Recyklace je proces nakládání s odpadem, při kterém se suroviny z odpadu transformují do nových produktů, materiálů nebo látek. Jedná se o opakované (cyklické) uvedení materiálu do výrobního cyklu. Recyklace je pojem, který v našem jazyce zakořenil poměrně nedávno, a četnost jeho používání v dnešní době roste.
Obecně můžeme rozlišovat několik fází a druhů recyklace. Tvorbě recyklátu nezbytně předchází sběr a třídění odpadu. Pojem recyklace je v běžném diskurzu často zaměňován právě s aktem třídění, které řadíme k prvotní recyklační fázi. Pro samotnou výrobu recyklátů (druhá fáze) se v praxi využívají dva druhy recyklačního procesu, a to recyklace mechanická a recyklace chemická.
Pokud se například plast recykluje pomocí mechanického procesu, jeho polymerní řetězce se zkracují a postupně se tak snižuje jeho kvalita. Proces mechanické recyklace lze s daným materiálem provádět pouze několikrát. Pokud je však plast recyklován chemickou cestou, rozkládá se na základní jednotky - monomery - proces tak lze opakovat do nekonečna. Chemická recyklace se tak ukazuje jako výhodnější, avšak zdlouhavější a energeticky náročnější. V každém případě je tak velmi podstatné zvážit, co se v kontextu výsledných produktů vyplatí.
Podstatnou fázi procesu recyklace tvoří také moment definice konkrétního využití recyklátu (třetí fáze). Pokud se pouze vyrábí druhotná surovina a není definováno její smysluplné využití, jen se mrhá energií. Logisticky i energeticky se jedná o velmi náročný proces. Nemusí se tak vždy jednat o nejvhodnější variantu. Vhodná je pouze za předpokladu, že lze zpracovaný recyklát následně reálně aplikovat.
V kontextu recyklace můžeme rozlišovat další pojmy jako jsou upcyklace nebo downcyklace. U recyklovaných materiálů/produktů totiž můžeme pozorovat snižování (downcyklace) nebo naopak zvyšování hodnoty materiálu/produktu (upcyklace).Zda se jedná příklad upcyklace nebo downcyklace, je v některých případech možné posoudit jen velmi těžce. Například značky outdoorového oblečení (Patagonia či Napapijri) prezentují kolekce triček a bund z recyklovaných PET láhví. Na první pohled se zdá, že se jedná o jasný případ zvýšení hodnoty konečného produktu.
Čtěte také: Jak recyklovat starý šicí stroj
Jako příklad upcyklace a zřetelného zvýšení hodnoty materiálu poslouží projekt Merdacotta architekta Luca Cipellettiho. Společně vymysleli, jak zpracovat enormní množství kravského trusu vznikajícího ve farmářství (konkrétně 100 tun denně). Trus vysušili a následně smíchali s toskánskou hlínou. Vznikl tak nový materiál, který je po vypálení podobný terakotě - proto název Merdacotta.
Také v Holandsku nalezli způsob využití kravských exkrementů. Tým projektu Mestic, v čele s umělkyní Jalilou Essadi totiž dokáže proměnit hnůj v bioplasty, papír či textil. Essadi je také zakladatelkou Bioart Laboratories, organizace, která nabízí podnikatelům a tuzemským vědcům přístup do biotechnické laboratoře, spolu s nástroji a poradenstvím v oblasti mezioborové spolupráce mezi vědou a kreativním průmyslem.
Recyklace se u nás podporuje přibližně od roku 2003, kdy byla zvolena jako alternativa ke skládkování a pálení. Vzorem nám bylo Německo nebo Rakousko, kde se už tehdy recyklovala údajně až polovina komunálních odpadů. To se u nás dodnes nepodařilo. Navíc se dostáváme do situace, kdy je ochota třídit odpad pravděpodobně saturována a další zvyšování míry třídění odpadu (za stávajících podmínek) nelze očekávat. A recyklace má své limity. Technologické i ekonomické.
V České republice je v současnosti k dispozici zhruba 1 000 000 sběrných nádob na tříděný odpad autorizované obalové společnosti Eko-kom. Do systému je zapojeno přes 6000 obcí a svoz tříděného odpadu zasahuje v ČR přes 21 200 firem, které na trh uvádějí jakékoli balené zboží. Podle zákona musí každá z nich zajistit zpětný odběr svých obalů. To pro ně organizuje v ČR výlučně právě autorizovaná obalová společnost (AOS) Eko-kom.
Tato aktivita vychází z principu individuální odpovědnosti výrobce zajistit nakládání s výrobky po ukončení jejich životnosti. Je to totiž jeden z mála skutečně funkčních způsobů jak udržet množství odpadů pod kontrolou a omezit materiálovým ztrátám. V rámci zpětného odběru máme možnost odevzdat použité nebo nefunkční zařízení k jeho zpracování pouze „osobě oprávněné k jejímu převzetí“. To by mělo zaručit následnou recyklaci nebo likvidaci.
Čtěte také: Zodpovědný přístup k recyklaci kávových kapslí
Služeb kolektivních systémů využíváme i několikrát týdně, aniž bychom si to uvědomovali. Vhodíte-li cokoli do barevného kontejneru na tříděný odpad, využíváte služeb kolektivního systému Eko-kom. Jde o organizaci, která se zabývá sběrem obalových materiálů: papíru, skla, plastů, nápojových kartonů a drobného kovového odpadu. Odevzdáváte-li baterie do sběrných boxů, pak využíváte služby zpětného odběru, kterou pro vás zajišťuje organizace Ecobat. Sběr světelných zdrojů (úsporných/kompaktních zářivek a dalších světelných zdrojů) pro vás zařizuje organizace Ekolamp. O váš elektroodpad má zájem hned několik organizací. Namátkou: Elektrovin, Asekol, Rema.
V principu lze říci, že nakládání s odpady má několik možností, díky kterým můžeme odpady odklonit z ze skládky (spalovny) jinam a zajistit jim tak v lepším případě recyklaci nebo ekologickou likvidaci. Budeme-li těchto možností využívat, uděláme pro tzv. životní prostředí více, než když budeme sázet stromky a jezdit elektromobily.
Slovo ekologie neznamenalo vždy ochranu životního prostředí. Původně tento termín používal německý biolog, lékař, filosof, malíř - a vůbec takový všeuměl - Ernst Haeckel. Ekologií rozuměl čistě vědeckou disciplínu, která se zaobírala vzájemnými vztahy mezi živými organismy a jejich přirozeným životním prostředím. Až později se z vědeckého oboru stal obor politicky korektní tak, jak ho chápeme dnes. A co je to to životní prostředí? Definice nám říká, že je to vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů, včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Složkami je především ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie (a podle mého názoru i čas). Nebo jinak: Životní prostředí je systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa.
Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou poslední dobou námětem mnoha populárních i populárně-naučných článků tištěných i elektronických periodik. Z technického a ekonomického problému se tak postupně stává politikum, na kterém si brousí svůj ostrovtip jak žurnalisté, tak i mnozí politici a političtí aspiranti z řad nejrůznějších občanských a jiných sdružení. Zcela obecně platí, že ekologický i ekonomický smysl recyklace jakéhokoliv odpadu tkví ve využití jeho materiálového a energetického obsahu. Nejefektivnější je tedy recyklace materiálů vyrobených energeticky náročným procesem z obtížně dostupných surovin. Nutnou podmínkou je dostatečně vysoký rozdíl mezi energetickým vkladem do primární výroby a do recyklace.
V tomto ohledu jednoznačně vede hliník následovaný ostatními kovy. V případě polymerních materiálů jsou předpoklady k úspěšné recyklaci podstatně horší. Energetický vklad do výroby polymerů není výrazně vyšší než energetická náročnost jejich recyklace, a proto musí být případ od případu pečlivě váženo, jakým postupem odpadní plasty zhodnotit, aby výsledek ekonomické a ekologické bilance procesu skončil pozitivně. Naštěstí se všechny polymerní materiály vyznačují vysokým energetickým obsahem daným jejich chemickým složením, a tak vždy zbývá jako poslední možnost jejich zhodnocení energetické.
Čtěte také: Výzvy v recyklaci tvrzených plastů
Přes uvedené nepříznivé okolnosti byla do průmyslové praxe úspěšně zavedena řada recyklačních postupů a polymerní materiály jsou recyklovány již desítky let. Málo známá je skutečnost, že průkopníkem recyklace polymerních odpadů byl Henry Ford. Všechny důležité a prakticky užívané názvy jednotlivých druhů plastových odpadů a způsobů jejich zhodnocení jsou jednoznačně definované normou ČSN 64 0003 (Plasty. Zhodnocení plastového odpadu. Názvosloví).
Hlavní překážkou ekonomicky schůdné recyklace uživatelského plastového odpadu je skutečnost, že je to směs plastů, nadto znečištěná. Proto svoz komunálního sběru nejdříve směřuje do třídicích závodů, kde jsou z této směsi jako první vytříděny snadno recyklovatelné složky.
Pro recyklaci PET lahví existuje řada postupů. Jednou cestou jsou postupy materiálové recyklace opět na materiál pro výrobu nápojových lahví označované jako B2B (bottle-to-bottle). Všechny postupy B2B jsou založeny na důkladném vyčištění suroviny (PET-flakes) a jejím následném zpracování v tavenině tak, aby nedocházelo ke štěpení řetězců PET. Zde je nezbytné zmínit, že PET na výrobu lahví musí mít poměrně vysokou střední molární hmotnost, tedy dlouhé řetězce, aby z něho vůbec šly použitelné lahve vyrobit.
Velké objemy PET lahví jsou zpracovávány na vlákna. Plně postačující formou suroviny pro tento způsob recyklace je vytříděná a dobře vypraná drť odpadního PET. Roku 1993 zavedla společnost Wellman (Spijk, Nizozemsko) postup zpracování drti odpadního PET na střiž chráněný pod známkou Ecospun. Tímto postupem je možné získat střiž v kvalitě vyhovující i pro textilní zpracování na oděvy.
Největší množství odpadního PET se však zpracovává na technické textilie, zvláště pak na ty netkané, a na vláknité výplně nacházející poměrně široké uplatnění jako čalounický materiál. Tyto výrobky se ve velké míře uplatňují ve vnitřní výbavě automobilů.
Polyetylenové fólie jsou tříděny podle barvy (bezbarvé a barevné) a přepracovány opět na materiál pro výrobu fólií (primární recyklace). Postup sestává z mletí fólií na nožových mlýnech, praní, sušení a zpracování extruzí na granulát. Extrudery musí být vybaveny filtrací taveniny, kde se zachytí zbytky nežádoucích příměsí.
Zpracování zbývající směsi plastů po vytřídění PET lahví a PE fólií je obtížnější. Recyklace polymerních směsí prostým míšením jejich taveniny nevede k požadovaným užitným vlastnostem výsledného materiálu. Termodynamicky podmíněná nemísitelnost naprosté většiny polymerů se projevuje separační tendencí polymerních složek směsi, což vede k hrubé fázové struktuře a nedobré adhezi mezi jednotlivými fázovými útvary. Výsledkem je pak špatná soudržnost materiálu, a tedy i nevyhovující mechanické vlastnosti. Degradativní změny polymerů navíc negativně ovlivňujívlastnosti výsledného recyklátu.
Mechanické a estetické vlastnosti recyklátu směsi plastů významně omezují rozsah jeho aplikací na masivní dílce, které nahrazují dřevo nebo beton a nacházejí uplatnění především v pozemním, dopravním a vodním stavitelství a v zemědělství. V angličtině jsou tyto výrobky označovány jako „plastics lumber“, tedy doslova „plastové řezivo“.
Fyzikální recyklace zahrnuje procesy od mletí upotřebených výrobků přes následné tepelně-mechanické zpracování meliva na granulát po další zpracování obvyklými plastikářskými technologiemi. Na znečištění nejsou naopak citlivé chemické procesy recyklace a některé procesy (např. metanolýza PET „PETREC“ fy DuPont) snášejí až 10 % nežádoucích příměsí.
Chemický rozklad polykondenzátů účinkem vybraných nízkomolekulárních látek je souhrnně označován jako chemolýza. Tímto způsobem je možné recyklovat materiály na bázi polyamidů (PA), polyuretanů (PUR) a zvláště pak lineárních polyesterů, např. polyetylentereftalátu (PET) a polybutylentereftalátu (PBT). Podstatou chemolytického rozkladu je obrácení vratné polykondenzační reakce směrem k odbourávání monomerních jednotek z řetězců polymeru.
Obecně lze říci, že co nejde recyklovat fyzikálně, jde recyklovat chemicky. Co nejde recyklovat chemicky, může být zhodnoceno surovinově.
Ekonomika recyklačních provozů závisí na tržní ceně finálního produktu. Pokud se výrobní náklady na recyklaci blíží ceně produktu, je ekonomicky odpovědné na recyklaci zapomenout. Největší překážkou výstavby a provozu nových technologických zařízení pro recyklaci plastů je však příslušná legislativa jak na úrovni České republiky, tak na úrovni Evropské unie.
Smrtící je pro realizaci nových postupů recyklace plastů kombinace platných zákonných omezení a povinností a pověstného „výkonu“ české státní správy. Splnění všech povinností nezbytných pro povolení výstavby technologické jednotky zabere celá léta a výjimkou není ani desetiletý proces, který nadto často končí zamítnutím.
Účelem tohoto zákona je zajistit vysokou úroveň ochrany životního prostředí a zdraví lidí a trvale udržitelné využívání přírodních zdrojů předcházením vzniku odpadů a nakládáním s nimi v souladu s hierarchií odpadového hospodářství za současné sociální únosnosti a ekonomické přijatelnosti tak, aby bylo dosaženo cílů odpadového hospodářství stanovených v příloze č. 1.
Odpad je definován jako movitá věc, které se osoba zbavuje, má v úmyslu se jí zbavit nebo je stanoveno, že se jí zbavit musí. V pochybnostech, zda je movitá věc odpadem, rozhoduje krajský úřad na žádost vlastníka této movité věci nebo osoby, která prokáže právní zájem, nebo z moci úřední.
Krajský úřad na žádost žadatele o povolení provozu zařízení k využití odpadu povolí, že v zařízení může docházet k recyklaci nebo jinému využití odpadu, kterým přestává být daný odpad odpadem, pokud se nejedná o odpad vymezený podle § 9 odst. 5. Žadatel připojí k žádosti podle odstavce 1 vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu, zda se výsledná věc běžně využívá ke konkrétnímu účelu uvedenému v jeho žádosti, zda pro ni existuje trh nebo poptávka a zda splňuje pravidla pro uvádění výrobků na trh, a závazné stanovisko krajské hygienické stanice z hlediska dopadů na zdraví lidí a hodnocení zdravotních rizik.
Využitím odpadu je činnost, jejímž výsledkem je, že odpad slouží užitečnému účelu tím, že nahradí materiály používané ke konkrétnímu účelu nebo že je k tomuto konkrétnímu účelu připraven tak, že naplní podmínky stanovené v § 9 nebo 10 a přestane být odpadem; způsoby využití odpadu jsou uvedeny v příloze č. 4 k tomuto zákonu.
Likvidace odpadu je odstraňování (likvidace) odpadu směsného (neboli zbytkového), tedy toho, co zůstává po vytřídění papíru, plastů, skla, nápojových kartonů, objemného, nebezpečného a biologického odpadu (případně dalších, jinak zpracovatelných složek). Likvidace zbytkového komunálního odpadu, tedy toho, se kterým už dále nikdo nic jiného než likvidaci udělat nemůže, probíhá tzv. skládkováním.
Energetické využití odpadu (přeměna na energii ve spalovnách) neboli EVO Spalovny komunálního odpadu (odborně zařízení pro energetické využití odpadu - tzv. ZEVO) jsou zdrojem energie, který nám dodává teplo a elektřinu. Spalovny obecně nemají nejlepší pověst, ovšem moderní spalovny, které u nás máme, jsou ve finále daleko méně škodlivé k životnímu prostředí, než se obecně předpokládá. Podle současných zjištění lze říci, že jsou bezpečnější a šetrnější než uhelné elektrárny, teplárny nebo domácí pálení v kamnech.Skládkování odpadu Většina z nás si skládku představuje jako nahodilý hřbitov odpadků. Jako nekontrolovatelnou páchnoucí horu směsného odpadu. Opak je pravdou - skládky mají přísná pravidla, jejichž porušení je ošetřeno zákonnými sankcemi.
Recyklace je proces nakládání s odpadem. Suroviny z odpadu se při něm transformují do nových produktů, materiálů nebo látek - dochází tedy k jejich dalšímu využití. Jde tak o opakované (cyklické) uvedení materiálu do výrobního cyklu.
Mezi hlavní recyklovatelné materiály patří: papír, plasty, kovy, textil, sklo, bioodpad, elektroodpad, stavební odpad, oleje. Pro recyklaci je však důležitým předpokladem správné třídění odpadu, díky kterému je možné efektivně různé materiály zpracovat.
Cílem recyklace je omezit množství odpadu, snížit potřebu těžby primárních surovin a minimalizovat negativní dopad na životní prostředí. Recyklace tak hraje klíčovou roli v boji proti ekologickým problémům spojeným s odpadem a přispívá k udržitelnějšímu životnímu stylu.
Recyklace přináší široké spektrum úspor, a to nejen z ekologického, ale i z ekonomického hlediska:
Recyklovatelný materiál je ten, který může být zpracován a použit k výrobě nových produktů, pokud je správně tříděn a recyklován. Recyklovaný materiál je materiál, který již prošel recyklací a byl použit k výrobě nových výrobků.
Oběhové hospodářství je způsob výroby a spotřeby, který díky sdílení, pronajímání, opětovnému používání, opravování, repasování nebo recyklaci zhodnocuje již existující výrobky, suroviny a materiály. Díky tomu se prodlužuje životní cyklus produktů a minimalizuje odpad. Když už samotný výrobek nemůže být používán, využijí se suroviny a komponenty tak, aby z nich vznikla další hodnota pro ekonomiku.
Opatření jako prevence vzniku odpadů, ekodesign a opětovné používání by mohly firmám v EU ušetřit 600 miliard eur, což je 8 % jejich ročního obratu.
tags: #recyklace #odpadu #definice