Historie ulic a míst Starého Města pražského

Jména ulic, která ohraničují Staré Město pražské přibližně v místech, kudy vedly staroměstské hradby, byla vybrána s ohledem na historii. Revoluční (pojem se rovněž vztahuje k událostem 28. října 1918), ulice 28. října, Národní, následuje most Legií a za řekou ulice Vítězná.

Ulice 28. října

Ulice 28. října má v uliční síti města svou logiku. Je tvořena pěší zónou mezi Národní třídou a Václavským náměstím u Můstku. Ve středověku vedla těmito místy hradba, příkop a cesta kolem Starého Města. Se vznikem Nového Města v r. 1348 ztrácely hradby svůj přímý obranný charakter, z cesty na hranici Starého a Nového Města se v 17. nebo v 18. století stal Ovocný trh. V 19. století vznikla zde Ovocná ulice.

Alšovo nábřeží

Je ohraničeno Platnéřskou ulicí a po proudu Vltavy ulicí Na Rejdišti, což odpovídá nejstaršímu pojmenování tohoto rozsáhlého prostranství. Ve středověku vedla tudy při Vltavě jednoduchá hradba, která vedla od kláštera křižovníků u Karlova mostu, Valentinskou ulicí směřovala k řece a k pobřeží na Františku. Mikoláš Aleš (1852 - 1913), český malíř. Alšovo jméno nese nábřeží proto, že zde od r. 1885 působila malířská akademie, dnes Vysoká škola uměleckoprůmyslová. Alšovo od r. 1919. Akademie měla od r. Václav Vladivoj Tomek v Dějepisu města Prahy (1885) píše na základě zápisů nejstarší městské knihy, že poblíž kostela sv. Valentina (kostel stával na nároží ulice Valentinské a Kaprovy, zbořen za Josefa II.), Na Rejdišti, prodávalo se dříví a až do roku 1339 skladován byl městský odpad. Na základě plánů města od Leopolda Hergeta (1791) a Josefa Jüttnera (1811) lze usuzovat, že dnešní Alšovo nábřeží bylo kolem roku 1840 téměř pusté. A přece právě tudy vedlo živé spojení s protějším malostranským břehem. K brodu u řeky vedla cesta od Ungeltu, Staroměstakého náměstí a Kaprovou ulicí k brodu, za řekou pokračovala cesta k Pražskému hradu. Později vedl přes řeku dřevěný most, v minulém století byla vybudována železná řetězová lávka (1868), pak v letech 1911 - 1914 překlenul řeku dnešní Mánesův most. Ale dávno před vybudováním mostu a lávky existoval u brodu přívoz, o němž víme, že byl při osadě sv. Petra v Rybářích, poblíž osady Na Písku (Klárov). V roce 1660 usnesl se sněm, aby zde byla vystavěna městská jízdárna. Jízdárna stávala za domem čp. 85/2, kterému se říkalo Na prádle, neboť bydleli v něm koželuhové a máchali zde kůže. V témže domě byla koncem 18. století záchranná stanice pro tonoucí. Starobylý dům poznáme podle okolního vyvýšeného terénu, nově vybudované nábřeží dům o několik metrů převyšuje. Tato vzácná barokní památka je zastrčena za budovami škol směrem ke klášteru křižovníků. Ve štítu je ozdobena sochou sv. Jana Nepomuckého. Dnes obytný dům. Nejvýznamnější budovou na nábřeží je Dům umělců - Rudolfinum s Dvořákovou koncertní síní a s výstavními místnostmi Národní galerie.

Anenská ulice a Anenské náměstí

Úzká ulička spojuje ulici Liliovou s Novotného lávkou u Karlova mostu. Klášter sv. Anny řádu dominikánek existoval zde od r. 1313 do r. Převážná část ulice vede kolem severní části Anežského areálu, v místech Anenského náměstí se rozšiřuje a pokračuje k Smetanovu nábřeží. Z uličky je možné vidět unikátní gotický dřevěný krov. Všude v okolí kláštera říkalo se U sv. Anny. Klášter řádu dominikánek vznikl v r. 1313 na místě starší templářské komendy - opevněného místa, která se zde soustřeďovala kolem kostela sv. Vavřince. Asi od 16. století užívá se názvu podle sv. Anny jen pro náměstí a přilehlou ulici. Název je odvozen od kláštera sv. Anny, jenž v těchto místech existoval od r. 1313 do r.

Malé prostranství před kostelem a klášterem svaté Anny nebylo v minulosti dokonce ani za náměstí považováno, bylo počítáno za rozšířenou Anenskou ulici nebo nazýváno Anenským pláckem. Nápis na zdi domu Anenského náměstí proti hlavnímu vchodu do klášterního areálu je ukázkou, jak byly v Praze značeny ulice a prostranství: Anna =, Náměstí / platz., u S. Anny / 188, 203, 209, bis 211. Označení pochází ze 70. nebo 80. let 18. století. Gotický kostel sv. Anny i klášterní budovy řádu dominikánek, které do Starého Města přesídlily z Újezdu na Smíchově, aby zde pokračovaly při výchově mladých dívek, byly vybudovány ve 14. století za Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV. Dominikánky tak získaly místo dávno již před nimi obývané. V počátcích města byl zde patrně dvorec, jehož dřevěné stavby se seskupovaly kolem kostelíka svatého Vavřince. Nejstarší archeologické nálezy z této lokality vypovídají o primitivních pecích na výrobu železa. Možná proto byla románská rotunda zasvěcena sv. Vavřinci, neboť tento světec zemřel mučednickou smrtí na železném roštu. Z Neplachovy kroniky se dozvídáme, že za vlády Václava I. (1203 - 1253) bylo v Praze vybudováno několik klášterů, mezi nimiž je jmenován i klášter templářů u svatého Vavřince.

Čtěte také: Kladenská skládka: Vše, co potřebujete vědět

Templáři se usadili na Starém Městě při rotundě svatého Vavřince někdy kolem roku 1230 a začali stavět klášter, jenž se částečně zachoval v pozdější stavbě dominikánek. Řád templářů byl v roce 1312 za Jana Lucemburského zrušen a klášter i kostel získali johanité. Od nich v roce 1313 koupily budovy dominikánky. Řád dominikánek přebýval zde až do roku 1782, kdy byl jejich klášter císařem Josefem II. zrušen. Klášter byl přeměněn v tiskárnu, z kostela se stalo skladiště papíru. V klášteře svaté Anny na Anenském náměstí bydlel Václav Hájek z Libočan. Je zde pochován. Václav Hájek z Libočan, děkan na Karlštejně, kazatel u sv.Tomáše na Malé Straně, autor velmi čtené a oblíbené Kroniky české (1541), vypravuje k roku 927 o druhém kostele, který nechal postavit kníže Václav „k poctivosti Bohu a svatému Vavřinci, mučedníku božímu v Starém Městě pražském, tu, kdež nyní je klášter svaté Anny.“ Archeologický průzkum z roku 1956 existenci rotundy, k níž templáři ve 13. století přistavovali, potvrdil. Kostel a klášter svaté Anny je pozoruhodný i tím, že jako jeden z mála v Praze zůstal ušetřen před vášnivými husity. Pověst praví, že kostel zachránily příbuzenské svazky mezi zbožnou jeptiškou a hejtmanem Janem Žižkou.

Po zrušení kláštera v roce 1782 byly budovy nějaký čas obývány pražskou chudinou, až celý objekt koupil obchodník s vínem Jan Jiří Tichý. Od roku 1795 staly se budovy majetkem Jana Ferdinanda ze Schönfeldu, který zde zřídil tiskárnu, nakladatelství a knihkupectví. Vycházely zde také c. k. Schönfeldovy poštovské noviny, které slavily čtenářský úspěch zejména díky vynikajícím redaktorům, jimiž byli Václav Matěj Kramerius, první český novinář, a po něm Václav Thám a Josef Linda. Když Schönfeld přesídlil do Vídně, získala podnik rodina Haaseových, jíž se podařilo vybudovat největší tiskárnu v celém Rakousku. Od roku 1830 vycházel zde německý deník Bohemia, v němž začínal novinářskou kariéru před 1. světovou válkou mladý reportér Egon Ervin Kisch. Tady vyšly jeho první reportáže: Z pražských ulic a nocí a Pražské děti. V roce 1919 tiskla Haaseova tiskárna první československé peníze, jednokorunové bankovky. Na tuto tradici navazovali pak naši významní výtvarníci - Alfons Mucha, Max Švabinský a Karel Svolinský. Po 2. světové válce převzal tiskárny národní podnik Svoboda a vytrval na místě až do roku 1982, kdy celý objekt získalo Národní divadlo, jehož stará budova musela být rekonstruována. V této souvislosti vypracoval ing. arch.

Anežská ulice a Anežský klášter

Blahoslavená Anežka Česká, od roku 1990 svatá, dcera krále Přemysla Otakara I. a sestra krále Václava I., založila v r. 1234 v těchto místech klášter klarisek sv. Vede od Haštalského náměstí k Anežskému areálu Na Františku. Ulice nese jméno po Anežce České až od roku 1870, přestože klášter, jehož první představenou od založení v roce 1234 Anežka Česká byla, působil jistě významně na celé okolí. Při ženském klášteru byl současně založen i mužský klášter františkánů, kteří pečovali o duchovní správu sester klarisek. Za husitských bouří byl klášter opuštěn. V roce 1556 usadili se zde dominikáni, kteří uvolnili místo jezuitům u Karlova mostu, v roce 1626 usadili se pak dominikáni u sv. Jiljí. Klarisky se do Anežského kláštera vrátily z Panenského Týnce v roce 1626 a žily zde pak až do zrušení kláštera v roce 1782. Nemovitý i movitý majetek kláštera byl rozprodán, z budov utvořena skladiště. Kolem roku 1820 hrálo se v bývalém refektáři ochotnické divadlo. V roce 1892 byla založena Jednota pro obnovu kláštera blahoslavené Anežky, avšak k celkové rekonstrukci areálu došlo až v 80. letech 20. století. Areál slouží jako výstavní prostory Národní galerie, jsou zde pořádány koncerty, přednášky a literární pořady. Jsou zde uchovány hroby některých přemyslovských panovníků i archeologické nálezy, které byly objeveny při rekonsrukci. Anežský klášter patří od roku 1978 mezi národní kulturní památky.

Bartolomějská ulice

Název je odvozen od kostela sv. Nejstarší název Benátská získala ulice od chudé čtvrti v těchto místech a podle stejnojmenného vykřičeného domu Benátky. Od konce 14. století do počátku 18. století nesla jméno V Jeruzalémě nebo Jeruzalémská, protože právě na místě veřejného domu založil Husův předchůdce Jan Milíč z Kroměříže ( + 1374) roku 1372 Nový Jeruzalém, školu kazatelů a útočiště kajících se žen. Dnes jsou ve stejných místech budovy policie. Po Milíčově smrti získali místo cisterciáci. Středem Jeruzaléma byla kaple Máří Magdalény, kolem níž byly ubytovány kajícnice i kněží. Po roce 1660 vybudovali zde jezuité konvikt, internát pro bohaté šlechtické synky. Rozsáhlý objekt sahá až do sousední ulice, která je po něm pojmenována Konviktskou. V té době říká se dnešní ulici Bartolomějské Horní Konviktská, od 2. poloviny 18. století platí dnešní název Bartolomějská. Když byl roku 1773 za Josefa II. jezuitský řád zrušen, sloužil konvikt jako tiskárna, skladiště i jako koncertní a společenský sál. 1798 vystoupil zde Ludvig van Beethoven, v roce 1830 byla zde varhanická škola, na níž studoval Antonín Dvořák. V roce 1840 konal se zde první český veřejný ples, událost národního obrození, 1862 tančila se zde první Česká beseda, jejím iniciátorem byl mladý Jan Neruda. O rok později vystupoval zde Richard Wagner. Po roce 1945 bylo zde umístěno studio loutkového filmu, které proslavil malíř a režisér Jiří Trnka (1912 - 1969). Na stavbě kostela sv. Bartoloměje, který při konviktu v letech 1726 - 1731 vystavěli jezuité, se významně podílel Kilian Ignác Dientzenhofer (1689 - 1751). V letech 1773 - 1854 byl kostel zrušen a obnoven pak jako řádový kostel Kongregace Šedivých sester, které se uvolily k ošetřování nemocných. V roce 1989 získal řád Šedivých sester klášter, konvikt a kostel zpět do svého vlastnictví. Dnes je v objektu mezinárodní penzión Unitas a z Konviktské vede vchod do Konvikt clubu. Dientzenhoferova unikátní stavba kostela, jejíž průčelí je obráceno do dvora, je opravována z prostředků nadace anglického královského šlechtice prince Charlese. Svou architekturou je zajímavý dům čp. 309/13, který je od vlastní ulice oddělen úzkou Průchodní uličkou, která vede na Betlémské náměstí. V domě zemřel v roce 1924 pražský primátor a první starosta České obce sokolské dr.

Barvířská ulice

Ulice jmenuje se po řemeslnících, kteří barvili kůže, plátna a látky při vltavském břehu. Spojuje Petrské náměstí s nábřežím Ludvíka Svobody.

Čtěte také: Kvalita dřeva a skladování

Benediktská ulice

Kostel sv. Benedikta byl vystavěn někdy ve 30. letech 13. století na rohu dnešních ulic Revoluční a Králodvorské.

Masná ulice

Ulice se napojuje na Masnou, v polovině láme se téměř do pravého úhlu a ústí do Dlouhé. Původní název těchto míst byl Za masnými krámy. Řeznické krámy stávaly v nedaleké Masné ulici ještě na začátku 20. století. Od r. Dům Umělecké besedy (čp. 487).

Betlémská ulice a Betlémské náměstí

Krátká ulice kolmo vychází z Říční, zatáčí se v pravém úhlu směrem k Vltavě a vstupuje do ulice Všehrdovy. Ulici dala jméno Betlémská kaple, jejíž počátky vztahují se k roku 1391. Největší význam sehrála v době husitské, kdy v kapli kázal mistr Jan Hus. Vede z Betlémského náměstí k ulici Karoliny Světlé, kterou kolmo křižuje, a pokračuje k Smetanovu nábřeží. Původně se jmenovala ulice Svatého Ondřeje podle kostela sv. Ondřeje, jenž byl zrušen koncem 18. století. Západní část jmenovala se Boršov podle románského dvorce, při Vltavě říkalo se ulici Dolní Solní podle solnice, která zde byla od 17. století do roku 1832, nebo také Přívozní, neboť směřovala k přívozu u Vltavy. Od konce 18.

V místě dnešního Betlémského náměstí byl kostel Filipa a Jakuba a hřbitov, kolem něhož vedla ulice, jíž se říkalo U Filipa a Jakuba. Ze zrušeného hřbitova vzniklo v 18. století náměstí a ujalo se jméno podle Betlémské kaple - Betlémské náměstí. Betlémská kaple se stala na počátku 15. Kázání odtud však pronikala do celé země i daleko za hranice. Byla vybudována Janem z Milheimu, dvořanem krále Václava IV., a kramářem Křížem pro česká kázání. Od roku 1402 do roku 1412 stala se kaple působištěm mistra Jana Husa, jenž zde kázal až sedmkrát denně. Kaple pojala i tři tisíce posluchačů. Za Josefa II. byla zrušena. Dlažba a sloupky před dnešní kaplí naznačují, kam až sahal kostelní hřbitov (zrušen 1786), kde byl pohřben přítel a pokračovatel mistra Jana Husa, univerzitní mistr Jakoubek ze Stříbra (+ 1429).

Ulice 17. listopadu

17. Připomíná perzekuci českých studentů za okupace v letech 1939 - 1945. 17. Dlouho neměla ulice jméno, od 16. st. nesla název Sanytrová ( sanytr, jinak ledek, sloužil k výrobě střelného prachu). V 16. - 18. st. dařilo se zde tomuto řemeslu. Pobřeží řeky bylo zbrázděno jámami, bazény a krechty, proto se zde říkalo od l. pol. 19. st. do r. 1870 také V krechtách nebo Na krechtách. Od r. 1945 došlo k rozdělení ulice: od Pařížské k Dušní Sanytrová, druhá část ulice od Pařížské k náměstí Jana Palacha nesla název 17. listopadu. Sanytrovou ulici a kdysi Jánské náměstí, které se rozkládalo mezi ulicemi Břehovou a Dušní (podle legendy bylo v těchto místech vyneseno na břeh Vltavou umučené tělo Jana Nepomuckého, jenž byl svržen z Karlova mostu v roce 1393, odtud Jánské náměstí), přejmenoval úřad v roce 1960 na náměstí Curieových. Plocha náměstí zabrala i část Pařížské ulice. Ulice je rovnoběžná s Alšovým a Dvořákovým nábřežím a její terén se od nábřeží v minulosti asi příliš nelišil. Podle Josefa Svátka i podle Jiřího Čarka byl v místech Uměleckoprůmyslového muzea dům kata Jana Mydláře. Spisovatel Géza Včelička však tvrdí, že mistr Mydlář bydlil v domě U Sobotků, jenž stával ještě v roce 1946 na Františku. Až když byly břehy Vltavy i zde zpevněny kamenným nábřežím, začaly se od Uměleckoprůmyslové školy až k Pařížské třídě řadit významné školy a instituce: filozofická fakulta UK (čp. 1/2), konzervatoř ČVUT, Uměleckoprůmyslové muzeum a právnická fakulta UK. Uměleckoprůmyslové muzeum (čp. 2/4) bylo založeno v roce 1885 a postupně zřizováno v samostatné budově, kterou navrhl architekt Josef Schulz. Stavba probíhala v letech 1897 - 1901. Muzeum uchovává cenné sbírky o vývoji uměleckého řemesla, velmi vzácné jsou sbírky skla, keramiky a truhlářství. V budově je umístěna i rozsáhlá knihovna a studovna. Budova muzea vytváří výraznou dominantu v ulici a spolu s okolními stavbami dodává celému prostoru majestátní atmosféru. Stavba muzea zabrala část Starého židovského hřbitova, jenž byl v roce 1911 zčásti ohražen zdí ( arch.

Čtěte také: Slzí Plačice: Co skrývá tato skladba?

tags: #skládka #průmyslového #odpadu #Hradčany #historie

Oblíbené příspěvky:

• Recyklace v ČR: Co se s odpadem děje dál?
• Grayův čítač
• Přečtěte si recenzi filmu "Mezi odpady"
• Životní prostředí a skládky
• Malý dům