Život ve městě versus v přírodě: Statistické srovnání a rizika

Když se řekne „ztracený člověk“, většina si vybaví hluboký les nebo odlehlý kopec. Skutečnost je ale poněkud jiná - existují konkrétní prostředí, kde lidé mizí výrazně častěji než jinde. Čím déle člověk zůstává ztracený, tím náročněji ho najít - a právě prostředí hraje klíčovou roli. V městě může být překážkou anonymita, v přírodě terén a špatná technologie.

Statistiky ztracených osob

V České republice bylo v minulých letech hlášeno přes 8 500 dětí ročně jako pohřešované. To je zhruba o třetinu více než na začátku milénia. Většina těchto případů se odehrává v městském prostředí - děti, které odcházejí z domova, nebo které se nedomluví s rodiči, jsou z větší části sledovány právě ve městech. U dospělých je situace podobná - rušné oblasti, městská doprava, ale i míněné schůzky přes sociální sítě.

Outdoor se stává oblíbenou aktivitou, ale skrývá i rizika. V USA například v roce 2022 jich bylo zhruba 600 000, kteří se ztratili při pohybu v horách či lesích. V Česku existují dokumentované případy dětí i dospělých, kteří vešel­/všly do lesního terénu bez připravenosti - třeba osmiletá dívka, kterou našli téměř dva kilometry od poslední známé pozice v českoleském pohraničí.

Statistiky ukazují, že mnoho případů ztracených osob vzniká při přechodech mezi dnem a nocí - například v lesních pásmech, v blízkosti horských chatek nebo tam, kde turistická značka chybí. Pokud člověk vstoupí mimo značenou trasu a slábne světlo nebo mizí signál, riziko dramaticky stoupá. Navíc v městském prostředí pak dochází k ztrátě v zahuštěné zástavbě, kde se orientace stává obtížnější.

Doporučení a prevence

Nejde jen o statistiku - jde o prevenci. Pokud přijdete do rizikové zóny, buďte připraveni a nezapomeňte - mizí lidé častěji tam, kde přestane být bezpečně dobře známé, dobře osvětlené nebo dobře zaznamenané. Ve městě, v přírodě, v neznámu.

Čtěte také: O problémech s odpadem v Mostě

Overturismus a jeho dopady

Mohutné davy turistů nejsou v naší přírodě nic nového. Česká společnost začala overturismus vnímat jako problém zhruba po roce 2000, kdy návaly motorizovaných turistů začaly omezovat životy v obcích a tyto události začaly plnit mediální prostor. Známé se stalo opakované uzavírání silnic od hraničních přechodů s Polskem poblíž Adršpašsko-Teplických skal, které se zejména o exponovaných víkendech stávaly prakticky neprůchozími. Od té doby však nápory turistů na českou krajinu ještě mnohonásobně zesílily a první konflikty na sebe nenechaly dlouho čekat.

Ikonickým místem rostoucích problémů jsou šumavská jezera, kde turisté porušují snad všechny zásady ohleduplnosti k přírodě. V přísně chráněném jezeře se koupou, vstupují na led a zanechávají odpadky. V létě 2020 správa Krkonošského národního parku nechala oplotit část vrcholu Sněžky, neboť lidé nemotorně sešlapávali vzácný biotop. Turistů na vrchol přichází až deset tisíc za den.

Zásadní změnu v davovém chování turistů přineslo zkoncentrování turistických atraktivit do několika málo horských středisek. Ještě v nedávné minulosti byly v mnoha horských obcích drobné lyžařské vleky. Klima i ekonomická situace se však vyvíjely a po mnoha z nich zůstaly pouhé trosky. Naopak velká a z klimatického hlediska výhodně umístěná střediska se dále rozvíjela a ta okolní menší pohlcovala. Investice směřovaly zejména do zkapacitnění lanovek a rozšíření sjezdovek.

Aby střediska vydělávala i v létě, prosadila se lanová centra a bikeparky. Posledním počinem ve stále se rozrůstajícím průmyslovém odvětví byla stavba stezek v korunách stromů a posléze stezek v oblacích. Přesto, že odborníci upozorňovali na blížící se problémy, stavby těchto kapacitních rozhleden se již nepodařilo zastavit a tak jsme se mohli v roce 2016 dočíst, že „…se odehrává něco, co nikdo nečekal. Stezka se stavěla kvůli stabilizaci návštěvnosti, byli jsme jen zimním střediskem.

Podobné problémy začaly na beskydských Pustevnách. K problémům s parkováním se přidalo obrovské množství odpadu, který návštěvníci rozptylovali po širokém okolí. V letmém přehledu nesmíme opomenout ani Lysou horu. V roce 2015 otevřel Klub českých turistů na nejvyšším vrcholu Beskyd rekonstruovanou Bezručovu chatu. O rok později otevřela o pár metrů vedle monumentální chata Emil Zátopek - maraton. Objekt nabízí kromě běžných služeb i bowling. Od roku 2005 jezdí navíc na vrchol pravidelná autobusová linka. Lysá hora se stala tréninkovým kopcem, na který doslova vybíhají denně až tisíce osob.

Čtěte také: "Odpad, město, smrt" - recenze

Stezky jsou zdrojem disperze obrovského množství odpadu, který lidé trousí třeba nechtěně, když si šáhnou do zadní kapsy od kalhot pro kapesník. Později odpoledne se z vrcholu táhne větší množství přiopilých lidí, kteří po cestě odhazují plastové kelímky v okamžiku, kdy dopili poslední pivo.

Jak jsem uvedl na příkladech, situace v turistických střediscích není příznivá ani z hlediska udržitelnosti ochrany přírodního prostředí, ani z hlediska jistého turistického komfortu. Přestože mnoha lidem musí být zákonitě pohyb v davu nepříjemný, turisté stále více vyhledávají ta stejná místa. Hledání příčin takového sociálního fenoménu je poměrně komplikované:

• Marketingová past. Mnoho centralizovaných středisek má dnes propracovaný systém reklamy, která má za úkol konstantně udržovat vysokou návštěvnost. K takovým kampaním přistupují překvapivě také sociální sítě krajů.
• Neznalost a nezkušenost. Mnoho lidí, kteří se nevěnují pravidelně turistice a nedisponují podrobnými mapami, zkrátka neví, kam zamířit.
• Fear of missing out syndrom. Strach z toho, že něco důležitého propásneme, popisují psychologové z on-line prostředí sociálních sítí.
• Příroda jako kulisa. Zatímco v dřívějších dobách měli lidé z divoké přírody respekt a před túrou se zapisovali do sešitu pro případ potřebné pomoci, dnes se pouští do lesů a hor jako do spektakulárních kulis, v nichž je dovoleno vše.

Výsledkem bude stále narůstající počet konfliktů mezi ochranou přírody, samosprávami a turisty. Předvoje takových konfliktů se už delší dobu projevují na soukromých pozemcích, přes které po dlouhé roky vedly tradiční turistické trasy. Mediálně známý je případ uzavření Smetanovy vyhlídky u Prahy se zdůvodněním hromadění odpadu a bezohledného parkování na loukách. Na úpatí Lysé hory musel Klub českých turistů přesunout zelenou značku ze Zlatníku, neboť procházela původním zemědělským dvorem. Cesta na vrchol se tak prodloužila o 1 km.

Pokud bychom blíže zkoumali chování jedinců v davu, zjistíme, že pokud počty lidí na daném místě překročí kritickou masu, mění se jejich chování ve stylu: „Už tady odhodilo odpadky plno lidí přede mnou, tak ty mé už tomu neuškodí; Už tady parkuje na té louce 5 aut, tak já se jenom přidám; Touhle zkratkou přes rezervaci jde docela dost lidí, tak já se přidám také“.

Řešení problému zkoncentrovaného davu chovajícího se jako slon v porcelánu se zatím nalézt nepodařilo. Bylo by zřejmě zapotřebí lepší edukace společnosti a pěstování jistých základních hodnot, které naše společnost po určitou dobu považovala za samozřejmé díky dnes již chybějícímu přirozenému strachu z divoké přírody.

Čtěte také: Analýza filmu Odpad - město - smrt

Ztráta spojení s přírodou

Lidé se za poslední staletí vzdálili od přírody více než kdykoliv předtím v dějinách, tvrdí nový výzkum. Stačilo 220 let a propojení s přírodou se podle této studie snížilo o celých 60 procent. A pokud lze věřit počítačovým modelům, jež vědci využili, tak toto propojení bude klesat i nadále.

Studie Milese Richardsona z univerzity v britském Derby našla důkazů rovnou několik: v datech o urbanizaci, v údajích o úbytku zvířat v okolí lidí, ale také přímo v naší komunikaci. Richardson se mimo jiné snažil pomocí modelů strojového učení najít v knihách publikovaných v letech 1800 až 2020 slova věnovaná přírodě, a pak sledovat, jak se jejich výskyt mění. Veškerá data se věnovala situaci ve Velké Británii. Výzkumníci tam viděli dramatický pokles, který vyvrcholil v devadesátých letech minulého století, kdy pokles dosáhl 60,6 procenta.

Autoři na základě těchto dat předpovídají, že bude pokračovat fenomén, který označují jako „vymírání zkušenosti“ - tedy to, že rodiče už toho budou vědět o přírodě tak málo, že budou schopní svým potomkům předat jen minimum příslušných informací nebo vztahu k přírodě. A děti pak budou tento „dluh“ přenášet zase na své potomky. Vědci přitom vycházejí z jiných výzkumů, které opakovaně potvrdily, že právě vliv rodiče a výchovy je klíčový pro to, jaký vztah bude mladý člověk k přírodě mít.

„Spojení s přírodou se dnes považuje za klíčovou příčinu environmentální krize,“ uvedl pro deník The Guardian Richardson. „Je to ale také velmi důležité pro naše duševní zdraví. V něm se spojuje blahobyt přírody a ten náš. Pokud chceme změnit vztah společnosti k přírodě, je nutná transformační změna,“ doporučuje expert.

Autoři se také snažili hledat způsoby, jak lidem blízkost k přírodě alespoň částečně vrátit. Ale vzhledem k tomu, jak moderní civilizace vytlačila přírodu na okraj zájmu a daleko od běžných životů, to podle nich nebude snadné.

Richardson popsal, že když v modelu testoval různé politické a městské environmentální změny, byl překvapen tím, jak velký by musel být rozsah opatření, aby to stačilo ke zvrácení ztráty spojení s přírodou. Nabízí se možnost „zazelenit města“, ale podle modelů by v tomto případě bylo nutné, aby se města stala více než desetkrát zelenějšími, než jsou v současnosti.

Nefungují dokonce ani charitativní organizace, které se snaží lidem svět přírody přiblížit. Ty mají sice silný pozitivní vliv na duševní zdraví, ale nedokáží prý zabránit mezigeneračnímu úbytku spojení populace s přírodou.

Zdaleka nejsilnější efekt měla v této studii opatření, která cílila na malé děti, například takzvané lesní školky. Ale jejich pozitivní vliv hatí další predikce: aby tato opatření zabrala, musela by být opravdu masivně rozšířená a musela by proběhnout během dalších 25 let.

„Klíčové je spolupracovat s rodinami a rodiči, aby se děti zapojily do přírody, se skutečným zaměřením na mezigenerační přenos. Již nyní se klade velký důraz na propojení dětí s přírodou, ale já raději říkám - neodpojujte je,“ glosuje Richardson. „Novorozenec nyní je v podstatě stejný jako dítě narozené v roce 1800. Děti jsou fascinovány přírodním světem. Je důležité, aby si tuto fascinaci udržely během dětství a školní docházky. A to spolu s ozeleněním měst,“ nastínil vědec.

Richardson totiž také zjistil, že počet slov souvisejících s přírodou v knihách začal po devadesátých letech opět růst. Z maximálního doloženého poklesu 60,6 procenta z roku 1990 se změnil na dnešních 52,4 procenta. Není ale jasné, proč k tomu došlo. Lidé se reálně s přírodou setkávají stále méně, takže by mělo ubýt i podobných zážitků.

Ekologické pohřbívání

Adam Vokáč je správcem prvního českého přírodního hřbitova v pražských Ďáblicích. „Čím větší možnost volby lidé mají, tím lépe. At´ si každý vybere způsob pohřbu, se kterým se nejvíc ztotožní, třeba i z ekologických důvodů,“ říká mladý hrobník.

První metodou, kterou by mladý hrobník rád nabízel, je teramace. Někdy popisovaná jako kompostování lidských ostatků. „Probíhá přirozeným způsobem, aerobním rozkladem jako v přírodě. Tělo uložíme do nádoby naplněné směsí lehce rozložitelných materiálů, udržujeme vhodnou vlhkost a přívod vzduchu. Za zhruba 40 dní se tělo rozloží a vznikne kolem 120 kilogramů kompostu,“ říká Vokáč. Zbydou pouze tvrdé části, hlavně kosti, které se následně rozdrtí a promíchají do vzniklého substrátu. „Pro toho, kdo chce po smrti doslova splynout s přírodou nebo takzvaně být stromem, je teramace nejlepší odpověď,“ dodává hrobník.

Další způsob je aquamace, zjednodušeně řečeno vodní kremace. „Tělo se ponoří do asi pětiprocentního roztoku hydroxidu, zahřeje na vyšší teplotu a za zvýšeného tlaku se během pár hodin měkké tkáně rozpustí. Zůstanou jen kosti, které se pak rozemelou na prášek,“ vysvětluje Vokáč. Kapalina po aquamaci poslouží třeba jako tekuté hnojivo.

Vokáč vysvětluje, že novinky v pohřebnictví se ve světě teprve rozšiřují. „V Evropě zatím aquamaci povolili například v Irsku a teramaci v Německu. V USA už funguje obojí,“ uvádí. Spolek Poslední stopa proto zahájil diskusi s Ministerstvem pro místní rozvoj ČR, které má pohřebnictví na starosti. Cílem je upravit zákon a předpisy tak, aby moderní ekologické metody bylo možné legálně využívat i u nás. „Pokud někdo preferuje tradiční pohřeb nebo kremaci, prosím, ale proč neumožnit i jiné cesty, když mohou být šetrnější k přírodě a blízké přesvědčení člověka?“ zmiňuje Vokáč. Podle něj je ministerstvo otevřené o změnách jednat.

Dokud se nové ekologičtější formy pohřbívání v Česku teprve řeší na úrovni zákonů, patří k nejšetrnějším možnostem přírodní hřbitovy. Louka je v Česku zatím jen jedna - Luční hřbitov v pražských Ďáblicích, kde pracuje i Vokáč. Velký důraz se zde klade také na samotný obřad, který si mohou pozůstalí utvořit podle sebe. „Rodina se může zapojit, jak chce, někdo si sám chce zesnulého upravit a obléct, někdo nám pomáhá kopat hrob nebo alespoň symbolicky přiloží ruku při spouštění rakve. Znějí oblíbené písničky, občas se recitují básně. Takové rozloučení umožňuje úplně jiný prožitek, smuteční hosté nejsou sevřeni v neosobní obřadní síni na dvacet minut, ale mohou truchlit i vzpomínat venku.

Adam Vokáč také vystupuje veřejně na Instagramu pod přezdívkou Hrobníček luční, kde otevírá témata smrti a přibližuje práci hrobníka. „Mluvit o smrti u nás pořád není běžné. Generace, kterých se to aktuálně nejvíc týká, s ní nebyly zvyklé žít, nemají ji zpracovanou. Kontakt se smrtí skrze povolání hrobníka mu ukázal druhou stránku. „Teď mě uklidňuje myšlenka, že se po smrti rozložím a stanu se součástí ekosystému.

tags: #smrt #ve #městě #vs #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Znečištěné pracovní prostředí a akné
• Investice do zelených fondů
• Podmínky vyvlastnění v ZOPK
• Ekologická výchova
• Podnikání a recyklace v ČR