Uctívání Přírody jako Boha v Historii

Pierre Hadot, francouzský filosof, historik a klasický filolog, vydal knihu Závoj Isidin, která sleduje tři navzájem propletená témata od antiky k počátkům 20. století.

Hadotova kniha je především historickou prací. Jeho kniha se čte „sama“, doslova jedním dechem. Zajisté se na tom podílela dlouhá léta její přípravy i neobyčejná erudice autora, který se cítí jako doma v myšlení mnoha často velmi rozdílných autorů; například antických novoplatoniků, Wittgensteina či Goetha.

Jeho hluboký vhled do filosofických úvah od antiky po novověk mu umožnil zprostředkovat čtenáři i složité problémy velmi přístupnou formou.

Hérakleitův Výrok a Proměna Významu Fysis

Prvním ze třech hlavních témat knihy je Hérakleitův výrok: fysis kryptesthai filei. Hérakleitos byl již v antice označován za poněkud „temného“ autora. Fysis u Hérakleita nejspíše označuje „přirozenost“ a celý výrok patrně odkazuje na fakt, že vše, co se rodí, vzniká jako zanikající a tíhne ke smrti.

Trvalo to celých pět století, než byl tento aforismus opět citován, a jelikož se v této době již význam slova fysis proměnil, znamenal výrok nově: „Příroda se ráda skrývá.“ Pro stoiky se totiž výraz fysis stal označením neviditelné síly, již proces vznikání, růstu a zanikání uvádí do pohybu.

Čtěte také: Definice animismu

Jsme zde svědky „přechodu od zkušenosti s určitým jevem k představě mocnosti či síly, která je s tímto jevem spojena“. Příroda je nově považována za bohyni a stává se předmětem uctívání. Personifikovaná Příroda je nově tím, kdo ukrývá svá tajemství a klade člověku překážky na cestě poznání. Motiv tajemství přírody se tedy objevuje poměrně pozdě, až v 1. století př. n. l.

Tato metafora následně ovládla zkoumání přírody, fyziku i přírodní vědy a určovala dominantní přístup k přírodě až do 19. století.

Prométheovský a Orfický Přístup k Poznání Přírody

S představou, že před námi příroda něco skrývá, se myslitelé vyrovnávali v zásadě dvěma způsoby. Jako první možnost se nabízí rezignace na samotné zkoumání přírody. Tento postoj si zvolil již Sókratés a jemu podobní filosofové, kteří se odmítali zabývat jevy vnějšího světa.

Druhá cesta je založena na předpokladu, že člověk dokáže tajemství odhalit, pak ovšem velmi záleží na přístupu, který k přírodě zaujme. Poznání si může vynutit nátlakem nebo lstí; tento přístup označuje Hadot jako prométheovský, neboť Prométheus podle Hésioda ukradl bohům oheň a daroval ho lidem.

Prométheovský člověk si osobuje právo vládnout přírodě; v křesťanské době je navíc tento motiv posílen odkazy na knihu Genesis (Bůh stvořil člověka a řekl mu, aby si podmanil zemi - Gn 1,28).

Čtěte také: O uctívání přírody v pravěku

Druhou alternativou je orfický přístup; zde autor odkazuje na Orfea, který vládl hrou na lyru a zpěvem. Orfický přístup se vyznačuje úctou k tajemství přírody a nezaujatým pozorováním. Hadot odmítá, že by jeden z přístupů byl správnější než druhý. Oba směry jsou podle něj potřebné a navzájem se nevylučují, ba dokonce mohou u jednoho autora existovat vedle sebe.

Nedozírného vlivu dosáhl prométheovský přístup, z něhož se zrodila naše moderní průmyslová revoluce. Hadot však ukazuje, že jeho počátky lze vystopovat již v antice, konkrétně v její tehdejší mechanice, magii a prvních experimentálních metodách. Zajímavě v této souvislosti upozorňuje, že méchané je řecký výraz pro lest. Mechanika totiž původně představovala způsob, jak přírodu obelstít, jak ji donutit, aby dělala to, co sama nechce, a to s pomocí uměle vyrobených nástrojů.

Klíčový zlom však nastává v novověku, neboť ještě antika i středověk se zpravidla spokojily se shromažďováním různých pozorování přírodních jevů. Francis Bacon a jeho následovníci (Descartes, Galileo, Newton a jiní) ovšem za skutečně významné začali považovat jen takové poznání, jež je získáno vlastním přičiněním vědce při pokusech učiněných pomocí „mechanického umění“, tedy analýzou měřitelných a počitatelných, smyslově daných fenoménů.

Prací učence přestává být čtení a interpretace textů starověkých autorit, nýbrž se od něj vyžaduje samostatný výklad pozorování a provedených experimentů. Právě zde se rodí představa Boha jako velkého konstruktéra, hodináře, a lidské úsilí je nově směřováno k odhalování božích, tedy ne již magických tajemství. Kepler byl přesvědčen, že se člověk jednou stane „pánem Božího díla“.

Vědci však nejdou tak daleko, aby zkoumali příčiny naměřených jevů, a to především kvůli možnému konfliktu s církevní doktrínou. Dokud tvrdí, že nabízejí racionální výklad jevů, ale netrvají na tom, že věci se mají skutečně tak, jak je popsali, je vše v pořádku. Problém nastává, když například Koperník nebo Galilei prohlásí, že jejich modely jsou doslovným popisem reálného oběhu planet. Tehdy se stávají objektem inkvizičního řízení.

Čtěte také: Boží Dar: Nesouhlas s vymezením CHKO

Kritika Prométheovského Přístupu a Orfická Metoda

Paralelně s tímto prométheovským proudem se rozvíjí i jeho kritika. Již v antice se objevují úvahy, že Příroda má jistě dobré důvody, proč se skrývá. Možná nás chce uchránit před nebezpečím, které na nás číhá po jejím ovládnutí. K těmto řekněme „protoekologickým“ úvahám patřila například varování před těžbou v dolech, která podle Plinia Staršího vyvolává „nevoli matky roditelky“, tedy země, a vede k zemětřesení.

V nové době se mezi významné kritiky prométheovského přístupu k Přírodě zařadili též Rousseau a Goethe, Heidegger nebo Heisenberg.

Orfická metoda poznávání přírody je na rozdíl od prométheovského přístupu založena ve zkušenosti a užívá prostředků filosofie, poezie či výtvarného umění. Ukázkovým příkladem orfického přístupu je Platónův dialog Timaios. Autor v něm všechny přírodní procesy chápe jako božská tajemství a člověk nemá žádný technický nástroj, kterým by je mohl odkrýt, neboť sám dokáže porozumět jen tomu, co vytvořil svým uměním. Nejpovolanějším vykladačem přírody je podle něho básník, protože jen on vládne řečí (básnickým jazykem).

Vesmír je totiž jakousi básní, již složil bůh. Od 17. století tato představa Přírody jako básně splývá s představou Přírody jako symbolického jazyka. Příroda tedy nejenže skládá báseň, ale dokonce je to báseň zašifrovaná. Básníci tak ve svých dílech mohou odhalit část tajemství Přírody, oné „velké“ básně vesmíru.

Přístup k přírodě cestou výtvarného umění se prosazoval od 18. století, a to především jako reakce na stále sílící mechanizaci světa. Umělci se sami začínají chápat jako součást přírody. Někteří z nich v této souvislost začnou usilovat o ztotožnění se s fysis v původním slova smyslu.

Isis a Její Závoj

Přecházíme ke třetímu tématu knihy, k obrazu tajemné Přírody jako bohyně Isis, jež byla v pozdní antice ztotožněna s Artemidou, nebo v latinské kultuře s Dianou Efeskou, a jejím motivům ve výtvarném umění a literatuře. Isis byla egyptská bohyně, jejíž kult s výraznými mysterijními rysy byl rozšířen po celém antickém světě; její socha nesla podle Plútarcha nápis: „Žádný smrtelník neodhalil můj závoj.“

Zde se dostáváme k vysvětlení samotného názvu knihy, neboť v 18. století byl ikonografický model Isidina závoje již výslovně spojován s tajemstvím Přírody a mnohé grafiky představují odhalení tohoto závoje jako triumf osvícenské filosofie nad tmářstvím.

Pohanství a Uctívání Přírody Dnes

Zájem o pohanství a jeho rituály přivedl toto pradávné náboženství z okraje zpět do centra populární kultury. Ve starověku cestovali Keltové po větrných vřesovištích a uctívali rohatého boha Cernunnose. Egypťané překračovali pouště a vzývali ochranu Isidy a Osirise. Druidové putovali na lesní mýtiny a vykonávali rituály pod měsícem. Postupem času však tito bohové a bohyně upadali v mytologii v zapomnění; rituály tohoto předkřesťanského náboženství se ocitly pod povrchem.

Nyní se ve Spojených státech k pohanství hlásí odhadem více než milion lidí - výrazný nárůst ze 134 000 v roce 2001. „Obecně dochází k přesunu od organizovaných náboženství ke spiritualitě," vysvětluje Helen Bergerová, autorka a socioložka moderního pohanství a čarodějnictví. Hnutí za posílení postavení žen a práv homosexuálů, klimatická krize a touha po pozitivnějším náboženství - to vše podpořilo zájem o tuto rostoucí duchovní komunitu, doplňuje.

Slované a Uctívání Přírody

Ze slovanské mytologie se zachovaly různé střípky rozprostřené v prostoru od Polabí až po dnešní Rusko. Sami Slované si své mýty, božstva nezaznamenávali, takže písemné zmínky existují z druhé strany - od křesťanských kronikářů, kteří často pohanstvím opovrhovali nebo mu příliš nerozuměli. Většina kronikářů navíc zachycují pohanství u Polabských Slovanů, které bylo navíc nejpokročilejší a nejlépe zorganizované, aby mohlo být fungující ideologií proti tlaku christianizace ze západu.

Svět podle jedné teorie stvořili dva ptáci, černý (Černoboh) a bílý (Svarog), kteří seděli na dvou dubech nad praoceánem. Podle jiného mýtu svět vznikl z kosmického vejce, které snesl boží kohout. Z tohoto vejce vyplynulo sedm velkých řek. Slovanské náboženství bylo polyteistické, Slované uznávali celý panteon bohů, kteří měli určitou hierarchii, zároveň existovaly lokální kulty věnované místním bohům.

Nejvýznamnější, minimálně na Rusi v době křtu kyjevského knížete Vladímíra byl Perun - bůh blesku, hromu, později i deště a úrody. Mezi jeho atributy patřily skála, hora, strom, dub, sekera. Bohem úrody, stejně jako bohem dobytka a magie, byl zřejmě původně Veles. Významným bohem byl i Svaroh (nebo Svarožic), který byl bohem války, ohně a kovářství. Jeho synem byl Dažbog, který byl bohem Slunce, mezi jeho atributy patřil kůň a divoké prase.

Slované si nemohli svět, přírodu a život v ní představit bez duchů a bytostí přírodních sil. Kult bohů tak doplňoval kult nadpřirozených bytostí. Většina z nich byla spojena s určitým prostředím a byli často negativní. Bohy různých úrovní a nižší nadpřirozené bytosti u Slovanů doplňovalo uctívání přírody. Velké vážnosti se těšily hory, skály, lesy a háje. Posvátným stromem Slovanů byl nejdříve dub, později lípa.

Staří Slované měli zřejmě velmi bohatý duchovní život, ze kterého se zachovaly jen zbytky. Určitě slavili slunovraty a rovnodennost. Mezi další obřady patřilo rituály nebo oběti, které měly přinést dobrou úrody, úspěch v boji, nebo rituální orba.

Slovanské náboženství zaniká pod tlakem křesťanství ještě v průběhu raného středověku. Moravané přijímají křesťanství již na počátku 9. století, čeští kníže Bořivoj na konci téhož století. Nejdéle pohanství jako knížecí ideologie vydrží ve východním Německu u Polabských Slovanů - zřejmě i jako reakce na ohrožení ze strany křesťanských sousedů.

Keltové a Jejich Bohové

Historičtí Keltové pak postupně expandovali všemi směry, od Británie po Turecko. Česká kotlina nebyla výjimkou. Právě na našem území totiž sídlili keltští Bójové, příbuzní velkého kmene ze severní Itálie, kteří dali našemu území i jméno - Boiohaemum (Bohemia).

Přímá rekonstrukce keltského panteonu je nemožná, a to nejen z hlediska nedostatku pramenů. Keltové totiž vynikli ve schopnosti přisvojit si a absorbovat mnohé z toho, s čím se na svých cestách Evropou setkali. Na jedné straně se objevují téměř univerzální mužská božstva indoevropského původu, například hromovládný Taranis, a na straně druhé přetrvává v keltském náboženství dominantní úloha mateřských bohyň, které jsou neolitickým dědictvím z dob před příchodem Indoevropanů.

Mezi významné keltské bohy patřili například Abnoba, Belenos, Cernunnos, Epona, Esus, Lugos, a Taranis. Každý z nich měl specifické atributy a byl uctíván v různých oblastech keltského světa.

Přírodní Vědy a Křesťanství

Přírodní vědy hrají v naší západní civilizaci význačnou roli, jejíž základy spolu s řeckým filosofickým a římským právním myšlením podstatně formovalo křesťanství. Křesťanství skutečně v historii ke konstituování přírodních věd významně přispělo. Východiskem k tomu byl pohled na svět a vesmír jako na dílo nekonečně dobrého a moudrého Stvořitele.

Biblická tradice spatřuje v člověku nositele poslání být aktivní a odpovědný správce celku stvoření. V tomto světle se tedy příroda jeví jako v zásadě poznatelná, samo její poznání je ve svém principu dobré a je člověku uloženo jako součást jeho úkolu být Božím obrazem.

Světy křesťanské víry a přírodovědného poznání jsou zakotveny přímo v tradici naší civilizace, ale jde o dvě autonomní oblasti lidského myšlení a poznání. Přírodní vědy kladou otázku „Jak?“, zatímco otázka „Proč?“ je mimo oblast jejich kompetence. Autonomii vědeckého a náboženského poznání je dnes třeba brát opravdu vážně.

Pro věřícího vědce je věda zpravidla zdroj inspirace pro jeho víru a svým způsobem může velmi dobře představovat jakoby pomyslnou knihu o Stvořiteli na základě popisu jeho díla.

Autonomní oblasti přírodních věd a křesťanské víry si můžeme představit jako dvě samostatné místnosti, mezi nimiž jsou otevřené dveře. Obě místnosti jsou určeny k uspokojování našich potřeb, ale každá jiným způsobem. Vstoupit z první místnosti do druhé není automatické ani nějak nařízené, je to věc svobodného rozhodnutí.

Důležitá je však ještě jedna věc. Každá z těchto dvou místností má svoje specifické zařízení a vybavení. Lze přecházet z jedné do druhé, ale bylo by velmi nebezpečné a riskantní porušení řádu, kdybychom si osobovali právo toto zařízení a vybavení mezi místnostmi svévolně přenášet.

tags: #uctívání #přírody #jako #boha #historie

Oblíbené příspěvky:

• Informace o zimě v přírodě
• Jak zajistit bezpečnost na schodišti při požáru?
• Legislativa nakládání s odpady
• Poplatky za Odpad
• Tolerance organismů k faktorům prostředí