Praktická ochrana přírody: Metody

Invazní dřeviny představují dlouhodobě významný problém chráněných částí přírody. Přestože se o regulaci invazních dřevin, např. nejrozšířenějšího trnovníku akát, snažíme v řadě chráněných území, stále v české ochraně přírody chybí efektivní managementový nástroj.

V praxi se lze setkat s řadou různých přístupů zcela rozdílné filozofie a účinnosti, opakujících často stále stejné chyby vedoucí leckdy spíše ke zhoršení situace než k účinnému řešení problému.

Podyjí - ráj invazních dřevin

V Národním parku Podyjí (NP) najdeme pestrou skladbu invazních dřevin. Hlavní postavení mezi nimi má trnovník akát (Robinia pseudoacacia) s celkovou plochou přibližně 150 hektarů v podobě souvislých lesních porostů, ale i stovek izolovaných ohnisek různé velikosti a hustoty na široké škále biotopů. Zejména ve východní části NP jde takřka o všudypřítomný druh.

V území najdeme jak staré akátové monokultury vykazující určitou stabilitu, tak recentně vzniklá ohniska s často bouřlivou dynamikou. Plošně nepatrný, ale o to nebezpečnější je výskyt pajasanu žláznatého (Ailanthus altissima) a javoru jasanolistého (Acer negundo), které se v posledních letech povážlivě šíří.

Xerotermní biotopy lokálně ohrožuje šeřík obecný (Syringa vulgaris) nebo kustovnice cizí (Lycium barbarum), zatímco ve vlhkých lesích invaduje přehlížený jasan pensylvánský (Fraxinus penssylvanica). Dosud bez povšimnutí zůstávala mahonie cesmínolistá (Mahonia aquifolium), která podobně jako loubinec (Parthenocissus) vykazuje lokálně invazní charakter.

Čtěte také: Vliv klimatu na ochranu přírody

K méně nebezpečným, nicméně plošně významným druhům patří dub červený (Quercus rubra), borovice černá (Pinus nigra) nebo douglaska tisolistá (Pseudotsuga menziesii).

Jak vyzrát na akát?

Snahy o regulaci akátu začaly záhy po vzniku NP v 90. letech minulého století a dodnes jsou velkou ochranářskou výzvou. Asi jako každý, kdo se akátu někdy věnoval, i my jsme zpočátku věřili, že akát „udoláme“ běžným kácením. Během dvaceti let byly používány různé mechanické, chemické, biologické i kombinované metody.

Nejčastější metodou bylo podzimní kácení s nátěrem řezných ploch, následované několikaletou likvidací výmladků aplikací herbicidu na list. Navzdory vysoké efektivitě s sebou tato metoda nese riziko zasažení okolí postřikem. To vede nejen k možnému ohrožení cenné vegetace, ale i k obnažení půdního povrchu, což zvyšuje šance pro opětovné uchycení invazních druhů nebo jiné nežádoucí vegetace.

Při snaze o minimalizaci nebo úplné vyloučení herbicidů v cenném území se proto v posledních letech praktikovala především metoda vysokých pařezů s následným olamováním výmladků po dobu 3-5 let. Kromě vysoké pracnosti a časové náročnosti je metoda limitována faktem, že ji lze aplikovat jen na stanovištích s dostatečným zástinem. V akátových monokulturách a na bezlesí tuto metodu nelze doporučit.

Kromě toho dochází k poměrně vysokému přežívání kořenového systému a plíživému „přesunu“ akátů pomocí kořenových výmladků do okolních světlin a porostních mezer. V deštivých letech zdánlivě mrtvé pařezy znovu ožívají.

Čtěte také: Ochrana Přírody: Obnova

Na údolních svazích a v nivě podél Dyje se lokálně osvědčilo technicky a fyzicky náročné kroužkování, jinak prakticky neúčinné na nelesních biotopech. Při pastvě ovcí a koz na vřesovištích došlo místy k potlačení akátu, který však tlaku pastvy odolal v nepřístupných křovinách nebo na extenzivně pasených okrajích.

Nicméně pastvu lze doporučit jako ideální prostředek údržby na lokalitách po úspěšně odstraněném akátu, kde pastva spolehlivě eliminuje klíčící semennou banku a ojediněle se objevující výmladky. Bohužel většímu uplatnění pastvy brání technologická a organizační náročnost.

Jako zcela nevhodné se ukázalo prosté vysekávání výmladků. Ani po několikaletém sečení akát nejen nemizí - čím více se řeže, tím více zmlazuje. Podobně bylo zavrženo klučení nebo vykopávání pařezů a frézování výmladků. Právě při narušení kořenů dochází k tvorbě výmladků maximální hustoty.

V některých porostech jsme spoléhali na „vystaření“ porostu, tedy ponechání vybraných starých akátin přirozenému rozpadu. Bohužel při vývratech odumřelých stromů dochází k jejich regeneraci z kořenů a tak se zdá, že akát ani v konkurenci stínomilných dřevin neustoupí, jak popisují někteří autoři.

Čas na změnu

I když lokálně se podařilo akát potlačit, po komplexním zhodnocení se ukazuje, že dochází nejen k regeneraci dříve odstraněných porostů, ale zejména rapidně narůstá počet nových ohnisek. Exaktní data sice nejsou k dispozici, ale akát se zjevně šíří rychleji, než jsme schopni jej dostupnými managementovými metodami regulovat.

Čtěte také: Květoslava Burešová a ekologie

Nejčastěji se akát šíří vegetativně, když někdo pokácí akát bez použití herbicidu - ať již z neznalosti, nebo v naivní víře, že později zlikviduje výmladky opakovaným vysekáváním. Častým problémem také bývá v praxi nedostatečný návazný management při úmyslné těžbě. Akát se snadno šíří při kácení v rámci údržby cest a turistických stezek.

K biotopům Podyjí nejvíce ohroženým invazí akátu patří (acidofilní) teplomilné doubravy na údolních svazích. K šíření akátu zde kromě nahodilé těžby v minulosti přispívá eroze i činnost zvěře. Dobré podmínky k šíření také akát nachází např. v doubravách s obnovou výmladkového hospodaření, kde obsazuje čerstvé paseky, často společně s pajasanem.

V posledních letech se výrazně šíří v borových porostech, plošně odumírajících v důsledku dlouhodobého sucha. Vývraty borovic dochází k poškozování vtroušených akátů, což stimuluje silnou odezvu v podobě množství výmladků. K šíření přispívá i srnčí zvěř vytloukáním parůžků, kdy takto okroužkované akáty vegetativně zmlazují.

Ve snaze změnit negativní trend jsme proto začali hledat nové možnosti managementu invazních dřevin. Po řadě pokusů a omylů při snaze o pokud možno mechanickou likvidaci jsme došli k závěru, že se efektivní management akátu neobejde bez herbicidu, což je fakt, na kterém se shodují širší odborné kruhy (např. Vítková & Sádlo 2018, Pergl et al. 2016 aj.).

Odpověď jsme našli u ochranářských kolegů v Maďarsku, kde se zabývají regulací invazních dřevin již několik desetiletí. Výsledky jejich úsilí lze na vlastní oči vidět nejen v maďarských národních parcích, ale i v dalších chráněných územích. Všechny v Maďarsku používané metody jsou přehledně shrnuty v publikaci Praktické zkušenosti s kontrolou invazních rostlin autorů Csiszár & Korda (2017).

Na některých lokalitách se přestárlé akátiny přirozeně rozpadají. Bohužel ale nedochází k odumření stromů, které po vyvrácení úspěšně regenerují.

Co jsou to metody cílené aplikace?

Po důkladném prověření ochranářským drobnohledem, obšírných diskusích s řadou zahraničních expertů a odborné stáži „na místě činu“ v NP Kiskunság jsme se rozhodli, že „maďarské“ metody regulace invazních dřevin stojí za vyzkoušení, přinejmenším v experimentálním režimu. Velkou inspirací byly managementové úspěchy dosažené aplikací těchto metod v dalších zemích, jako je Slovensko, Itálie, Kypr nebo Izrael.

V NP Podyjí se nachází přes 100 hektarů lesních porostů s dominantním akátem. Tyto porosty se nacházejí převážně na plochách bývalých pastvin. Souborně „maďarské“ postupy označujeme jako metody cílené (přímé) aplikace (dále jen MCA), z anglického targeted chemical control methods nebo direct application.

V podstatě jde o různé modifikace injektáže herbicidu cílené přímo do kmene invazních dřevin. Jde tedy o kombinaci mechanického a chemického ošetření. Injektáže u nás nejsou žádnou novinkou. Rozhodně jsou známé již několik desetiletí a jsou obsaženy i ve standardu Likvidace vybraných invazních druhů rostlin (Pergl et al. 2016).

MCA byly speciálně vyvinuty za účelem regulace invazních rostlin v přírodních lokalitách a chráněných územích bez negativního ovlivnění citlivých biotopů a necílových organismů, ale jejich možné použití je velmi univerzální v nejrůznějších typech prostředí.

Proč právě metody cílené aplikace

Regulace akátu běžnými metodami obvykle ztroskotává na tom, že nejsme po odstranění mateřského porostu schopni zajistit pravidelné potlačování výmladků. Akát je po kácení schopen, zvláště bez použití herbicidu, zmlazovat geometrickou řadou. Boj s výmladky jsme vždy brali jako nutné zlo.

V praxi bývá boj s výmladky silně podceněn, zásahy mívají většinou jen krátkodobý efekt (např. výsek výmladků) a původní porost znovu regeneruje, jen se změní jeho forma a věková struktura.

Dalším specifickým aspektem MCA je ponechání ošetřených stromů k postupnému odumření, příp. úplnému rozpadu. Jde o zcela opačný přístup než v případě běžných metod, u kterých se předpokládá odstranění dřevní hmoty. V praxi se ukazuje, že zvláště ponechávání mladých a středně starých jedinců je zcela bez problémů.

Tenké suché výmladky akátu se poměrně rychle rozpadnou a prakticky „splynou“ s biotopem. Střední kmínky lze buď ponechat na místě, nebo v případě hromadění kmenů na nežádoucích místech je můžeme odstranit.

U vzrostlých stromů je na místě obava z ohrožení okolí v důsledku pádu. V případě akátů vtroušených jednotlivě nebo v malých skupinkách lze doporučit jejich ponechání v lesních porostech. Právě v těchto situacích jsou MCA ideální. U rozsáhlých akátin se obvykle předpokládá odstranění odumřelého porostu a jeho náhrada hodnotnějším společenstvem.

Řídíme se jednoduchou logikou, že čím větší riziko pro okolí suché stromy představují, tím dříve je nutné je odstranit nebo třeba arboristicky upravit do podoby bezpečného torza. Obvykle se doporučuje mrtvé stromy odstranit až druhou sezonu po ošetření MCA.

V blízkosti cest nebo na jiných silně exponovaných místech, je ale nutné dřeviny odstraňovat dříve, minimálně však po zjevném efektu aplikovaného herbicidu, tj. po úplné defoliaci ošetřených dřevin, ke které dochází cca měsíc po aplikaci. Zde ale musíme počítat s tím, že může dojít k tvorbě výmladků, a tomu je třeba uzpůsobit návazný management.

Na první pohled se může zdát, že ošetření každého jedince invazní dřeviny zvlášť je extrémně pracné a zdlouhavé. Pravdou je, že hlavně při vysoké hustotě dřevin, v porostech netvárných vícekmenů nebo tam, kde rostou akáty v hustých keřích růží a ostružin, jde o fyzicky i časově náročnou činnost. Avšak zvážíme-li, že většina dřevin odumře po jednorázovém ošetření, navíc při minimální nebo nulové tvorbě výmladků, tak se tato „investice“ bohatě vyplatí.

Pro ochranáře je podle mě nejzásadnější fakt, že díky cílené aplikaci si můžeme dovolit ošetřit jedince akátů rostoucí přímo mezi vzácnými a ohroženými rostlinami. V NP Podyjí roste akát často na cenných biotopech vřesovišť, skalních stepí nebo druhově bohatých suchých trávníků na bezlesí, stejně jako na lesních světlinách - přímo mezi trsy koniklece velkokvětého, v porostech třemdav bílých nebo na lokalitách orchidejí.

Závěrem je možné MCA zhodnotit jako velice mocný (nikoli však všemocný) nástroj regulace invazních dřevin využitelný téměř v jakékoli situaci, nejen v přírodním prostředí. První zkušenosti s aplikací těchto metod v NP Podyjí přinesly slibné výsledky. Nezbývá než se pokusit předat nabyté zkušenosti dalším zájemcům o tuto problematiku.

Zásady územního rozvoje Olomouckého kraje, aktualizace č. 2a (2019) navrhují vymezení a upřesnění specifických oblastí pro území, ve kterém se projevují problémy v oblasti hospodářského rozvoje a sociální soudržnosti obyvatel území. Význam problémů těchto oblastí přesahuje hranice uvedených obcí a ovlivňuje vyvážený udržitelný rozvoj zejména okrajových částí Olomouckého kraje s přesahem vlivů i do sousedních krajů.

Za zásadní problémy se považuje vysoká míra nezaměstnanosti, nevyvážená vzdělanostní struktura, nízká úroveň mezd a omezená mobilita obyvatel za prací. - obec Potštát, Luboměř pod Strážnou, Radíkov, k. ú. Myslivost v krajině (regulace spárkaté zvěře na výši, která umožní růst zastoupení MZD; zvýšení stavů zajíců, koroptví, jeřábků, tetřívků, tetřevů a p.

Seznam použité literatury

• Berchová Bímová K. et al. 2019. Monitoring ohrožení zájmových lokalit invazními nepůvodními druhy.
• Berchová Bímová K. et al. 2024. Katalog problematických nepůvodních druhů rostlin.
• Berchová Bímová K., Kadlecová M., Vojík M., Vardaman J. 2019. Hodnocení efektivity likvidace invazních druhů rostlin. Certifikovaná metodika.
• Chumanová et al. 2021. Atlas potenciální distribuce vybraných druhů invazních patogenů dřevin a jejich impaktu na lesní ekosystémy ČR.
• Černý et al. 2021. Invazní patogeny dřevin v životním prostředí, VÚKOZ.
• Csiszár A. & Korda M. (2017): Practical experiences in invasive alien plant control. 2nd revised and expanded edition. Rosalia Handbooks.
• Dykyjová D. et al. 1989: Metody studia ekosystémů. Academia, Praha, 692 str.
• Görner T., Šíma J., Pergl J. 2021. Invazní nepůvodní druhy s významným dopadem na Evropskou unii, jejich charakteristiky, výskyt a možnosti regulace. Metodika AOPK ČR, 2.
• Gremlica T., Vrabec V., Cílek V., Zavadil V., Lepšová A., Volf O. 2013: Industriální krajina a její přirozená obnova. Právní východiska a rekultivační metodika oblastí narušených těžbou. Novela Bohemica, Praha, 110 str.
• Hlaváč V. et al. 2021: Ochrana biotopu vybraných zvláště chráněných druhů v územním plánování: metodika AOPK ČR. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, Praha, 63 str.
• Krása T. 2015: Ochrana saproxylického hmyzu a opatření na jeho podporu: metodika AOPK ČR. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, Praha, 156 str.
• Melichar J. et al. 2019: Metodika pro hodnocení alternativních způsobů obnovy post-těžební krajiny. Centrum pro otázky životního prostředí, Univerzita Karlova (COŽP UK) ATEM - Ateliér ekologických modelů, s.r.o., 75 str.
• Mikátová B. & Vlašín M. 1998: Ochrana obojživelníků. EkoCentrum, Brno, 135 str.
• MŽP ČR (nedatováno): Metodika posuzování staveb z hlediska výskytu obecně a zvláště chráněných synantropních druhů živočichů. Msc dostupný na web MŽP, 22 str.
• Pergl J, et al. 2016. studie Aktuální stav invazních druhů v ČR, vyšlo v čas.
• Pergl J., Perglová I., Vítková M., Pocová L., Janata T. & Šíma J. (2016): Likvidace vybraných invazních druhů rostlin; Standardy péče o přírodu a krajinu.
• Velebil J., Bulíř P. ml., Vrabec V., Andreas M., Businský R., Tábor I. 2016: Péče o dřeviny a jejich zachování v památkách zahradního umění. Certifikovaná metodika. Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i., Průhonice, 39 str.
• Viktora P., Nová P., Bartonička T. 2008: Ochrana rorýsů a netopýrů při rekonstrukcích budov. Česká společnost ornitologická a AOPK, Praha, 22 str.
• Vítková M. (2014): Management akátových porostů.
• Vítková M. & Sádlo J. (2018): Akát jako příklad uplatnění diferencovaného managementu.
• Vojar J. 2007: Ochrana obojživelníků: ohrožení, biologické principy, metody studia, legislativní a praktická ochrana. Doplněk k metodice č. 1 Českého svazu ochránců přírody. ČSOP Hasina Louny, Praha, 155 str.
• Vrabec V. & Andreas M. 2015: Rekonstrukce parkové krajiny versus ochrana fauny - metodické postupy a hledání kompromisu. Sborník muzea Karlovarského kraje, 23: 329-353.
• Štýs S. 2014: Krajina naděje. Vydal Stanislav Srnka, Ústí nad Labem, 240 str.
• Zákon 114/1992 Sb.

tags: #prakticka #ochrana #prirody #metody

Oblíbené příspěvky:

• Více o environmentální a experimentální botanice
• Štramberk Coin: Czech Mint's Contribution to Nature
• Složení potravin: Éčka
• Více o školení klimatu
• Význam motlitby přírody