Pozornost věnovaná tématu ekologie

Environmentalismus jako politická teorie se etablovala počátkem 60. let minulého století. Jedná se o marginální politickou ideologii, jejíž program je zaměřen na ekologii, tedy ochranu životního prostředí, které je devastováno současným Západním životním trendem blahobytu a nadbytku.

Environmentalismus má stejně jako jiné ideologie mnohé nevýhody i výhody. Na prahu 21. století je velmi důležité si uvědomit environmentální hodnoty, protože jsme dospěli do doby, kdy je toto téma velmi aktuální. Environmentalismus se objevil doslova na poslední chvíli, tedy v době, kdy již bylo patrné nešetrné zacházení s ekosystémem a my bychom se nyní měli vyvarovat chyb předešlých generací a společně hledat východiska z již nastalé situace.

Že environmentalismus není nezanedbatelná ideologie je vidět na postkomunistických zemích, kde byla ekologie po dlouhou dobu opomíjena a ekologická krize je tam tak viditelnější. Postkomunistické země, do nichž environmentalismu pronikl mnohem později, se obvykle potýkají s daleko většími ekologickými problémy, nicméně i tam, se dokázal po roce 1989 environmentalismus rychle uchytit.

Nesporně další výhodou je celkový pohled na budoucnost, snaha ošetřit přírodní zdroje pro budoucí generace. Rychlost technického vývoje v moderní společnosti přispívá k našemu individualismu a krátkozrakosti, takže nejsme schopni nějakého dlouhodobějšího a globálnějšího vhledu na zacházení s přírodou. Environmentalismus se nám snaží ukázat, jak je důležité šetřit s neobnovitelnými zdroji energie či co nejméně znečišťovat životní prostředí. Převládající názor, že jedinec nemůže nic změnit na celkovém stavu Země je zde neopodstatněný, protože každý svým dílem přispívá na celek. Environmentalismus počítá s budoucností.

Z dlouhodobého ekonomického hlediska je environmentalismus rovněž výhodný, protože nynější investice do ochrany životního prostředí se dlouhodobě vyplatí. Hospodářský rozvoj není trvale udržitelný, proto se snaží dosáhnout zásadního obratu v dosavadním pojetí rozvoje a učinit hlavním kritériem rozvoje jeho trvalou udržitelnost, což je opět ekonomicky dlouhodobě výhodné.

Čtěte také: Proč je příroda důležitá?

Na druhou stranu je ekologie krátkodobě krajně nevýhodná a to s prostého důvodu - ekologické materiály bývají obvykle těžko dostupnější a tedy také dražší než „běžné“, byť nakolik závadné materiály. Státní politika vedená v duchu environmentalismu bývá daleko náročnější na finance, než politika vedená bez ohledu na životní prostředí, což v mnohých případech nahrává proti environmentalismu. Nevýhodou také zůstává, že se environmentalismus zatím staví na úroveň pouhé politické ideologie, přičemž by měl být součástí svědomí každého člověka, protože každý jsme součástí celku, který nazýváme ekosystém planety Země.

Životní prostředí se stává stále diskutovanějším tématem, především tím, jak je viditelné jeho znečištění a nerovnováho celého ekosystému. Environmentalismu nám nabízí cestu jeho ochrany, proto je velmi důležitý nejen pro státní politiku, ale i pro nás pro všechny.

Co je to životní prostředí?

Životní prostředí je prostor, ve kterém organismus žije, a jeho systém vazeb k prostředí; souhrn všech vnějších vlivů (přírodních i kulturních), které jedince obklopují a umožňují mu podmínky k životu. Životní prostředí je tvořeno neživými, živými a společensko-hospodářskými vlivy a složkami. Všechny působí společně, současně a nepřetržitě. Životní prostředí musí poskytovat organismům prostor a podmínky pro všechny jejich životní děje. Prostředí musí vstřebávat nepotřebné a škodlivé produkty látkové přeměny živých organismů i další produkty jejich činnosti a chránit organismy před nepříznivými vlivy. Všechny živé organismy ovlivňují svoje okolí, a tím i podmínky pro vlastní další existenci.

Jak to vypadá ve světě?

Hodně se používají výrobky v hliníkových obalech. Tyto obaly ovšem nejvíce škodí životnímu prostředí. Tak třeba obaly od mléka - vypadají, že jsou vyrobeny z papíru, ale když si obal lépe prohlédneme, zjistíme, že se skládá z hliníku a papíru, a to je nejhorší kombinace na recyklaci. Je drahá a také nekvalitní. Neměli bychom kupovat výrobky na jedno použití. Například baterie obsahující těžké kovy místo dobíjecích akumulátorů nebo mikrofixy místo tužek s vyměnitelnou náplní. Je dobré se vyvarovat chemickým postřikům, neboť ne vždy je to nejlepší řešení.

Svět se zdá velmi malý, a proto nám nepřijde divné, že v každém obchodě nejdeme výrobky z celého světa. Třeba potraviny: v regálech vedle sebe leží jablka ze Španělska, polévky z Číny, jahody z Argentiny, sušenky z Německa a další... Jenže čím delší cesta je výrobku, tím hůře pro přírodu. Na dopravu se spotřebuje mnoho pohonných hmot, jejichž spálením se do vzduchu a vody dostane řada jedovatých látek, které škodí lidem, zvířatům i rostlinám. Proto, abychom přispěli k ochraně životního prostředí, nemusíme vyrazit do přírody čistit studánky nebo pododobně. Stejně dobře můžeme přírodu chránit třeba v obchodech. Je to jednoduché. Stačí když si vybereme potraviny, které nejsou na x-krát zabaleny v různých obalech, které pak stejně vyhodíme.

Čtěte také: Argumenty ohledně klimatických změn

Největšími znečišťovateli ovzduší jsou samozdřejmě auta. Problém je v tom, že je jich čím dál víc. Naprostá většina území dnešních Čech byla v minulosti pokryta hustými smíšenými lesy. Pokud by zůstaly bez zásahu člověka, rostly by zde dodnes, neboť podnebí se od počátku našeho letopočtu příliš nezměnila.

A co mé okolí?

U okolí, které leží převážně v údolí, je jasné, že se zde smog a všechny nejrůznější odpadní látky usazují více než jinde. Tomuto problému nelze pomoci jinak, než zavést u všech typů automobilů katalizátory. Například trabanti. Když se před vámi rozjíždějí, je to něco odporného. Dým a kouř, který z něj vychází, je příšerný. Tyhle typy aut by se měly zakázat!

V mém okolí si myslím, že není až tolik skládek, kterých je jinde nesčetně, dokonce i tam, kde je napsáno "zákaz skládky"! Odpadky by se měly skladovat pouze tam, kde víme, že výpary, špína a další nebudou nikomu vadit a že neohrozí prosakování do půdy, která je třeba obdělávána. Ale uskutečnění těchto kroků záleží jen na nás - lidech, jak si poradíme s dohodou, kde skládku umístit. S mnohými lidmi se mnohdy jedná velice nesnadně.

Myslím, že všechny změny, které člověk udělal přírodě násilím, byly mnohdy zbytečné. V té době se mu to zdálo v pořádku, ale příroda nám vše zúročí, a pak vrátí, jenže v jiné podobě - například povodněmi. Lidé nemohou přestat ovlivňovat a přetvářet krajinu. Nesmějí však zapomínat, že krajina je velmi složitý a citlivý systém a že také oni sami jsou jeho součástí. Překročí-li člověk svými zásahy do krajiny únosnou míru a naruší v ní rovnováhu jednotlivých složek, dojde k problémům, případně i k nevratným změnám v prostředí, což může vést k ohrožení rostlin, živočichů a nakonec i člověka.

Naše republika je každým dnem znečištěna více a více. Ať už ji znečišťujeme továrnami, automobilovými prostředky či jinými subjekty. Smogu stále přibývá a my s tím bohužel vůbec nic neděláme. Proto hlavním důvodem proč jsem si vybrala právě toto téma, bylo otevřít lidem oči. Aby se opravdu zamysleli nad tím co dýchají a jak žijí. Každý z nás se na znečištění podílí. I pouhé třízení odpadků, nepálení plastových odpadů a mnoho dalšího přispívá životnímu prostředí. A my chceme přeci zemi zachovat pro naše potomky čistou. Přinejmenším takovou jakou jsme ji znaly my!

Čtěte také: Přehled současných klimatických problémů

Pod pojmem znečištění si každý z nás představí něco jiného. V přírodě se vyskytuje v různých formách. Ovšem domnívám se, že slovo degradace nezná každý z nás. Ve skutečnosti znamená pokles, snížení nebo znehodnocení. Je tedy jasné, že oba významy na sobě navzájem závisejí, neboť tam kde je špína zcela určitě nebude hezky. Jak bude asi vypadat naše Země za několik stovek let? Pokud ještě vůbec tedy bude? Myslím si, že bychom měli mít zájem na tom, aby byla.

Když jsem nedávno projížděla Ostravou, byla jsem zděšena. Vítkovice jistě nejsou naši chloubou. Všude kam jsem se podívala byly jen samé komíny a všechny zdi byly černé a špinavé. Jsem ráda, že se v naší Republice stále najdou místa, kde se cítím šťastně, příjemně a v čistotě.

Můžeme říct, že člověk zvítězil nad přírodou? Domnívám se, že to nemůžeme jednoznačně potvrdit ani vyvrátit. Znečišťujeme ovzduší, kácíme stromy a příroda se nám za to mstí přírodními katastrofami, kterým nemůžeme nijak předejít ani je zastavit. Jen pro příklad mohu zmínit povodně, tornáda, sopečné eroze a tsunami. Tyto ekologické katastrofy nás postihují několikrát ročně a čím dál častěji. Ovšem je mnoho katastrof, které si způsobili lidé sami. Kdyby se lépe zamysleli nad svou činností mohli jim předejít.

Zjistila jsem, že do organismů se v průběhu života dostávají nejen látky potřebné pro život, ale bohužel rovněž látky neužitečné, ba dokonce škodlivé. Může to být způsobené nejen klimatickými vlivy, ale také prostředím, ve kterém člověk pracuje. Toxické látky, které jsou škodlivé pro lidský organismus jsou na příklad tyto: kadmium, olovo, arzen, rtuť a azbest. To je ovšem pouze malá hrstka. Již zmíněné látky jsou ovšem stále vypouštěny do ovzduší z různých továren. Kadmium se do prostředí dostává třeba při těžbě a zpracování rud. Olovo se vyskytuje v okolí hutí, koksoven, ale také v místech koncentrace dopravy. Arzen se dostává do ovzduší především ze spaloven fosilních paliv.

Podle kvalifikovaných odhadů končí každý rok ve vodách a atmosféře naší planety 450 miliard kubických metrů tekutých průmyslových odpadů, miliardy tun sirných emisí, stovky miliónů tun sloučenin dusíku a miliarda tun oxidu uhličitého. Nejen tyto, ale i mnoho dalších nebezpečných látek napadají různé části organizmu. Mohou mít za příčinu vyrážky, zkolabování jater a jiných vnitřních orgánů, rakovinové nádory a v nejhorším případě i smrt.

Voda je jednou ze základních podmínek pro existenci života na planetě Zemi. Tato čirá kapalina je zcela bez zápachu a objevuje se ve třech skupenstvích. Sladká voda je nezbytná v domácnosti, v průmyslu i zemědělství, a přece si většina lidí vody neváží. Zachází s ní jako s bezcennou surovinou snad proto, že je víceméně zadarmo. Proto Česká republika po roce 1989 začala s postupným budováním čistíren odpadních vod. Několikrát ročně je třeba provést čištění odpadních vod. Většina vod protékajícími lidskými sídlišti jsou velice znečištěna. Proto se stává, že některé druhy živočichů jsou již vyhubeni. Stejně tak moře jako je třeba Baltské trpí přílivem splašků a jedovatých odpadů. Místo aby tohoto znečišťování ubývalo, stále ho přibývá. Stejně tak obrovských katastrof v podobě potopených ropných tankerů. Do moře unikne ročně 10 miliónu tun ropy. Myslím si, že toto číslo je příliš velké a my lidé za něj poneseme obrovské následky. Dozvěděla jsem se, že v ropě jsou kancerogenní látky, které se ukládají v mořských rybách i škeblí.

Podle údajů Světové zdravotnické organizace žije na Zemi 1, 2 miliardy lidí bez zajištění kvalitní pitné vody. 30 % všech úmrtí a 80 % nemocí v rozvojovém světě má příčinu v různých formách kontaminace pitné vody.

Les bychom mohli vyjádřit jako porost dřevin. Tento porost je ovšem velice důležitý pro celou naší zeměkouli. Říká se, že jsou to tzv. ,,plíce planety.“ A něco na tom jistě bude. Vždyť stromy, které tvoří většinu lesa pohlcují prachové částice, škodliviny, a také oxid uhličitý. Ovšem nejdůležitější je, že jsou pro nás zdrojem kyslíku. Naše lesy hynou nejen z důvodu kácení, ale rovněž za to může i kvalita ovzduší a vody. Kořeny stromů pohlcují vodu. Ať už je to voda srážková či užitková, v každé je spousty nečistot. Tyto nečistoty se každým rokem zvětšují. Je dokázáno, že voda vytékající z lesních porostů je o mnoho kvalitnější a čistější než voda vytékající z půdy orné. Domnívám se, že tedy není čemu se divit. Stromy a ostatní rostliny nám čistí vodu a nesou za to také nelehké následky.

Zjistila jsem, že kdysi lesy pokrývaly až 92 % našeho území. Dnes je ovšem můžeme vidět na pouhých 32 %.Lesy byly kdysi v Evropě a nejen tam, základní složkou přírody, primárním ekosystémem. Bez omezení plochy lesů by ale nikdy nemohla vzniknout evropská a světová civilizace a kultura. Ztráta lesů je tedy nutnou daní za prosperitu a blahobyt. Návrat k dokonalé podobě lesů ani není možný.

Recyklace a odpady

V lednu 2019 odhlasoval Evropský parlament zákaz užití plastů pro jedno použití, založený na seznamu nejčastějších polutantů nacházejících se v moři. Zdá se, že ve věci používaných materiálů máme před sebou „zábavný“, takřka neřešitelný problém.Většina z nás se s obsahem svého koše rozloučí v momentě, kdy jej vyklopí do nejbližší vhodné nádoby, a další osud odpadů je nám vesměs neznámý.

Tudíž asi moc nepřekvapí, že hážu „papír do papíru, plasty do plastů, sklo do skla“ apod. Je to emocionálně založený rituál, od kterého by se mi těžko odvykalo. Potíž s tímto rituálem je jediná, zato zásadní: že v praxi funguje daleko hůř, než jaký z něj máme subjektivní dojem. Zatímco s uspokojením odcházíme od žluté popelnice, které jsme právě svěřili pytel nacpaný prázdnými sáčky, zmáčknutými PET lahvemi a podobným šustivým materiálem, prakticky se z celého tohoto odpadu zrecykluje kolem dvaceti procent a ekonomika celé věci je pochybná.

Poměrně snadno a efektivně se recyklují třeba kovy. Klasickým případem, dokonce tak klasickým, že na něj v souvislosti s pojmem recyklace ani nemyslíme, je zlato. Naprostá většina jednou vytěženého zlata se používá znovu a znovu v různých podobách. Podobným případem je hliník nebo ocel. Vzhledem k tomu, že prvovýroba hliníku nebo oceli ze surové rudy je dost náročná na energii, se recyklace těchto kovů výrazně vyplatí a funguje už více než sto let, aniž by vyžadovala nějakou státní podporu a podobné útoky na kapsu daňového poplatníka.

Slušně recyklovatelným materiálem je i sklo, které se dá se použít opakovaně a mnohokrát. Vyhozené sklo lze třídit automaticky pomocí speciálních optických přístrojů a strojově jej umýt od zbytků potravin, nápojů apod.; potřeba lidské ruční práce v tomhle případě není velká. Dokonce lze přimíchávat sklo do betonu, přičemž výsledek vůbec nevypadá špatně. Největší problémy nastanou, vyhodí-li někdo do běžného odpadu speciální ohnivzdorná skla typu Pyrex, která pak v tavné směsi dělají neplechu.

O něco hůř je na tom papír. Ten už se od nečistot jen tak umýt nedá, zvlášť ne od mastnoty. Superklasickým příkladem jsou použité krabice od pizzy, prosáklé olejem a zbytky sýra. Odseparovat nějak průmyslově tuk od papírových vláken je v současné době nemožný úkol. Jenže vysvětlit širší populaci, co je ještě akceptovatelná úroveň zašpinění a co už ne, je podobně nemožné. Ve výsledku se papírový odpad musí probírat ručně, pěkně jeden kus po druhém, a kontaminované části dávat stranou k zakopání nebo ke spálení. Tenhle druh práce zatím roboti nezvládají, takže jej musejí dělat lidé - v západním světě pěkně drahá záležitost, navíc nevábná, tudíž se na ni moc zájemců nehlásí. Už někde tady začíná moderní recyklační proces drhnout a být výrazně prodělečným.

Nu a pak je tu plast a radosti s ním spojené. Problém s kontaminací potravinami a jinými zbytky je u plastových obalů dost podobný jako u papíru, ale pak přistupují ještě další detaily. Plasty jsou chemicky dost různé a dělí se do sedmi základních recyklačních tříd, z nichž jenom některé se skutečně dají bez problémů zpracovat znova. Jelikož v odpadových nádobách jsou všechny druhy plastu promíchané, musí je někdo opět rozdělovat ručně, a to ani nemluvíme o tom, že existují různé kombinované výrobky, které mají na horní straně jiný plast než na té dolní, případně vnějšek jiný než vnitřek - a personál, který je třídí, by měl takové věci být schopen poznat.

Není tedy divu, že výroba nového plastu je dnes ekonomicky výhodnější, než recyklace toho starého. Tato ekonomická nerovnice dost záleží na světových cenách ropy, které jsou poslední dobou ne sice úplně nízké, ale snesitelné. Ročně se vyrobí cca 300 milionů tun nového plastu, takže kolem čtyřiceti kil na osobu. Tendence rostoucí.

Až dosud existovaly v zásadě dva přístupy k tomu, jak se zbavovat plastového odpadu. Oba téměř současně dospěly do stavu, kdy už se v nich jednoduše pokračovat nedá. Ten první, africko-asijský, bychom mohli pojmenovat slovy „prostě to vyhoď, vítr a řeka to někam odnesou“. Asijské řeky vnášejí do světových oceánů neskutečné množství svinstva, Afrika je zatím pozadu, ale při svém populačním růstu by mohla Asii dohnat a předehnat. Přes 90 procentplastového odpadu, který se dostane do moře, pochází z Afriky a Asie.

Pak je druhý přístup, přístup bohatších zemí, a ten zní „vyvezeme to do Číny“. Přesněji řečeno zněl, protože teď už to nejde. Po dlouhá desetiletí byla Čína ochotna dovážet odpadky z Ameriky, Evropy či Austrálie k dalšímu zpracování - jedním směrem se na kontejnerových lodích plavily čínské výrobky k prodeji na západních trzích, druhým se vracel hrubě předtříděný odpad, jen z USA cca 4000 kontejnerů denně. S touto praxí je nicméně konec, protože Čínu přestalo bavit být skládkou světa a tamní vláda vydala zákaz importu odpadu určeného k recyklaci, není-li předtříděn aspoň na 99,5 % čistoty. Což je přesně ta drahá část celého procesu. A tím se celý západní recyklační model de facto zhroutil.

Velmi dočasným a velmi neúplným řešením bylo přesměrování odpadkových toků do jiných zemí, jako je Vietnam, Indonésie, Thajsko, Malajsie nebo Indie. Jenže: tyhle země a) nedisponují dostatečnou infrastrukturou k tomu, aby absorbovaly miliony tun odpadu, které dříve zpracovávala Čína, a b) přeci jen bohatnou, mají nějakou národní hrdost a nechtějí se stávat odkladištěm špíny z ciziny. Právě asijské země, jak zmíněno, mají dost velký problém s produkcí vlastních odpadků a mají rovněž v úmyslu s ním postupně něco dělat, jen co vyřeší palčivější úkoly. Důsledkem je, že čínský zákaz dovozu odpadů odstartoval v jihovýchodní Asii řetězovou reakci dalších zákazů; brzy se dveře zavřou všude.

Tím, že Asie začala odmítat zpracování odpadu z jiných kontinentů, přestala západní hra na recyklaci plastů definitivně fungovat. Jelikož ruční třídění je při cenách práce ve vyspělém světě nemožně drahé, končí už rok a něco tříděný plastový odpad na místních skládkách nebo v peci. Ta druhá možnost přitom není moc dobrá, protože při pálení plastu vznikají karcinogenní dioxiny a ty zatím neumíme dokonale odfiltrovat. Umělá hmota se koneckonců vyrábí z ropy, a to právě z těch jejích součástí, které moc dobře nehoří. Zbývá tedy zakopávat, zakopávat, ideálně někde, kde nebudou kontaminovány podzemní vody. Třeba na poušti - jenže těch je v Evropě poněkud málo.

Plastů se přitom jen tak zbavit nemůžeme. Jsou užitečné ve spoustě situací. Každý si asi vzpomene na medicínské aplikace, jako jsou jednorázové rukavice pro lékaře nebo injekční stříkačky na jedno použití. Na zajímavou a nepříliš známou skutečnost ale upozorňuje následující článek z BBC: právě ony plastové obaly kolem potravin, které jsou dneska považovány za ďáblův vynález, výrazně snižují míru kazivosti jídla.

Ve vyspělém světě se na cestě mezi farmou a prodejními regály zkazí jen 3 % potravin, v rozvojových zemích je to až 50 %, a důležitým faktorem v tomto rozdílu je právě balení, které chrání potraviny při přepravě před šířením plísní a jiných škůdců. Přepravujeme-li jablka v jedné velké bedně, potluče se jich daleko více, než mají-li svoje „jamky“, atd. To je docela zásadní rozdíl. Pokud by zákaz užití jednorázových plastů vedl k tomu, že větší množství zemědělské produkce se zkazí, vůbec není jasné, zda by následky nebyly horší než problém, který se jím má řešit. Hladových krků je na světě čím dál více, nakonec i evropské domácnosti mají někdy s cenami jídla problém.

Osobně mi z toho vychází, že nejméně špatným postupem by bylo ten plast pečlivě sbírat (aby se nedostal do moří), pronajmout si jako planeta kolektivně od Mauritánie nebo Libye kus té nejsušší Sahary, kde nikdo nežije, tam vyrýt kilometr hlubokou díru do země a proměnit ji v hlubinnou skládku s tím, že časem třeba někdo přijde na to, jak tyhle odpady efektivně zpracovat na novou surovinu. Elegantní to sice zrovna není, ale elegantní řešení prostě nemáme. I kdyby Evropa nakrásně zakázala veškerý plast, nejenom ten jednorázový, (což by mělo značné vedlejší následky), tři miliardy Číňanů, Indů a dalších Asiatů nikdo přes noc nepřeškolí. Tam to bude proces spíš na jednu generaci. A po tu dobu je nutno mít nějaké mezilehlé řešení. Definitivním řešením by pak mohl být leda vynález nové generace umělých hmot, která se dá zpracovávat opakovaně podobně jako hliník nebo sklo.

tags: #uvaha #na #tema #ekologie

Oblíbené příspěvky:

• Nejvíce znečištěné oblasti plastem
• Pronájem kontejnerů Řevnice
• Tipy pro školu v přírodě s dětmi z MŠ
• Klimatické podmínky Klášterce nad Ohří
• Uložení stavební suti Ostrava