnily, a to i přes obrovský nárůst jejich složitosti. To ukazuje, že se jedná o solidní výsledek vědy.

Protože podkopávání vědy má stále menší účinek, přecházejí popírači změny klimatu na novou taktiku. Příkladem je jeden z předních britských klimaskeptiků, bývalý ministr financí Spojeného království Nigel Lawson. V roce 2009 založil skeptickou nadaci Global Warming Policy Foundation. Ta dnes připouští, že lidé změnu klimatu způsobují, ale do tohoto uznání rovnou doplňuje pochybnosti: Nadace má být „otevřená vůči sporné vědě o globálním oteplování, [ale] je hluboce znepokojena náklady a dalšími důsledky mnoha prosazovaných politickým kroků“.

Myšlenka, že změna klimatu je příliš nákladná na nápravu, je jemnější formou popírání klimatu. Ekonomové však naznačují, že pokud bychom do řešení klimatické krize investovali 1 % světového HDP, mohli bychom se s ní vypořádat. Náklady by mohly být ještě menší, pokud vezmeme v úvahu úspory vyplývající ze zlepšení zdraví a rozvoje globální zelené ekonomiky. Pokud ale nebudeme jednat hned, do roku 2050 by nás záchranná opatření mohla stát více než 20 % světového HDP.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Měli bychom také pamatovat na to, že v roce 2018 svět vygeneroval HDP v hodnotě téměř 86 000 000 000 000 amerických dolarů. A tato hodnota každý rok roste o 3,5 %. Vyčlenění 1 % na řešení změny klimatu by bylo malou změnou. Přitom by světu ušetřilo obrovské množství peněz. Popírači změny klimatu také zapomínají zmínit, že poskytují ochranu průmyslu fosilních paliv. Ten dostává roční dotace 5,2 bilionu amerických dolarů - což zahrnuje dotované náklady, daňové úlevy a environmentální náklady.

Klimaskeptici také tvrdí, že změna klimatu je pro nás dobrá. Delší a teplejší léta v mírném pásmu podle nich zlepší produktivitu zemědělství. Tyto výhody jsou ale ve stejných oblastech často vykoupeny suššími léty a častějším výskytem vln veder. Více než 40 % světové populace však žije v tropech. Popírači také poukazují na to, že rostliny potřebují k růstu atmosférický oxid uhličitý, takže čím více ho máme, tím lépe pro výživu rostlin.

Je sice pravda, že pevninská biosféra absorbuje každý rok asi čtvrtinu znečištění oxidem uhličitým. Další čtvrtinu našich emisí pak pohltí oceány. Ale ztráta obrovských oblastí přirozené vegetace v důsledku odlesňování a změn ve využívání půdy tento účinek zcela ruší.

Další z oblíbených argumentů používaných klimaskeptiky je, že na podchlazení umírá každoročně víc lidí než kvůli teplu, takže teplejší zimy budou dobrá věc. To je velmi zavádějící. Lidé, kteří jsou vůči výkyvům teplot zranitelní, umírají na chlad především kvůli špatnému bydlení anebo si prostě nemohou dovolit dostatečně vytápět. Tento argument je také fakticky nesprávný. Například v USA jsou úmrtí způsobená teplem čtyřikrát vyšší než úmrtí způsobená chladem.

Klimaskeptici tvrdí, že opatření proti klimatické změně nemají smysl, dokud se k nim nepřipojí celý svět. Ale ne všechny země nesou na současné změně klimatu stejnou vinu. Například 25 % emisí CO2 z lidské činnosti v atmosféře produkují USA, dalších 22 % má na svědomí EU. Pokud vezmeme v úvahu naši historickou roli ve vypouštění skleníkových plynů, bylo by fér přijmout i vedoucí roli při snižování jejich emisí. Nakonec se však musí zapojit všechny země.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

V diskuzi s lidmi, kteří popírají změnu klimatu, se často setkáte s argumentem, že máme řadu akutních problémů, které se nás dotýkají více. Takže namísto toho, abychom se trápili s globálními problémy, je lepší zaměřit se na ty, které jsou nám blíž. Mnohá řešení, které jsou výhodná pro ochranu klimatu, ale zároveň zlepšují životy normálních lidí. Například přechod na obnovitelnou energii a elektromobily snižují znečištění ovzduší, což prospívá celkovému zdraví lidí. Rozvoj zelené ekonomiky přináší ekonomické výhody a vytváří pracovní místa.

Poslední část popírání změny klimatu je argument, že bychom se neměli unáhlit. Není přece třeba měnit zavedené postupy tak rychle, zejména vzhledem ke všem těm pochybám, které už jsme zmínili. A podle názorů klimaskeptiků vědci přehání naléhavost problému. Když nebudeme spěchat a počkáme, budeme v budoucnu mnohem bohatší. A tak budeme i lépe vybaveni na to, abychom se s klimatickou změnou vypořádali. Mnoho z nás nemá rádo změny. Možná si říkáte, že vlastně žijeme v nejlepší možné době - zvlášť pokud vám nechybí peníze a kontrola nad vlastním životem.

Politické a ideologické aspekty popírání klimatické změny

Oba tábory se ocitají v přímém konfliktu. Konzervativci volí ochranu individuální svobody. Liberálové volí rovnost bohatých s chudými před budoucími škodami a přišli s termínem “klimatická spravedlnost”, který konzervativce tak dráždí. Vidí v něm posílení role státu a institucí na úkor jejich svobody. A v podstatě mají pravdu! Konzervativec z principu nesnáší změny, lze mu klidně říkat pan “změnofob”. Z pohledu pana změnofoba obchází svět strašidlo. To strašidlo má název klimatismus. Ideologii klimatismu šíří “greténisté” či také “klimaspratci”. Něco takového může od pana změnofoba chtít jen šílenec! Klimatista. Příznivec totalitní ideologie, jež hrozí ovládnout svět podobně jako komunismus, vyvolat konflikty a “panu Novákovi z Pelhřimova” ukrást zem, aby ji věnovala nějakému lachtanovi z Arktidy.

Typický klimatista je v očích prekariátu i katolického elektorátu snobem, jenž si ze všech voličských skupin nejčastěji kupuje letenky, bojkotuje atomové elektrárny a má další podivné koníčky, které ho usvědčují z pokrytectví. Mnoho liberálů a libertariánů si probíhající změny ve skutečnosti skoro užívá. Na klasickém pětifaktorovém modelu osobnosti zvaném “Big Five” dosahuje liberál vysokého skóre v kategorii “otevřenost vůči zkušenosti”, konzervativec nízkého. Konzervativní mysl si je naopak bolestně vědoma, že většina změn vede k horšímu, přičemž klimatická změna bude jednou nekončící změnou. Konzervativec ji musí odmítnout - z mravních důvodů. Aby nezradil sám sebe. Nezáleží na vzdělání. V případě popíračů klimatických změn dokonce platí, že čím erudovanější v problematice klimatické změny jsou, tím konzistentněji si v popírání její závažnosti počínají. Když jsou konfrontováni s nepříjemnou pravdou, vytvářejí nový referenční rámec, v němž se zdroj takové pravdy ukáže jako nevěrohodný. Jsou to excentrici, kteří mají pozoruhodný vhled na mikroúrovni - studie IPCC na rozdíl od “lesan” čtou, testují a hledají v nich nesrovnalosti. Pohybují se v jiné mentální krajině: Environmentalismus je podle nich politická ideologie, jejíž agendou je postupné odstavení fosilního průmyslu a přesměrování finančních toků do blízkých oborů - obnovitelných zdrojů, elektromobily, ekologického zemědělství. V rámci vítězného tažení světovými institucemi ovládli progresivisté i IPCC, jehož výstupy kontrolují skrze grantovou politiku a využívají k prosazování vlastních cílů. Činí tak prostřednictvím mainstreamových médií.

Popírání klimatické vědy v České republice

Kde se v Česku objevilo popírání klimatické vědy? Po skromných začátcích v 90. letech souviselo především s ideologickým importem volno-tržních ideologií z USA, později do hry ale začaly vstupovat i zájmy domácího fosilního průmyslu. Centrem a počátkem organizovaného popírání klimatické vědy byly především Spojené státy, kterým se věnovaly předcházející díly tohoto krátkého seriálu o popírání klimatické vědy, který vychází z briefing paperu Klimatýmu Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Do Evropy, a tedy i do Česka, se popírání závažnosti klimatické změny začalo dostávat po roce 1989 také, ale s jistým zpožděním. V českém prostředí k tomu dochází především v souvislosti s anti-environmentálním programem konzervativních a neoliberálních organizací, které zde začínají vznikat po vzoru think-tanků ve Spojených státech - jde např. o Občanský institut, Liberální institut, a především Centrum pro ekonomiku a politiku Václava Klause. Místní kontext byl přitom charakteristický dědictvím přeregulovanosti a zkostnatělosti přebujelého, neefektivního státního aparátu. Neoliberální dogma o neschopnosti státu zde tedy padalo na živnou půdu.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Po celá 90. léta byla problematika klimatické změny v České republice okrajovým tématem. V roce 2004 ale Česko vstoupilo do EU, která již před českým vstupem začala zavádět opatření s cílem omezit spotřebu fosilních paliv, a poměrně jasně vytyčila dlouhodobou vizi, která směřuje k jejich opuštění. Ve stejný rok začal platit Kjótský protokol, ale emise České republiky přitom po výrazném propadu v 90. letech přestaly klesat. Spolu s tím, jak Česko začala dohánět realita mezinárodního závazku o omezování skleníkových plynů, mohli jsme vidět i rozmach aktivit popírajících závažnost klimatické změny.

Vzhledem k tomu, že jedním z významných iniciátorů klimatických politik je Evropská unie, není příliš překvapivé, že se popírání klimatické vědy často protíná s tzv. euroskepticismem (resp. vyhraněným odporem proti Evropské unii jako takové). Samotnou problematiku klimatické změny poněkud paradoxně pro širokou veřejnost popularizoval Václav Klaus intenzivním popíráním výsledků klimatické vědy v době svého prezidentství. Cesta k popírání klimatické vědy zřejmě vedla přes jeho neoliberální ideologický fundamentalismus, který má tendenci ignorovat nedostatky volného trhu a negativní externality. Právě dlouhodobá neschopnost tržních aktérů reagovat na problematiku klimatické krize pro neoliberální dogmatiky znamená problém, jehož častým řešením je i snaha popřít samotnou existenci problému. Samotný Klaus přitom pro svůj anti-klimatický postoj nacházel podporu v řadě organizací podporovaných fosilním průmyslem, do kterých po roce 1989 vstupoval a začal navštěvovat jimi organizované konference.

Během 90. let vstoupil např. do Mt. Pelerin Society, organizace sdružující ekonomy, filozofy i politiky za účelem popularizace a prosazování neoliberální ideologie, včetně globálně nejvýznamnějších postav popírajících klimatickou vědu, jako je fosilní magnát Charles Koch. Ačkoliv Klaus v klimatické problematice postrádá jakoukoliv odbornost, udělal z ní jednu z os svého prezidentství. V jeho průběhu zval do ČR profesionály na vytváření pochybností o vědě, kteří jsou placení lobbistickými skupinami. Uváděl zmanipulované dokumentární filmy, překládal knihy financované fosilní lobby a koneckonců sám ve svých vystoupeních i knihách na tyto zdroje odkazoval. Klaus se stal vůbec nejcitovanější postavou v Česku na téma klimatických změn a do jisté míry formoval klimatický diskurz. V této souvislosti je třeba zmínit i to, že Václav Klaus má jak rodinné, tak osobní vazby na fosilní průmysl - Jan Klaus, jeho syn a spoluzakladatel Institutu Václava Klause, je manažerem ČEZu, největšího vlastníka fosilních zdrojů v České republice. Nadnárodní skupina PPF, založená českým podnikatelem Petrem Kellnerem, je zase téměř výhradním sponzorem Institutu Václava Klause.

Nutno říci, že tato sázka se bohatě vyplatila, a to v případě EPH Daniela Křetínského až do takové míry, že se vyšvihl do pozice jednoho z hlavních hráčů evropské energetiky. Řada indicií ovšem ukazuje, že tito hráči šli svým zájmům naproti i v ovlivňování veřejné debaty prostřednictvím aktivit popírajících výsledky klimatické vědy.

Konspirační teorie a ruský vliv

V posledních letech lze také pozorovat razantnější uchopení klimatické problematiky konspirační scénou. Žánr smyšlených konspirací je poměrně starý a vyskytuje se prakticky v každé společnosti. V moderní společnosti jsou pak spojeny především (ale nejen) s krajní pravicí a antisemitismem, a to kvůli stěžejní roli antisemitských konspiračních teorií v ideologii nacistického Německa, která vyústila v tragédii holocaustu. Nicméně se jedná obecněji o oblíbenou „politickou technologii“ na mobilizaci voličských skupin a vytváření kolektivní sounáležitosti. Kooptace problematiky klimatické změny do různých konspiračních teorií nabývá celé řady (často navzájem se vylučujících) podob. Klimatická věda v těchto teoriích zpravidla hraje roli zkorumpované služky politiky, která má za cíl vystrašit populaci, aby byla snáze ovladatelná. Konspirační teorie tvrdí, že mezinárodní organizace, jako je OSN, World Economic Forum (WEF) a řada dalších, usilují o zavedení globální vlády. Tyto organizace bývají podle těchto teorií pod vlivem nějakých ještě zlovolnějších skupin (satanistů, globalistů, komunistů, Iluminátů, Židů nebo třeba reptiliánů - mimozemských měňavců z Alpha Draconis, kteří jsou schopni nabývat lidskou podobu a žijí mezi lidmi).

Tvrzení, že je klimatická změna hoax, můžeme najít i v současnosti. Globálně nejpopulárnější je konspirační teorie Qanon, která v jádru tvrdí, že svět ovládá satanisticko-pedofilní kabala, kterou přišel svrhnout Donald Trump. Součástí Qanon teorie je i tvrzení, že přijde období masových poprav politických protivníků, které mají nastat po vítězství pro-trumpovských sil (událost mytologicky označovaná jako „Bouře“). Nástup popularity vyfabulovaných konspiračních teorií je globální a projevuje se i v České republice, kde je spojen především s aktivitami proruských webů, projektů a médií. V ruském politickém prostředí hrají konspirační teorie stěžejní roli dlouhodobě. V postsovětském období jim mimořádnou popularitu zajistila schopnost být srozumitelným vysvětlením náhlého rozpadu SSSR a následného ekonomického úpadku v 90. letech. Rozpad SSSR je vysvětlován spiknutím Západu, který se snaží Rusko ovládnout - a k tomu má sloužit i klimatická politika, protože ruská prosperita je dlouhodobě spojena s exportem fosilních paliv (příjmy z jejich exportu představuje dlouhodobě kolem 20 procent HDP a téměř polovinu příjmů státního rozpočtu). S nástupem Vladimira Putina k moci totiž začalo být Rusko mnohem proaktivnější v ovlivňování svého mezinárodního obrazu.

Ruský establishment v té době zaznamenal významnou ztrátu ideologické podpory pro svoje mocenské zájmy, a to jak v okolních státech, tak mezi vlastní populací. Konspirační teorie jsou tak využívány především jako mocenská politická technologie v domácím i zahraničním politickém boji. Slouží k udržování podpory pro vládnoucí elity, vysvětlení problémů ruské společnosti i k diskreditaci politických oponentů. Potřebu aktivní tvorby obrazu Ruska v zahraničí zmiňoval Vladimir Putin nedlouho poté, co se ujal prezidentského mandátu. Postupně vznikla řada organizací - od think-tanků po mediální projekty -, které tvoří rozsáhlou síť ovlivňující veřejnost v souladu s ruskými zájmy. V roce 2005 byla za účelem ovlivňování informačního provozu ve prospěch Ruska založena televize Russia Today (později RT). RT je primárně zaměřená na zahraniční publikum a buduje si značku tím, že informuje o tématech, o nichž západní média „nemohou“ mluvit. Součástí toho ovšem je i systematické šíření vyfabulovaných konspiračních teorií.

Po roce 2010 ruská aktivita v mezinárodním informačním prostoru dále stoupala a otisky se začaly objevovat i v ČR. Prakticky všechny mediální a politické subjekty, které dlouhodobě podporují pozice Ruska, přitom nějakým způsobem popírají závažnost klimatické změny. Rusko je sice na exportu fosilních paliv ekonomicky závislé, zároveň ho ale používá jako geopolitický nástroj na udržování mezinárodního vlivu. Přitom dodnes nemá žádný kredibilní plán na dekarbonizaci ekonomiky, jeho závislost na fosilních palivech se naopak v čase významně zvýšila a přechod světa na nízkouhlíkovou energetiku chápe jako bezprostřední ohrožení. Zároveň část ruské veřejnosti i odborníků byla také poměrně dlouho přesvědčena, že zrovna Rusko bude z oteplování, narozdíl od ostatních, spíše profitovat (snížením potřeby vytápění, prodloužením vegetační sezóny, otevřením arktické námořní cesty). Ačkoliv novější výzkum odhaluje i významná rizika klimatické změny pro Rusko, historicky je zde i v odborných kruzích vnímání urgence řešení klimatické změny spíše nízké.

V českém prostředí je nástup popularity nepodložených konspiračních teorií spojený se vstupem Michala Voráčka (mediální podnikatel blízký Miloši Zemanovi) do Parlamentních listů. Po něm se Parlamentní listy změnily do podoby skandalizujícího média s minimálními náklady na redakci. V rámci své transformace začal také na svém webu poskytovat hosting většině nejvýznamnějších konspiračních projektů (Protiproud, Freeglobe, Eurabia), často s antisemitskou tematikou. Někteří autoři spojení s těmito weby (Adam B. Bartoš, Ladislav Zemánek nebo Vladimír Stwora) byli pravomocně odsouzeni za antisemitskou propagandu či popírání holocaustu. Na všech těchto webech je vidět jak zřetelný otisk ruské propagandy, tak i značný průnik se subjekty na krajní pravici, kterou Rusko dlouhodobě podporuje napříč Evropou s cílem posílení vnitřních štěpných linií.

Doporučení a závěr

Informační prostor kolem tématu klimatické změny je dnes velmi konfliktním terénem, kde se obtížně rozlišuje mezi legitimními tvrzeními a zmanipulovanými či podvrženými zdroji. Velmi aktivní jsou v utváření informačního prostoru zájmové skupiny, které se snaží brzdit klimatické politiky. Tato situace vytváří pro tvůrce a tvůrkyně politik, odborníky a odbornice, ale i úředníky a úřednice nepřehledný prostor, kde je obtížné orientovat se v tom, co jsou relevantní odborné podklady a co ne. Výsledkem je potom to, že veřejnost nedokáže rozlišit mezi autentickou polemikou ve vědecké literatuře a vykonstruovanými či zástupnými argumenty, zčásti proto, že k rozpoznání tohoto rozdílu je třeba mít v tématu expertizu.

Ze strany veřejných institucí přitom dostatečně nefunguje reakce, která by množství zavádějících informací konfrontovala. Nepřehlednost klimatické debaty potom vede k neschopnosti opírat se o relevantní a podložené zdroje, což znemožňuje dlouhodobé plánování a správné strategické rozhodování. Výsledkem jsou neefektivní politiky, trpící ekonomika, nesprávně využité zdroje, ale také ohrožená politicko-ekonomická stabilita. Klimatická debata je zahlcena celou řadou subjektů, které mají silné zájmy na jejím znepřehlednění.

V současnosti proti fosilnímu průmyslu a jeho podílu na dezinformování o klimatu probíhá již množství soudních sporů po celém světě. Bohužel, jak ukazují zkušenosti s dezinformačními praktikami tabákového průmyslu, než se podaří najít přesvědčivé množství důkazů, může to trvat i desítky let. Přitom množství fosilních paliv, které si můžeme ještě dovolit vypustit, abychom se nedostali do stavu nebezpečné klimatické destabilizace, klesá - a v podstatě bude vyčerpáno v řádu jednotek let. To svět dostává do stavu, v němž buď bude nucen hledat stále nákladnější a extrémnější řešení ke snižování emisí, nebo bude muset akceptovat stále nebezpečnější a nákladnější svět klimatické destabilizace. V tomto ohledu je obzvlášť skličující vědomí toho, že koncem 80. let, kdy začala klimatická vyjednávání, bylo času na řešení relativně dostatek. Ten byl bohužel promrhán.

tags: #popírání #klimatické #změny #argumenty

Oblíbené příspěvky:

• Cesta za přírodou a historií v Heřmanovicích a Zlatých Horách
• Zajímavosti ze světa přírody
• Kopřivnice a odpadové hospodářství
• Archeologické zkoumání lovu mamutů
• Havarijní situace s odpady v ČR