První lidé v přírodě: Bezpečnost, první pomoc a soužití s divočinou

19.04.2026

Jak známo: štěstí přeje připraveným. Ve městě si možná poradíte snadno, ale zvládnete to i v přírodě? Jenže 46 % už pomoct muselo. Pouze 15 % Čechů a Češek si je jistých, že dokáže poskytnout první pomoc. Co by nám nikdy nemělo chybět v batohu a jak krizovou situaci zvládnout?

První pomoc v přírodě

V parných letních měsících se lidé pohybující v přírodě vystavují zvýšenému riziku zdravotních komplikací způsobených například přehřátím nebo různými kolapsy. Je to také období většího počtu úrazů. Jak se zachovat v krizových situacích?

1. Bodnutí hmyzem

Pokud nám místo bodnutí oteče, zarudne a bolí či svědí, ránu zaledujeme (pokud máme štěstí a bufet po ruce) nebo zchladíme mokrým kapesníkem. Objevit se mohou ale i horší (tzv. celkové) příznaky, a to i tehdy, když jsme 3× předtím žádnou reakci neměli. Zrudne nám pokožka po celém těle, objeví se kopřivka, svědění, obtížné sípavé dýchání, ve velmi vzácných případech i bezvědomí.

„Velkou pozornost věnujte bodnutí do obličeje, krku a hlavy. Závažné je žihadlo v jazyku nebo vnitřku úst,“ upozorňuje Lukáš Hutta z Asociace Záchranný kruh. V takovém případě voláme záchranku vždy, hrozí dušení. Před příjezdem záchranářů místo chladíme. Včela nám se žihadlem zanechala i jedový váček, neměli bychom ho proto vyndávat prsty, abychom váček nezmáčkli a nevstříkli jed do rány. Žihadlo uchopíme pinzetou pod jedovým váčkem a rychle a opatrně vytáhneme.

Co dělat, pokud nás píchne včela, objeví se kopřivka a špatně se nám dýchá?
- Počkáme 15 minut, jestli se nám neudělá lépe.
- Dáme si lék na alergii, pokud ho máme po ruce.
- Zchladíme místo, kam nás bodla.
- A zavoláme záchranku.

2. Otrava jedovatými bobulemi

Vyrazíme na borůvky, jenže stačí chvilka nepozornosti a naše malé dítko může cestou posvačit úplně jiné bobule. V takovém případě se okamžitě snažíme vyvolat zvracení například polechtáním v krku nebo teplou vodou se solí. Mezitím zavoláme záchranku.

Čtěte také: Metody hodnocení klimatu třídy

Celá rostlina je prudce jedovatá. Její bobule se navíc podobají velkým kanadským borůvkám. Už 3 až 4 bobule pro ně mohou být smrtelné. Pozor na rulík zlomocný. Ty u nás sice v lese nerostou, ale děti je znají ze supermarketu.

Jak postupovat, pokud dítě sní jedovaté bobule?
- Počkáme, jestli se objeví příznaky.
- Dáme dítěti něco na zajedení.
- Zkusíme vyvolat zvracení a zavoláme záchranku.

3. Otevřená zlomenina

„Pokud se jedná o otevřenou zlomeninu, kdy část kosti trčí z těla ven, nejdříve vydezinfikujeme okolí rány a sterilním překrytím zastavíme krvácení. Kosti do rány nikdy nevracíme,“ popisuje Lukáš Hutta. Ani pokud jde o zlomeninu zavřenou, kost se nesnažíme narovnat. Při zlomenině velké kosti voláme záchranku. Pokud se zraněným musíme hýbat, zajistíme zlomeninu provizorní dlahou. Použijeme k tomu cokoliv neostrého, například větev, případně svážeme nohy k sobě. Zlomenou ruku můžeme zavěsit na šátek. Vytvořenou dlahu připevníme obvazem, šátkem nebo třeba páskem. Jen pozor, abychom končetinu nezaškrtili.

Jaké kroky podniknout při otevřené zlomenině?
- Zastavit krvácení a zafixovat zraněnou část těla.
- Vrátit vyčnívající kost zpět a pak ošetřit obvazem.
- Masírovat oblast kolem zlomeniny.

4. Uštknutí hadem

Hadi, stejně jako jiná zvířata, se člověka bojí. Pokud o nás ví, včas se odplazí. Problém nastává, když na hada omylem šlápneme nebo ho překvapíme. Pak se začne bránit a kousne. V rámci první pomoci uštknutého uklidníme a zajistíme, aby se nehýbal. Jed se v těle nebude tak rychle šířit. Ránu dále vydezinfikujeme a překryjeme například čistým kapesníkem. Místo uštknutí znehybníme. V případě kousnutí do ruky nebo nohy vytvoříme provizorní dlahu. „Pamatujte si, že ránu nikdy nevysáváme, nezaškrcujeme, nevypalujeme ani do ní neřežeme,“ upozorňuje Lukáš Hutta.

Jediným českým jedovatým hadem je zmije obecná. Poznáme ji snadno podle klikaté čáry na zádech, zbarvení ale může mít i černé. Dobrá zpráva je, že svůj jed si šetří na lov. Takže i když nás uštkne, většinou příliš jedu nevypustí. Zdravého dospělého člověka na životě neohrozí, přestože zdravotní potíže vyvolá. Nebezpečná je ale pro seniory, alergiky, oslabené jedince a děti.

Co dělat při uštknutí jedovatým hadem?
- Vysát jed z rány ústy a pak ošetřit.
- Znehybnit oblast a zavolat záchranku.
- Dát led nebo něco studeného přímo na ránu, to zastaví šíření jedu.

5. Útok divokého prasete

Setkání s divočáky je nebezpečné hlavně v období, kdy se bachyně stará o mláďata. Pokud nás prase z dáli slyší, vyhne se nám. Co když ho ale překvapíme a ocitneme se v jeho blízkosti? Pak je dobré se snažit zachovat maximální klid. Jako by tam prase nebylo. Pokud to jde, vylezeme na blízký strom, kde počkáme, až divočák odejde. S takovou situací je třeba počítat a děti na ni připravit.

Čtěte také: Svojtka: Moje první kniha o přírodě

Jak postupovat, když na nás zaútočí divoké prase?
- Udržovat klid a nehýbat se.
- Otočit se a běžet co nejrychleji pryč.
- Rychle pozadu couvat pryč a při tom koukat na divočáka.

6. Podvrtnutí kotníku

Podvrtnutý kotník je častým úrazem na pěších túrách. Stačí jedno špatné došlápnutí. Kotník nateče, udělá se na něm modřina a při chůzi bolí. Kloub v takovém případě stáhneme obinadlem a snažíme se ho šetřit.

Co udělat jako první při podvrtnutí kotníku?
- Dát si léky na zmírnění bolesti.
- Znehybnit a zavolat záchranku.
- Použít obinadlo a omezit zatížení.

7. Kolaps dospělého

K náhlému kolapsu, tedy omdlení, může dojít z různých důvodů. Třeba když jdeme dlouho ve velkém vedru nebo jsme vyčerpaní. Člověk většinou zavrávorá, začne se náhle studeně potit a zbledne v obličeji. „Postiženého položíme na záda, zvedneme mu nohy pod úhlem 30 stupňů a podložíme mu je. Zajistíme dostatečný přívod čerstvého vzduchu a uvolníme mu oblečení na hrudníku a kolem krku. Stav člověka se zpravidla rychle zlepší,“ přibližuje Lukáš Hutta.

Co dělat, když dospělý zkolabuje bez známé příčiny a dýchá?
- Položit ho, zvednout nohy a zavolat pomoc.
- Nechat ho, ať si odpočine na místě, kde se zhroutil.
- Dát mu pít studenou vodu nebo ho polít vodou.

Resuscitace: Co dělat, když člověk nedýchá?

Položíme ho na záda, zakloníme mu hlavu a vytáhneme bradu. Tím uvolníme dýchací cesty. Pokud stále nedýchá nebo dýchá jen velmi málo a nepravidelně, zahájíme masáž srdce. Propleteme prsty, propneme ruce v loktech a stlačujeme hrudník. Frekvence odpovídá zhruba rytmu písničky Rolničky, rolničky. Pokud je zachránců víc, střídáme se po 2 minutách.

Moderní vybavení pro přežití

Člověk v přírodě vždy zvládl přežít s minimem vybavení a někteří tento minimalistický přístup praktikují i nadále. Doba je dnes ale jiná a většina z nás s sebou do lesa i na hory nosí solární panely, nesfouknutelné sirky, téměř laboratorní filtry na vodu a spoustu dalších high-tech vychytávek. Jelikož nejde říct, která cesta je správná, rozhodli jsme se v tomto článku ukázat extrémy 7 vychytávek pro přežití. Zajímá vás, jak přežít v divočině?

Oheň: Oheň jde rozdělat mnoha způsoby od křesání dvěma křemeny přes nesfouknutelné sirky až po tryskové zapalovače. K čemu se snažit škrábat nějaké tyčinky? Stačí mi najít si dva křemeny a praštit s nimi o sebe!
Filtrace vody: Kvalita vody v přírodě se zhoršila. Naši předci si vodu nefiltrovali a já s tím rozhodně nebudu začínat. Budu si vybírat kvalitní vodní zdroje jako studánky a rychle tekoucí potoky nebo si vodu převařím. 90 % turistů neumí používat filtr na vodu. Filtr není hračka, ale laboratorní vybavení.
Elektronika a energie: Doba se změnila a dnes je prakticky nemyslitelné vyrazit do lesa bez mobilu, chytrých hodinek, foťáku nebo dronu. Jak ale všechnu tu elektroniku udržet při životě v divočině, kde zásuvky na stromech nerostou? Ehm a teď vážně.
Světlo: Od plechových svítilen na 2 buřtíky jsme ušli pořádný kus cesty. Stačí mi půl hodiny ve tmě a moje oči si zvyknou natolik, že svítilnu vůbec nepotřebuji. Nevíte, jak vybrat tu správnou čelovku? Potřebujete se zorientovat v lumenech, dosvitu a dalších parametrech čelovek?
Nůž: Už od pravěku zcela nezbytná pomůcka pro přežití. S ostrou čepelí a trochou cviku si zvládnete obstarat vše potřebné - teplo, jídlo, vodu i přístřešek. Nůž na výpravách obvykle nepotřebuji, na ukrojení chleba mi stačí rybička. A když jdu tábořit, beru lovecký tesák po dědovi s rukojetí z paroží.
Lékárnička: Často podceňovaná součást vybavení při výletu do přírody. Nikdy nevíte, co se může přihodit a pomoc je často několik hodin daleko. Bezmoc. To je jediný pocit, který vámi rezonuje ve chvíli, když přiběhnete k zraněnému člověku a máte pouze holé ruce.
Ponožky: Jak říkal poručík Dan mladému Forestovi: „Ponožky jsou základ. Chce to pořádnej tlustej erár.” Nosím bavlňáče z tržnice a nikdy jsem puchýře neměl. Stačí si je při pochodu pravidelně měnit. Jo a ještě k těm nepromokavejm fuskám - mně v dešti stačej mikrotenový sáčky. Navlíknu je přes suchý ponožky a strčím do bot.

Ať už si rádi připlatíte za kvalitní vybavení našlapané technologiemi pro maximální komfort nebo se spokojíte s málem a často improvizujete, děláte to správně!

Čtěte také: IPO: Průvodce

Pohyb v přírodě a zanechávání stop

Od Výpřeže až nahoru k Ještědu vede krásná cesta. Příkré stoupání je lemované hustým smrčím a borůvčím. A papírovými kapesníčky a toaletními papírky. Některé jsou hned u cesty, jiné schované kus dál, ale i tak jsou vidět. Nejde o žádnou environmentální katastrofu, ještědská příroda se kvůli troše celulózy a lidským výměškům nezhroutí. Jen na návštěvníka padá jistá vizuální nepohoda. Tzv. podpapíráky nejsou doménou jen cesty na Ještěd. Autor tohoto textu je zaznamenal ve stejné hojnosti i na mnoha turistických cestách v okolí Máchova jezera. Viděl je i v Krušných horách, na Šumavě a jinde.

Jak to udělat, aby po vás nezůstala viditelná stopa?

Prostě si najdete místo, které není moc frekventované (to je spíš kvůli vašemu soukromí). Pomocí boty či klacku odhrnete svrchní vrstvu hlíny, někdy stačí odhrnout jen jehličí či listí. Zpravidla to jde snadno. Po vykonání potřeby výměšek včetně toaletního papíru zakryjete odhrnutým materiálem. Takhle prosté to je. Jsou-li vhodné podmínky, můžete jen odklopit vhodný kámen a pak zase přiklopit.

Radek Drahný z Krkonošského národního parku říká, že papírky podél cest správu parku trápí hodně. „Ty papírky jsou velký problém. Naši strážci nebo brigádníci samozřejmě uklízejí hory a seberou kdejakou PET lahev. Ale papírové kapesníčky - to opravdu nesbíráme,“ říká k tématu Radek Drahný. Příroda je mocná čarodějka, a když zavelí, že se musí na záchod, pak se nedá nic dělat, musí se potřeba vykonat. Je to prostě potřeba.

Jsou ale místa, kde lidské výměšky přeci jen vadí víc než jinde. V případě Krkonošského národního parku je to třeba celá 1. zóna, která je vyhlášena kvůli ochraně křehké arkto-alpínské tundry. Podle pravidel se v 1. zóně smí návštěvníci pohybovat jen po značené cestě. Vyběhnutí si z cesty do křovíčka je vlastně přestupkem. Jak ale Radek Drahný podotýká, správa parku má pro vykonání lidské potřeby pochopení. „Ne všude je horská bouda na dosah a těžko turisty nutit, aby si své exkrementy odnesli s sebou. Tomáš Salov z Národního parku České Švýcarsko, který je svou rozlohou druhý nejmenší český park, říká, že na všech výchozích místech parku jsou buď mobilní toalety nebo restaurace se záchody. Nejnavštěvovanější výletní cíle, kde jsou i restaurace se záchody, jsou dostupná do dvou hodin chůze, což by zdravý člověk mohl vydržet. „Samozřejmě ale může dojít k situaci, kdy si člověk prostě musí odskočit v přírodě,“ říká Tomáš Salov.

Za Národní park Šumava se přidává i Jan Dvořák. Odhazování odpadků a kálení podél cest je podle něho stále se rozšiřující nešvar návštěvníků asi nejen CHKO a NP Šumava, ale celého Česka. "Samozřejmě, kdo si odskočí do první zóny ze značené cesty, jasně porušuje zákon a lze to řešit jako přestupek. Nicméně z pohledu strážců je to spíše o výchovném působení na lidi, domlouvání," říká Jan Dvořák a dodává, že na lesních okrajích roste většinou dost velkolistého utíracího materiálu, který je 100 % odbouratelný. Není potřeba za sebou nechávat viditelné stopy. "Kálením člověka dojde k dlouhodobé eutrofizaci. Díky tomu se pak šíří nitrofilní druhy rostlin jako jsou kopřivy, či hrozí eutrofizace na živiny chudé vody, např. ledovcová jezera. Co se týče rozmístění mobilních záchodů, v terénu jsou podle Dvořáka na parkovištích a na exponovaných místech, například Březníku, Poledníku apod. "Paradoxem ale je, že nejvyšší míra výskytu podpapíráku je v okolí venkovních toalet, např. kámen).

Vývoj člověka v přírodě

Člověk byl zatím plně závislý na přírodě, sbíral plodiny a lovil. Paleolit se dělí na starší, střední a mladší. Ten mladší trvá cca od 40 000 do 8000 let př.n.l. sapiens sapiens tehdy vytvářel první umělecké výtvory.

Důležité druhy člověka

Homo habilis (člověk zručný):
- Měřil asi 130 cm, vážil okolo 40 kg, ale už měl více svalové hmoty než jeho předchůdci.
- cca 650 cm3.
- Chodil už pouze po dvou, což jsme poznali podle změny míšního otvoru.
- vyrobit jednoduché kamenné nástroje k lovu, takže se mohl živit zvířaty (proto „zručný“).
- Etiopii.
Homo erectus (člověk vzpřímený):
- skoro tak vzpřímeně jako dnešní člověk.
- skupinách a používat oheň.
- Krom toho vynalezl „pěstní klín“.
- oddělený palec, díky němuž byl schopen úchopu.
- zástupce rodu Homo, takže za zmínku určitě stojí.
- Asie.
Homo sapiens (člověk moudrý):
- Neandrtálec poprvé přemýšlel o posmtném životě a pohřbíval mrtvé.
- nástroje z pazourku, lovit mamuty, medvědy, soby.
- Prováděl také lovecké rituály.
- útesy.
- obsidián, rohovec, …).
- U moře se naučil lovit ryby oštěpem nebo harpunou.
- V českých Dolních Věstonicích byl učiněn významný nález - trojhrob dvou mužů a jedné ženy.

Umění v paleolitu

sapiens sapiens tehdy vytvářel první umělecké výtvory.
Trois frères ve Francii nebo na Sahaře.
postavy na nich nikdy nemají detailní obličej.
jeskyně, „malíři“ si tedy museli na svou práci svítit ohněm.
a popela.
Vytvářeli také figurky z pálené hlíny (sošky žen - tzv.
plodnosti.

Od té doby jsme jako biologický druh stačili osídlit celou planetu a dnes je nás přes sedm miliard. Přírůstkem šesti miliard k tomu přispěla právě naše civilizace za pouhých dvě stě let. Právě schopnost lidí překračovat ekologické hranice, nabourat se do jakéhokoliv biotopu a obsadit i tu poslední nikusnižuje u našeho druhu tlak na genetické mutace.