Porušení v oblasti kvality ovzduší ze strany České republiky: Příklady

Žalobce se žalobou na ochranu před nezákonným zásahem žalovaných u Městského soudu v Praze domáhal rozhodnutí, že se žalovaným zakazuje pokračovat v porušování jeho práva na příznivé životní prostředí spočívajícím jednak v nedostatečné a neefektivní ochraně čistoty ovzduší tím, že jsou v územní působnosti žalobce překračovány imisní a emisní limity látek znečišťujících ovzduší stanovené směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/50/ES o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu (dále jen „směrnice 2008/50/ES“), zákonem č.

Městský soud svým usnesením ze dne 14. 3. 2013, čj. 3 A 54/2010-173, žalobu odmítl, proti čemuž žalobce podal kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, čj. 6 Aps 1/2013-51, usnesení městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dne 18. 10. 2013 proběhlo v předmětné věci ústní jednání. Městský soud téhož dne vydal rozsudek čj.

Městský soud pro účely odůvodnění rozdělil žalobní na část zákazovou, ve které se žalobce domáhal, aby soud žalovaným zakázal pokračovat v porušování práva stěžovatele na příznivé životní prostředí, a část příkazovou, ve které žalobce navrhoval, aby soud žalovanému přikázal přijmout a realizovat konkrétní opatření k dodržování imisních limitů. Příkazová část je pak dle městského soudu v rozporu s § 87 odst. 2 s. ř. s.

Pokud jde o zákazovou část petitu, měl městský soud za jednoznačně prokázané, že v územní působnosti žalobce jsou porušovány limity znečišťujících látek v ovzduší stanovené jak evropskými, tak vnitrostátními právními předpisy. Nezákonný následek byl tedy nezpochybnitelný. Žalobce však neprokázal, že se žalované správní orgány dopouštějí nezákonné nečinnosti, a že mezi takovouto případně existující nezákonnou nečinností a prokázaným nezákonným následkem existuje příčinný vztah.

K nesprávnosti implementace komunitárního práva (po ratifikaci Lisabonské smlouvy správně „evropského práva“) městský soud uvedl, že žalobce nespecifikoval, v čem má tato nesprávnost spočívat. I kdyby však žalobce konkrétně specifikoval, v čem má v rovině tvorby a přijímání zákonů nesprávná implementace spočívat, pak se nezákonného zásahu nemohly dopustit žalované správní orgány, ale Parlament České republiky (dle čl. 15 odst. 1 Ústavy) - ten však nebyl jako žalovaný označen. I kdyby však označen byl, nemohlo by se jednat o nezákonný zásah ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s., protože Parlament České republiky nevystupuje v daném kontextu jako správní orgán dle legislativní zkratky zavedené v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Čtěte také: Judikatura – porušení péče

V rovině tvorby a přijímání podzákonných právních předpisů pak městský soud konstatoval, že ani v tomto případě žalobce nespecifikoval, v čem má konkrétně spočívat nesprávná implementace komunitárního práva, a nadto se v tomto případě nemůže pojmově jednat o nezákonný zásah ve smyslu § 82 a násl. s. ř. s., protože žalovaní nevystupují jako správní orgány ve smyslu legislativní zkratky zavedené v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

K nesprávnosti implementace nelegislativního charakteru městský soud konstatoval, že ani v tomto případě žalobce neprokázal, proč má tvrzené nezajištění součinnosti ze strany žalované 1) a Polské republiky na ochraně životního prostředí a nezajištění finančních zdrojů zejména z evropských fondů představovat nesprávnou implementaci evropského práva. Dále pak městský soud shledal, že nastavení dotačních programů ze strany žalovaného 2) nelze samo o sobě hodnotit jako zákonné či nezákonné, protože se jedná o výlučnou věc politické úvahy poskytovatele , a že žalovaný 2) nemohl pochybit v nepřijetí konkrétních zdravotnických preventivních opatření, jak požaduje žalobce, protože tato problematika patří do působnosti Ministerstva zdravotnictví.

Žalovaný 3) pak nemůže ovlivnit samotnou stavební činnost dopravní infrastruktury odvádějící dopravu mimo obydlené zóny v územní působnosti žalobce, jelikož se jedná o pravomoc Ředitelství silnic a dálnic ČR, které vykonává vlastnická práva státu k nemovitostem tvořícím dálnice a silnice I. třídy a zabezpečuje jejich správu, údržbu, opravu, výstavbu a modernizaci, ale nevykonává tak v rámci stavební činnosti jmenované žalobcem veřejnou správu vrchnostenskou, ale tzv. správu fiskální, tudíž na něj nemůže být nahlíženo jako na správní orgán ve smyslu legislativní zkratky zavedené v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

Městský soud závěrem dodal, že existují i subjekty odlišné od žalovaných správních orgánů, kterým právní řád alespoň dílčím způsobem umožňuje přispět k ochraně ovzduší v dané lokalitě. Za všechny jmenoval kraj, resp. krajský úřad, ale také samotného žalobce, resp. jeho orgány, a dále pak obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Žalobce neprokázal (ani nenavrhl provedení žádného důkazu), že sám využívá prostředky, které mu právní řád svěřuje k ochraně a zlepšení kvality ovzduší v jeho územní působnosti.

Městský soud shledal, že pokud ostatní správní orgány zanedbávají své povinnosti (resp. Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Stěžovatel nesouhlasil se závěry soudu ohledně zamítnutí příkazové části žaloby. Jím formulovaný žalobní byl dle přesvědčení stěžovatele plně ve shodě se zákonnou možností přikázat správnímu orgánu restituci (uvedení v předešlý stav), jelikož v jeho územní oblasti jistě kdysi dosahovalo ovzduší hodnot uvedených ve stěžovatelem označené směrnici a dalších právních předpisech.

Čtěte také: §16 odst. 4 a dopady na kvalitu ovzduší

Pokud městský soud stěžovateli vytknul, že z formulace petitu není zcela zřejmé, jaká konkrétní opatření by měli žalovaní přijmout a realizovat, jedná se o skutečnost, kterou mohl městský soud odstranit postupem podle § 37 odst. 5 s. ř. Stěžovatel dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, čj. 3 As 6/2004-105, č. 617/2005 Sb. NSS, poukázal na to, že postup městského soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, je v rozporu se zásadou zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí.

Stěžovatel uvedl, že jej soud nepoučil a nevyzval k doplnění důkazů, které by prokazovaly jeho tvrzení, že se jím označené správní orgány dopustily nezákonného zásahu - nečinnosti ve formě opomenutí či zanedbání. Pokud soud po provedeném dokazování uzavřel, že stěžovatel neprokázal ani nenavrhl ve výše uvedeném směru jediný důkaz a bez toho, aby stěžovatele při ústním jednání na tento důkazní výslovně upozornil a vyzval ho k označení potřebných důkazů, zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.

Městský soud nemůže podle stěžovatele své rozhodnutí založit na závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, pokud stěžovatele předtím bezvýsledně nepoučil. Městský soud tedy postupoval vadně, přivodil stěžovateli újmu dle § 36 odst. 1 s. ř. s., a ve svém důsledku pak porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).

Stěžovatel dále připomněl roli soudů ve správním soudnictví s odkazem na § 2 s. ř. s. a uvedl, že cílem správního soudního procesu je napomáhat tomu, aby v něm zvítězil ten, kdo je v právu. Účastníkům proto musí být ze strany soudu dána možnost, aby uplatnili svá práva. Pokud pak účastník neunáší své důkazní břemeno, měl by být na tento stav soudem upozorněn, resp. upozorněn na to, že konečný důsledek může záviset na jeho další důkazní aktivitě. To se v daném případě dle názoru stěžovatele nestalo.

Pro úplnost stěžovatel uvedl, že písemné poučení uvedené v písemném předvolání k ústnímu jednání je z výše komentovaného hlediska zcela nedostačující, resp. irelevantní - jedná se o formální poučení, které nevypovídá nic o předběžném názoru soudu týkajícího se unesení důkazního břemene a ke splnění poučovací povinnosti městského soudu nepostačuje.

Čtěte také: Problémy ochrany přírody v Krkonoších

Stěžovatel dále uvedl, že zcela shodného pochybení se městský soud dopustil také v části, kdy vytýká stěžovateli absenci bližších tvrzení a důkazních návrhů stran nesprávné implementace nelegislativního charakteru, a také v závěru, že stěžovatel sám řádně využívá prostředky, které mu právní řád svěřuje k ochraně a zlepšení ovzduší. Stejně jako ve výše uvedených případech, městský soud stěžovateli jakkoli neavizoval, že by měl v daném směru s ohledem na předmět řízení něco tvrdit či prokazovat, s poučením, že jinak by mohl být v řízení neúspěšný.

Dále pak stěžovatel v kasační stížnosti argumentoval obdobně jako ve své žalobě, tedy, že žalovaní se dopouštějí nezákonného zásahu tím, že jsou nečinní na poli dodržování, resp. zajišťování imisních limitů znečišťujících látek v územní působnosti stěžovatele, čímž stěžovatele zkracují na jeho veřejných subjektivních právech, a to tím, že neposkytují jeho právu na příznivé životní prostředí, konkrétně čistotě ovzduší jako jedné z jeho složek ve smyslu čl. 35 odst. 1 ve spojení s čl. 41 odst. 1 Listiny, dostatečnou a efektivní ochranu.

Nezákonnost dle názoru stěžovatele spočívala v tom, že ze strany žalovaných došlo k nesprávné implementaci evropského práva do práva vnitrostátního, a to zejména ve fázi praktického provádění, tak, že nedošlo k vytvoření funkčního a efektivního systému vedoucího k dodržování stanovených emisních limitů znečišťujících látek stanovených směrnicí 2008/50/ES (konkrétně v bodu 9 preambule a v článku 13 odst. 1 směrnice) a zákonem o ochraně ovzduší. Za tento stav činil stěžovatel odpovědnými označené správní orgány.

Odkázal přitom na povinnost členských států zajistit plnou aplikaci směrnice i po přijetí implementačních opatření, jak je uvedeno v rozsudku Soudního dvora ze dne 11. 7. 2002, Marks & Spencer, C-62/00, Recueil, s. I-6325, s tím, že v případě, kdy nejsou jinak správné implementační předpisy korektně aplikovány, tak se jednotlivci či jinak dotčené subjekty (zde stěžovatel) mohou dovolávat přímo směrnice tak, aby bylo dosaženo jí zamýšleného výsledku.

Ze strany České republiky není tedy stále zajištěno, aby úrovně uvedených látek (oxidu siřičitého, PM10, olova a oxidu uhelnatého) nepřekračovaly v územní působnosti stěžovatele předepsané mezní hodnoty. Odpovědnost členského státu je zde objektivní a absolutní (tzv. odpovědnost za výsledek).

Stěžovatel s odkazem na stanovisko generálního advokáta L. A. Gellhoeda ze dne 23. 9. 2004, Komise proti Irsku, C-494/01, Sb. rozh., I-3338, argumentoval, že kroky přijaté a systém vytvořený členskými státy za účelem dosažení cíle směrnice musí být efektivní.

Efektivitou se pak rozumí, že systém má preventivní i nápravné účinky v tom smyslu, aby byl skutečný výsledek realizován v praxi způsobem, který nebude mít vliv na lidské zdraví nebo životní prostředí. Pokud tedy bylo v řízení prokázáno, že imisní limity znečišťujících látek jsou v územní působnosti stěžovatele opakovaně a výrazným způsobem překračovány, tak lze uzavřít, že systém vedoucí k dodržování těchto limitů není prokazatelně funkční, když nezajišťuje, aby byl výsledek předvídaný v čl. 13 odst. 1 směrnice 2008/50/ES realizován v praxi.

Dle stěžovatele tedy v žádném případě doposud nebylo dosaženo „směrnicí zamýšleného výsledku, resp. cíle“ ve smyslu rozhodovací praxe Soudního dvora, když na podkladě doposud přijatých opatření nebyl stále vytvořen systém vedoucí k dodržování stanovených limitů látek znečišťujících ovzduší. Stále tedy i přes implementaci směrnice 2008/50/ES dochází ze strany žalovaných k nezákonnému porušování evropského a českého práva v oblasti ochrany životního prostředí a ochrany veřejného zdraví, a tedy k nezákonnému zásahu ve formě nezákonné činnosti, jež spočívá v jiném nekonání než vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení.

Jsou tak kumulativně splněny všechny definiční znaky zásahu uvedeného v § 82 s. ř. s., a tak s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007, čj. 9 Aps 1/2007-68, č. 1382/2007 Sb. (...)

Stěžovatel nesouhlasil se zamítnutím příkazové části žaloby. Jím formulovaný žalobní je dle přesvědčení stěžovatele plně ve shodě se zákonnou možností přikázat správnímu orgánu restituci (uvedení v předešlý stav), jelikož v jeho územní oblasti jistě kdysi dosahovalo ovzduší hodnot uvedených ve stěžovatelem označené směrnici a dalších právních předpisech.

Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem v tom, že o žádné restituci (uvedení stavu věcí do stavu před zásahem správního orgánu) zde pojmově není možno vůbec hovořit. Jelikož stěžovatel tvrdí, že kontinuálně dochází k nečinnosti žalovaných z hlediska jejich činnosti na poli ochrany ovzduší, což představuje z hlediska tradičně uznávaných forem činnosti správních orgánů omisivní zásah (viz k tomu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS), pak není možné zároveň uvažovat o restituci, neboť ta je možná z povahy věci pouze u zásahu spočívajícího v konání správního orgánu.

U omisivního zásahu je možno domáhat se naopak konání správního orgánu, které musí představovat jeho právní povinnost, kterou by správní orgán v daném případě nesplnil, čímž by zasáhl do právní sféry žalobce. Navíc není ani jednoznačně zjistitelné, ani dokazatelné, k jakému okamžiku a v jaké kvalitě bylo ovzduší na Ostravsku předtím, než začal tvrzený nezákonný zásah žalovaných.

Tomu odpovídá i stěžovatelem užitý výraz pro časové zakotvení příznivého stavu ovzduší na Ostravsku, tj. „kdysi“, který vylučuje jakoukoliv přesnější časovou identifikaci doložitelným a prokazatelným způsobem. Není v žádném případě úlohou soudu ve správním soudnictví, aby tyto skutkové okolnosti domýšlel za žalobce či konstruoval nějaké skutkové domněnky, které by absenci takového vymezení nahradily. Jádrem kasační stížnosti je námitka směřující k procesnímu postupu městského soudu při projednání žaloby, resp. dokazování skutkového stavu.

Ze spisu rovněž vyplývá, že stěžovatel byl standardně poučen v předvolání k jednání tak, že může uvádět rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení tohoto jednání. Na to stěžovatel doplnil důkazní návrhy svým podáním ze dne 14. 10. 2013.

Jak je zřejmé ze soudního spisu, městský soud provedl dokazování některými listinami, které navrhl stěžovatel, zejména protokoly Zdravotního ústavu se sídlem v Ostravě o měření ze stacionárních stanic Ostrava - Mariánské Hory a Ostrava-Radvanice (Bartovice) za léta 2010-2012. Na dalším dokazování stěžovatel přes výslovný dotaz městského soudu netrval. Městský soud pak dovodil, že...

Aktuální případy porušení povinností v oblasti ovzduší

Níže jsou uvedeny aktuální případy porušení některých povinností, které stanovuje legislativa o ovzduší:

• Překročení emisních limitů: Inspektoři z ČIŽP v Praze uložili pokutu 200 tisíc korun pražské Fakultní nemocnici v Motole. Při provozu spalovny nebezpečných odpadů překročila povolený emisní limit pro polychlorované dibenzodioxiny (PCDD) a polychlorované dibenzofurany (PCDF).
• Zařízení s obsahem chladiva, úniky, detekce: Inspektoři z ČIŽP v Praze uložili společnosti AHOLD Czech Republic, a.s. pokutu 120 tisíc korun za dva přestupky ve společném řízení.
• Provoz zdroje bez povolení: Inspektoři z ČIŽP v Praze uložili pokutu 400 tisíc korun firmě, která provozovala zařízení Kalové hospodářství Drasty v okrese Praha-východ bez platného povolení.
• Provoz zdroje bez povolení: Inspektoři z ČIŽP uložili pokutu 120 tisíc korun firmě, která ve svém závodě bez povolení provozovala zdroj znečišťování ovzduší - linku na výrobu takzvané těžké folie pro automobilový průmysl.

Přehled povinností stanovených legislativou o ovzduší

Následující tabulka shrnuje povinnosti, které stanovuje legislativa o ovzduší:

tags: #porušení #v #oblasti #kvality #ovzduší #ze

Oblíbené příspěvky:

• Jaro na zámku: Článek
• Udržitelné řešení pro vinařskou usedlost v Mikulově
• Krásy Středočeského kraje
• Příčiny stresu u včel
• Znečištění pesticidy v ČR