Umení v prírode medúzy

Vzťahy človeka k prírode boli a sú značne komplikované a niekedy ťažko nahliadnuteľné. Môžeme sa na ne pozerať skrze filozofické koncepcie, sociologické výskumy, ale napríklad aj archeologické vykopávky. Jednou z oblastí, ktorú je zaujímavé sledovať, je v tomto ohľade umenie.

Mali by sme byť ale do istej miery opatrní chápať umenie ako akýsi jednoduchý odraz ľudských názorov či nášho vnímania. Presto i na ňom môžeme do istej miery sledovať náš historický vzťah k prírode. A to ako vlny záujmu o okolie, tak takmer „vypustenie“ okolité krajiny. Vidíme tu dobre, ako inak na prírodu hľadí veriaci monoteista či polyteista, ako inak človek 17. storočia či romantik.

Ornament ako odraz prírody v umení

Zaujímavou kapitolou využitia prírodných motívov, odkazujúcich k premieňajúcemu sa chápaniu prírody (i umenia) je ornamentika. Ornament, ak ho budeme chápať ako nejaký štylizovaný prvok použitý k výzdobe (z lat. ornare - zdobiť, skrášliť, spestriť), patrí k najstarším prejavom ľudskej kultúry.

Vždyť napr. rytmizovaný vzor vyrytý do červenej hlinky z jihoafrické jeskyně Blombos je datován do doby před 77 000 lety, dlouho před nějakým „napodobivým“ uměním. Jakkoli ornament v některých období pravěku (magdalénién) pak ustoupil do pozadí, objevuje se pak v umění s příchodem velkých zemědělských říší s velkou silou a provází pak člověka prakticky stále. Ornament přitom v různých obdobích nebyl jenom nějakou vnější a zaměnitelnou dekorací, ale i hlubším výrazem sil vládnoucích ve Vesmíru, ať již to bylo chápáno jako zákony Boží nebo zákony Přírody.

Výstava "Po stopách moderny. Tiché revolúcie vnútri ornamentu"

Jedním z období, které si ornamentu významně hledělo, byl i přelom 19. a 20. století. Tomu je věnována současná výstava o ornamentice s delším názvem „Po stopách moderny. Tiché revoluce uvnitř ornamentu. Experimenty dekorativního umění v letech 1880-1930“.

Čtěte také: Umění z odpadu

Výstava je výsledkem dlouhodobého projektu a také jakýmsi doplňkem rozsáhlé publikační činnosti Lady Hubatové-Vackové, v současnosti vyučující na VŠUP v Praze. Co je příznačné pro ornamentiku druhé půlky století, a proč právě toto téma zmiňuji i zde, je její těsný kontakt s přírodou a přírodními vědami.

Výstava dobře ukazuje, jak dalece byli výtvarníci, studující tehdy na houfně zakládaných umělecko-průmyslových školách, inspirováni výzkumy a poznatky v přírodních vědách. Samozřejmě, tato výuka byla vedena často skutečně s cílem zvládnout především perfektně řemeslo, aplikovatelné v průmyslu.

Současně na výstavě dobře vidíme, jak studium přírody těmito „průmyslovými“ výtvarníky těsně souviselo s výzkumy tehdejší vědy, ba se s nimi prolínalo. Vždyť na přelomu století to byl v biologii vládnoucí vitalismus, který se domníval, že živé organismy nejsou pouhé mechanismy redukovatelné na fyzikální a chemické děje (jak se v podstatě domnívá dnešní věda), ale obsahují i živou složku, sílu, élan vitale.

Celá secesní ornamentika svým způsobem spolupracuje, ba možná i stojí, na této představě. Na jedné straně se snaží i v oněch proslulých secesních, „belgických“, elegantně se vinoucích liniích zachytit tok této síly v jejích vnějších projevech, jak se objevují v přírodních jevech od toku vody přes vinoucí se kouř až po ženské vlasy.

Na druhé straně či současně - v umělci samotném, stejně jako v ostatních lidech - tato síla proudí také a výtvarný projev je v podstatě její zhmotnění. Secesní ornamentika není tedy jenom nějakým vnějším dekorem, ale zachycením toku životní síly v nějakém materiálu.

Čtěte také: Co trápí Vysokou školu uměleckoprůmyslovou?

Ale nešlo jen o inspirace vitalismem, ale třeba i mnohem pozitivističtějším výzkumem ovlivněné studium složitých vnějších „estetických“ struktur organismů. A to ať už je interpretoval Darwin jako vzniklé preferováním určité krásy samečků samičkami v rámci pohlavního výběru, nebo interpretované jako ochranné či naopak výstražné zbarvení (Wallace, Müller, Poulton aj.).

Vnější vzhled živočichů fascinoval mnohé přírodovědce, takže mu zasvětili celá díla, jako tomu bylo u jednoho z nejvýznamnějších německých přírodovědců vůbec Ernsta Haeckela v jeho Kunstformen der Natur, které se objevují i na výstavě. Ten věřil, že organismy mají jistý ornamentální potenciál, tíhnou k „estetickému“ vyjádření. Jeho precizní a ornamentalizované obrazy různých, zejména jednobuněčných organismů, se pak i staly předobrazem uměleckých provedení - ať už to byl lustr podle jeho medúzy či třeba celý pavilón na světové výstavě podle jeho radiolarií.

Obdobně ostatně v našem prostoru uvažoval jeden z našich nestorů botaniky, Josef Velenovský (ten však připomenut na výstavě není), pro kterého byl ornamentální princip přímo evolučním principem, stejně jako třeba darwinovský přírodní výběr. Sám svá díla pak občas doprovázel ornamentálně zpracovanými rostlinnými motivy, byl ostatně podle legend školen v kresbě Mikolášem Alšem.

Na vyšší umělecké úrovni se takové prolnutí úvah nad ornamentálností organismů v rámci přírodních věd a uměleckořemeslné činnosti objevuje na výstavě zastoupeném Aloisi Studničkovi, řediteli uměleckoprůmyslové školy v Jaroměři. Ten se do hloubky zabýval i teorií vnímání, napsal ale i např. popularizující knížku jako Divy přírody.

Zajímavým motivem, spojeným zdánlivě překvapivě i s ornamentem, bylo též studium pohybu - bylo to ale využití rytmu a opakování ve variacích, tradičně s ornamentem spojených, která vyústilo jak v různé fotografické experimenty, tak v různá díla výtvarného umění i řemesla od Muchových kreseb zachycujících dekorativnost pohybových křivek po výzdobu textilií. (O spojení ornamentálních struktur a pohybu v současném českém umění jsem psal relativně nedávno v recenzi na tvorbu J. Němce - odkaz viz dole).

Čtěte také: Umění a ekologie

Umělci, stejně jako vědci, tehdy studovali fyziologii vnímání a optické zákonitosti, jak připomíná jedna z částí výstavy. A vůbec se nedá říci, že by nějak pouze následovali zákonitosti formulované vědci (jakkoli třeba Chevreulův zákon simultánního kontrastu inspiroval mnohé z nich, mj. pointilisty). Právě při tvorbě různých ornamentálních struktur si všimli celé řady jevů, které pak zpracovávala např. Gestaltpsychologie.

Další oblastí, kde se prolínalo umění, řemeslo a věda pak neleželo jen v optice a biologii, ale i - jak opět ukazuje jedna část výstavy - ve zkoumání struktur krystalů a vůbec neživé přírody.

Tento moment již míří k celkovému směřování výstavy, které jsem již výše zmiňoval. Zkoumání zákonitostí přírody, stejně jako zákonitostí našeho vnímání, aplikované na ornament a dekor totiž přinášelo současně i zásadní změny v umění.

Zkoumání zákonitostí barevných kontrastů, stejně jako přírodních rytmů vedlo pak ke vzniku abstrakce, jak to připomínají i různé exponáty výstavy, např. právě Studničkova žáka Františka Kupky, který byl jedním z prvních umělců nalézajících cestu k abstrakci i ve světovém měřítku.

I na výstavě, stejně jako v knižní publikaci, Hubatová-Vacková ukazuje, jak některé výsledky, získané při studiu ornamentiky ovlivnily i tvorbu třeba modernistické architektury.

Paradoxně tak detailní a přírodními vědami inspirované zkoumání přírody umělci vedlo - ve zkratce -k opuštění (v Evropě) tradičního chápání umění jako nápodoby smysly vnímané přírody a spíše ke snaze o zachycení podstatnějších, hlubších principů této přírody (a stejně tak vytváření uměleckého díla jako svébytného artefaktu, jehož tvorba se neodvozuje z pouze nápodoby přírody vůbec).

Obdobně tento trend vedl k dalšímu zkoumání našeho vnímání.

Nechtěl jsem psát klasickou recenzi na výstavu, kde byste nalezli kompletnější výčet umělců a jejich děl. Rámcově snad jen zmíním, že výstava je sice založena na dílech dekorativního umění z let 1880-1930, současně ji vhodně doplňují i dvě zcela současná díla skupiny Komplot (digitálně animovanou proměnlivou rozetu na podlaze a video „ornamentalizující“ pohyb akrobata), stejně jako tvůrci výstavy bíle překreslené ornamenty a přírodní motivy na černých dekoracích ve většině expozice.

Výstavu pak provázejí ke každé sekci úvodní texty, které osvětlují rámcově každé z témat, kterému je oddíl věnován (např. I. Ornament v prostoru, II. Vitální síla rostlin a věčný rytmus přírody v mikroskopu, III. Krystalický ornament a zvířecí struktury atp.)

Zde by možná u jednoho panelu zasloužily drobné korekce právě některé odkazy na přírodní vědy. Např. mikroskop se určitě ve vědě nepoužíval až od roku 1830. Jeho významné použití najdeme již ve století 17., z kterého pochází i celé řady výtvarně zajímavých kreseb zejména hmyzu, ale i rostlin, včetně prvního zobrazení buňky (Hooke).

Také tvrzení „V návaznosti na tehdy aktuální Darwinovu vývojovou teorii dekoratéři s oblibou studovali i evolučně „starou“ vegetaci: vodní řasy, mechy, přesličky, kapradiny.“ by stálo za úvahu. Kolem přelomu století bylo příjímání Darwinovy teorie naopak spíše v útlumu a zájem o „starou“ vegetaci jednak mohl vyplývat ze zcela nedarwinovských, ale přesto evolučních starších konceptů (Lamarck, Treviranus, Oken), stejně jako z důvodů samotné ornamentálnosti a geometričnosti některých těchto organismů (řekněme, řasa krásivka je podstatně více podobná ornamentu než leckterá vyšší kytka).

To jsou však drobnosti, celkově výstava působí jako zajímavý celek nabízející nejen potěšení oka, ale i řadu podnětů pro přemýšlení nad vývojem umění i nad „výtvarnými“ strukturami samotné přírody.

tags: #umeni #v #prirode #meduzy

Oblíbené příspěvky:

• Proměny ekologického myšlení
• Zprávy z Brna-středu: Janáčkovo náměstí a výdejní boxy
• O cílech Národního Klimatického Plánu
• Informace o škole v přírodě
• Plasty Teplice: Recyklace