Ruská příroda: Bajkal a jeho zajímavosti

Rozsáhlé a pozoruhodné jezero Bajkal leží v asijské části Ruska na jihu východní Sibiře mezi Irkutskou oblastí a Burjatskou republikou, na jejímž teritoriu se nalézá 60 % břehové linie. Nejen místní obyvatelé ale i mnozí další v Rusku jej tradičně nazývají mořem.

Jezero, jehož tvar připomíná půlměsíc otevřený k severozápadu, se táhne od severovýchodu k jihozápadu v délce 666 km a dosahuje maximální šířky 80 km. Rozlohou 31 722 km² (bez ostrovů) je šestým největším jezerem na světě.

Základní údaje o jezeru Bajkal

• Nadmořská výška: 455,5 m n. m.
• Zeměpisné souřadnice: 53° 17' 47" s. š., 108° 1' 51" v. d.
• Maximální hloubka: 1642 m
• Průměrná hloubka: 744,4 m
• Objem vody: 23 615,39 km³

Bajkal se honosí titulem nejhlubšího jezera naší planety - v roce 1983 byla naměřena asi 22 km východně od ostrova Olchon (53° 14' 59" s. š., 108° 05' 11" v. d.) hloubka 1642 m. Při průměrné nadmořské výšce hladiny 455,5 m zasahuje dno jezera až 1186,5 m pod hladinu moře, což z Bajkalu dělá nejhlubší kryptodepresi na Zemi. Dokonce i svou průměrnou hloubkou 744,4 m překonává maximální hodnoty řady jinak velmi hlubokých jezer. Objemem vody 23 615,39 km³ se Bajkal ve světě řadí na druhé místo za Kaspické moře, které však obsahuje slanou vodu.

Stáří a vznik jezera

Původ jezera Bajkal je i dnes předmětem akademických debat. Stáří jezera je nejčastěji kladeno do doby před 25-35 miliony lety. To je samo o sobě dalším unikátem, protože většina jezer, zejména ledovcového původu, existuje díky postupnému ukládání sedimentů na dně v průměru pouze 10-15 000 let. Dnešní podoba jezera pochází z období konce pliocénu a počátku pleistocénu, kdy velké zdvihy na jihu sibiřské platformy vedly k poklesům dna bajkalských depresí.

Jezero Bajkal je součástí tzv. bajkalské riftové zóny, táhnoucí se dále přes Stanovoje nagorje až po Stanovoj chrebet. Je obklopeno od východu i západu souvislým paralelním pásmem horských hřbetů a kotlin označovaných jako Přibajkalí (Pribajkalje). Nad severní část západního břehu ostře vystupuje Bajkalský hřbet (hora Čerského, 2572 m), na který jižně navazuje nižší Primorský hřbet (1728 m). Východní břeh Bajkalu lemují mnohem širší horská pásma.

Čtěte také: Rodová škola v Rusku

Samotné jezero Bajkal leží v rozsáhlé kotlině tvořené třemi samostatnými depresemi. Jižní depresi (max. hloubka 1461 m) sahající od jižního cípu jezera až k ústí Selengy odděluje od střední a nejhlubší deprese (max. hloubka 1642 m) Selengský hřbet. Střední deprese se táhne až po poloostrov Svatý Nos, kde ji Akademický hřbet odděluje od deprese severní, sice rozsáhlé, ale znatelně mělčí (max. hloubka 904 m). Akademický hřbet se v délce asi 100 km rozprostírá mezi ostrovem Olchon a ostrovy Uškanij, které jsou jeho nejvyšší částí (hřbet vystupuje až 1848 m nade dno jezera).

Kotlina Bajkalu se vyznačuje nesouměrností příčného řezu. Velká prudkost pobřežních a podvodních svahů na západním břehu je v kontrastu s mírnějšími východními břehy s nevelkými plochami mělčin. Pobřežní části s hloubkou do 50 m tvoří pouze okolo 8 % rozlohy dna. Nad hladinu Bajkalu vystupuje 27 ostrovů a ostrůvků (z toho 22 stálých a 5 periodicky zaplavovaných). Jednoznačně největším je ostrov Olchon (730 km²) ležící poblíž západního břehu zhruba ve středu jezera. U poloostrova Svatý Nos se nacházejí čtyři skalnaté ostrůvky - ostrovy Uškanij (největší Velký Uškanij, 9,4 km²), na nichž žijí vzácní bajkalští tuleni. Za zmínku stojí i ostrov Jarki, táhnoucí se v délce 20 km a šířce od 20 do 100 metrů téměř podél celého severního pobřeží jezera.

Voda v Bajkalu

Voda jezera Bajkal obsahuje velmi málo rozpuštěných a rozptýlených minerálních látek, zanedbatelně málo organických nečistot a hodně kyslíku. Lze ji označit jako studenou, neboť teplota povrchových vrstev dokonce ani v létě nepřevyšuje 8-9 °C, pouze v izolovaných a mělčích zálivech dosahuje 15 °C. Sezónní kolísání teploty se projevuje do hloubky 250 až 300 m. V létě roku 1986 dosáhla teplota povrchové vodní vrstvy v severní části Bajkalu rekordních hodnot 22-23 °C. V hlubinách je teplota stálá a pohybuje se okolo 4 °C. Při dně v místech velkých hloubek byl zaznamenán nárůst teploty vody v důsledku ohřevu vnitřním teplem Země.

Voda v jezeře je většinou natolik průzračná, že i v hloubce kolem 40 metrů lze rozpoznat jednotlivé kameny. V tuto dobu se Bajkal jeví jako modrý. V důsledku zvýšeného výskytu rostlinných a živočišných organismů se v létě a na podzim průzračnost vody snižuje na 8-10 m a její barva se mění na modrozelenou a zelenou. Nejčistší a nejprůzračnější voda Bajkalu obsahuje tak málo minerálních solí (96,7 mg/l), že ji lze používat místo vody destilované.

Led pokrývá Bajkal v průměru od 9. ledna do 4. května. Jezero zamrzá celé s výjimkou 15-20 km dlouhé oblasti při výtoku řeky Angary. Ke konci zimy síla ledu dosahuje cca 1 m (v zálivech 1,5-2 m). Během silných mrazů vznikají trhliny dlouhé 10-30 km a široké 2-3 m, dělící ledový pokryv na samostatné bloky. Díky těmto prasklinám, které se objevují každoročně zhruba ve stejných oblastech, netrpí ryby nedostatkem kyslíku. Vznik prasklin je doprovázen hlasitými zvuky, připomínajícími dunění hromu nebo výstřely z pušek.

Čtěte také: Analýza: ruská ropa a ekologie

Hydrologie

Bajkal napájí 336 stálých řek, říček a potoků. Pokud se započítají i kratičké a nestálé potůčky, stoupne celkový počet přítoků na 544 (324 z břehu východního a 220 z břehu západního). Nejvíce vody do jezera od východu přivádí řeka Selenga (asi polovinu veškeré říční vody). Velkými přítoky jsou i Barguzin (480 km) z východu a Horní Angara (Verchnaja Angara, 438 km) ze severu. Dalšími důležitými východními přítoky jsou Tompuda, Kabanja, Bolšaja, Turka, Sněžnaja, Chara Murin a Utulik. Ze západních přítoků je nutné zmínit řeky Rel', Tyja, Sarma, Anga Buguldějka a Goloústnaja.

Vodu z jezera odvádí jediný výtok, kterým je všeobecně známá řeka Angara, mající již na počátku sedmkrát větší průtok než Labe v ústí do moře. Jen kousek od západního břehu Bajkalu pramení sibiřský veletok Lena. V horách Přibajkalí je známo 35 teplých a horkých minerálních pramenů (např. Základní parametry vodní bilance jezera vypadají následovně: přítoky říčních vod (58,24 km³), srážky dopadající na hladinu (9,26 km³), odtok Angarou (60,07 km³) a odpařování (9,45 km³). Rozdíl připadá na přítok podzemních vod.

Hladina Bajkalu dosahuje své nejvyšší úrovně v srpnu a září, nejnižší úrovně naopak v březnu a dubnu. Průměrná roční hodnota kolísání hladiny je 0,8 m, stejný ukazatel pro období sta let činí 3 m.

Klima

Bajkal leží v oblasti s výrazně kontinentálním klimatem. V samotné jezerní kotlině a na přilehlých svazích však panují mnohem mírnější podnebné podmínky než za předělem horských hřbetů, kde se teploty pohybují v širokém rozmezí od -45 °C do +35 °C. V důsledku velké tepelné kapacity vodní masy, která se pomalu ohřívá i zchlazuje, se snižují velké teplotní rozdíly jak mezi létem a zimou, tak mezi dnem a nocí. Rovněž množství srážek je vyšší - zatímco v okolních kotlinách roční srážkový úhrn klesá na 150-300 mm, ve střední a severní oblasti jezera činí 200 až 350 mm (v centrální části ostrova Olchon pouze 145 mm), na jihu 500 až 900 mm a na horských svazích orientovaných k jezeru více než 1000 mm.

Na Bajkalu a v jeho přilehlém okolí jsou v průměru léta chladná a deštivá a zimy bohaté na sníh a s relativně mírnými mrazy. Průměrná teplota vzduchu v lednu a únoru je -19 °C, v srpnu 11 °C. Jsou zde registrovány vysoké hodnoty doby trvání slunečního svitu, která např. Oblast se vyznačuje složitým systémem větrů, který je formován pod vlivem všeobecné cirkulace atmosféry, horských hřebenů lemujících kotlinu a teplotních rozdílů vzduchových hmot nad hladinou jezera a nad souší.

Čtěte také: Rizika nebezpečného odpadu

Protažený tvar kotliny ve směru severovýchod-jihozápad určuje směr čtyř hlavních bajkalských větrů - podélnými jsou verchovik (vane převážně od severovýchodu; jeho severní složka, přicházející z údolí Verchnej Angary, se nazývá angara, východní složka, zvaná barguzin, se šíří ze stejnojmenného údolí) a kultuk (od jihozápadu až jihu, z údolí řeky Irkut), příčnými gornaja (nejsilnější vitr oblasti vanoucí převážně od severozápadu a vznikající při přechodu chladných vzdušných mas přes hřbety Primorský a Bajkalský; nejznámějším a nejrychlejším druhem tohoto větru je sarma (do 40 m/s) - přichází z údolí stejnojmenné řeky, v poryvech dosahuje rychlosti uragánu (60 m/s) a na jezeře vyvolává až šestimetrové vlny) a jižní a jihovýchodní šelonnik. Konvektivní a turbulentní mísení se dotýká horní vrstvy vody až do hloubky 250 m, hlouběji slábne.

Flora a fauna Bajkalu

V Bajkalu žije 2630 druhů a variet rostlin a živočichů, z nichž 2/3 jsou endemické. Toto bohatství a rozmanitost života je umožněno zejména vysokým obsahem kyslíku v jezerní vodě bez ohledu na hloubku. Z řas jsou velmi rozšířené rozsivky, z jednobuněčných živočichů zaujme asi 300 druhů infuzorií, vyskytuje se i mnoho různých druhů červů, měkkýšů, korýšů (blešivci) a jiných. Z padesáti druhů ryb jsou nejvýznamnější lososovité (bajkalský omul, lipan, síh, hlavatka sibiřská), největší rybou je jeseter, dlouhý až 180 cm a vážící 100-120 kg, a za rybu nejzajímavější je považována průzračná živorodá golomjanka, jejíž tělo obsahuje až 30 % tuku. Dále se zde objevuje mník, štika, hlubinná vranka aj. Ze savců žije v jezeře bajkalský tuleň, zde zvaný něrpa.

Rozsáhlá vodní plocha přitahuje rozmanité ptactvo - celkem se tu vyskytuje 236 ptačích druhů, z toho 29 druhů vodního ptactva (např. řada druhů kachen, racek, volavka popelavá, potáplice severní, husa, labuť). Bajkal je jedinečný mezi jezery tím, že zde ve velkých hloubkách rostou sladkovodní houby. Typickým porostem Přibajkalí je tajga. Nižší polohy zaujímá hlavně borovice a modřín daurský, vyšší smrk, jedle, limba a zakrslá borovice, které ještě výše střídají subalpské a alpské louky a horská tundra. Na jihu a v údolích řek se vyskytují břízy a osiky. Ozdobou zdejšího rostlinstva je sedm druhů pěnišníků, mezi nimiž převládá fialový pěnišník daurský.

Obydlené oblasti v okolí Bajkalu

U nejzápadnějšího výběžku Bajkalu leží město Sljudjanka (18 885 obyv.) a městečko Kultuk, na severním břehu jižní části jezera, při výtoku Angary, jsou situovány vesnice Listvjanka (1757 obyv.) a Bajkal, na břehu protilehlém se nachází Bajkalsk (14 416 obyv.), Vydrino, Tanchoj a Babuškin. Na severozápadním pobřeží ostrova Olchon leží vesnice Chužir, u jižní paty poloostrova Svatý Nos při ústí řeky Barguzin se nalézá Usť-Barguzin (7062 obyv.) a důležitými městy situovanými při severním břehu jezera jsou Severobajkalsk (25 465 obyv.) a Nižněangarsk.

Mezi hlavní hospodářské činnosti provozované na Bajkalu a v jeho okolí patří rybolov a zpracování ryb, těžba dřeva a jeho zpracování, stavba lodí, výroba stavebních hmot a stavebnictví. Postupně se rozvíjí i oblast cestovního ruchu. Ve městě Bajkalsk sídlí kontroverzní závod na výrobu celulózy a papíru. Na jezeře je rozvinutá lodní doprava a splavování dřeva. Osobní a nákladní lodě se obvykle pohybují po Bajkalu od června do září (výzkumné lodě od května do začátku ledna).

Pro spojení oblasti kolem Bajkalu s ostatními částmi Ruska má klíčový význam železnice. Podél jižního a části jihovýchodního břehu jezera vede Transsibiřská magistrála, nejdelší železniční trať na světě a hlavní dopravní tepna Ruska, na severu se jezera v krátkém úseku mezi Severobajkalskem a Nižněangarskem dotýká Bajkalsko-amurská magistrála (BAM). Spojení mezi Sljudjankou a vesnicí Bajkal zajišťuje Krugobajkalskaja železnaja doroga (Krugobajkalka), historická železniční trať, která vede podél části severního břehu Bajkalu.

Historie a ochrana Bajkalu

Poprvé je Bajkal písemně zmíněn v čínských pramenech z roku 110 př. n. l. (jako Bejchaj). V 6. až 8. století se na březích jezera rozvinula tzv. kurumčinská kultura, vytlačená mongolsky mluvícími kmeny během 10.-12. století. Do 12.-13. století Přibajkalí obýval národ Bargutů, nahrazený mongolskými Burjaty, kteří nejprve osídlili západní břeh a poté Zabajkalí. První informace o Bajkalu v ruských pramenech pocházejí z let 1640-41. První ruský oddíl kozáků, vedený Kurbatem Ivanovem, dosáhl Bajkalu v oblasti Malého moře roku 1643.

První vědecký popis Bajkalu pochází od D. G. Messeršmidta z let 1723-27. Expedice vedená akademikem Pallasem popisuje rybku golomjanku a bajkalského tuleně (1771-72). V roce 1773 sestavuje Alexej Puškarjov podrobnou mapu Bajkalu. Roku 1844 na jezero vypluly první parníky. Významnou roli ve výzkumu Bajkalu sehrálo založení Východosibiřského oddělení Ruského geografického ústavu (1851), které stálo v čele studia Sibiře a Přibajkalí. Známé jsou i práce B. Dybovského, I. Čerského, V. Godlevského a A. Čekanovského ze šedesátých let 19. století. Během silného zemětřesení došlo roku 1862 v severní části delty Selengy k poklesu souše o ploše 200 km² a ke vzniku zálivu Proval. V letech 1896 až 1902 sestavila hydrografická expedice pod vedením F. K. Driženka Atlas jezera Bajkal (31 listů). První chráněnou přírodní oblastí Přibajkalí se stala roku 1916 Barguzinská rezervace.

Původ současného názvu jezera není přesně stanoven. Nejčastěji jsou uváděny jako jeho zdroj tyto verze: Bajgal (jakutština - velká hluboká voda), Baj-Kul' (turkické jazyky - bohaté jezero), Bajgaal-Dalaj (mongolština - bohatý oheň) a Bej-Chaj (čínština - severní moře). První ruští průzkumníci Sibiře používali pro Bajkal evencký název Lamu (moře). Od druhé poloviny 17. Bajkal je přírodním klenotem celosvětového významu a není proto překvapením, že byl v roce 1996 zařazen na seznam přírodních památek světového dědictví UNESCO.

tags: #ruská #příroda #Bajkal #zajímavosti

Oblíbené příspěvky:

• Dopady devastace přírody
• Přehled vydávaných periodik Ringier Axel Springer CZ
• Leštěnka na nábytek
• Škody způsobené vlaky životnímu prostředí
• Rizikové faktory ohrožení plodu