Výklad světa a přírody: Metaforika "knihy přírody" a teorie artefaktů

Představa světa či jeho částí jako čitelného textu je v evropské kultuře hluboce zakořeněná. Prvním předpokladem této představy je alfabetismus a kulturní idea knihy, druhým pak nahlížení světa jako smysluplného a koherentního celku, jehož části nesou význam a jsou ve vzájemných vztazích: mají "sémantiku" a "syntax". Začít hledět na svět jako na řád znaků ale následně znamená ptát se: Jakým písmem a jazykem je napsán? Lze jej vůbec přečíst? Kdo jej napsal? Proč?

Avšak otázka po (většinou neuvědomovaném) předpokladu této techniky, totiž pojetí světa či jeho částí jako textu kódujícího a reprezentujícího něco jiného v tomto případě fenotyp je otázkou dosud jen málo prozkoumanou. Poslední otázka je fenoménem moderní vědy, které se s pomocí genového inženýrství otevřela možnost měnit text přírody, včetně všech bioetických dilemat i velkých nadějí, jež se s touto technikou pojí.

Na základě dílčích témat z dějin těchto metafor práce představuje reprezentativní vzorek metaforiky "knihy přírody", a to z hlediska historického, systematického i komeniologického. Jako průřez dějinami má práce umožnit čtenáři učinit si zřetelnou představu o variacích této metaforiky a jejích proměnách.

Vývoj metaforiky "knihy přírody"

Ve středověce-renesančním paradigmatu Písmo především vysvětluje přírodu příroda osvětluje Písmo jen v jeho obtížně srozumitelných figurativních pasážích. V novověkém paradigmatu je to však příroda, která je klíčem ke knize Písma (Bacon). Příroda může dokonce odkrývat opomíjené vědecké poklady svatého textu (fyzikoteologie).

Metafora "knihy přírody" je metaforou předpokládající poznatelnost světa, přinejmenším podmíněnou. Není obvykle metaforou agnosticismu.

Čtěte také: O Epikurejském výkladu přírody

Raimund ze Sabundy v 15. století oproti Pavlovi z Tarsu i církevním Otcům nově a odvážněji formuluje myšlenku, že kniha přírody je jakožto Bible negramotných laiků prostředkem přirozeného poznání Boha. Navazují na něj Thomas Browne a další "volnomyšlenkáři".

U Komenského přes všechnu jeho neoddiskutovatelnou úctu k Písmu nacházíme tendence pro 17. století typické: vyzdvihování knihy přírody jakožto první, největší a dokonce k poznání dostačující knihy.

Antiknihomolský typ metafory "knihy přírody", přestože se tu a tam vyskytuje již v křesťanské antice a ve středověku, získává na popularitě s příchodem novověku. Zvláště Komenský jej v 17.

Tradiční poetický model přírody jako básně či básníka s příchodem novověku z přírodní filosofie (vědy) ustupuje a stahuje se do oblasti umění a Naturphilosophie.

Moderní kosmologie a filosofické otázky

Současná kosmologie, tedy věda o vesmíru podává konsistentní obraz vývoje vesmíru. Hlavní význam kosmologie a vědy pro filosofii a tím potažmo i pro theologii vidím však v něčem jiném. Moderní fyzika mnohokrát překvapila tím, že vedla k zpřesnění řady klasických filosofických otázek a dala pak na ně zcela neočekávané odpovědi.

Čtěte také: Bratr v ohrožení domu: Výklad snu

Isaac Newton pokládal za prvotní koncept, předcházející jakoukoli fyzikální teorii, představu absolutního prostoru a absolutního času - žijeme v nekonečném prostoru a čas běží z nekonečna do nekonečna. Na tomto jevišti se pak odehrává svět.

Na úrovni čistě fyzikální narážela snaha vytvořit model vesmíru jako celku při respektování Newtonova gravitačního zákona na značné obtíže. Z důvodů, jež nebudeme hlouběji analyzovat se do dvacátých let 20. století přijímala představa statického vesmíru, tj. vesmíru, který je v průměru stále stejný.

Když Einstein vytvořil obecnou teorii relativity, snažil se ji aplikovat na vesmír jako celek. Proto doplnil do původních rovnic tzv. kosmologický člen, po jehož zavedení rovnice připouštěly časově neproměnný homogenní a isotropní vesmír, tj. vesmír, který je všude stejný.

V r. 1924 nalezl Friedmann velkou třídu řešení Einsteinových rovnic jak s kosmologickým členem, tak bez něho, která byla nestatická. Podle těchto modelů se vesmír rozpíná (nebo hroutí).

Na klasické úrovni je rozdíl mezi prostorem a časem vyjádřen příčinnou strukturou prostoročasu - pro odborníky, základní zákony a mezi nimi Einsteinův gravitační zákon, jsou popsány hyperbolickými rovnicemi. V "kvantové oblasti" získávají rovnice eliptický charakter. K odstranění nepříjemné singularity dojde tím, že náš kausální prostoročas je určitým způsobem navázán na něco, kde mizí rozdíl mezi prostorem a časem.

Čtěte také: Česká příroda: Krása a ohrožení

Kvantová kosmologie, zdá se, ukazuje, že může existovat "realita" která je "mimo čas".

Teorie artefaktů a lidský svět

O tom, že žijeme v přírodě, málokdo pochybuje. Takovým teoriím však dnešní skutečnost nenahrává, protože už dávno žijeme v lidském světě, nikoliv v přírodě. Měli bychom si to uvědomit a hledat, co z toho vyplývá. Elementy lidského světa jsou dnes dostatečně rozvinuty, abychom je dokázali charakterizovat a odlišit od elementů přírodních.

Artefaktem budeme rozumět předmět, který lidé záměrně zformovali, aby jim sloužil k nějakému účelu. Kategoriemi účelu jsou zejména praktická funkce, společenský význam a symbolický smysl. Artefakty nemají jen jeden účel, i když moderní „užitkové“ výrobky se o to snaží (například druhy šroubů).

Slovo „předmět“ (objekt) zdůrazňuje - na rozdíl od artefaktu - pasivní pozici, tedy něco, co je předmětem nějaké činnosti. Pojmem blízkým artefaktu je ekofakt. Je to „negativ“ artefaktu, nutný doplněk jeho existence. Je vytvořen člověkem, ale na rozdíl od artefaktu není jeho tvorba intencionální a nemá primárně žádný účel. Běžné ekofakty představuje odpad a znečištění, vznikající při tvorbě a užití artefaktů.

Artefakty nejsou věci, které by vznikly a působily bez tvůrčího záměru člověka, přestože materiálem a formou mohou připomínat předměty neživé přírody. A lidé nejsou přírodní substance se zvířecím vědomím, jsou to bytosti formované vytvářením a používáním artefaktů v rámci lidské společnosti. Jakkoliv tělo člověka podléhá přírodním obvyklostem, člověk není samostatná přírodní bytost, která vznikla bez účasti artefaktů a mohla by existovat bez nich.

S tím, že myšlenková verze mohla být daleko rychlejší a daleko rozmanitější. Jinak řečeno, vědomí se relativně osamostatnilo od praktických manipulací. Vznikající lidé získali možnost „experimentovat“ ve své hlavě a výsledky srovnávat s tím, co vytvářeli rukama.

Vztah mezi vědomím člověka na jedné straně a jeho praktickým životem (který zahrnuje tvorbu a používání artefaktů) na straně druhé byl vždy jednou ze základních otázek společenských věd. Jak vyplývá z předchozího odstavce, mezi obojím existuje jasný paralelismus, který se zdá naznačovat, že jedno je odvozeno z druhého.

Ideofakty se realizují tím, že jsou v dané společnosti uznány (akceptovány) a externalizovány, například ve formě produktů přirozeného jazyka nebo ve formě artefaktů. Ideofakt je určitý systém pojmových jednotek, z nichž každá sestává ze strukturované množiny pojmů, jejich vlastností a relací.

Lidská společnost je strukturovaná množina osob, které sdílejí artefakty, algoritmy jejich vytváření a jejich použití. V důsledku toho lidé jedné společnosti (partikulární kultury) sdílejí také některé sociální principy a ideje, jež v lidském světě produkují artefakty a lidé.

Nejen mnoho laiků, ale i archeologů se domnívá, že artefakty jsou pouze prostředky poznání lidského světa, nikoliv tento svět sám. Takové názory jsou podle mne mylné. Základním východiskem archeologie (a teorie artefaktů) musí být již zmíněná teze, že neexistují lidé bez artefaktů a že neexistují artefakty, které nejsou dílem člověka.

Entitu, jejíž jádro tvoří společně artefakty a lidé (vytvářející a užívající tyto artefakty), nazveme lidským světem. Obecná teorie artefaktů a ekofaktů nebyla doposud vytvořena; až se to stane, zahrne v sobě i archeologickou teorii.

Teorie lidského světa, a zejména její část - teorie archeologie - soudí, že všechny artefakty jsou lidským výtvorem, výsledkem tvůrčího procesu. Určitou změnu přináší až vydělování umění z celkového tvoření artefaktů v mladším paleolitu. Ale ani pak neexistuje žádná objektivní hranice, která by oddělovala například umění od neumění, tedy od hromadné výroby užitečných věcí.

Tvůrčí zformování artefaktů se projevuje v jejich vlastnostech. Ačkoliv už velmi záhy archeologové postřehli, že jejich prameny vypovídají také o „duchovnu“ artefaktů (například o náboženství), teprve období tzv. postprocesualismu zhruba od sedmdesátých let minulého století ukázalo, že jejich velká část má vlastnosti (rysy, znaky), které nejsou účelné. Jde o to, co už bylo v té době v lingvistice známo jako arbitrárnost. Na základě takových arbitrárních znaků probíhá komunikace mezi vlastníky artefaktů.

Artefakt lze přirovnat k tělesnému orgánu živočichů, který je však od jejich těla oddělitelný a samotnými lidmi stvořitelný. Odtud plyne, že hotový artefakt lze přenášet od jednoho lidského individua k druhému, a že přenášet lze také znalost jeho vytváření.

Artefakt je tedy součást nerozlučitelné dvojice artefakt - člověk, která je prodloužením lidského těla (například sekera), a není tudíž mrtvou přírodninou. Protože dvojice artefakt - člověk je nerozlučitelná, ani u člověka nelze tvrdit, že je živý nebo mrtvý, pokud je spojen s artefakty schopnými plnit nějaký účel.

Žijeme v lidském světě, nikoliv v přírodě. Artefakty jsou součástí našeho světa a nelze je oddělit od lidského elementu. Věcná tvořivost lidí, vytváření artefaktů, ukazuje ve starších obdobích jasnou souvislost s fungováním lidského mozku a lze se domnívat, že podobný vztah mezi dvěma základními elementy lidského světa je vlastní i pozdějším obdobím naší fáze existence Země.

Lekce, kterou dostáváme z dosavadního vývoje archeologie a kterou musíme dále rozvíjet v jiných oblastech poznání, portrétuje tedy lidský svět jako překonání živé přírody a novou dominanci na této planetě. Je to teorie optimistická, která neomezený počet let a staletí vede kupředu. Teze, že patříme přírodě a musíme poslouchat její zákony, je mylná.

Stanislav Komárek a jeho pohled na přírodu a kulturu

Mezi českými autory dnes jen málokdo může co do širokosti záběru a originality soutěžit s biologem, filosofem přírodních věd, esejistou a spisovatelem Stanislavem Komárkem. Čtenář najde v knize Příroda a kultura všechna oblíbená témata Komárkových esejů i typický způsob vidění světa.

tags: #výklad #světa #a #přírody #co #to

Oblíbené příspěvky:

• Inspirace pro Váš Interiér s Tapetami
• Legislativa ochrany ovzduší
• Emisní testy vozů Citroën
• Spolupráce Greenpeace s českými osobnostmi
• Příroda ČSSR a Fauna ČR: Podrobná recenze