Stupnice ohrožení druhů IUCN: Červené seznamy a ochrana biodiverzity

Červené seznamy globálně ohrožených druhů, pravidelně vydávané Mezinárodní unií ochrany přírody (IUCN), se staly významným a všeobecně uznávaným informačním zdrojem. Od začátku 60. let 20. století se snaží co nejobjektivněji zhodnotit, jakému riziku vymření čelí příslušný druh či nižší taxon.

Červené seznamy a jejich význam

Červené seznamy stanovují stupeň ohrožení jednotlivých druhů (rostlin i živočichů) na základě současných vědeckých poznatků. Skutečně účinná druhová ochrana se neobejde bez důvěryhodných a objektivních znalostí činitelů ohrožujících současné a budoucí rozšíření a početnost planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a dalších organismů, kupř. hub.

Za měřítko stupně ohrožení jednotlivých druhů a za nejspolehlivější ukazatele pravděpodobnosti jejich vyhynutí či vyhubení jsou považovány tzv. Červené seznamy ohrožených druhů Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN). Ty jsou nejúplnějším zdrojem informací o stavu ochrany živočišných a rostlinných druhů a hub na světě.

Z kritérií výběru druhů pro červené seznamy IUCN vychází celá řada dalších seznamů, které vznikají na úrovni států případně jejich regionů nebo na úrovni větších územních celků (např. evropský červený seznam). Také Česká republika má aktuální červené seznamy živočichů a rostlin. Řada z nich byla publikována v odborném časopise Příroda.

První druhovou ochranou rostlin v Evropě byl zákaz sběru protěže alpské v roce 1881 v Salcburku, v roce 1976 se objevil seznam ohrožených druhů pro celou Evropu autorů Lucas a Walters. V našich zemích vyšel v roce 1921 oběžník Zemské správy politické v Praze o ochraně květeny, který byl prvním seznamem chráněných druhů rostlin pro Čechy. Pro Moravu a Slezsko podobné seznamy vznikly v roce 1922.

Čtěte také: Biologie ochrany přírody

Červené seznamy ohrožených druhů jsou stále zpřesňovány podle nových poznatků a změn probíhajících v krajině, protože s probíhajícími změnami v krajině se může měnit i ohrožení toho kterého druhu. Poslední verze pro Českou republiku vyšla v roce 2001, publikace je rozčleněna na tzv. černý seznam a červený seznam.

Zvláště chráněné druhy rostlin podle Vyhlášky 395/1992 Sb. (prováděcí vyhláška zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) jsou členěny také na druhy kriticky ohrožené, silně ohrožené a ohrožené. Vyhláška a Červený seznam se ale liší - Červený seznam je rozsáhlejší, zahrnuje i druhy, které ve Vyhlášce nejsou, některé druhy rostlin byly podle nejnovějších poznatků přeřazeny do jiné (vyšší či nižší) kategorie než mají přiřazenou ve Vyhlášce.

Kategorie ohrožení podle Červeného seznamu IUCN

Červený seznam ohrožených druhů zvířat z celého světa, nebo také Červený seznam IUCN je opravdový seznam živočichů a rostlin, který poprvé sestavil v roce 1964 Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN - International Union for Conservation of Nature), nejvýznamnější celosvětové společenství zabývající se ochranou přírody a přírodních zdrojů.

IUCN, v němž pracuje řada odborníků z celého světa, tento seznam každé dva roky aktualizuje. Při poslední aktualizaci v něm bylo zapsáno téměř 64 tisíc druhů, z toho skoro 20 tisíc ohrožených vyhynutím. Ohrožené druhy jsou v seznamu roztříděné do několika kategorií podle stupně ohrožení.

Celkem existuje devět kategorií, případně, zařadíme-li tam i kategorii druhy běžné či domestikované, tak jedenáct. Hlavních sedm kategorií má svou barvu a dvoupísmenovou mezinárodní zkratku:

Čtěte také: Trendy v recyklaci

• EX (Extinct) - Vyhynulý. A to jak v přírodě, tak v zajetí.
• EW (Extinct in the Wild) - Vyhynulý v přírodě. Znamená to, že několik jedinců ještě přežívá v zajetí.
• CR (Critically Endangered) - Kriticky ohrožený. Jsou to druhy, kterým hrozí vyhynutí v nejbližší době nebo možná už dokonce vyhynuly, ale jisté to není. Týká se to i druhů, jichž zbývá jen velmi malý počet, obývají jen velmi malé omezené území nebo byl zničen jejich biotop.
• EN (Endangered) - Ohrožený druh. Do této kategorie jsou zařazeny druhy, které jsou silně ohrožené vyhynutím ve velmi blízké budoucnosti. Přežívá jich jen malý počet nebo obývají malé omezené území.
• VU (Vulnerable) - Zranitelný. I tyto druhy jsou ohrožené vyhynutím a rychle v přírodě ubývají. Je ale čas změnit podmínky, které by zajistily jejich přežití a obnovily jejich rozmnožování a následný nárůst populace. To je snad nejpočetnější kategorie v seznamu, patří sem i tak známé druhy, jako je třeba slon africký, panda velká nebo lední medvěd.
• NT (Nearly Threatened) - Téměř ohrožený. V této kategorii jsou zařazeny druhy, které sice nesplňují podmínky pro zařazení mezi ohrožené druhy, ale v blízké budoucnosti se to může změnit. Nebo druhy, které obývají dostatečně velký areál, takže případné vyhynutí v určité oblasti ještě neznamená vyhynutí druhu.
• LC (Least Concern) - Málo dotčený. Tyto druhy jsou sice zařazeny v Červeném seznamu, ale stupeň jejich ohrožení je velmi nízký. Přesto je nutné věnovat jim pozornost a sledovat podmínky, v nichž žijí a jejichž změna k horšímu by mohla druh ohrozit.
• DD (Data Deficient) - Chybí údaje. Sem jsou zařazeny druhy, o nichž nevíme jak velká je jejich populace, jaká nebezpečí je ohrožují nebo chybí další informace nutné k jejich zařazení do jedné z předchozích kategorií.
• NE (Not Evaluated) - Nevyhodnocený. Do této kategorie se zařazují druhy, ke kterým chybí data k přesnějšímu zařazení, ale dosud jim vědci z IUCN nevěnovali pozornost.

Kompletní Červený seznam IUCN v nejaktuálnější verzi je dostupný na internetu na stránce www.iucnredlist.org.

Faktory ovlivňující ohrožení druhů

Aaron Hague a Kathryn Breonová z univerzity v americkém městě Salisbury se pokusili vyčíslit závažnost pěti faktorů obvykle považovaných za nejvýznamnější z hlediska působení na druhy a další taxony (Conserv. Sci. Pract., 4, e12670, 2022). Využili k tomu uznávaný červený seznam celosvětově ohrožených druhů, nejméně dvakrát za rok aktualizovaný Mezinárodní unií ochrany přírody (IUCN).

Protože odborníci zařazují podle předem daných kritérií druhy a další taxony do příslušných kategorií odrážejících stupeň jejich ohrožení vyhynutím nebo vyhubením, uvádějí pro ně i hlavní činitele, které mají uvedený stav na svědomí. Hlavní hnací síly ohrožující další existenci druhů na naší planetě zahrnovaly rozpad, přeměnu a úplnou ztrátu biotopů v důsledku lidské činnosti, nadměrné využívání populací organismů lovem, odchytem, sběrem a sklizní včetně pytláctví, invazní druhy, nemoci a geny, znečišťování prostředí a změny podnebí, přičemž do poslední kategorie patří v tomto pojetí i dopady počasí.

Na 88,3 % z 20 784 druhů, u nichž byly k dispozici potřebné údaje, působilo ničení biotopů, zatímco 26,6 % negativně ovlivňovalo jejich nadměrné využívání lidmi. Čtvrtinu globálně ohrožených taxonů zasáhly dopady nepůvodních invazních organismů. Důsledky znečišťování prostředí se projevily u 18,2 % druhů, jež byly předmětem výzkumu. Vůbec nejmenší podíl na ohrožení druhů vyhubením nebo vyhynutím, konkrétně 16,8 %, připsali experti změnám podnebí a působení počasí.

Již ze součtu výše uvedených procentuálních podílů dosahujícího 175 % je zřejmé, že některé druhy fauny a flóry a další organismy ovlivňuje současně více vnějších činitelů. Autoři proto v dalším kroku vybrali z celé databáze náhodně 2155 druhů a zjistili, který faktor považují hodnotitelé za do té míry dominantní, že je příčinou ohrožení příslušného druhu.

Čtěte také: Ochrana zvířat a IUCN

I v tomto případě se ukázala jako nejdůležitější hnací síla ohrožení druhů vymizením (extinkcí) rozpad, přeměna a úbytek vhodného prostředí, a to pro plných 71,3 % druhů.

Jestliže něco vyplývá ze zmiňované studie na první pohled, pak je to skutečnost, že ničení biotopů představuje závažné nebezpečí pro více druhů než další faktory dohromady. Zmenšování velikosti a fragmentace populací, ubývání přirozených stanovišť a jejich degradace jsou jedny z nejčastějších příčin ohrožení druhů.

Červený seznam ohrožených ekosystémů IUCN

V IUCN se mnohovrstevnatou problematikou ekosystémů zabývá zejména komise pro péči o ekosystémy (CEM). Právě ji k vypracování nezbytných podkladů pro sestavování červených seznamů této hladiny organizace biologických systémů zmocnil už IV.

I když co nejobjektivněji stanovit, co je a co není druh, není úplně snadnou záležitostí (Plesník 2022), není žádným překvapením, že právě v případě další základní úrovně biologické rozmanitosti - ekosystému - se při snaze ji hodnotit z hlediska životaschopnosti objevují určité těžkosti.

Jako ekosystém, tedy strukturní a funkční celek složený ze všech živých organismů (bioty) a neživého (abiotického) prostředí v určitém čase a prostoru, můžeme vymezit jakoukoli část prostředí osídlenou organismy, a to včetně zcela umělého, vytvořeného člověkem. Ekosystémy jsou koncepčními entitami, které v přírodě většinou neexistují jako přesně vymezené jednotky. Určení konkrétního ekosystému proto bývá mnohdy vysloveně účelové a nemusíme při něm zachytit v přírodě skutečně existující celky.

Vymezení určitého ekosystému tak zůstává především otázkou měřítka. Je ekosystémem studánka, nebo celý les, v němž se nachází, či rovnou horský hřeben, jehož je zmiňovaný les součástí? Samozřejmě všechny tři případy představují různě velký a také rozdílně fungující ekosystém. Pokud se neřídíme prostorovým měřítkem, můžeme z určitého místa vymezit nekonečně mnoho ekosystémů. Proto lze ekosystémy třídit podle rozmanitých hledisek, jako je jejich složení, struktura nebo v nich probíhající procesy. Na druhou stranu je specifická biologická entita mezi společenstvem a krajinou nesporně užitečná, v našem případě mj.

Ekosystémová diverzita se určuje obtížněji než druhová nebo genetická rozmanitost právě proto, že skutečně funkční hranice společenstev a ekosystémů jsou obvykle jen těžko rozpoznatelné. Svědčí o tom mj. přítomnost četných ekotonů, přechodových zón mezi dvěma dobře vymezenými ekosystémy. Výjimku z uvedeného pravidla představují jasně izolované ekosystémy (ostrovy, horské hřebeny) nebo ekosystémy vymezené příslušnými procesy: v druhém případě máme na mysli kupř. povodí vodních toků nebo mangrovové porosty rostoucí v prostoru mezi přílivem a odlivem nebo těsně u něj. Situaci rovněž ztěžuje nepřeberné množství typů ekosystémů.

Dlouhou dobu byl za nejúspěšnější pokus o klasifikaci ekosystémů považován návrh na třídění půdního krytu (DiGregorio & Jansen 2000). Nicméně po několikaletém intenzivním úsilí předložila IUCN, konkrétně CEM, propracovaný návrh na klasifikaci ekosystémů (Keith et al. 2020, 2022).

Zatímní zkušenosti potvrzují, že čím dokonalejší a vědecky jednoznačnější jsou kritéria pro hodnocení druhů z hlediska jejich ohrožení vyhynutím nebo vyhubením, tím méně bude existovat druhů a nižších taxonů, o nichž máme k dispozici nezbytné aktuální a věrohodné údaje. Totéž se vztahuje také na ekosystémy.

Zatímco druhy fauny, flóry a dalších organismů ohrožuje nebezpečí extinkce, u ekosystémů představuje obdobné riziko jejich zhroucení. Na rozdíl od prokazatelně vyhubených nebo vyhynulých druhů jsou zhroucené ekosystémy nahrazeny jinými.

Ochránce přírody ale zajímá nejen to, zda určitý ekosystém plošně ubývá, nebo se naopak rozšiřuje, ale i to, jak úspěšně funguje. Ekologové si v tomto případě vypomáhají podobenstvím s lidským zdravím. Jestliže se necítíte dobře, zajdete k praktickému lékaři. Ten vás může poslat na řadu vyšetření u jednotlivých specialistů a po jejich ukončení stanoví diagnózu. Kolektiv expertů, zabývajících se přípravou červeného seznamu celosvětově ohrožených ekosystémů, neměl před sebou právě jednoduchý úkol. Stejně jako u kritérií pro zařazování druhů do červených seznamů museli odborníci obecně použitelné přístupy přeměnit v jednoznačné kvantitativní hodnoty.

První návrh kritérií byl uveřejněn po třech letech intenzivních diskusí (Rodríguez et al. 2011). Později byl doplněn o nepřekrývající se kategorie a návodné příklady jejich použití (Keith et al. 2013). Rada IUCN uvedenou metodiku oficiálně schválila o rok později (Keith et al. 2015). Aby se v co největší míře omezily potíže související s vymezením ekosystémů, byly následně zpracovány obsáhlé pokyny pro aplikaci kritérií a kategorií v různém prostorovém měřítku (Bland et al.

Hodnocení určitého ekosystému začíná syntézou dostupných znalostí a informací o něm. Může jít o jeho popis, kupř. prostřednictvím charakteristických druhů, procesů, funkcí a dalších znaků, mapové podklady o jeho minulém, současném a předpokládaném budoucím rozšíření, určení hlavních vnějších činitelů (hnacích sil), jež jej ovlivňují, prostorová data a indikátory trendů ekologické integrity.

Ekologická integrita označuje stav, kdy je v ekosystému udržováno složení a funkční vztahy odpovídající přírodní biologické rozmanitosti. Postihuje proto kapacitu ekosystému podporovat a udržet vyrovnaný, celistvý a adaptivní celek s druhovým složením, prostorovou strukturou a probíhajícími procesy srovnatelnými s přírodním ekosystémem příslušné oblasti (Noss 1990, Pimentel et al. 2000, Plesník 2010a, 2010b, 2023a, WCS 2019, Karr et al.

Pro západoafrickou suchou savanu jsou kromě trav s dlouhými stébly typické i až deset metrů vysoké stromy, které ale v poslední době vykazují jen malou schopnost regenerace. Získané údaje jsou hodnoceny níže uvedenými kritérii.

Kritéria se tak zaměřují jak na prostorové rozšíření hodnoceného ekosystému (A-B), tak na dva prvky ekosystémové integrity (C-D), a to jak v minulosti (nejméně padesátiletá historie), přítomnosti a budoucnosti (výhled 50 let). Protože se různé typy ekosystémů mohou měnit rozdílnými cestami a mechanismy, poškození ekosystému (i.e. snížení integrity podle kritérií C a D) se hodnotí pomocí veličin specifických pro určitý ekosystém a vztažených k jeho zhroucení. Pro kritérium E, tedy kvantitativní hodnocení možného zániku daného ekosystému, jsou nezbytné pravděpodobnostní (stochastické) matematické modely dynamiky ekosystémů (cf. Bland et al.

Splnění jakéhokoli z výše uvedených kritérií kvalifikuje daný ekosystém pro zařazení do příslušného stupně ohrožení. Každý ekosystém by měl ale být hodnocen všemi kritérii, pro která jsou k dispozici údaje, přičemž využita by měla být nejlepší dostupná data. Výhodou zůstává, že uvedenou metodiku je možné použít pro hodnocení jak suchozemských, vnitrozemských vodních, mořských a pobřežních ekosystémů, tak v různém měřítku, i.e.

Červený seznam ohrožených ekosystémů využívá většinu kategorií ohrožení uplatňovaných v druhových seznamech, a to od nejméně ohroženého: Málo dotčený (LC), Téměř ohrožený (NT), Zranitelný (VU), Ohrožený (EN) a Kriticky ohrožený (CR). Stejně jako v případě druhů spadají také ekosystémy klasifikované v kategoriích VU, EN a CR mezi obecně ohrožené. Kategorie Vyhynulý nebo vyhubený (EX) a Vyhynulý nebo vyhubený ve volné přírodě (EW) musely být, jak jsme již uvedli, v případě ekosystémů nahrazeny kategorií Zaniklý (CO), označující jejich zhroucení. Analogicky s druhy zavádí IUCN také kategorie Ekosystém, o němž jsou nedostatečné údaje (DD) a Nevyhodnocený (NE).

Přestože se klasifikace ohrožení ekosystémů zánikem netěší takové pozornosti, jako je tomu v případě druhů, do roku 2024 vyhodnotilo z tohoto hlediska všechny suchozemské ekosystémy 63 států. V případě mořských ekosystémů šlo o 32 zemí, kdežto soupisy ohrožených sladkovodních ekosystémů včetně mokřadů uveřejnilo 42 států. V řadě dalších zemí proběhlo hodnocení určitých dílčích souborů ekosystémů, kupř. lesů mírného a tropického podnebného pásu v Severní a Jižní Americe.

Protože se doporučuje provádět klasifikaci ohrožení ekosystémů každých pět až deset let, červené seznamy ekologických soustav již opakovaně vyšly kupř. v Norsku, Finsku a Jihoafrické republice (Nicholson et al.

Je zřejmé, že sestavení červeného seznamu ohrožených ekosystémů na jakékoli úrovni bude vyžadovat velké množství důvěryhodných údajů. V některých případech bude možné při sběru dat pro hodnocení ohrožení ekosystémů s úspěchem uplatnit výstupy dálkového průzkumu Země, a to včetně použití umělé inteligence (Plesník & Plesníková 2023) nebo terénního mapování biotopů.

Na druhou stranu červené seznamy ohrožených ekosystémů najdou zcela určitě vhodné uplatnění při naplňování klíčového strategického dokumentu přijatého Úmluvou o biologické rozmanitosti - Kchun-mingsko-montrealského globálního rámce pro biologickou rozmanitost (KMGBF, UNEP 2022c, 2022d, Plesník 2023b). Byly odsouhlaseny přímo jako titulkový indikátor A1 doporučený smluvním stranám úmluvy pro monitorování realizace KMGBF (Nicholson et al.

V roce 2024 publikovala IUCN vůbec první červený seznam v celosvětovém měřítku ohrožených ekosystémů. Odborníci si pro zmiňovaný soupis zvolili specifické, ale relativně dobře vymezitelné ekosystémy, o nichž již určitou dobu víme, že se celkově nenacházejí v příznivém stavu - mangrovy (IUCN 2024b).

V některých případech se výstupem obdobné klasifikace, zejména pokud vycházela z mapování stanovišť, staly červené seznamy ohrožených biotopů, i když při ní byla využita, byť občas upravená, metodika IUCN pro zařazování ekosystémů do červených seznamů. V Evropě je důvodem popsaného stavu jednak tradice, jednak mezinárodní právní normy pracující s typy přírodních stanovišť. V ČR takto vyšel stále ještě nedoceněný Červený seznam ohrožených biotopů České republiky (Chytrý et al. 2019, 2020). Autoři z ČR se významně podíleli i na přípravě Evropského červeného seznamu ohrožených biotopů, pochopitelně v případě suchozemských a sladkovodních stanovišť (Janssen et al. 2016). První část mimořádného díla zahrnovala mořské biotopy (Gubbay et al. 2016).

Použitá literatura

• Bland L.M., Keith D.A., Miller R.M., Murray N.J. & Rodríguez J.P. eds. (2016): Guidelines for the application of IUCN Red List of Ecosystems Categories and Criteria, Version 1.0. IUCN Gland, Switzerland, 94 pp.
• Bland L.M., Keith D.A., Miller R.M., Murray N.J. & Rodríguez J.P. eds. (2017a): Guidelines for the application of IUCN Red List of Ecosystems Categories and Criteria, Version 1.1. IUCN Gland, Switzerland, 94 pp.
• Bland L.M., Regan TJ., Dinh M.N., Ferrari R., Keith D.A., Lester R., Mouillot D. et al. (2017b): Using multiple lines of evidence to assess the risk of ecosystem collapse. Proc. R. Soc.
• DiGregorio A. & Jansen L.J.M. (2000): Land cover classification concept (LCCS). Classification concepts and user manual.
• EC (2001): Manual of concepts on land cover and land use information systems.
• et al. (2016): European Red List of Habitats - Part 1. Marine habitats. Publ.
• Chytrý M. (2018): Evropský červený seznam biotopů.
• Chytrý M., Hájek M., Kočí M., Pešout P., Roleček J., Sádlo J., Šumberová K. et al. (2019): Red List of Habitats of the Czech Republic. Ecol. Indic.
• Chytrý M. et al. (2020): Červený seznam biotopů České republiky.
• et al. (2016): European Red List of Habitats - Part 2. Terrestrial and freshwater habitats. Publ.
• IUCN (2012): IUCN Red List Categories and Criteria, version 3.1, second edition. IUCN Gland, Switzerland, and Cambridge, U.K., 32 pp.
• IUCN (2024a): Guidelines for the application of IUCN Red List of Ecosystems. Categories and Criteria, Version 2.0. IUCN Gland, Switzerland, 163 pp.
• IUCN (2024b): Red List of Threatened Mangroves. IUCN Gland, Switzerland.
• Karr J.R., Larson E.R. & Chu E.W. (2022): Ecological integrity is both real and valuable. Conserv. Sci Pract.
• Keith D.A., Rodríguez J.P., Rodríguez-Clark K.M., Nicholson E., Aapala K., Alonso A., Asmussen M. et al. (2013): Scientific foundations for an IUCN Red List of Ecosystems.
• Keith D.A., Rodríguez J.P., Brooks T.M., Burgman M.A., Barrow E.G., Bland L., Comer P.J. et al. (2015): The IUCN Red List of Ecosystems: Motivations, challenges, and applications. Conserv. Lett.
• Keith D A., Ferrer-Paris J. R., Nicholson E. & Kingsford R. (2020): IUCN Global Ecosystem Typology 2.0: Descriptive profiles for biomes and ecosystem functional groups. IUCN Gland, Switzerland, 170 pp.
• Keith D.A., Ferrer-Paris J.R., Nicholson E., Bishop M.J., Polidoro B.A., Ramirez-Llodra E., Tozer M.G. et al. (2022): A function-based typology for Earth’s ecosystems.
• Nicholson E., Andrade A., Brooks Th.M., Driver A., Ferrer-Paris J.R., Grantham H., Gudka M. et al. (2024): Roles of the Red List of Ecosystems in the Kunming-Montreal Global Biodiversity Framework. Nat. Ecol. Evol.
• Noss R.F. (1990): Indicators for monitoring biodiversity: a hierarchical approach. Conserv. Biol.
• Pimentel D., Westra L. & Noss R. (2000): Ecological integrity: Integrating environment, conservation & health.
• Plesník J. (2010a): Příroda jako proudící mozaika. Co přinesly novější poznatky ekosystémové ekologie.
• Plesník J. (2010b): Přínos ekosystémové ekologie pro biologii ochrany přírody. In Machar I., Drobilová L. et al.: Ochrana přírody a krajiny v České republice. Vybrané aktuální problémy a možnosti jejich řešení I.
• Plesník J. (2017): Vyšel Evropský červený seznam ohrožených biotopů.
• Plesník J. (2018): Ekosystém v teorii a praxi ochrany přírody.
• Plesník J. (2022): Druh v teorii a praxi ochrany přírody.
• Plesník J. (2023a): Soudobé a budoucí směřování ochrany přírody a krajiny.
• Plesník J. (2023b): Globální rámec pro biologickou rozmanitost: přání otcem myšlenky, nebo žádoucí impuls?
• Plesník J. & Plesníková M. (2023): Umělá inteligence se stále častěji uplatňuje i v ochraně přírody a krajiny.
• Rodríguez J.P., Rodríguez-Clark K.M., Baillie J.E.M, Ash N., Benson J., Boucher T., Brown C. et al. (2011): Establishing IUCN Red List Criteria for threatened ecosystems. Conserv. Biol.
• UNEP (2022a): Science briefs on targets, goals and monitoring in support of the post−2020 global biodiversity framework negotiations.
• UNEP (2022b): Expert input to the post−2020 global biodiversity framework: Transformative actions on all drivers of biodiversity loss are urgently required to achieve the global goals by 2050.
• UNEP (2022c): Kunming-Montreal Global Biodiversity Framework.
• UNEP (2022d): Monitoring framework for the Kunming-Montreal Global Biodiversity Framework.
• WCS (2019): Ecosystem integrity in the post−2020 Global Biodiversity Framework.

tags: #stupnice #ohrožení #druhů #IUCN

Oblíbené příspěvky:

• Kombinované environmentální studia
• Skládka Michalovice: Současný stav
• Rozměry kanalizačních trubek
• Co je Evropská Zelená Dohoda?
• Ekologické zemědělství a vinná réva: Povolené postupy