Původní Středoevropská Příroda: Charakteristika

Kraj Přemysla Oráče, J. W. Goetha, E. Filly, ale také českého granátu, nazývaný „Zahradou Čech“, „českou Arkádií“ a ještě na počátku druhé poloviny 19. století „Českým rájem“, se spoustou idylických kopců, luk a lesů má v sobě jedinečné kouzlo a bez nadsázky patří ke klenotům středoevropské krajiny.

Historie Ochrany Přírody

Přírodní hodnoty Českého středohoří přitahovaly v průběhu 19. století pozornost řady přírodovědeckých kapacit Rakousko-Uherska a Německé říše.

Vědomí unikátnosti této oblasti později vedlo ke snahám ochránit některé lokality již před 2. světovou válkou (Raná, Tobiášův vrch), v případě Panské skály tyto snahy dokonce sahají do doby rakousko-uherské monarchie.

Nejvíce maloplošných ZCHÚ (MCHÚ) bylo vyhlášeno koncem 40. let a v 50. letech 20 století. V době, kdy se začalo uvažovat o velkoplošné ochraně, bylo na území Českého středohoří registrováno již 36 MCHÚ.

Tato skutečnost i bohatství kulturních hodnot vedly k myšlence, že území je třeba chránit jako celek, zvláště když v jeho těsném sousedství, v severočeské aglomeraci, probíhala rozsáhlá devastace přírodního prostředí.

Čtěte také: Využití rýže

Začalo se tedy s přípravou velkoplošného chráněného území (CHKO), dokonce se objevily úvahy vyhlásit nejzachovalejší část Českého středohoří národním parkem.

Do návrhu pro vyhlášení CHKO byl pojat téměř celý geomorfologický celek Českého středohoří. V konečné fázi příprav byly vyjmuty některé části na západě v okresech Teplice (v souvislosti s Radovesickou výsypkou) a Most (na základě intervence úřadů).

Celý proces vyústil dne 19. března 1976 ve vyhlášení CHKO České středohoří.

České Středohoří v Historických Souvislostech

Příhodné přírodní podmínky i poloha Českého středohoří na migračních trasách vedly k časnému osídlení této oblasti člověkem.

První stopy po jeho pobytu pocházejí ze středního paleolitu z území nižších poloh podél řek s úrodnou půdou, hojností zvěře a ryb, které v pozdějších obdobích dávaly i dobré podmínky pro rozvoj zemědělství.

Čtěte také: Charakteristika Orlických hor

Soustavná přeměna krajiny člověkem začala v Českém středohoří velmi časně, k pastevectví přibylo zemědělství s polními kulturami.

Vyvinula se poměrně hustá sídelní síť, která se v 10.-12. století rozšířila i do vyšších poloh. V 15. století byla za přispění vnější (německé) kolonizace dotvořena struktura sídel prakticky do dnešní podoby.

Při tomto procesu značně pokročilo odlesnění krajiny. Po radikálním úbytku obyvatelstva během třicetileté války nastala tzv. druhá německá kolonizace, která zajistila v oblasti výraznou převahu Němců.

Příznivé klimatické i půdní podmínky umožňovaly pěstování náročnějších plodin: obilí, cukrové řepy, chmele, vinné révy, ovoce a zeleniny. Výměra plochy zemědělské půdy stoupla na 60 % (tento poměr zastihl i vyhlášenou CHKO, lesy tvoří 27 % plochy).

Již ve středověku byla oblast známá exportem obilí, medu, vosku i sokolnických ptáků. Později věhlas jednoznačně převzalo ovoce - odtud dodnes užívaný název „Zahrada Čech“.

Čtěte také: Nároky na stanoviště u višní

Svahy s ovčími pastvinami, protkanými skupinami křovin a stromů, byly nahrazeny polními sady s převahou hrušní a jabloní.

Zásadní zlom ve společenských poměrech přinesly závažné mezinárodní události ve 20. století. Záborem českého pohraničí s německy mluvícím obyvatelstvem v roce 1938 se České středohoří ocitlo ve Třetí říši a stalo se součástí tzv. Sudetské župy.

Poválečný odsun německého obyvatelstva měl drastický dopad na všechny oblasti života v dotčeném území a problematická situace byla dovršena nástupem komunistické diktatury.

Než si noví majitelé stačili vytvořit vlastnický vztah k nabyté půdě, zase o ni přišli. Následovala opatření, která měla zajistit úspěšnost kolektivizovaného zemědělství.

Tento proces vyvrcholil tzv. intenzifikací socialistické velkovýroby v 70. a 80. letech 20. století. Proběhla rozsáhlá hospodářsko-technická opatření: scelování pozemků (mělo za následek nástup eroze a úbytek rozptýlené zeleně), nesprávné odvodňování a regulace toků, pěstování monokulturních plodin, vysoké procento zornění, chemizace (která přivodila nenahraditelné škody na půdě).

To vše probíhalo za ignorace základních pravidel šetrného hospodaření, orgány ochrany přírody nebyly vybaveny účinnými nástroji pravidla prosazovat.

Zhroucení totality tyto zničující procesy zastavilo. Nebylo to však proto, že by noví majitelé byli ekologicky uvědomělí. Stalo se tak „díky“ tomu, že zkraje 90. let nebyly ustáleny majetkové poměry v pozemkové držbě, a proto řada ploch zůstala ležet ladem, nebyly ani peníze na nákup chemikálií.

Systém do šetrnějšího hospodaření přinesly teprve agroenvironmentální programy EU po roce 2004, které vážou podpůrné dotace na ekologické hospodaření za dohledu zástupců ochrany přírody.

Geologické Fenomény - Jedna z Priorit Ochrany Přírody

První silný dojem v každém návštěvníkovi jistě vzbudí dynamický reliéf, který má základ v třetihorní vulkanické činnosti doprovázené i dlouhodobě následované intenzivní erozí vodních toků, která odkryla čedičové, trachytové a znělcové kupy a lokality, modelovala rozsáhlé výlevy nebo větší i drobnější žíly.

Mnohá z těchto těles ostře kontrastují s plochými tvary reliéfu v jejich okolí, budovaného staršími a méně odolnými usazeninami, jež pocházejí z druhohorní éry.

To je patrné zvláště v západněji ležícím Milešovském středohoří, kde jsou nápadné izolované čedičové kopce Lounska, snad každým obdivované pro své oblé tvary, jež tvoří ve svém celku jedinečná panoramata.

Druhá část chráněné krajinné oblasti, Verneřické středohoří, je poněkud odlišná tvarem reliéfu - jde spíše o zvlněnou plošinou s převahou plošných čedičových výlevů, která je rozčleněna nesčetným množstvím údolí s většími či drobnějšími vodními toky. Je snad také i celkově barevnější díky většímu podílu zachovaných lesních porostů a zkrášlená řadou malebných staveb lidové architektury.

Ráz této části CHKO se velmi podobá dále na východ ležící chráněné krajinné oblasti Lužické hory.

Zcela zásadní pro krajinu Středohoří je hranice dvou jejích částí, tvořená hlubokým údolím majestátně plynoucí řeky Labe, která je již po staletí významnou dopravní tepnou. Místy má charakter kaňonu, do něhož se sbíhá většina nejvýznamnějších komunikací.

Jedním z takových těsných údolí je „Brána Čech“ (Porta Bohemica) - vstupní místo vedoucí z široké labské nížiny na sever do centra Středohoří a dále pak do Saska.

Svahy labského údolí jsou charakteristické úžasnou pestrostí přírodních podmínek stejně jako více či méně osamocené vulkanické vrchy a hory Milešovského středohoří nebo k severu k Labi či Ploučnici obrácená údolí verneřické části oblasti.

Geologické a geomorfologické fenomény Českého středohoří jsou významnou součástí sítě maloplošných chráněných území. K hlavním předmětům ochrany patří v 17 národních přírodních památkách a přírodních památkách.

Za návštěvu stojí zejména vypreparované čedičové žíly a geologické profily vulkanických těles se vzorovými ukázkami sloupcovité a vějířovité odlučnosti čedičových hornin (mj. Panská skála u Kamenického Šenova nazývaná „Čedičové varhany“, Dubí hora u Konojed, Radobýl u Litoměřic, Vrkoč u Vaňova).

Zvídavý návštěvník by neměl opomenout ani pěknou podívanou na tříštící se vody Podlešínského potoka tvořící známý Vaňovský vodopád nebo ještě snáze dostupné vodopády Bobřího potoka u Verneřic.

Zvláštností jsou zde pseudokrasové tvary ve vulkanických tělesech, jako například Loupežnická jeskyně u Velkého Března o celkové délce 130 metrů, ventaroly (vývěry vzduchu z hlubokých puklinových systémů čedičových či trachytových kopců) a ledové jámy zadržující chladný vzduch, sníh či led po celý rok.

Nepřehlédnutelné jsou však především někdy velmi rozsáhlé plochy hrubých balvanitých sutí se zcela mimořádným potenciálem specifických životních podmínek pro faunu i flóru.

S pěknými ukázkami těchto jevů se návštěvník může setkat například na trase naučné stezky vedoucí na Borečský vrch, v chráněném území Plešivec u Litoměřic nebo na Kamenné hůře u Žandova.

Výsledkem mrazového zvětrávání v období čtvrtohor jsou rovněž zajímavé skalní věže, skalní hřiby (např. na vrchu Magnetovec).

České středohoří se může pyšnit i dalšími poklady neživé přírody. Především je to český granát. Jeho krvavě rudá barva, fyzikální vlastnosti drahokamu a využitelnost pro výrobu nádherných šperků jsou již po staletí důvodem lopotné ruční těžby v okolí Třebenic a Třebívlic, dnes změněné na rychlou a účinnou těžbu pomocí moderní mechanizace.

Při těžbě stavebního kamene se neustále objevují mnohé další nerosty spjaté s vulkanickým zrodem krajiny Českého středohoří. Jsou to zejména kalcit, aragonit, natrolit, chabazit, pektolit, opál nebo philipsit, tvořící krásné krystalové drúzy v dutinách a na puklinách hornin.

Světovou proslulost získaly rovněž nálezy pozůstatků po vývoji živých organismů v dávné geologické historii.

Mimořádný vědecký význam mají fosilizované zbytky třetihorních živočichů, jako jsou například obojživelníci a ryby, často společně nacházené s otisky subtropické miocénní květeny ve vrstvách diatomitů, jílů nebo tufitických hornin.

Naleziště v Bechlejovicích u Děčína je z tohoto důvodu vyhlášeno za národní přírodní památku pod názvem Březinské tisy, další leží v blízkosti Kundratic u Litoměřic a neméně slavné je naleziště poblíž Kučlína u Bíliny, těsně za hranicí chráněné krajinné oblasti.

Botanické Klenoty

Živá příroda je zastoupena pestrou paletou společenstev rostlin a živočichů, tak jak jsou značně proměnlivé životní podmínky panující na stanovištích díky variabilitě klimatických, půdních a dalších ekologických faktorů.

Potřeba zachovat vysoký stupeň druhové rozmanitosti organismů patří k podstatným důvodům, pro které byla chráněná krajinná oblast vyhlášena.

Charakteristickými vegetačními formacemi jsou květnaté kavylové stepi, skalní stepi a suché trávníky na vulkanických horninách, společenstva „bílých strání“ se zastoupením orchidejí na výchozech výživných karbonátových usazenin druhohorního stáří, mokřadní a vlhké „babinské louky“ a dále dubohabrové háje, květnaté bučiny, subxerofilní a acidofilní doubravy nebo lužní lesy.

Bezpochyby nejlákavější je z tohoto pohledu jarní období, kdy kopce na Lounsku září květy hlaváčků jarních a konikleců lučních, na Děčínsku a Českolipsku podél potoků rozkvétají tisíce bledulí jarních nebo šafrány v přírodní památce Farská louka v obci Slunečná.

Skalní stěny podél Labe a řadu dalších výchozů hornin zdobí množství zlatě žluté tařice skalní. V Milešovském středohoří později dominují odkvétající kavyly, kosatce bezlisté, bělozářky, na vlhčích místech pak úpolíny, prstnatce májové a kosatce sibiřské.

S počátkem léta v lesích vykvétá lilie zlatohlávek, třemdava bílá nebo medovník meduňkolistý.

Celkem 18 druhů rostlin je zařazeno mezi kriticky ohrožené (mj. koniklec otevřený, jeřáb český, len žlutý, zvonovec liliolistý, vstavač osmahlý, tořič hmyzonosný, křivatec český), 44 mezi silně ohrožené (kavyl chlupatý, střevíčník pantoflíček, vstavač nachový, vstavač kukačka, hadí jazyk obecný, ladoňka vídeňská) a 44 druhů mezi ohrožené (kavyl Ivanův, pelyněk pontický, kozinec rakouský, hvězdnice chlumní, vstavač mužský, pětiprstka žežulník).

Fauna Stepí, Lesů i Kolem Vod

Zdejší typická středoevropská fauna se podstatně neliší od jiných oblastí České republiky s tím rozdílem, že se zde projevuje dlouhodobé odlesnění a malá lesnatost (28,4 % území).

tags: #puvodni #stredoevropska #priroda #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Odpadkový koš do kuchyňské zásuvky
• Plíseň bramborová
• Zákon č. 114/1992 Sb. a přestupky
• Znečištění řek: Historie
• Dolní Přím a poplatek za odpad