Raketový Vlak: Stanoviště a Vývoj

Balistické rakety série Temp představují významný mezník ve vojensko-raketové historii Sovětského svazu a dnes Ruska, v jejíž vývojové posloupnosti na vrcholu stojí ruské nejmodernější mezikontinentální raketové nosiče typu Topol-M (SS-27). Ačkoli uplynuly již dvě desítky let od stažení a následné likvidace této zbraně, zůstává systém Temp-S do dnešních dní v detailech neznámý a „veřejné raketové písemnictví“ disponuje jen základními technicko-taktickými údaji.

Přes tyto nesnáze a vědomi si možných nepřesností, vyplývajících částečně z útržkovitých či neověřitelných svědectví, přinášíme základní přehled o tomto zajímavém a ve své době sofistikovaném raketovém systému země-země.

Vývoj raket na tuhé pohonné hmoty v SSSR

Když Spojené státy provedly v 1958 první start obří rakety Polaris-A1 s motory na tuhou pohonnou hmotu (TPH) a současně již probíhal vývoj třístupňové mezikontinentální balistické rakety na TPH Minuteman-1A, v tehdejším SSSR si uvědomili, že tuto kapitolu raketového vývoje zaspali.

Pod vlivem úspěchů konstruktérů, kteří se věnovali raketám na kapalné pohonné hmoty (KPH), a také díky názorům, že raketový pohon na TPH na bázi bezdýmného prachu dosáhl maxima svého uplatnění v úspěšných dělostřeleckých raketách M-13 (kaťuša), byli entusiasté TPH odsunuti na druhou kolej. Teprve vlivem událostí za oceánem rozhodla sovětská vláda v létě 1959 o vývoji domácího raketového komplexu středního doletu na TPH, určeného pro strategická vojska.

Vývojem byla původně pověřena konstrukční kancelář OKB-1 S. P. Koroljova, ale v roce 1961 byly práce předány do Leningradu (konstrukční kancelář CKB-7, Arsenal). Tam pokračovaly neúspěšně až do 1970, kdy byly ukončeny.

Čtěte také: Tipy na výlety vlakem

Avšak mezitím na scénu vstoupil moskevský Vědecko-výzkumný ústav č. 1 (NII-1, pozdější název Moskevský ústav teplotechniky, MIT). Ten od roku 1959 pracoval na vývoji operačně taktického raketového systému pro pozemní vojska, kterému dali název Temp.

Hlavním konstruktérem, organizátorem a dlouhodobým ředitelem MITu byl A. D. Nadiradze (1914-1987), který stal u zrodu úspěšné řady sovětských raketových systémů na TPH. Nadiradze byl znám odporem k indexům sestávajícím z čísel a písmen, jednotně přidělovaným technice zbrojního průmyslu, z čehož vzešlo dnes již běžné názvosloví Temp - Pioněr - Topol.

Temp byl rozpracováván jako svazek 4 motorů na bázi prachové TPH. Systém obdržel index 9K71, raketa s jadernou hlavicí 9M71 a s tříštivo-trhavou hlavicí 9M72. Odpalovací zařízení 9P11 (Br-225) projektoval podnik Barrikady ve Volgogradu.Letové zkoušky probíhaly v letech 1961−1963, ale raketa nesplnila očekávané parametry hlavně v doletu (místo zadaných 600 km pouze 460 km), a proto byly v létě 1963 veškeré práce na systému Temp ukončeny.

Vznik Temp-S

Ještě v době letových zkoušek Tempu se projektový tým MIT na základě rozhodnutí vlády SSSR ze dne 5. září 1962 začal věnovat konstrukci nové frontové rakety na TPH, nazvané Temp-S (9K76). A zde se projevil mimořádný konstruktérský a organizátorský talent Nadiradzeho, který dokázal zapojit do práce na novém raketovém systému Temp-S s dvoustupňovou raketou na TPH vhodné vývojové kanceláře.

Raketu projektoval a veškeré práce koordinoval přímo MIT, ale bez účasti řady dalších ústavů by se k cíli nepropracoval. Kvalitativně novou, směsnou TPH na bázi butadienového kaučuku a mikrokrystalického chloristanu amonného s příměsí hliníkového prášku připravil Vědecko výzkumný ústav č. 125 (NII-125) v městě Ljubercy, v čele s B. P. Žukovem (1912-2000). Řídící systém rakety vzniknul v ústavu NII-592 ve Sverdlovsku (dnes Jekaterinburg).

Čtěte také: Technologie v kabině vlaku

Podvozek pro mobilní odpalovací zařízení vznikal na základě předchozí spolupráce na systému Temp ve vývojové kanceláři Minského automobilového závodu (MAZ) v čele s B. L .Šapošnikovem (1902-2000), tvůrcem víceúčelového těžkého vozidla o 4 nápravách MAZ-543 Uragan, na jehož podvozku bylo postupně umístěno na 70 zbrojních systémů.

Odpalovací zařízení 9P120, montované na podvozek kolového vozidla MAZ-543A o zvýšené průchodivosti, vzniklo pod vedením G. Sergejeva v konstrukční kanceláři podniku „Barrikady“ (OKB-221) ve Volgogradu.

Po úspěšných statických zkouškách raketových stupňů se v období 1964-65 konaly letové zkoušky na raketové střelnici Kapustin Jar. První start rakety Temp-S byl proveden 14. 3. 1964, kdy raketa dosáhla vzdálenosti 580 km. Z prvních pěti zkušebních startů dva však skončily neúspěšně. Po úpravách provedených na základě závěrů letových zkoušek raketa dosahovala přesnosti ± 2 km.

Systém 9K76 byl přijat do výzbroje 29. 12. 1965 a schválen k sériové výrobě rozhodnutím sovětské vlády 7. 2. 1966. Temp-S se tedy stal prvním sovětským mobilním systémem s balistickou řízenou raketou na TPH.

Sériová výroba rakety se uskutečňovala ve městě Votkinsk na jižním Urale (Udmurtská republika), odkud již v 1970 bylo převzato sto kusů raketových nosičů. Výroba odpalovacího zařízení a montáž na podvozky MAZ-543A se uskutečňovala v podniku Barrikady ve Volgogradu.

Čtěte také: Studie o dopadu elektrických vlaků

Čtveřice úspěšných konstruktérů Nadiradze, Žukov, Šapošnikov a Sergejev byla oceněna vysokými státními cenami. První pluky vybavené systémy Temp-S byly zařazeny do bojové pohotovosti v sestavě elitních Strategických raketových vojsk v průběhu roku 1967. Tehdy prvně byly nové rakety představeny světové veřejnosti na vojenské přehlídce na Rudém náměstí v Moskvě dne 7. 11. 1967.

V únoru 1968 byly jednotky Temp-S převeleny do podřízenosti velitelství Pozemního vojska, čímž se systém Temp-S stal frontovou, tj. operačně-taktickou raketou v souladu s dosahovanými bojovými parametry.

Struktura raketových vojsk vybavených Temp-S nebyla jednotná a v průběhu času prošla určitým vývojem. Původní uspořádání pluků z roku 1967 po 5 odpalovacích zařízeních přešlo v podobě samostatných palebních oddílů (otdelnyj raketnyj divizjon) do frontových sestav pozemního vojska. V pozdějších letech byly v příhraničních vojenských okruzích vytvářeny nové raketové brigády (rbr) Temp-S se dvěma či třemi oddíly (celkem s 12 či 18 odpalovacími zařízeními), ale ani zde zřejmě nepanovala jednota.

V průběhu vojskového nasazení raketa prodělala několik technických zlepšení, jež vedla ke kvalitativnímu posunu taktických vlastností. Na začátku 80. let byl Temp-S rozmístěn v 7 vojenských okruzích SSSR v počtu jedné raketové brigády, kromě nich působily ještě 4 samostatné raketové oddíly.

Později se systém Temp-S stal mj. nástrojem tzv. odvetných opatření vůči NATO jako reakce na rozmísťování moderních amerických raket středního doletu MGM-31C Perhing II (NSR) a střel s plochou dráhou letu BGM-109G Gryphon (Velká Británie, NSR, Itálie, Holandsko a Belgie). V rámci této protiakce přemístil SSSR do střední Evropy na přelomu let 1983/84 mj. tři raketové brigády Temp-S (2 do NDR a 1 do Československa), které držely nepřetržitou bojovou pohotovost.

Konec Temp-S

Dne 8. 12. 1987 podepsali R. Reagan a M. Gorbačov ve Washingtonu Dohodu mezi USA a SSSR o likvidaci raket středního a kratšího doletu. Na základě této dohody byl na začátku roku 1988 veškerý raketový systém Temp-S stažen z výzbroje za účelem demontáže a likvidace. Demontáž odpalovacích zařízení a přepravníků (transportních vozidel) raket systému Temp-S probíhala na raketové základně Staňkovo (Bělorusko).

Likvidace odpalovacích zařízení spočívala ve svislém rozřezání ve vzdálenosti 1,1 m za zadní nápravou. Tato „šetrná“ likvidace umožňovala poté využít podvozek MAZ-543A v civilním sektoru (hasičská vozidla, tahače na letištích apod.). Likvidace nasazených i skladovaných nosičů Temp-S (ostrých i cvičných) probíhala na raketové základně Saryozek (Kazachstán) v období od 1. 8. 1988 do 27. 10. 1989.

Menší část bojových raket byla zničena formou cvičných startů z Kapustina Jaru (mj. k testování systémů protiraketové obrany), většina formou řízené detonace plastickou trhavinou. Na základně Saryozek byly tehdy kromě zmíněných likvidovány i raketové nosiče operačně-taktického komplexu 9M714 Oka (NATO SS-23 Spider) z výzbroje sovětských ozbrojených sil.

Na závěr historického přehledu je nutno ještě uvést skutečnosti, jež Temp-S zasazují do širšího mezinárodního kontextu. Dle zpravodajských informací usiloval od 1984 o dodání SS-12 Irák, avšak zřejmě bez efektu. Po obsazení Iráku spojeneckými vojsky v 2003 byly objeveny dokumenty, jež svědčí o snahách koupit technickou a výrobní dokumentaci k systému SS-12, které Iráku měli v 2000−2001 zprostředkovat Syřané napojení na bývalé sovětské/ruské zbrojařské lobby.

V 80. letech rovněž projevila zájem o koupi starších SS-12 Libye. Dle neověřených zdrojů Moskva údajně dodala do Libye 12 raket Temp-S již v roce 1981. V letech 1986−1987 projevila velký zájem o koupi Temp-S i Sýrie, jednání skončila neúspěšně a Sýrie se ve snaze o prodloužení doletu svých raketových nosičů obrátila na Čínu a poté Severní Koreu.

V únoru 1997 důstojník kubánské armády A. Prendez, který přeběhl do USA, vypověděl, že Kuba údajně obdržela ze SSSR na začátku 90. let pět kompletů SS-12 určených pro útok vyvíjenými biologickými zbraněmi. Systém měl být dislokován v oblasti města Santa Clara. Nicméně tato informace byla vyhodnocena jako nevěrohodná.

Technické specifikace systému Temp-S

Mobilní raketový systém Temp-S (9K76, NATO SS-12) operačně taktických raket v sestavě raketové brigády nebo oddílu tvořil rozhodující palebnou sílu vševojskového svazu. Byl určen k ničení izolovaných, skupinových nebo velkoplošných cílů v operační hloubce protivníkovy obrany.

Temp-S představoval v SSSR první operačně-taktický raketový komplex s řízenou raketou na TPH. Součástí systému Temp-S je řada vysoce mobilních kolových prostředků, učebně výcvikové prostředky a pomocná zařízení: výcvikové rakety, rozměrově hmotnostní makety nosičů, učební zařízení pro imitaci činností bojových hlavic, trenažéry atd.

Odpalovací zařízení 9P120

OZ 9P120 bylo vyvinuto v letech 1963−1965 na bázi podvozku vysoce mobilního čtyřnápravového vozidla MAZ-543 (od roku 1968 ve verzi A) s charakteristickým rozdělením kabiny na dvě samostatné izolované části, mezi kterými je uložena přední část rakety. Kabiny jsou vyrobeny ze speciálního polyesteru vyztuženého skleněnými vlákny, rám podvozku z dvojvrstvého profilovaného plechu vykazuje požadovanou pevnost a vysokou pružnost.

Ze čtyř náprav jsou první dvě řízené a jejich kola jsou opatřena desetikomorovými (později čtrnáctikomorovými) pneumatikami s centrálním řízením tlaku v rozmezí 0,35-0,1 MPa, což umožňuje dosáhnout vysoké průchodivosti terénem. Patřičné dynamické vlastnosti zajišťuje rychloběžný dvanáctiválcový čtyřtaktní motor D-12A-525 s přímým vstřikováním paliva o výkonu téměř 390 kW. Originální hydromechanická synchronizovaná převodovka (4 + 1) umožňuje převod rychlosti bez ztráty výkonu/otáček motoru a umožňuje též pomalé pojíždění.

Dvě hlavní palivové nádrže o obsahu 250 l každá (později objem zvětšen na 260 l) umožňují dojezd na vzdálenost 650 km. Kromě toho byl 9P120 vybaven ještě náhradní nádrží o objemu 180 l. TTD transportního kontejneru se zvedacím mechanismem a vypouštěcího stolu jsou známa jen minimálně. Udržování optimální teploty v rozmezí 15º-20ºC uvnitř kontejneru bylo zajištěno elektrickým ohřevem.

Předstartovní příprava spočívala mj. ve fixaci pojezdu dvěma podpěrami s opěrnými talíři v zadní části podvozku. Následně se pomocí hydraulického mechanismu zvedl uzavřený kontejner s raketou do svislé polohy a současně vypouštěcí stůl změnil polohu z dopravní do bojové. Poté se pouzdro kontejneru v podélné ose rozevřelo na dvě poloviny a kontejner se vrátil zpět do vodorovné polohy na vozidlo, kde se uzavřel.

Bojová raketa 9M76/9M76B

Relevantních informací o bojové raketě systému Temp-S je známo relativně málo. Během historie systému Temp-S to byla především raketa, která prošla postupnou modernizací. Raketa systému 9K76 je tvořena raketovým nosičem 9M76 a příslušnou bojovou hlavicí.

Původně se mělo jednat o nosič atomové hlavice „906B“ s účinností 500 kt, chemické hlavice „Tuman-2“, která byla vyvíjená pro ukončený projekt Temp (9K71), a také tříštivotrhavé hlavice. V létě 1963 byla speciální (nukleární) hlavice zaměněna na „aglomerační“ jadernou hlavici typu „910“ s účinností 1Mt.

Raketový nosič 9M76 je proveden jako autonomně řízená dvoustupňová raketa, přičemž oba stupně představují prakticky identický raketový motor válcového tvaru na heterogenní tuhou pohonnou hmotu. Oba jsou charakterizovány náplní TPH ve tvaru lisovaných kapslí, zajišťujících jednoduchou geometrii spalovací komory a konstantní časový průběh tahu.

Použitý typ TPH klade na raketu teplotní nároky, které musí být striktně zajišťovány pomocí termostabilizační soustavy v kontejneru odpalovacího zařízení i transportního vozidla, a také v speciálním kontejneru 9Ja230. V čele každého motoru pod elipsoidním víkem se nachází zažehovač náplně TPH.

Motory obou stupňů jsou zakončeny čtveřicí plynových trysek ogiválního tvaru s ablativním chlazením s možností hydraulického vektorování tahu. Ve vrcholu druhého stupně nosiče je umístěna přístrojová část zahrnující přístroje inerciálního systému řízení na gyroskopicky stabilizované plošině, palubní počítač a napájecí jednotku. Přístrojová část je zakončena zesíleným kruhem obsahujícím upevňovací mechanismus pro upevnění bojové hlavice a vodící trny k usnadnění její montáže na tělo raketového nosiče.

Tělo rakety je tvořeno tenkostěnným odolným sklolaminátem. Oba stupně rakety jsou spojeny příhradovou konstrukcí. Aerodynamická stabilizace rakety se uskutečňuje pomocí čtyř výklopných obdélníkových stabilizačních křídel v mřížovém provedení, umístěných symetricky v zadní části druhého stupně. Mřížová křídla představují další z mnoha novátorských řešení uplatněných na Temp-S.

Podél těla obou stupňů je veden kabelový kryt s vedením, jež propojuje řídící jednotku s mechanismy pro vychylování plynových trysek a s odtrhovým konektorem, který umožňuje propojení rakety s odpalovacím zařízením a s kontrolně zkušební stanicí. První start rakety 9M76 se uskutečnil 14. 3. 1964 a v období 1966-1969 byla vyráběna sériově.

Na začátku 70. let byla z arsenálů stažena chemická hlavice Tuman-2 jako zastaralá. Současně probíhala postupná modernizace řídícího a navigačního systému rakety, která na začátku 80. let vedla ke zlepšení taktických parametrů rakety, hl. přesnosti zásahu.

Po zavedení radarového (optického ?) navedení v poslední fázi letu byla přesnost navedení na cíl v rozmezí 50-150 m. Tyto modernizované rakety označované 9M76B byly zřejmě vyráběny od roku 1984, ale není jasné, v jakém počtu byly rozmístěny.

Výložníkový mobilní jeřáb 9T35

Výložníkový mobilní jeřáb 9T35 na podvozku MAZ-543B (8x8) je určen k překládaní raket na odpalovací zařízení, k manipulaci s raketovými nosiči, s bojovými hlavicemi a s kontejnery pro rakety. Jeho min. nosnost je 16000 kg, max. výška zdvihu háku 9,8 m, rychlost zdvihu háku 0,2 - 5,6 m/min, max. rychlost jízdy po silnici 45 km/hod, rozsah venkovní teploty pro použití jeřábu od - 40°C do + 50°C, max. rychlost v...

Myšlenka využití vlaků jako zbraní

Na ruských webech a sociálních sítích se objevila informace o projektu „Varhany“. Vlak podle agentury TASS nevyžaduje žádnou přehnanou aktivní nebo pasivní ochranu a před nepřítelem zmizí v tisících kilometrů železničních tratí Ruska.

Podle výpočtů ruského webu Svobodný tisk by jeden vlak mohl obsahovat až 60-70 vlakových vozů, kdy přibližně šestina bude obsahovat řídící a velitelská stanoviště a zbytek bude po zuby vyzbrojen. Ale nejsou to jen rakety, o kterých se v projektu Varhany uvažuje.

Myšlenka využití vlaků jako zbraní není v Rusku nová. V dobách studené války se o vývoj vlaku schopného odpálit balistické střely poté, co jsou základny zničeny prvním úderem protivníka pokoušel jak Sovětský svaz, tak USA.

Tyto vlaky ale Rusko na základě smlouvy START-2 v roce 2005 zlikvidovalo a v roce 2016 Rusko oznámilo vývoj nového jaderného vlaku s označením Barguzin.

Raketové vlaky v Jihlavě v roce 1933

V roce 1933 vlaky projížděly Jihlavou více než 60 let. Fungovalo tehdy již hlavní i městské nádraží. V tomto roce napsal příspěvek o fungování železniční dopravy v Jihlavě do ročenky Hugo Hrdý, který byl vrchním inspektorem státních drah v Jihlavě.

„Denně projedou hlavním nádražím tři páry rychlíků, čtyři páry osobních vlaků. V další části článku přináší drážní inspektor Hrdý údaje o městském nádraží. „Městské nádraží má denně jeden pár projíždějících rychlíků, sedm párů osobních vlaků a tvoří směrem k Horní Cerekvi a na hlavní nádraží celkem 15 nákladních vlaků,“ shrnul.

Podle Hrdého projelo za 24 hodin hlavním nádražím až 600 vozů a městským nádražím o 100 vozů méně. Ze článku vyplynulo, že v roce 1933 měly státní dráhy v Jihlavě celkem 1200 zaměstnanců. Šlo jak o staniční a vlakový personál, tak i o zaměstnance dílen a údržby trati.

U přepravy zboží byl kladen důraz, aby bylo z nádraží odesláno co nejrychleji, nejlépe ještě téhož dne, kdy bylo dodáváno. Jihlava patřila k hlavním překladním stanicím pro kusové zásilky v tehdejším Československu. Za den jimi bylo naloženo až 100 vozů.

Jejich dopravu od roku 1933 v Jihlavě zajišťovaly nově tzv. raketové vlaky. „Projíždějí trať z Jihlavy do Prahy se 70 km rychlostí, mají připojení v Kolíně, Velkém Oseku a v Lysé nad Labem na podobné vlaky a přepravují kusové zásilky, které se v Jihlavě na obou nádražích přes den podají během noci do stanic určení,“ napsal Hrdý.

tags: #raketový #vlak #stanoviště

Oblíbené příspěvky:

• Pracovní list o znečištění vod
• Dotační podmínky pro zplyňovací kotle
• Jak obchodní banky vytvářejí peníze
• Objevte krásy Peru
• Znečištění ovzduší způsobené masným průmyslem