Ochrana přírody v novověku

Většina současných milovníků přírody obdivujících krásy hor, lesů a vůbec půvaby krajiny si neuvědomuje, jak dlouhou historii má tento postoj. Kniha se pokouší mapovat historický vývoj našeho estetického vnímání přírody od ocenění jednotlivých objektů v antice (květ, zvíře, údolí) k ocenění krás krajiny a celé přírody v novověku.

Estetizace přírody je spojena se jmény jako lord Shaftesbury, Jean Jacques Rousseau a Immanuel Kant a vrcholí v 19. století, kdy hovoříme přímo o kultu přírody.

Obyvatelé Evropy jednoho večera roku 1492 neusnuli ve středověku, aby se druhý den probudili do renesance, ale přesto se v měřítku dvou či tří desítek let na rozhraní 15. a 16. století podstatně proměnila síť vztahů k Bohu, společnosti, výrobě, dálkovému obchodu, migraci lidí, rozvoji měst i vnímání krajiny.

I bez ekonomické krize, která katalyzuje nové vnímání světa, v němž je dřívější důraz na růst nahrazován touhou po stabilitě, by nedávná a současná globalizační desetiletí byla vnímána jako přelomová, a to pro růst populace, rozvoj internetu a dalších technologií, mísení vlivů, lidí a náboženství i degradaci klimatu a životního prostředí obecně.

Zároveň množství lidí, výroba energie, plošné rozšíření staveb, stav mořského rybolovu, a to vše v prostředí rychle se proměňujícího času, vytváří situaci, která v dějinách Země i lidstva nemá obdobu. Výsledkem je pocit, že žijeme na nějakém konci jednoho konceptuálního světa a ten další se teprve rodí.

Čtěte také: Český pohled na ekologii

Je to situace, která je v evropské historii posledního tisíce let poměrně běžná a umíme s ní zacházet. Vždy obsahuje bolestivé prvky, ale také makrosociální kontinuitu. Význam těchto přechodových období spočívá v tom, že některé nosné, ale i destruktivní principy, které se ustanoví v těchto singulárních obdobích, pak mohou s menšími obměnami fungovat další staletí.

Geodiverzita jako východisko

Australská Charta životního prostředí z roku 1997 podává následující definici geodiverzity: „Geodiverzita zahrnuje celou šíři zemských rysů, včetně geologických, geomorfologických, paleontologických, půdních, hydrologických a atmosférických prvků, systémů a procesů.“

V podstatě se jedná o to, že jakákoliv krajina, která je dostatečně členitá a jejíž skalní podloží či půdní substrát jsou dostatečně proměnlivé, a kde navíc vedle sebe existují velké mikroklimatické rozdíly, bude téměř určitě osídlena bohatým společenstvem rostlin, a tím i hmyzu a celé navazující trofické pyramidy.

Zkušenost ukazuje, že s výjimkou pouštních či polárních krajin, kde je rozvoj ekosystémů blokován nedostatkem tekuté vody, je jakákoliv geomorfologicky a geologicky bohatá krajina zároveň ohniskem biodiverzity.

V definici si však všimněme dvou bodů, které mají pro současnou diskusi o stavu světa, a tím i biodiverzity zásadní význam. Jedná se o půdní podmínky a o klima.

Čtěte také: Rozvoj vnímavosti k přírodě u dětí

Začněme nejdřív zdánlivě jednodušším problémem půdy. Je vůbec možné změnit - a to v globálním měřítku - vlastnosti půdního pokryvu? Zdánlivě to je neřešitelný problém, protože kdo by bagroval, míchal a přemisťoval půdní pokryv, a to na celé Zemi?

Ve skutečnosti je řešení velice prosté - nemusím měnit půdu či geologický substrát, stačí, když změním složení půdních roztoků. Neměním hmotu, ale „hydroponii“ systému. Mohu to provádět buď vymýváním půdního karbonátu a výměnných alkálií kyselými dešti, anebo plošnou eutrofizací celých kontinentů.

Dusíkový cyklus jako největší globální nepřítel biodiverzity

Až příliš dlouho jsme se soustředili na geochemické cykly uhlíku a síry, protože mají přímý dopad na globální oteplování způsobené vzrůstajícím obsahem oxidu uhličitého v atmosféře a na lokální ochlazování způsobené síranovými aerosoly.

Dusík není vidět a téměř nereaguje s dalšími látkami. Vypadá tedy mezi ambivalentním uhlíkem, jehož atmosférický cyklus život udržuje i ničí, a oxidy síry uvolňovanými z fosilních paliv jako velice nenápadný prvek. Ve skutečnosti je třetím z pětice hlavních globálních hráčů, kteří spolu hrají o bohatství biodiverzity. Ti další dva jsou fosfor a železo.

Dusík je obsažen v aminokyselinách, DNA, bílkovinách (proteinech) a mnoha dalších nezbytných organických látkách. Zjednodušeně řečeno můžeme rozeznávat dva druhy dusíku:

Čtěte také: Psychologické Aspekty Přírody

• „Inertní dusík“. Atmosféra je tvořena převážně dusíkem (78 % objemu či 75 % hmotnosti), který s dalšími látkami, zejména kyslíkem, reaguje jen v malém množství. Ultrafialové záření a elektrický výboj, tedy blesk, jsou schopny okysličit atmosférický dusík na směs oxidů dusíku, které reagují se srážkovou vodou na kyseliny. Ty se v půdním pokryvu snadno neutralizují za vzniku dusitanů a dusičnanů, které jsou v mnoha různých reakcích dále zpracovávány mikroorganismy na další látky, zejména dusičnany, a přijímány rostlinami, jež z nich vytvářejí složité organické molekuly, jako jsou proteiny.
• Reaktivní dusík. Reaktivní dusík je zjednodušeně řečeno dusík, který není v plynné formě. Tvoří jen malou, ale pro život zcela nezbytnou část globálního dusíkového zásobníku. Univerzálnost dusíku se podobá všestrannosti uhlíku, síry a železa, tedy dobře dostupných biogenních prvků, schopných existovat v různých oxidačních vazbách, a tím se podle potřeby účastnit řady oxidačních i redukčních reakcí. Tyto reakce mohou u dusíku probíhat velice pozvolna, nebo jako u nitroglycerinu neobyčejně bouřlivě.

Podobně jako u globálního cyklu uhlíku má dusík řadu zásobníků, ale je tu jeden velký rozdíl. Oběh dusíku je rychlý - např. v půdách zůstává průměrná dusíkatá molekula jen 50 let, zatímco uhlík např. v karbonátové vazbě může existovat miliony let.

Globální nadbytek reaktivního dusíku je způsoben třemi hlavními typy reakcí:

• Pěstování luštěnin. Je dobře známo, že některé rostliny, zejména luštěniny, žijí v symbióze s nitrifikačními bakteriemi. Čím víc lidí, tím víc luštěnin. Tento zdroj reaktivního dusíku nám vadí nejméně - na poli už stejně nerostly žádné vzácné rostliny (jenom to pole tam třeba nemuselo být), ušetřili jsme energii za syntézu dusičnanů a hlavně většina dusíku se váže do zemědělských plodin. Tento dusík vadí nepřímo - to když velká města na pobřeží „pumpují“ své dusíkem bohaté splašky rovnou do moře.
• Spalování kyslíku ve spalovacích motorech. Zejména v automobilech dochází k oxidaci „inertního“ vzdušného dusíku na oxidy dusíku a posléze směs kyselin, která přispívá k acidifikaci prostředí.
• Haber-Boschova reakce. Německý fyzikální chemik Fritz Haber získal v roce 1918 Nobelovu cenu za objev, který učinil před téměř 20 lety - za syntézu amoniaku přímo z dusíku a vodíku. Tento proces rozpracoval do průmyslového měřítka jeho kolega Karl Bosch, který za něj a další vysokotlaké experimenty obdržel v roce 1931 společně s Friedrichem Bergiusem Nobelovu cenu. Reakce je založena na proudu ohřátého a za vysokých tlaků smíchaného vodíku a dusíku, které se pomocí katalyzátoru, obvykle oxidů železa, slučují na čpavek, z něhož se vyrábí to nejjednodušší hnojivo - dusičnan amonný.

Objev německých chemiků má dva úžasné rysy. Na syntetických hnojivech vyráběných převážně touto reakcí totiž závisejí potraviny pro zhruba 40 % světové populace (!). Navíc přišel přesně ve chvíli, kdy se začaly vyčerpávat zásoby přírodních dusičnanů - tedy chilská guánová ložiska. Syntetická hnojiva umožnila vyšší výnosy a víc lidí mohlo pracovat v průmyslu.

Bez Haber-Boschovy reakce by na zemi žilo méně lidí a možná ve větší chudobě, ale také by globální změny klimatu a prostředí teprve stály před námi. Málokdo měl na chod této civilizace tak velký vliv jako Haber a Bosch.

Množství lidmi vyráběného reaktivního dusíku převyšuje přírodní toky. Obvykle se uvádí, že roční přirozený tok reaktivního dusíku se pohybuje kolem 140 milionů tun a lidská produkce dosahuje 210 milionů tun. Jiné odhady uvádějí pro přirozené roční toky kolem 100-200 milionů tun a přibližně stejné či o něco větší množství pro umělé toky.

Lesy Skandinávie dostávají 10-20x víc reaktivního dusíku než před sto lety. Pobřeží Floridy, Jamajky, východu USA či Evropy jsou dnes zásobována několikanásobně většími zátěžemi dusíku. Baltské moře začíná být považováno za nejrozsáhlejší „mrtvou zónu“ mezi mělkými moři.

Tato mrtvá zóna však ve skutečnosti kypí životem, je to však život sinic a medúz, nikoliv ryb a korýšů. Objem světového rybolovu od roku 1980 neustále klesá. Došlo k přelovení zejména větších ryb, které se živí řasami. Řasy tak nejsou spásány rybami, ale naopak hnojeny antropogenními dusičnany. Polovina všech syntetických dusíkatých hnojiv byla vyrobena v posledních 20 letech!

Rychlost změn globálního cyklu dusíku a celkové množství vyráběných dusíkatých látek je závratné. Na souši se projevuje zarůstáním a ruderalizací míst s blokovanou sukcesí, která patří mezi nejvíc hodnotné části evropské přírody. V moři vyvolává zejména ničení korálových útesů, jejichž rovnováha závisí na spolupráci řasy a láčkovce.

V prostředí bohatém na dusík řasa svého symbionta již nepotřebuje, ale při vyšší koncentraci dusičnanů naopak podléhá sinicím.

Paralelní vývoj společnosti a přírody

Pro současnou společnost je charakteristické „zplošťování“ světa, které je vítězstvím průměrné nebo podprůměrné, víceméně globální mainstreamové kultury. Něco podobného se děje i v evropské přírodě, kde zhruba třetina druhů vyšších rostlin jsou globální neofyty a zároveň zažíváme invaze nepůvodních druhů hmyzu a drobných savců.

Výsledkem je, že ve značné části Evropy, a to zejména v mírném pásu (temperátní zóně), začíná převládat jeden typ „ploché“ přírody s četnými „globálními“ rysy (homogenizace bioty). Středozemní oblast prošla podobným procesem již koncem antiky.

Pro ochranu přírody a krajiny má tato zdánlivě vtipná paralela mezi kulturou a přírodou velice nepříjemný dopad. Stav krajiny a přírody se odvíjí od stavu společnosti, tedy od kvality a dynamiky společenských sil, které jsou svojí povahou mocnější než politické strany, natož organizace zabývající se ochranou přírody.

Jaké nastavení sociálních sil je pro ochranu biodiverzity nejvíc žádoucí? Myslím, že se bude zejména jednat o schopnost vytvářet takové deglobalizační a místní strategie, které mohou alespoň v některých oblastech úspěšně konkurovat zplošťujícímu se světu velkých médií a globálních strategií.

Klima a biodiverzita

Pozorované a předpokládané klimatické změny se podle řady zpráv, jako je sdělení Mezinárodního panelu pro změnu klimatu (IPCC), Acacia Report či Sternova zpráva, dají shrnout do několika bodů:

• Oteplování pravděpodobně poroste tempem mezi 0,1 a 0,4 °C za desetiletí.
• Budoucí oteplení bude nejcitelnější v jižní Evropě, hlavně ve Španělsku, Itálii a Řecku, ale také ve Finsku a západním Rusku. Nejmenší bude podél atlantského pobřeží.
• Bude ubývat skutečně studených zim, které by kolem roku 2080 mohly v našich šířkách téměř úplně vymizet. Zároveň se však mají objevovat stále častější horká léta nebo vlny veder.
• Srážky se budou na severu Evropy zvyšovat o 1-2 % na desetiletí, ale ve středozemní oblasti snižovat. Oproti dnešku bude víc pršet v zimních měsících, nicméně letní sucha budou o to horší.
• Situace ve střední Evropě je nejistá - dají se čekat mírně nižší, ale i mírně vyšší srážky; v případě první varianty to může na našem území znamenat vysoušení jižní Moravy.
• Teplejší léta budou pravděpodobně znamenat vyšší četnost přívalových dešťů a silnější bouřky s krupobitím. Naproti tomu zvlhčování během zim vytvoří předpoklady pro častější zimní a jarní povodně.
• Klimatické rozdíly budou v Evropě spíš narůstat, což se může projevit zejména nedostatkem pitné a závlahové vody v jižní Evropě.
• Oteplování v kombinaci se zvýšeným množstvím oxidu uhličitého v ovzduší a dusičnanů v prostředí povede k rychlejšímu zarůstání severské tundry a ve středních šířkách k obecně rychlejšímu rozvoji zejména listnatého lesa. Horní hranice lesa se bude posouvat nahoru.
• Jižní Evropa a kontinentální část Ruska bude kvůli letním suchům a zvýšenému nebezpečí požárů zemědělsky méně produktivní.
• Pokud se týče zemědělství, celkové dopady změny klimatu budou pro severní Evropu příznivé. To však bude vyvažováno nedostatkem vody v jižní a východní Evropě a zkrácením vegetačního období následkem suchých letních měsíců. Některé oblasti se mohou stát neúrodnými.
• Očekává se větší rozšíření klíšťat a celkové vyšší zatížení lidského organismu následkem veder a lokálního znečištění atmosféry.
• Pobřežní oblasti celé Evropy mohou být postihovány častějšími záplavami.

V celé Evropě již došlo a dále dochází k poměrně závažným dopadům na biodiverzitu. V jižní Evropě probíhá jev, který můžeme popsat jako posun afrického klimatu dál na sever. Projevuje se vysoušením krajiny a pokračujícím odlesněním, při kterém hrají velkou roli požáry.

Střední Evropa má spíš nevyjasněné klimatické trendy, ale za kolísavějšího klimatu s častějšími suššími obdobími se dá očekávat oslabení lesa a kalamity zejména nepůvodních smrkových porostů.

Kolem roku 2012 by mohl z větší míry roztát ledový pokryv arktické oblasti. Tím bude bílá plocha ledu zaměněna za tmavou vodní hladinu, což urychlí další oteplování, jež změní směry větrů, a tím i hydrologický cyklus nejméně severní poloviny Evropy. Očekáváme zarůstání tundry, destabilizaci permafrostu (trvale zmrzlé půdy) a větší množství odpařené vody, která musí pochopitelně někde vypršet.

Velká proměna světa a ochrana přírody

Pokusme se jasně definovat, o jaká hlavní témata je nutné se za této velké proměny světa starat:

• Klasická ochrana přírody a krajiny je nezastupitelná, dobře teoreticky i prakticky propracovaná, ale naráží na limity dané rostoucím využíváním krajiny. Ví, co by měla dělat, ale často k tomu nemá sílu nebo prostředky, anebo se musí přizpůsobovat politicko-developerské realitě.
• Je zapotřebí minimalizovat antropogenní toky látek. Jedná se zejména ...

V současné moderní společnosti jsme svědky toho, jak člověk ztrácí sounáležitost s okolní přírodou a krajinou a mnohdy ji vnímá zejména z produkčního pohledu. Přitom mu unikají nejen aspekty přírodovědné, ale i další skutečnosti. Příroda a krajina jsou nositeli národní identity, historické paměti atd. Jsou prostě dědictvím předků a naší povinností by měla být jejich ochrana. Netýká se to pouze přírodně cenných území, která jsou zákonně chráněna, ale i zemědělské krajiny.

Vliv zemědělství na krajinu

Zemědělství je ve střední Evropě již po několik tisíciletí významným krajinotvorným činitelem. Zaměříme-li se na biotickou složku v krajině, pak rozhodující vliv na její utváření měly události po skončení poslední doby ledové, přibližně před 11,5 tisíci lety.

S pozvolným oteplováním sem začal zhruba před 6 až 7 tisíci lety pronikat neolitický zemědělec, který se vedle přírodních faktorů začal stále více podílet na druhovém složení organismů. To umožnilo přežít řadě nelesních druhů, které zvyšovaly biologickou rozmanitost, ale i druhů, které jsou zemědělci považovány za nežádoucí.

V následujících tisíciletích působil člověk na krajinu různou intenzitou, přičemž některá období máme přesně zdokumentována, například druhou kolonizaci. Zemědělec svým dlouhodobým hospodařením přetvořil krajinu a výrazně zasáhl do charakteru, rozsahu a rozmístění jednotlivých biotopů. Tak byla postupně vytvořena pestrá středoevropská krajina s širokou nabídkou rozmanitých prostředí a byly poskytnuty existenční podmínky obrovskému počtu druhů.

Celou řadu druhů zemědělec potlačil, nebo dokonce vyhubil, ale větší části umožnil existenci. Územní pestrost středověké zemědělské krajiny tak stojí za dnešní druhovou rozmanitostí živočichů i rostlin.

Ke zvratům v diverzitě dochází samozřejmě i v novověku, a to v důsledku pěstování nových plodin, uplatňovaným technologiím atd. O vymírání druhů v České republice existuje řada údajů, mnohé o vzniklé situaci nám mohou napovědět různé skupiny bezobratlých, jež můžeme považovat za bioindikátory životního prostředí. Bohužel vývoj některých skupin živočichů v posledním století není vůbec optimistický.

Z posledních dekád 20. století existuje stále více údajů o tom, že oblastí, v nichž má intenzivní zemědělství neblahý vliv na složky životního prostředí a budoucí produktivitu, je stále více. Jde např. o negativní ovlivnění půdy a o její degradaci, kontaminaci vody, snížení diverzity a o změny ekologických procesů, na nichž je zemědělství závislé. Zjednodušeně řečeno: ◊průmyslové“ zemědělství nevykazuje známky dlouhodobé udržitelnosti.

Jak skloubit ochranu přírody se zemědělským hospodařením

Je problém šetrného využívání zemědělské krajiny vůbec řešitelný a můžeme při nápravě problémů využít poznatky, které známe z ochrany přírody? V celé Evropě dnes již existují v některých, zejména ekologicky hospodařících podnicích snahy začlenit do praxe zásady ochrany přírody.

K prostředí šetrné formy hospodaření jsou zároveň podnětem k přemýšlení o uvědomělém utváření krajiny: jaké krajinné prvky prospívají dlouhodobě udržitelnému způsobu hospodaření, jak můžeme přírodu utvářet, aby napomáhala vlastnímu hospodaření, snížila se větrná a vodní eroze, byly podporovány užitečné organismy a regulováni škůdci atd.

Spektrum různých opatření na podporu užitečných organismů sahá od zakládání pásů křovin a remízků se stanovištně odpovídajícími druhy stromů, přes vytváření mokřadních biotopů a podporu organismů vytvářením květnatých ◊pásů polních bylin“ až k praktické hnízdní pomoci pro ptactvo.

Při hledání vhodných opatření vedoucích k udržitelnějšímu zemědělskému systému a posílení stability krajiny musíme vycházet z toho, že krajinu jako dědictví je nutné chránit a rozumně v ní hospodařit. Jak ale tyto krajinné prvky a další opatření v krajině naplánovat a realizovat?

V mnohém nám mohou pomoci dotační tituly, jež jsou v gesci resortů životního prostředí a zemědělství. Jedním z nových směrů v krajinném plánování, který se začíná ve světě stále více uplatňovat, je navrhování využití venkovské krajiny formou plánů šetrného hospodaření.

Snaha o obnovu diverzifikované a multifunkční zemědělské krajiny, zlepšení kvality vod a o ochranu půdy i biodiverzity iniciovala v řadě zemí Evropy práce na metodikách faremních plánů, tzv. farm management plans. Vývoj a rozšíření tohoto nového přístupu jsou úzce spojeny s reformami Společné zemědělské politiky EU a s péčí o životní prostředí ve formě agroenvironmentálních opatření (AEO).

V zemích s delšími zkušenostmi s AEO odborníci brzy přišli na výhodu individuální práce se zemědělci při zpracování těchto plánů. V zásadě má faremní plán pomoci překonat bariéru mezi produkčními zájmy zemědělců a zájmy ochrany přírody a najít tak společná kompromisní řešení.

Dotační tituly využívané v České republice (AEO, Program péče o krajinu, Operační program Životní prostředí) přišly s finančními nástroji, které mají pomoci tyto problémy v krajině řešit. Využití nabízených dotačních titulů však vyžaduje jejich dobrou znalost i orientaci v problematice ochrany přírody a krajiny.

Volba vhodných opatření a na ně navazujících finančních podpor nebývá většinou v možnostech samotných zemědělců. Zpracovaný plán šetrného hospodaření zemědělského podniku řeší tyto problémy a současně pomáhá zemědělci rozpoznat přírodní hodnoty jeho statku.

Nezbytnou součástí je návrh možností ochrany, obnovy nebo zakládání nových biotopů, prospěšných jak krajině, tak samotnému zemědělci v kompromisu s jeho představou o hospodaření. Výstupem návrhů, při nichž je důležitá osobní zainteresovanost zemědělce, je plán šetrného hospodaření v zemědělském podniku.

Ten poskytuje konkrétní informace a doporučení jak zvýšit přínos hospodaření pro krajinu a biodiverzitu, jak nejlépe hospodařit z pohledu ochrany přírody při respektování produkčních otázek. Nezbývá než věřit, že příklady těchto plánů a přístupy některých zemědělců napomohou nastartovat vědomí, že jsme součástí přírody a že krajina není životním prostředím a živitelem pouze nás samotných, ale i následujících generací.

tags: #ochrana #přírody #v #novověku

Oblíbené příspěvky:

• Ochrana hasičů při požárech
• Odpad ve sprchovém koutě: důležité aspekty
• Obojživelníci a letouni v zimě
• Nebezpečí a pláč miminek
• Tipy pro výběr klimatických lázní