Projevy stabilního klimatu a adaptace na změny

O globální změně klimatu slýcháme už dobrých dvacet let, přičemž téma nejvíce rezonuje zpravidla v době úmorných veder, ničivých povodní či teplých zim. V posledních měsících se na nás zprávy o prohlubujícím se suchu, nájezdech kůrovce, tání ledovců či stále četnějších klimatických extrémech hrnou dokonce už každý den. Lidé si všímají, že klima se mění, a naprostá většina odborníků už o tom v zásadě nepochybuje.

Otázkou samozřejmě zůstává, nakolik se na současných změnách podílí člověk, což je předmětem nekonečných dohadů a mnohdy i ostřejších diskuzí. Jisté ovšem je, že klimatická změna, ať už se na ní člověk podílí jakkoli, se v blízké budoucnosti stane, a snad už i stává nesmírně mocnou silou, jež bude ovlivňovat nejrůznější aspekty života každého z nás, a čím déle ji budeme ignorovat, tím mohou být důsledky fatálnější.

Klíčové aspekty resilience a adaptace

Jednou z nejnovějších publikací, která se těmto otázkám věnuje, je velkoformátový a poměrně obsáhlý Věk nerovnováhy: Klimatická změna, bezpečnost a cesty k národní resilienci, jehož editory jsou geolog, klimatolog, neúnavný spisovatel a popularizátor vědy Václav Cílek a ekolog a klimatolog Alexander Ač. Název naznačuje, že text se točí především kolem otázky, jak klimatická změna ovlivní situaci ve světě i v České republice z hlediska bezpečnosti v nejširším slova smyslu a jak tento vliv co nejvíc zmírnit posílením naší národní resilience.

A co že je to ta resilience? Její pracovní definici v knize nabízí hned několik autorů, a jelikož všichni na ni nahlížejí podobně, uveďme, jak ji chápe kupříkladu ekonom Milan Zelený: „Resilience je asi pět set let starý výraz, popisující schopnost návratu do původního stavu (u neživých materiálů a konstrukcí), schopnost překonávat krizové podmínky (u živých organismů), nebo obecněji schopnost systému vyrovnávat a přizpůsobovat se změně. Jde tedy o schopnost adaptace individua nebo skupiny ke stresujícím podmínkám života.“

Chceme-li se vypořádat s nějakým problémem, musíme nepřítele nejprve důkladně poznat. To si klade za úkol první ze tří částí knihy, nazvaná jednoduše Situace. Ta se dále dělí do sedmi tematických kapitol. O první dvě (Porozumět klimatické změně a Co bude dál? Nelineární povaha změny klimatu ve světě a u nás) se postarali sami editoři a nabízejí v nich základní uvedení do problematiky klimatické změny, ať už jde o obecné fungování klimatu, včetně všemožných, více či méně významných zpětnovazebných mechanismů, vývoj klimatu v posledních desetiletích, staletích a tisíciletích, možné příčiny klimatické změny, její nestejné projevy na různých místech světa a z toho vyplývající důsledky, a konečně předpokládaný budoucí vývoj a strategie, jak se vlastně se s rostoucí globální teplotou vypořádat, tedy jestli se snažit omezit tempo jejího růstu, nebo se raději přizpůsobit teplejšímu klimatu.

Čtěte také: Co je klimatický summit?

Nicméně jen znalost nepřítele nestačí, nutná je také vůle podniknout příslušné kroky, a patrně i trochu změnit svou mentalitu. V příspěvcích zařazených do první části se dále objevuje například téma kyselých dešťů, zpracované Tomášem Navrátilem a Janem Rohovcem, kteří upozorňují na postupnou acidifikaci lesních půd vedoucí k vymývání některých živin, což může mít v kombinaci s klimatickou změnou dopad na životaschopnost samotného lesa. Petr Havel se následně dostává k otázce, která v poslední době zaznívá velmi často, totiž k nedostatku vody v krajině, respektive nedostatečnému zachycování srážkové vody, jež má negativní účinek na erozi půdy.

Mimoto dodává, že prohlubující se sucho do budoucna patrně ovlivní i naši schopnost produkovat dostatečné množství kvalitních potravin, a upozorňuje na nebezpečí, jež skýtá globální unifikace pěstovaných plodin. Po Petru Havlovi se ke slovu dostává Vladimír Wagner s velmi podnětnou kapitolou Cesta k nízkoemisní energetice, v níž například vysvětluje, v čem je nešťastný a v podstatě i nelogický přístup Německa při omezování emisí oxidu uhličitého ve výrobě elektřiny, jak to, že některé státy mohou mít nízkoemisní energetiku už dnes nebo proč je jádro pro Českou republiku jednoznačně nejlepší cestou k energetické nezávislosti a plnění cíle vyjádřeného názvem kapitoly.

Poněkud techničtějšího rázu je předposlední příspěvek první části (Aleše Bezděka, Jana Kosteleckého a Jaroslava Klokočníka) zabývající se měřeními, která prováděly družice GRACE a s jejichž pomocí bylo možné sledovat z vesmíru různé hydrologické trendy, například vývoj stavu podzemních vod.

Odolnost a rodina v kontextu klimatických změn

Václav Cílek (s přispěním Stanislava Komárka) osobně rozehrává i druhou část svazku, pojmenovanou Odolnost. V textu Cesty k národní resilienci autor líčí, proč v nás vychylování světa z rovnováhy vyvolává pocit nejistoty, a ptá se, do jaké míry je svět skutečně v nerovnováze a nakolik je to pouze náš dojem. Dochází k závěru, že se do propasti skutečně řítíme, což už koneckonců naznačila první část knihy, a že pokud s tím chceme něco udělat, bude potřeba poměrně radikálně změnit náš přístup ke světu. Sám však nepředpokládá, že by se něčeho takového dalo dosáhnout pouze racionálním uvažováním a chladnými fakty (jak podrobněji rozebírá v poslední části knihy).

Odtud se volně přesouvá k samotnému pojmu resilience (jeho významu, historii i roli v současném světě) a představuje koncept národní resilience coby součást obrany státu. K základním pilířům národní resilience patří zajištění environmentální, systémové a finanční bezpečnosti, neboť nedostatky v kterémkoli ohledu zvyšují křehkost celku. Právě rodina je podle nich základem stabilního státu, potažmo základní jednotkou národní resilience, a nutno dodat, že na mysli mají rodinu tradiční, úplnou a heterosexuální. Každá jiná je potom pouhou náhražkou, protože nedokáže plnit všechny role plnohodnotné rodiny, alespoň tak, jak ji autoři definují. Nicméně vždy je samozřejmě lepší rodina nějaká než žádná, neboť společnost jako taková skutečnou rodinu nahradit nedokáže (například pokud jde o předávání náležitých kulturních vzorců). Význam stabilní rodiny během dospívání je důležitý i proto, že náš mozek dozrává ještě dlouho po narození, a během tohoto období je tím pádem i značně tvárný.

Čtěte také: Klimatický skepticismus Klause

Po dalším textu Václava Cílka, jenž se zaměřuje na význam měst a zejména sídlišť jako specifických entit v současném světě (ve městech dnes žije nadpoloviční většina všech lidí), se ke slovu dostává již v úvodu zmíněný Milan Zelený s příspěvkem Evoluční ekonomika a dynamická resilience společenských systémů. Ten přináší docela zajímavý „evoluční“ pohled na ekonomiku (ekonomiku jako organismus), který nejenže poměrně logicky objasňuje postupný (fázový) ekonomický vývoj v rozvinutých i rozvojových zemích (v obou případech vývoj sleduje tutéž, pevně danou trajektorii - proto i slovo evoluční v uvozovkách, neboť autorovo pojetí připomíná spíš vývoj ontogenetický než evoluční), ale rovněž ukazuje, proč není vhodné do ekonomiky neuváženě zasahovat jako do neživého stroje.

Pátou a poslední kapitolou druhé části svazku je hodně kritický, přímý a sebejistý text Ilony Švihlíkové Jak posílit resilienci české ekonomiky. Autorka zde například podotýká, že liberalizace a deregulace finančních toků má za následek rychlé přesuny financí, jež kvůli činnosti spekulantů vedou k oslabování stability, potažmo resilience systému. Zejména se však zaměřuje na Českou republiku a seznam slabin tuzemské ekonomiky (mimo jiné ztráta samostatnosti, vysoká otevřenost či bankovní sektor, který je z velké části v rukou zahraničních vlastníků), vyznívá velmi kriticky a depresivně. Celkově je příspěvek Ilony Švihlíkové jednoznačně nejúdernějším z celého sborníku a nabízí celou řadu zajímavých témat k diskuzi, nicméně svou nekompromisností bude u mnoha čtenářů aspirovat spíš na odmítnutí než ochotu debatovat.

Duševní klimatologie a budoucnost

Třetí a závěrečná část nazvaná Útěcha obsahuje už jen jedinou, leč celkem rozsáhlou kapitolu: Okov ve studnici času - duševní klimatologie, o níž se nepřekvapivě opět postaral Václav Cílek (s přispěním Michala Řoutila a Mariny Luptákové). Svým způsobem nosnou myšlenkou textu je stará známá skutečnost, že pro lidi jsou obvykle důležitější emoce než fakta. To je třeba mít na paměti i při úvahách nejen o klimatické změně, ale celkově o našem vztahu k přírodě, světu a k řešení problémů, jež naším přičiněním v tomto vztahu vyvstávají.

Dnešní, přinejmenším západní společnost trpí řadou neduhů. Bezohledně (i bez ohledu na sebe) se ženeme za maximálním výkonem, a pokud své nereálné představy nenaplníme, přepadá nás pocit bezmoci, deprese. Snažíme popírat negativní emoce (například hněv) a být za každou cenu pozitivní, což zase může vést až k patologickému chování. Nechceme poslouchat nepříjemné zprávy, alespoň ne nepříjemné zprávy toho typu, který po nás vyžaduje nějakou zásadní akci. To je nepochybně případ klimatické změny. Veřejnost si je podle autora problému dobře vědoma, ale nechce o něm slyšet. Ztrácíme schopnost vnímat krásu světa, raději si užíváme radostí, což dává vzpomenout na Konec lidské civilizace Ladislava Kováče, který dokonce očekává, že člověka polapeného ve víru zábavy čeká za pár desetiletí milosrdné „vyvanutí“. Souvisejícím tématem, kterého se autor následně výrazněji dotýká, je, že pro běžného člověka je v současném světě stále obtížnější poznat, co je pravda, co polopravda a co vyložená lež.

Osobní příspěvek ke snížení emisí

Klima, jak je možná už všeobecně známo, se ohřívá kvůli tzv. skleníkovým plynům, které v atmosféře zachytávají sluneční paprsky do tepelné pasti. Tyto plyny (například oxid uhličitý) vznikají spalováním fosilních paliv, nebo je produkují během svého metabolismu miliardy krav chovaných dnes na planete k produkci masa. Podle Setha Wynese existují čtyři zásadní kroky, jimiž každý občan může podstatně osekat svůj osobní „emisní příspěvek“:

Čtěte také: Klimatická změna: podrobný pohled

• Jíst pokud možno vegetariánskou stravu.

Průměrný Američan vyprodukuje podle údajů Světové banky za rok 16,1 tuny uhlíku (v 70. letech to bylo 23 tun), průměrný Čech 14,2 tuny a evropský průměr je 10 tun. Přičemž podle cílů Pařížské dohody o ochraně klimatu by toto množství mělo k roku 2050 klesnout přinejmenším o 2,1 tuny, pokud chceme zabránit těm nejkratastrofálnějším scénářům. Z toho je vidět, že opasek si budeme muset utáhnout pořádně.

„Pokud čtete v nějakých příručkách, že tuhle věc vyřeší drobné kroky typu začít místo plastových používat papírové tašky, tak můžete nabýt dojmu, že ta změna klimatu není zas tak velký problém,“ říká Wynes v Popular Science. „A přitom je to jedna z největších výzev, kterým dnes lidstvo čelí.“

Wynes a kolegové z týmu spočítali, že například výměnou klasických žárovek za spořivé ušetří člověk 0,2 tuny uhlíku ze své stopy. Mít o jedno dítě míň znamená úsporu 120 tun - protože nejde jen o úsporu emisí spjatých se samotným dítětem, ale i o úsporu emisí, které by později ve svém životě vyprodukovalo samo.

Samozřejmě - mnohdy není účelné anebo ani nejde postupovat podle teorie. Nemůžete třeba mít méně dětí, než kolik už máte, nebo je zbytečné měnit vaše benzínové auto za elektrický vůz tam, kde toto „čisté“ vozidlo dobíjíte eletřinou z hnědého uhlí. Existuje ale řada jiných kroků, které můžete udělat místo toho. Jen je třeba mít na paměti, že i když malé změny (třeba mít nákupní tašku z látky či papíru místo plastu) nejsou v žádném případě zbytečné, je třeba vstoupit i do velkorysejších vod - hybridní auto, změna jídelníčku, jiné uvažování o dopravě na dovolenou atd.

Globální výzvy a lokální dopady

Zvyšování kvality života světové populace je spojeno se stále vzrůstajícím nadměrným využíváním přírodních zdrojů. Planeta se snaží držet krok s nárůstem průměrné globální teploty a četností extrémních povětrnostních jevů, které mění ekosystémy po celém světě. Změna klimatu navíc nejvíce dopadá na nejchudší obyvatele světa, z nichž mnozí nemají dostatek prostředků, aby se současné klimatické realitě přizpůsobili.

Naší úlohou při řešení změny klimatu je zvýšit odolnost lidí zranitelných vůči měnícímu se klimatu a zhoršování životního prostředí skrze řešení, která jsou v souladu se zásadami zeleného růstu a cirkulárního hospodářství, snižováním emisí skleníkových plynů a zachycováním/ukládáním uhlíku. V místech, kde působíme, jsou emise skleníkových plynů na osobu výrazně nižší, než je celosvětový průměr. Přesto je mnoho z těchto lidí neúměrně postiženo nepříznivými dopady změny klimatu.

V důsledku dlouholetých konfliktů se humanitární situace v Mali výrazně zhoršila a krize stále pokračuje. Kvůli dopadům probíhajících bojů a klimatické změny narůstá počet vnitřních uprchlíků, kteří jsou vyháněni například suchem a dalšími extrémními projevy počasí a přicházejí tak o zdroje své obživy. Změny související s klimatem nejvíce pociťují právě lidé, kteří se kvůli nim přesouvají na jih země a snaží se uživit zemědělstvím, pastevectvím či rybolovem. Na jihu je tak mnohem vyšší hustota zalidnění a dochází tam častěji ke konfliktům. Probíhající konflikty znemožňují zemi se dále rozvíjet, negativně ovlivňují ekonomiku a přinášejí s sebou také potravinou krizi.

V budoucnu lze očekávat, že dopady klimatické změny velmi zasáhnou sever Mali, kde se budou nadále zvyšovat teploty a snižovat množství srážek. Stále větším problémem bude pro místní obyvatele také nedostatek potravin a kvalitní výživa.

Cílem je, že půda bude úrodnější, zlepší se produkce potravin, přístup ke kvalitnějším výrobním prostředkům, službám a místní lidé si vydělají více peněz. V rámci projektu se zaměřujeme také na zpracování potravin, aby nedocházelo k plýtvání, přípravu výživných jídel i to, aby zemědělci dokázali přebytky dobře prodat. Součástí naší pomoci v Mali je i reakce na krizi způsobenou novým typem koronaviru.

Dopady klimatické změny v České republice

Oteplování Země a příchod nové klimatické éry se pomalu stávají tématem běžných hovorů i ve skeptickém, na velké děje nevěřícím Česku. Většinou ovšem taková debata sklouzne do „globálních“, víc či míň katastrofických scénářů: Těm, kdo se o věc zajímají, je známo, že času je málo a dohodnout se na nějakém všeobecně přijatelném řešení je těžké.

Jaké jsou dopady globální klimatické změny? A jak bychom se na ně měli připravit? „Dopadů klimatických změn je celá řada,“ říká klimatolog. „Nejvážnějším dopadem ale je a bude výskyt sucha,“ tvrdí expert. Velkou pozornost také zasluhují zimní období, zvlášť v nižších nadmořských výškách. „Tady chybí sněhová pokrývka, v půdě se neudrží voda a nedoplní se tak zásoby podzemní vody.

Samostatnou kapitolou dopadů klimatické změny je výskyt nepůvodních invazivních druhů. Podle něj jsou v zásadě dva způsoby, jak se klimatické změně postavit: jedním je mitigace, čili předcházení, a pak adaptace, tedy přizpůsobení se. „Je lepší nemoc nedostat, anebo ji léčit?

Vnímání klimatické krize a ochota k řešení

Povědomí o závažnosti klimatické krize mezi Čechy rok od roku roste. To, s jakou ochotou se chce česká populace zapojit do jejího řešení, je ale podle sociálního a environmentálního psychologa Jana Krajhanzla komplikovanější. „Je potřeba se zaměřit na jednotlivosti a na přínos, který by zelená transformace pro Česko měla,“ říká.

Řady těch, kteří považují změnu klimatu za závažný problém, jenž způsobil člověk, se rozrůstají. „Ptali jsme se lidí, jak moc si všímají změn klimatu kolem sebe - u této otázky vidíme při porovnání loňských dat s těmi před sedmi lety rozdíl v desítkách procent. Dnes lidé zmiňují, že ji pozorují a že se to děje. Ve studii najdete jen jednotky procent těch, kteří klimatickou změnu popírají,“ odkázal se odborník na výsledky studie České klima 2021.

Ačkoliv čím dál více lidí odpovídá, že kolem sebe změnu klimatu vidí, nemusí to být jediný důvod, co ... Musíme zabránit alespoň nejhorším možným scénářům. Před deseti lety učinili světoví lídři historické rozhodnutí. Pařížská dohoda z roku 2015 měla pomoci lidstvu odvrátit nejhorší důsledky klimatické změny. Oteplení překročí hranici 1,5 stupně Celsia. Během několika let překročíme teplotní limit. Svět se stane bouřlivějším a nebezpečnějším místem k životu. Snaha odpovědět na tuto otázku nás letos zavedla do Hamburku, kde se sešla mezinárodní síť vědců Earth League. Po měsících intenzivních debat byly tento týden zveřejněny její závěry. Výsledek je jednoznačný: lidstvo překračuje planetární limity.

Jakmile překročíme hranici oteplení o 1,5 stupně Celsia, přibude extrémních klimatických projevů - sucha, povodní, požárů či vln veder, které zasáhnou miliardy lidí. Zároveň se začneme přibližovat k bodům zlomu zásadních planetárních systémů regulujících klima Země, jako je Amazonský prales či ledový příkrov v Grónsku a západní Antarktidě. To vše znamená existenční riziko pro miliardy lidí. Nikoli v nějaké vzdálené budoucnosti, ale během příštích několika let, pokud jde o extrémní projevy počasí, a v horizontu několika desetiletí v případě bodů zlomu. Promarněné příležitosti z let 1997 až 2015 jsou selháním Kjótského protokolu, který nedokázal zvrátit růst světových emisí skleníkových plynů. Zásadní vadou na kráse Pařížské dohody bylo, že společný závazek všech států snižovat emise podkopal princip dobrovolnosti mechanismů k jeho dosažení.

Nacházíme se nyní v kritickém bodě. Jsme velmi blízko tomu, abychom změnili samotné základy planetárního systému, který udržuje život na Zemi v podobě, v jaké ho známe. V konečném důsledku hrozí scénář „přehřáté Země”, kdy ani případné snížení emisí nezastaví růst teploty, neboť vzájemně se posilující zpětné vazby budou zvyšovat globální teploty až o pět a více stupňů Celsia. Závažným dopadům klimatických změn se už dnes nelze vyhnout - a to bez ohledu na to, jestli nás čeká nejhorší možný scénář. Čím dál ničivější extrémní projevy počas...

tags: #projevy #stabilního #klimatu

Oblíbené příspěvky:

• Krokodýli a fakta
• Bytosti přírody a léčení Země
• Likvidace suti – ceník
• Problémy s emisemi Opel Corsa
• Klimatické změny a větrné elektrárny