Sierra Nevada: Klenot španělské přírody

Sierra Nevada je pohoří v Andalusii na jihu Španělska, z části leží v provincii Granada a z části v provincii Almería. V roce 1986 bylo pohoří vyhlášeno jako biosférická rezervace UNESCO a v roce 1999 část území jako národní park.

Pohoří Sierra Nevada se překvapivě tyčí v rozpálené Andalusii, nedaleko od proslulého města Granada a sotva hodinu jízdy od přeplněného pobřeží Costa del Sol. Se svými vrcholy přesahujícími výšku 3.000 m je Sierra Nevada vyhledávaným cílem horolezců, vysokohorských turistů a v zimě i lyžařů.

Základní informace

Sierra Nevada je po Alpách nejvyšší pohoří v západní Evropě, vrchol Mulhacén (3479 m), je pak nejvyšším v celém kontinentálním Španělsku. Pohoří nese pro rozpálenou Andalusii logický název, který ve španělštině znamená „sněžné hory“.

Sierra Nevada, shared between Granada and Almería, is a natural space in Andalusia with a national and natural park that extends from the Alpujarra to the Valle de Lecrín. It stands out for its rich biodiversity, with endemic flora such as the estrella de las nieves and fauna like the Iberian ibex.

V podhůří se nachází město Granada a poněkud dále města Málaga a Almería. Na západním svahu hory Veleta je lyžařský areál, nejjižnější v Evropě a nejvýše položený na území Španělska.

Čtěte také: Možnosti likvidace odpadu ve školních jídelnách

Klima a vegetace

Horká léta a mírné zimy způsobené středomořským klimatem se objevují především v údolích na jižních svazích masivu Las Alpujarras. Severní stráně jsou vyprahlé, téměř polopouští. Vlhký vzduch od Středozemního moře se přes Sierru Nevadu nedostane.

Ve výškách 3000 m a výše se drží sněhová pokrývka od konce října do poloviny května, při obzvláště tuhých zimách až do července. Rozdíly teplot mezi nejvyššími vrcholy a nížinou dosahují i 25 °C.

V nejnižších pásmech, především v masivu Las Alpujarras, byly v 19. století lesní porosty masivně káceny kvůli výrobě dřevěného uhlí. Opuštění vinic a půda, která neobděláváním nebyla schopna zadržovat vláhu, degradovala oblast v jakousi polopoušť.

Na uměle zavlažovaných půdách a v údolích řek vidíme pěstovat zejména olivy, bavlnu, citrusy a jiné subtropické rostliny. Hojně pěstované jsou tu také fíkovníky a mandloně. V údolích rostou na mnoha místech topoly. Severní svahy pohoří jsou porostlé vyprahlými borovými lesy.

Zdejší montánní pásmo se rozkládá ve výškách od 1200 do 2000 m. Převládající dřevinou je zde kaštanovník setý nebo dub. Od 1500 m rostou nízké a skoro bezlisté pichlavé xerofyty (kozinec, kručinka chlupatá a jiné). Lesy ve výšce kolem 1600 m jsou zastoupeny dubem. Od 2000 m se nachází alpinské pásmo se zakrslými dřevinami a keři jako je jalovec, písečnice aj.

Čtěte také: Příroda a Zeměpis v Školním Atlasu ČR

Z několika druhů trav je nejčastější kostřava. Ve výšce 2800 m rostou na loukách např. fialky (Viola nevadensis) či jitrocel. Rostliny - skalničky ve výškách přes 3000 m jsou bohatě reprezentovány druhy jako jsou pryskyřník, lomikámen, horská lnice atd.

Geologie a hydrologie

Pohoří je složeno z krystalických břidlic, v nižších částech z pískovců. V některých oblastech vystupují na povrch vápence a dolomity. Nejvyšší vrchol Mulhacén nesl donedávna malý ledovec, památku nejjižnějšího čtvrtohorního zalednění v Evropě.

Uprostřed horského pásma Sierra Nevada se táhne od jihozápadu k severovýchodu hřeben. Na jižní straně se nachází několik dlouhých a přímých říčních údolí vedoucích k jihozápadu, oddělených dílčími hřebeny, které padají až do vyhlášené oblasti Las Alpujarras. Ze severní strany Alcazaby a Mulhacénu odvádí vodu řeka Río Genil, svahy jsou zde podstatně strmější, údolí mají méně pravidelnou orientaci.

Ve vyšších polohách je vody jen málo. Jedinou výjimkou je údolí Cañada de Siete Lagunas pod nejvyšším vrcholem Mulhacénu. Zde se nalézá soustava několika ples ze kterých vytéká malý potůček počase ústící do Río Trevélez. Na opačné, západní straně Mulhacénu jsou další dvě jezírka - Laguna de la Caldera a Laguna de Río Seco u Mendézovy chaty. Na severu hory je menší pleso Laguna de la Mosca.

Fauna

V masivu Sierra Nevada se nacházejí různé druhy ptactva. Zastoupení zde mají jak středomořské tak severoafrické druhy, pro které je ovšem většinou moře nepřekonatelnou překážkou. Výjimkou jsou dobří letci. Do severoafrické fauny patří zejména hmyz (např. střevlíček).

Čtěte také: České projekty pro čistší vzduch

Z větších zvířat jsou tu kamzík, kozorožec ale i divoké prase, jezevec, liška, kočka divoká a další.

Turistika a aktivity

Což sebou přináší rozmanité možnosti pro turistiku. Např. lyžování na svazích hor, kombinované s koupáním v moři třeba o hodinu později. Pro návštěvu masivu a jeho podhůří Las Alpujarras, je nejvýhodnější období březen - červen, kdy ještě do oblasti nedorazila silná vedra (až 40 °C). Říjen i listopad jsou již mírnější, i když vegetace je po horkém létě již značně vyprahlá. Návštěva nejvyšších poloh je ideální během léta, kdy na horách neleží sníh. I v létě zde však mohou padat ojediněle sněhové přeháňky.

Poměrně často se zde v letních měsících vyskytují husté mlhy a viditelnost se prudce zhoršuje zapříčiněním jemného prachu.

Výstup na nejvyšší vrchol Mulhacén zabere jen několik hodin. Jedná se o překonání pouhých několik desítek metrů převýšení. Centrální hřeben však za jeden den přejít nelze. Celý leží ve výšce nad 3000 m a k severu spadá strmě do doliny Valle de la Estrella.

Mnoho hlavních vrcholů je díky parkovišti na vrcholu Veleta snadno dostupných. Celý masiv působí velmi suše a vyprahle.

Pohoří Sierra Nevada je oblíbené zejména u lyžařů. Je zde několik zimních středisek rovnající se těm v Alpách. Ta bývají v provozu většinou 3/4 roku. Zimním sportům se je zde možné věnovat zhruba zpočátku dubna. Zdejší lyžařské středisko Pradollano je s železnou pravidelností dějištěm světového poháru v alpském lyžování. Celá tato horská oblast kopírující Středozemní moře se vyznačuje vysokými teplotami a výborným počasím.

V Granadě začíná nejvýše položená silnice v Evropě, která má 46 km ostrých zatáček a její konec je pod vrcholem Veleta (3398 m). Autobusem z Granady se do místních lyžařských center dostanete, vzhledem k převýšení, za zhruba 2,30 hod. Vystoupit z autobusu nebo zaparkovat auto můžete v lyžařském areálu Pradollano, kde je zároveň začátek lanové dráhy.

Dál na východ po úbočí hory ve výšce kolem 3000 m pokračuje již pouze prašná neupravovaná silnice (či cesta) a kopíruje masiv Mulhacénu a klesá k jihu poblíž vesnic Capileira, Pampaneira a Bubión.

Ochrana přírody

V roce 1989 byl vyhlášen Přírodní park (Parque natural de Sierra Nevada) o rozloze 169 239 ha. 11. ledna 1999 vznikl nový Národní park (Parque nacional de Sierra Nevada) na nejhodnotnějších částech přírodního parku.

Tipy na túry

Jedna z nejhezčích túr, které můžete v Sierra Nevadě podniknout, vede do nejvýše položené vesnice. Z Capileiry jdeme první kilometr mírně do kopce po silnici, až dojdeme k vyhlídce Tajos del Ángel. Pod sebou máme obě bílé horské vesnice, Bubión a Capileiru, a kolem nich rozpínající se masivy hor.

Míjíme velkou vodní nádrž (zřejmě zásobárnu pitné vody, protože celá nádrž je oplocená), kde se nám na krátkou chvíli ukážou okolní hory a údolí, pak už zase mizíme v lese, až se zhruba po hodině a půl vyšplháme k piknikovému místu Hoya del Portillo. Je tady velké parkoviště, až sem se tedy můžete dostat z Capileiry autem. My se dál držíme červeno-bílé značky, les začíná řídnout a brzy se před námi otevřou nádherné výhledy.

Dosahujeme nejvyššího bodu naší dnešní cesty (2.250 m), jdeme už částečně po sněhu, kolem nás panuje ticho a klid hor, nad námi se ptáci nechávají unášet větrem a v dálce se leskne hladina Středozemního moře. I když je skoro konec listopadu, svítí sluníčko a jsme v tričku.

Druhá polovina cesty je pohodovější, většinou jdeme po rovině nebo mírně z kopce přes planiny a horské louky, kocháme se nádhernými výhledy, přecházíme potůčky, pozorujeme stáda kamzíků a líně ležící krávy. Litujeme turistky, které šlapou proti nám s plnými bágly.

Najednou se hluboko pod námi vyloupne malý hřbitov a bílé fasády domů v Trevélezu. Ke konci přecházíme řeku Río Chico (naštěstí neteče tolik vody), čeká nás poslední prudký výstup do krátkého kopce a pak už rychlým tempem do vesnice.

Po túře si dáváme zaslouženou skleničku Rioja v místním tapas baru a do vesnice se vrátíme druhý den autem, protože Trevélez je proslulý výrobou šunky jamón serrano. Na továrnu, sušírnu nebo alespoň prodejnu tady narazíte téměř v každém větším domě. Pokud budete během túry rychlejší, zvládnete prohlídku továrny ještě ten samý den. Zabere vám to necelou hodinu i s ochutnávkou.

Z Trevélezu jezdí zpátky do Capileiry autobus. Časy si raději ověřte na stránkách dopravce. Jízdenka stojí 1,87 EUR, cesta busem trvá 45 min a užijete si i výhledy.

Další oblíbený trek na horskou chatu Refugio Poquiera

Další oblíbený trek na horskou chatu Refugio Poquiera ve výšce 2.500 m, která je otevřená celoročně a můžete na ní i přespat (12 EUR). Z Capileiry se sem dostanete dvěma způsoby - přes Hoya del Portillo (dojedete sem pohodlně autem - viz předchozí túra) nebo přes elektrárnu La Cebadilla.

První tři kilometry si můžete urychlit a až k vodní elektrárně v La Cebadilla dojet autem. Z Capileiry nás čeká prudký výstup, což v kombinaci s vichrem není ideální začátek a po pár desítkách metrů přemýšlíme, že se radši otočíme. Chvílemi totiž ani není možné jít kvůli větru dál.

Potkáváme dvě holčiny, které měly stejně bláznivý nápad jako my, což nás trochu povzbudí a pokračujeme. Dojdeme do opuštěné vesnice La Cebadilla. Na jejím konci stojí funkční vodní elektrárna. U elektrárny přejdeme most a pokračujeme vpravo ostrým výstupem. Cesta je chvíli širší kamenitá, pak se zužuje, prochází po pastvinách, kde jsou dvě farmy, ale kromě jednoho pasáka nepotkáváme ani nohu.

Přecházíme první most a chvíli pokračujeme podél pravého břehu řeky, po pár stech metrem musíme přejít docela široký potok ústící do Río Naute, přes který ale nevede most a teče dost vody, takže můj kluk hází do vody kameny, aby vyrobil brod. Přecházíme skoro suchou nohou.

Za chvíli se vracíme přes další most na levý břeh řeky Naute. Teď už jsme ve výšce 1.800 m, pořád hrozně fouká vítr a výšlap začíná být dost namáhavý. Musíme přejít ještě dvě řeky - Río Veleta a Río Mulhacén.

Pod námi se rozprostírá rokle Barranco Peñon Grande a Peñon Gordo, nad námi se tyčí skoro třítisícové vrcholky hor. Podle navigace nám zbývají poslední dva kilometry, ale musíme zdolat ještě 600 m převýšení.

Je půl třetí odpoledne, síly nám docházejí, vítr je náš velký nepřítel, chatu stále ještě nevidíme a za necelé čtyři hodiny bude tma. Musíme se rozhodnout, co dál. Dohání nás dvě holčiny z rána, tak se jich ptáme, jestli budou na chatě spát. Prý ne.

Holky taky brzy pochopí, že nemá smysl pokoušet štěstí, a při zpáteční cestě nás znovu dohánějí, když při odpočinku vypouštíme drona. My jdeme stejnou cestou dolů a chvilku před šestou hodinou, akorát se západem slunce, jsme zpátky v Capileiře. Tak třeba někdy jindy.

Výstup na Pico Veleta

Pro většinu návštěvníků začíná výstup na Pico Veleta výjezdem do horského sedla Hoya de la Mora na svazích Sierra Nevady. Zde můžete zaparkovat a dále pokračovat pěšky. Je tu také několik stánků s občerstvením a docela hezká restaurace, kde se lze občerstvit po sestupu. Až skoro pod vrchol Velety vede asfaltová silnice. A dokonce i posledních tři sta metrů výškových, kde už silnice není, lze vyjít po zpevněné cestě. Výstup na Veletu je tak ideální volbou pro méně zdatné turisty, kteří preferují jednodušší terén.

Koho dlouhá chůze zatáčkami asfaltové cesty nebaví, může pokračovat po řadě vyšlapaných stezek, jež silnici v různých místech protínají. Cestou nahoru si děláme přestávku i u jedné místní zajímavosti. Je jí památník Panny Marie Sněžné, který byste uprostřed pěšiny na takovém místě asi opravdu nečekali. V 18. století se tu ale údajně stal zázrak, po kterém se zjevila právě Panna Marie Sněžná. Dva muži tu tehdy skončili pod lavinou, ale modlili se za vysvobození, ke kterému záhadně došlo.

Pěšina je tu poměrně strmá, a tak výškové metry ubíhají překvapivě rychle. Postupně se blížíme k vrcholu Pico Veleta. Nad bivakem Carihuela míjíme cestu, kterou lze pokračovat na Mulhacén, ale my se dáváme raději ostře doprava a užíváme si finální stoupání. Tady už asfalt pomalu končí, stále je to však příjemné stoupání po kvalitní cestě.

Samotný vrchol Velety je poměrně výrazný a vítají nás především nádherné výhledy na okolní hory, kde se občas třpytí i trocha sněhu. Impozantní je hřeben Mulhacénu, který se vzdušnou čarou nezdá až tak daleko. Výstup na něj je ale přesto o mnoho kilometrů a výškových metrů delší.

Ať už si ale vyberete výstup na Pico Veleta nebo na vyšší Mulhacén, rozhodně nebudete zklamaní. Vysokohorská krajina Sierra Nevady je naprosto unikátní a výhledy ohromující. Jedinečná poloha blízko u moře horám zajistila nezaměnitelný ráz. Při troše štěstí navíc na svazích můžete pozorovat obratné kozorožce iberské, jak zdolávají místní skaliska. A den určitě nezapomeňte zakončit lahodným jídlem v horské chatě v sedle Hoya de la Mora.

Samotný výstup nahoru na Pico Veleta a zpět stejnou cestou vám zabere podle tempa 5-7 hodin. Celá túra je dlouhá 15 kilometrů a má převýšení přibližně 900 metrů, které je rovnoměrně rozložené téměř po celé trase. Nejjednodušeji se do startovního bodu celého výstupu, sedla Hoya de la Mora, dá dostat pomocí osobního auta.

Do sedla jezdí také kyvadlový autobus místní univerzity, jež vás může vyvézt ráno z města Granada a vrátíte se s ním zpět večer. V samotném sedle Hoya de la Mora je několik chat a stánků, kde není problémem dokoupit potřebný proviant a vodu na výstup. Později už je potřeba počítat s tím, že je nutné mít vše s sebou, Sierra Nevada je poměrně suchá a na zdroj pitné vody tu jen tak nenarazíte.

tags: #příroda #Sierra #Nevada #pro #školní #atlas

Oblíbené příspěvky:

• Výrobky šetrné k přírodě
• Česká legislativa a recyklace solárních panelů
• Řezání skla: Historie a využití
• Modrá skalice a životní prostředí
• Podmínky neveřejné emise dluhopisů