Spinoza: Člověk není v přírodě jako stát ve státě

17.03.2026

Pojetí státu a jedince se v průběhu dějin filozofie proměňovalo. Od starověkých představ o ideální obci až po moderní koncepce občanské společnosti, filozofové se snažili definovat vztah mezi jednotlivcem a celkem, mezi svobodou a řádem.

Hegel a stát jako duchovní substance

Hegel stotožňuje občanskou společnost se státem, ovšem pod jednou podmínkou: že dojde k sjednocení dvou principů - principu rodiny a principu občanské společnosti. Základem státu se musí stát pocit lásky, gefühl der Liebe, podobně jako je tomu u rodiny. Není-li tomu tak, je ten stát vlastně zvrhlý stát, není to občanská společnost. Čili nestačí občanskost, musí tam být ten princip lásky. Druhý princip je princip vědoucího a ze sebe činného chtění, díky kterému se státu dostává formy uvědomělé obecnosti. To je ta Rusova volonté générale. To chtění, proč to tam dává. To je ta obecná vůle chtít vytvořit občanskou společnost. A tato vůle není libovolná, ta je rozumná. Ta je si vědoma toho, co dělá. Ta ví, proč to dělá. Čili má k tomu své důvody, proto je rozumná.

Stát lze charakterizovat jako duchovní substanci, vědomou si sebe, die Selbstbewusste Sittliche Substanz. Hegel má za to, že takto vznikla občanská společnost, tedy stát, který je občanskou společností, který není zvrhlý, že tento stát chce pro sebe to rozumné. To znamená, je schopen chtít na základě té obecné vůle. Je schopen mít svou vlastní vůli. Jenom díky tomu, říká potom Hegel, to, co je skutečné, je rozumné. To platí jenom v tomto smyslu, že tam, kde se uskuteční ten stát jako občanská společnost, tak tam tato občanská společnost chce to rozumné. Tedy jde k tomu rozumné.

Rozhodujícím krokem od občanské společnosti ke státu je vznik státní subjektivity. Dokonce vědomé nebo vědoucí subjektivity. Hegel mluví o die wissende subjektivität. Stát ví sám sebe a ovlivňuje sám sebe. Protože chce rozumné, tím ovlivňuje zpětně sám sebe, takže je stále více a více rozumný. Stát je subjektivitou a jako skutečnost je individuem, čímsi nedělitelným, je to celek. A tím překonává to, co by byla pouhá občanská společnost bez toho citu lásky, která by byla tím pádem pouhým množstvím individuí a nicím víc. Právě tím, že to je tady ten druhý princip, dochází k tomu, že stát je skutečnou subjektivitou nejenom množstvím individuí a stává se extrémem, na jedné straně extrémem té jednotlivosti. Podobně jako jiným extrémem byl ten jednotlivec, tak nyní tím druhým extrémem na druhé straně je ten stát v celku.

Ve státě tedy získávají jednotlivé osoby, do nich se rozpadla původně jednotná mravní substance, znovu své sjednocení, ta původně jednotná mravní substance, co jsme o ní mluvili minulé, ta se rozpadla a nyní je potřeba jí dát zase dohromady a to je možné jenom přes tu občanskou společnost, která zároveň je postavena na principu citu lásky a stává se tedy v podobě státu, se stává tou samostatnou subjektivitou, tím se stává sebe si vědomou mravní substancí a dosahuje svého duchovního určení. Tedy stát má své duchovní určení, to není jenom zařízení na jakési usnadnění spolužití lidí. Jak to je třeba v té anglesanské tradici. Stát je od začátku chápán jako ten, který má usnadnit život lidí. Je to instrument de facto. A to jak v případě Hobbesově, tak v případě Lockevě, ať už ten přirozený stav, kterým se vždy přepočítá, ten přirozený stav spočívá v tom, že se lidi navzájem požírají, že je člověk člověku vlkem, to je u Hobse, a nebo ať ten původní stav je naprosto takřka rajský a jenom je zkažen dodatečně, takže se musí upravovat. V obou případech ten stát usnadňuje spolužití lidí v jednom případě, že vůbec z nich, kdo byli původní vlci, z nich dělá lidi a v druhém případě, že vrací tomu původnímu, lidskému určení, které bylo zkaženo nějakými vnějšími vlivy. V obou případech ten stát je instrumentem.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Hegel nutně odmítá myšlenku rozdělení mocí, je ochoten připustit pouze rozčlenění. To znamená, ten stát může být vnitřně strukturován a nemůže mít rozdělené moci. Ta moc musí být jaksi sjednocena. To rozčlenění je dáno ústavou, říká tomu Gliederung der Staatsmacht, že ten na Glied je člen úd, rozdělení na jisté údy, jako tělo má různé údy, ale všechny jsou řízený jednou hlavou, tak podobně ten stát má sice různé úřady, ale všechny jsou sjednoceny tou státní myšlenkou. Jen tak může být podle Hegla zajištěna účinnost vlády a jejich zvláštních odvětví a ochráněna proti nahodilé subjektivitě. Jednak těch odvětví, jednak jednotlivých občanů. Subjektivitě jednotlivců. Státní moce tak stává existující spravedlností, faktickou spravedlností, tedy skutečností svobody.

Hegl zdůrazňuje svobodu objektivní, nebo také rozumnou. Svoboda tedy není pocit svobody, nebože to je něco, co vám ten stát uděluje. Ta je možná jen v moderních státech, v dřívejších státech nikoli. Její uskutečnitelnost je podmíněna tím, že je obětována každá partikularita, každá jednotlivost, právě těch jednotlivistí se týkají omezení, neboť každá partikulární vnitřní svoboda zůstává zajadcem přirozenosti, libovůle a své vole. Tak proti partikulární subjektivitě je postavena subjektivita vyšší a tou je vláda jako organická totalita, doslovně říká organická totalita. Tedy je to organická totalita, která rozvinutím pojmu, to jsou ty jeho formulace, dosahuje jeho nekonečné jednoty se sebou samým. Jednota, nekonečná jednota se sebou samým, to je ten poslední cíl státu. Jednota se sebou samým v podobě všepodržující a uzavírající vůle státu. A tou může být jen knížecí vláda moci. Die fürstliche Regierungsgewalt, to je tak knížecí násilí moci, nebo mocenské násilí. Jenom takto může stát být rozumný.

Ústavou rozvinutého rozumu je proto ústava monarchická. Všechny ostatní ústavy jsou nižšího řádu ve vývoji a uskutečnění rozumu. Podle Hegla tedy nejvyšším typem ústavy je ústava monarchická. Povaha ústavy však není věcí volby. Nezáleží na lidé, jakou ústavu si volí, protože to je dáno dějně. Je to naopak věcí vývoje. Věcí vývoje, které začíná demokracie, to je ta nejhrubší, nejnemožnější forma vlády. Lepší než žádná, ale ta nejhorší. A vrcholí monarchie v dokonale státní formě nezpočívá její subjektivita na tzv. mravní osobě, ale ani na závěrech vycházejících z většiny. Není to mravní osoba, nahoře třeba ten kníže, která by garantovala tu subjektivitu státu. Naopak, ten kníže je právě tak podroben té subjektivitě státu, jako každý jiný občan. Jenomže má vyšší funkci. Musí dělat to, co diktuje, ta rozumnost, kniž směřuje stát. Nemá žádnou subjektivitu svou proti státu. V jeho mravní stránce, v jeho mravní podobě vůbec nespočívá nic důležitého. To může být naprosté nemravá, tak říkající. Hlavně když plní to, co ten stát požaduje v tom svém tíhnutí k rozumnosti. Ale samozřejmě stejně tak málo to zavisí na závěrech vycházejících z většiny. O tom se prostě nehlasuje, co ten stát považuje za rozumné a nerozumné. Prostě jde s těmi dějinami k té rozumnosti. A diktuje, co to je rozumnost.

Kritika Hegelova pojetí

Proti tomuto pojetí se pokusme postavit příslušné antiteze odpovídajícím našim východiskům a naši myšlenkové orientaci. Především odmítáme vycházet z předpokladu jakési původní integrované substance. A s opravou, když to je, tak odmítáme také tu fenomologii ducha. Tato jednota podle nás, z které expost a pouze instrumentálně se vydělují jednotlivé osoby, která se rozpadá na ty jednotlivé osoby, aby mohlo být dosaženo nové jednoty a v pojmu, to je na vyšší úrovni, ta dialektika, že ta původní jednota se rozpadne, aby mohla být vytvořena jednota na vyšší úrovni. Tohle to také nebereme. Původ plurality ve světě uznáváme také my, jako závažný problém. Víme, že problém polis, problém obce je problém plurality. Problém demokracie je problém různosti lidí, různosti názorů, různosti záměrů, zájmu, interesů. Ta různost je důležitá. To bereme samozřejmě, ale máme za to, že je původní anikoliv, že to je rozpad z původní jaké jednoty. Tedy je to závažný problém, původ plurality, ale klademe jej proti Hegelovi ontologicky, můžeme se tak vyjářit, nebo spíš meontologicky, na základnější rovinu, než je rovina společenská a politická. Tato různost je už v přírodě. Takže nemůže být řečí o tom, že by ta různost vznikla rozpadem původní jednoty. Ta různost je už v přírodě. Tedy je hlubší, než aby šlo o různost politickou a společenskou. Pluralita politické společnosti náleží mezi její elementární danosti a je tedy primární, nikoli sekundární.

Dále, organická jednota představuje jen jeden typ jednoty. Není každá jednota nutně organická. Chyba Hegela je, že představuje jednotu jako organickou jednotu. Prirovnává ten stát k individu, k osobě. Přiznává subjektivitu. Organická jednota náleží do filozofické fyziky nebo fyziologie. Pokud tam dáváme důraz na to slovo fysis, o kterém jsme si už říkali a budeme si to opakovat, o kterém platí, že fysis má každá skutečnost, která se zrodí, vyrůsta a umírá. Toto neplatí o státě. A o společnosti. Ve státě jde o společenství sociálních subjektů, jejíž individualita není produktem žádné původnější jednoty. Logos v politické společnosti je to, co spojuje. Uplatíme se nikoli prostřednictvím fysis, ale prostřednictvím vědomí strukturovaného jazykem, tedy nepřírodně, nebo nepřirozeně bychom říkli. V tomto smyslu Verkor mluví o nepřirozených zvířatech, a to je člověk. Člověk je nepřirozené zvíře, protože to není zvíře. Člověk se vymyká z té říše zvířat. Ne nějakým zásahem božím. Člověk je zvíře jakoby zkažený. Jako když se zkazí mléko, tak vznikne sýr. Tak zkažené zvíře, to je člověk. Protože se chová jinak než zvíře. Protože se chová nepřirozeně. Zvíře se chová přirozeně. A to je přesně ten rozdíl. Člověk se chová jinak. Je to nepřirozené zvíře. Tak Verkor to taky říkal.

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

tags: #spinoza #člověk #není #v #přírodě #jako