Sekuritizace klimatické změny v České republice: Definice a kontext

Změny klimatu a jejich dopady představují výzvu pro řadu odvětví, včetně finančního sektoru. V roce 2019 schválily členské země EU Zelenou dohodu pro Evropu, ambiciózní plán zaměřený na dosažení klimatické neutrality do roku 2050. Tento plán mimo jiné zahrnuje závazek snížit emise skleníkových plynů alespoň o 55 % do roku 2030 ve srovnání s úrovní z roku 1990.

Přechod k uhlíkově neutrální ekonomice, který by měl vést k dosažení globálních klimatických cílů, s sebou však nese určité náklady. Tyto náklady nevyplývají pouze z přijímaných klimatických politik a regulací, ale také z potřeby technologických inovací a změn spotřebitelských preferencí.

V této souvislosti se naskýtá řada zásadních otázek: Jak si v oblasti přechodu na uhlíkově neutrální ekonomiku stojí česká ekonomika? Které sektory jsou nejvíce vystavené rizikům tohoto přechodu? Jaký dopad bude mít tranzitivní riziko na bankovní sektor? A máme dostatek informací, abychom dokázali na tyto otázky spolehlivě odpovědět a byli schopni podstupovaná rizika správně vyhodnotit?

Tranzitivní riziko a jeho hodnocení

Za klimatické riziko je označováno riziko jakéhokoliv negativního dopadu vyplývajícího z klimatických změn. Tranzitivní riziko má specifickou povahu, která ztěžuje jeho kvantifikaci, a dostupná data často postrádají potřebnou kvalitu i hloubku. V tomto blogu se blíže zaměříme na současné i budoucí zdroje těchto informací a nastíníme, jakým směrem se hodnocení tranzitivního rizika bude v nejbližších letech ubírat.

Ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi patří česká ekonomika mezi ty, které produkují spíše vyšší množství skleníkových plynů. Ze srovnání je patrné, že česká ekonomika má podobnou odvětvovou strukturu emisí jako některé další postkomunistické země s historicky vysokou závislostí na uhlí a těžkém průmyslu. Hlavním zdrojem emisí je sektor energetiky, který výrazně překračuje průměr EU.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Důležitým indikátorem, jak jednotlivá odvětví přispívají k emisím skleníkových plynů, je emisní efektivita. Vyjadřuje, kolik emisí připadá na jednotku produkce vyjádřenou hrubou přidanou hodnotou (HPH) sektoru. Vyšší emisní efektivita znamená, že daný subjekt dokáže vyprodukovat více s menším množstvím emisí, což ukazuje jeho udržitelnost.

Například v zemědělství dokázalo Německo při stejném objemu emisí vytvořit dvojnásobnou hrubou přidanou hodnotu oproti Polsku. V roce 2022 připadalo na odvětví těžby, elektřiny, vody a odpadů v ČR více než 50 mil. tun CO2e, což odpovídá necelým 4 kilotunám CO2e na milion eur HPH. To představuje dvakrát horší emisní efektivitu ve srovnání s Německem.

Zvýšení emisní efektivity je podstatné pro udržení dlouhodobé konkurenceschopnosti české ekonomiky. Jinými slovy pro její udržení budou podniky muset nejen snížit emise prostřednictvím technologických inovací a čistších zdrojů energie, ale také zvyšovat produktivitu a efektivněji využívat zdroje. Cílem je dosáhnout vyššího ekonomického výkonu při stejné nebo dokonce nižší úrovni emisí. Z tohoto pohledu představuje pro českou ekonomiku tranzitivní riziko výzvu.

Při úvahách o přechodu na emisně neutrální ekonomiku se pozornost logicky zaměřuje na sektory s vysokou produkcí emisí a nízkou emisní efektivitou. Na jedné straně jde o sektory s nízkou emisní efektivitou, například těžební průmysl, na druhé straně je třeba zmínit zpracovatelský průmysl, který je sice emisně relativně efektivní, ale vzhledem k celkovému objemu výroby generuje značné množství emisí.

Klimaticky relevantní sektory (CPRS)

Sektory nejvíce vystavené tranzitivnímu riziku jsou označovány jako klimaticky relevantní sektory (Climate Policy Relevant Sector, dále CPRS). Rozřazení ekonomických aktivit do klimaticky relevantních sektorů použili Battiston et al. (2017) k identifikaci sektorů nejvíce vystavených rizikům spojeným s klimatickou politikou. Zařazení sektoru mezi CPRS se obvykle provádí na základě posouzení tří kritérií: (1) jejich přímý a nepřímý příspěvek k celkovým emisím skleníkových plynů; (2) citlivost na klimatickou politiku, například riziko přesunu emisí do jiných zemí (tzv.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

Identifikace sektorů podle metodiky CPRS umožňuje vládám, finančním institucím a regulátorům lépe zaměřit své politiky, investice a alokaci kapitálu na sektory nejvíce citlivé na klimatické změny. Ačkoli jsou některé sektory univerzálně považovány za klimaticky relevantní, konkrétní zařazení závisí na struktuře každé ekonomiky.

Vysokou produkci přímých emisí v ČR vykazují doprava a skladování (H), zpracovatelský průmysl (C), stavebnictví (F) a velkoobchod s maloobchodem (G). Mezi emisně nejnáročnější odvětví pak v ČR patří výroba a rozvod elektřiny, plynu a tepla (D), těžba a dobývání (B), zásobování vodou a nakládání s odpady (E) a zemědělství (A). Na základě dostupných přímých emisí (tzv.

Pro komplexnější posouzení a přesnější klasifikaci podle metodiky CPRS je však kromě přímých emisí a emisní efektivity nutné získat i informace o nepřímých emisích z výrobních řetězců a schopnosti firem přizpůsobit se klimatickým rizikům.

Dostupnost informací pro hodnocení klimatického rizika

V reakci na nízkou kvalitu a značnou heterogenitu informací o vlivu zejména nefinančních podniků na klima byla v roce 2022 přijata Směrnice o podávání zpráv o udržitelnosti podniků (CSRD, Corporate Sustainability Reporting Directive). Směrnice 2022/2464 ze dne 14. prosince 2022 nabyla účinnosti 5. ledna 2023. K transpozici směrnice CSRD do českého právního řádu došlo zatím částečně prostřednictvím zákona č. 349/2023 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s konsolidací veřejných rozpočtů, který ve vztahu k transpozici směrnice CSRD provedl změny zákona o účetnictví a změny zákona o podnikání na kapitálovém trhu a zavedl povinnost vyhotovovat zprávu o udržitelnosti resp. konsolidovanou zprávu o udržitelnosti ve vztahu k velkým podnikům veřejného zájmu s více jak 500 zaměstnanci.

Ta zavádí nové požadavky na zveřejňování transparentních a relevantních informací v oblasti klimatického rizika, přičemž klade důraz na dostatečnou kvalitu dat a jejich srovnatelnost napříč zeměmi EU. Směrnice rovněž požaduje strojovou čitelnost zveřejňovaných údajů, což usnadní jejich zpracování a analýzu. Dále zavádí také povinný audit zveřejňovaných informací, který zajistí vyšší spolehlivost a omezí riziko klamavé prezentace ekologičnosti, tzv. Směrnice se opírá o Standardy EU pro vykazování udržitelného rozvoje (ESRS), které obsahují přesné definice ukazatelů a specifikují metody měření, jež společnosti musí při vykazování informací o udržitelnosti využívat. Požadavky jsou rozděleny na obecné a tematické standardy pokrývající tři oblasti udržitelnosti: environmentální (E, environment), sociální (S, social) a řízení podniku (G, governance), tedy tzv.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

Povinnost zveřejňovat zprávy o udržitelnosti podle směrnice CSRD bude nabíhat postupně, a to podle typu společnosti a její velikosti. Hlavními kritérii pro určení povinnosti zveřejňovat informace o udržitelnosti budou velikost účetní jednotky (objem bilance, obrat a počet zaměstnanců). Společnosti budou muset zveřejňovat informace o své udržitelnosti prostřednictvím zpráv o udržitelnosti, které budou obsahovat nejen cíle v oblasti udržitelnosti, ale také klíčové ukazatele výkonnosti (KPI). V případě, že je společnost součástí většího konsolidačního celku, je z této povinnosti vyňata za podmínky, že tyto informace budou zahrnuty v konsolidované zprávě o udržitelnosti jejího konsolidačního celku a společnost o této skutečnosti informuje ve své výroční zprávě.

Očekávaný dopad směrnice CSRD

Přesný počet podniků dotčených novou vykazovací povinností není možné předem stanovit, ale lze provést rámcový odhad. První skupina, která začne vykazovat nejdříve, zahrnuje především banky a velké podniky emitující investiční cenné papíry přijaté k obchodování na evropském regulovaném trhu, které mají více než 500 zaměstnanců a splňují hraniční kritéria pro velké jednotky nebo skupiny. Druhá skupina, v ČR početně největší, zahrnuje hlavně firmy ze zpracovatelského průmyslu.

Pro lepší představu o vlivu směrnice CSRD na domácí ekonomiku uvádíme odhad podílu dotčených podniků na hrubé přidané hodnotě (HPH) a na zaměstnanosti v klimaticky relevantních sektorech. V sektorech těžby, zpracovatelského průmyslu, dopravy a zpracování vody a odpadů budou vykazovat podniky, které tvoří přibližně 30-40 % hrubého přidané hodnoty těchto odvětví. Pokud jde o zaměstnanost, největší pokrytí reporty bude v těžebním průmyslu a energetice, což jsou dva sektory, které jsou vysoce citlivé na tranzitivní riziko. Naopak odvětví stavebnictví a zemědělství, kde převažují menší firmy, vykazují nejnižší pokrytí jak z pohledu HPH, tak zaměstnanosti.

Otevřenou otázkou zůstává, jaký může mít směrnice CSRD nepřímý vliv na další společnosti v hodnotovém řetězci, které samy nemají povinnost zveřejňovat informace o klimatickém riziku. Podobně jako ve většině EU zemí jsou banky v ČR hlavním zdrojem financování reálné ekonomiky. V roce 2023 tvořily úvěry nefinančním podnikům přibližně 28 % z celkového objemu úvěrů poskytnutých bankovním sektorem, což představuje zhruba 36 % HDP.

V roce 2023 dosáhly úvěry pro klimaticky relevantní sektory celkového objemu 715 mld. Kč, z čehož 305 mld. Kč bylo poskytnuto podnikům podléhajícím směrnici CSRD. Bankovní sektor tak získá podrobnější a přesnější informace pro téměř polovinu svých expozic z klimaticky relevantních sektorů. To posílí jeho schopnost hodnotit klimatické riziko a mj. také přispěje ke kvalitnějšímu řízení úvěrových rizik.

Výzvou pro banky bude hodnocení klimatického rizika v sektorech zemědělství (úvěry ve výši 59 mld. Kč, 3 % vykazujících subjektů dle CSRD) a stavebnictví (55 mld. Kč, 9 %), kde je podíl subjektů s vykazovací povinností nízký (Graf 9). V odvětvích zpracovatelského průmyslu a obchodu zůstane informačně nepokryto úvěrové portfolio v relativně významné hodnotě 120 mld. Kč (resp. 116 mld. Kč), přestože subjekty s vykazovací povinností tvoří 52, resp. 44 % podíl na celkovém objemu úvěrů. Informace budou chybět především od malých a středních podniků.

Směrnice CSRD zvyšuje nároky na subjekty v oblasti povinného zveřejňování informací. I když nejistota spojená s klimatickými změnami zůstane nadále významná vzhledem k jejich komplexnímu a globálnímu charakteru, nově dostupná data umožní finančním institucím lépe porozumět souvisejícím rizikům a účinněji je řídit. Klimatické riziko se tak vedle tradičních finančních rizik stává nedílnou součástí systému řízení rizik.

Z pohledu tržního rizika mohou klimatické změny ovlivnit ceny finančních aktiv, vývoj trhů a volatilitu. V případě úvěrového rizika banky již nyní vyhodnocují, jak mohou fyzická rizika, jako jsou například povodně, mrazy či sucha, ovlivnit schopnost klientů splácet úvěry. Banky předpokládají, že pro hodnocení klimatických rizik budou využívat pokročilé nástroje, jako jsou citlivostní analýzy a zátěžové testy s využitím různých scénářů, které jim umožní lépe odhadnout dopady různých klimatických událostí a tranzitivních scénářů na jejich úvěrové portfolio.

Kromě sledování dat o emisích bude nezbytné analyzovat také plány a strategie podniků pro přechod na uhlíkově neutrální ekonomiku. Tyto plány budou klíčové pro posouzení, zda jejich obchodní modely zůstanou životaschopné. České národní bance umožní nová data lépe analyzovat klimatická rizika zejména v bilancích bank a jejich možné důsledky pro celkovou finanční stabilitu v ČR. Směrnice CSRD v tomto kontextu přináší možnost posunu od analýz na úrovni celých odvětví směrem k detailnějším a přesnějším datům za jednotlivé nefinanční podniky. Tato data budou využívána v rámci pravidelných ročních hodnocení úvěrových institucí (SREP) a zpřesní také zátěžové testy odolnosti finančních institucí.

Evropské strukturální a investiční fondy (ESI fondy)

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) č. ze dne 17. o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu a o zrušení nařízení Rady (ES) č. Toto nařízení stanoví obecná pravidla použitelná na Evropský fond pro regionální rozvoj (EFRR), Evropský sociální fond (ESF), Fond soudržnosti, Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova (EZFRV) a Evropský námořní a rybářský fond (ENRF), které provádí svou činnost ve společném rámci (dále jen „evropské strukturální a investiční fondy“ či "fondy ESI"). Stanoví rovněž ustanovení nezbytná k zajištění účinnosti fondů ESI a jejich koordinace mezi sebou i s dalšími nástroji Unie.

Pravidla stanovená v tomto nařízení se použijí, aniž je dotčeno nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. nařízení (EU) č. nařízení (EU) č. nařízení (EU) č. nařízení (EU) č. nařízení (EU) č. Část druhá tohoto nařízení se použije na všechny fondy ESI, v výjimkou případů, kdy umožňuje výslovně se od ní odchýlit Část třetí tohoto nařízení stanoví doplňující pravidla k části druhé, která se použijí na fondy nebo na fondy a ENRF, a může výslovně umožnit se od ní odchýlit v dotyčných nařízeních pro dané fondy. Nařízení pro dané fondy mohou stanovit doplňující pravidla k části druhé tohoto nařízení pro fondy ESI, k části třetí tohoto nařízení pro fondy a k části čtvrté tohoto nařízení pro fondy a ENRF. Doplňující pravidla v nařízeních pro dané fondy nesmí být v rozporu s částí druhou, třetí a čtvrtou tohoto nařízení.

Fondy ESI poskytují prostřednictvím víceletých programů podporu, která doplňuje celostátní, regionální a místní zásahy, za účelem splnění strategie Unie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění a zvláštních úkolů stanovených pro jednotlivé fondy v souladu s jejich cíli vycházejícími ze Smlouvy, včetně hospodářské, sociální a územní soudržnosti, při zohlednění příslušných integrovaných hlavních směrů strategie Evropa 2020 a příslušných doporučení pro jednotlivé země přijatých podle s čl. 121 odst. 2 Smlouvy o fungování EU a příslušných doporučení Rady přijatých podle s čl. 148 odst. 7.

Cíle fondů ESI jsou sledovány v souladu se zásadou udržitelného rozvoje a prosazováním cíle Unie zachovat a chránit životní prostředí a zlepšovat jeho kvalitu, jak je stanoveno v článku 11 a čl. 191 odst. Členské státy a Komise při přípravě a provádění dohod o partnerství a programů zajistí podporu požadavků na ochranu životního prostředí, účinného využívání zdrojů, opatření ke zmírňování změny klimatu a přizpůsobení se této změně, biologické rozmanitosti, odolnosti proti katastrofám a předcházení rizikům. Členské státy poskytují informace o podpoře plnění cílů v oblasti změny klimatu s použitím metodiky založené na kategoriích zásahů, oblastech zájmu nebo opatřeních, v závislosti na daném fondu ESI.

Touto metodikou je přidělení specifického koeficientu podpoře poskytované v rámci fondů ESI, který odráží rozsah, v jakém tato podpora přispívá k plnění cílů v oblasti zmírňování změny klimatu a přizpůsobování se této změně. Přidělený specifický koeficient se rozlišuje na základě toho, zda daná podpora přispívá k těmto cílům v oblasti změny klimatu významným, nebo skromným způsobem. Pokud daná podpora k těmto cílům nepřispívá nebo pouze bezvýznamně, je jí přidělen nulový koeficient. V případě EFRR, ESF a Fondu soudržnosti jsou koeficienty přiděleny kategoriím zásahů stanoveným v rámci nomenklatury přijaté Komisí. Komise prostřednictvím prováděcího aktu stanoví jednotné podmínky pro uplatňování této metodiky uvedené v druhém pododstavci pro každý z fondů ESI. Prováděcí akt se přijímá přezkumným postupem podle čl. 150 odst.

Členské státy v souladu s pravidly pro daný fond soustředí podporu na zásahy, jež mají pro strategii Unie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění největší přidanou hodnotu, přičemž berou v potaz hlavní územní problémy různých typů území v souladu se SSR, případně problémy zjištěné v národním programu reforem, příslušná doporučení pro jednotlivé země podle čl. 121 odst. 2 Smlouvy o fungování EU a příslušná doporučení Rady přijatá podle čl. 148 odst. 4 Smlouvy o fungování EU.

Dohoda o partnerství uvádí přehled posouzení toho, jak jsou plněny použitelné předběžné podmínky na vnitrostátní úrovni, a u podmínek, které podle posouzení uvedeného v odstavci 1 nejsou plněny ke dni předložení dohody o partnerství, opatření, jež je nutno přijmout, odpovědné orgány a harmonogram provádění těchto opatření. Každý program uvádí, které předběžné podmínky stanovené v příslušných pravidlech pro daný fond a obecné předběžné podmínky stanovené v příloze XI části II jsou použitelné pro program a které z nich jsou podle posouzení uvedeného v odstavci 2 splněny ke dni předložení dohody o partnerství a programů.

Členské státy tyto předběžné podmínky splní nejpozději do 31. prosince 2016 a jejich splnění oznámí nejpozději ve výroční zprávě o provádění v roce 2017 v souladu s čl. 50 odst. 3 nebo ve zprávě o pokroku v roce 2017 v souladu s čl. 52 odst. 2 písm.

tags: #sekuritizace #klimatické #změny #definice #ČR

Oblíbené příspěvky:

• Školy v přírodě a zotavovací akce dle KHS Liberec
• Co je terciární recyklace plexiskla
• Třídění odpadu s košem DUO
• Zahradní kompostování
• Znečištění ovzduší a COVID-19