Charakteristika Vysokohorského Lesního Ekosystému

Mnoho lesníků se zájmem sleduje dění v Národním parku Šumava. Již roky patřím mezi ně. I proto chci říci k věci svůj názor. Tentokráte k disturbancím (narušením), které jsou podstatnou součástí ekologického a evolučního vývoje v lesích Šumavy, ale samozřejmě i jinde. Jsem stoupencem plného využívání spontánních přírodních procesů i v lesích hospodářských, o chráněných územích nemluvě.

Jak se Projevují Disturbance ve Vývoji Ekosystému?

Přírodní disturbance skutečně nejsou žádnou ekologickou katastrofou, ale důležitým ekologickým procesem. Ve zmíněném článku mne nejdříve zaujalo konstatování, že největší pozorovanou změnou se v pokusně „rozvráceném“ ekosystému stala reorganizace vertikální struktury stromového patra na horizontální. Jak k tomu může dojít, vyplývá z další poznámky.

Podle současných poznatků o potenciálním vývoji ekosystému po velkých disturbancích mohou následovat na „normálních“ půdách, jak známo, tyto vývojové možnosti:

• Nejpozději během několika málo desetiletí začne na ploše sekundární sukcese pionýrskými dřevinami, tj. s lesem přípravným, přechodným a závěrečným („velký“ vývojový cyklus). K podsouvání klimaxových dřevin v přechodném typu lesa však může docházet delší dobu. Tím pomaleji a déle, čím extrémnější jsou klimatické podmínky, resp. s přibývající nadmořskou výškou a vzdáleností holé plochy od zdroje nasemenění. Závěrečným typem lesa pak bývá zpravidla různověké, ekologicky stabilní společenstvo klimaxových dřevin, tedy heterogenní ekosystém. Pokud trvalé parametry prostředí nedovolují vznik náročnějších klimaxových dřevin v závěrečném lese, vzniknou opět pionýrské dřeviny, dojde k dlouhodobě blokovanému sukcesnímu stadiu.
• K jinému typu sekundární sukcese dojde tehdy, když přípravný les vzniká přímo klimaxovou dřevinou - zpravidla smrkem. A to díky jeho vysoké genekologické plasticitě se zastoupením jak pionýrských, tak klimaxových genotypů v populaci. V ní pak vlivem světelného prostředí získávají převahu pionýrské genotypy přírodním, tzv. disruptivním výběrem (Stern, Tigerstedt, Sperlich 1974, Šindelář 1996, Kaňák 1999) a taková smrčina získává růstovou dynamiku přípravného lesa s jeho typickými znaky: rychlým růstem v mládí, kratším věkem, časnou růstovou kulminací a plodností, semknutým horizontálním zápojem. Tudíž se sníženou ekologickou stabilitou. Pak je znova ohrožena náhlým nebo postupným plošným rozpadem.

Podle K. Kaňáka jde pouze o genetické posuny ve frekvenci některých genů (ze soukromé korespondence 1997). K osídlování holin přirozenými nálety smrku vyslovuje Kaňák (1997) na základě pozorování vývoje smrkových náletů na rozhraní smrčin a nekosených luk na Šumavě v 50. letech tuto hypotézu: semena nalétávající v každém semenném roce mohou mít jistý podíl pionýrských a klimaxových genotypů. Pionýrské genotypy nejdříve vytvoří řídký přípravný porost. Jím se připraví příznivé podmínky pro další nálety semen z téhož zdroje a toutéž směsí. Ale čím dál tím více se pod ochranou přípravného porostu uplatňují klimaxové typy jedinců, a to nejen smrku, ale i jiných klimaxových dřevin z okolí. Ty jsou pak schopné vytvořit postupem času klimaxové stadium lesa. K jeho vzniku tudíž dochází s jistým zpožděním, asi o 30 let.

Pokud se tato pionýrská generace smrku plošně zcela a náhle nerozpadne a rozpad je pozvolný a nepravidelný, vzniká dosti početná dolní a střední porostní vrstva. V ní pak opět převládne „klimaxově“ orientovaná část smrkové populace. Pronikají tam i další dřeviny. Vzniká přechodný optický stav „výběrné“ fáze se zastoupením všech vrstev. To je relativně nejodolnější porostní stadium. I při tomto vývojovém procesu vzniká tedy heterogenní ekosystém.

Čtěte také: Vlastnosti ekosystému louka

Jak Dochází k Samoobnově Pod Suchými Porosty?

V obnovním procesu nestačí posuzovat jen jeho první fázi, druhovou a kvantitativní skladbu zmlazení. Je třeba uvážit i dlouhodobé efekty suchého lesa na dynamiku následných generací. První zmlazení v sukcesi případně takových klimaxových dřevin, jako je smrk a buk, a absence pionýrů nepřekvapuje. Jde zřejmě zpočátku ještě o jistou, ačkoliv pomístně proměnlivou stínivost (a určitě i vlhkostní podmínky) vyhovující těm prvním a méně těm druhým. V případě náletu smrku, o buku netřeba mluvit, protože je ho málo, jde o shora zmíněnou odchylku od standardního zahájení sukcese pionýrskými dřevinami.

A dále: aby vznikl hned v následující sukcesní sérii stabilní a trvalý závěrečný typ klimaxu podobného porostu, jsou nutné tyto podmínky: převaha klimaxových genotypů, vertikálně diferencovaná struktura, různověkost a pestřejší druhová skladba, co nejvíce odpovídající přirozené. Takové vlastnosti však „první“ smrčina po obnově pod suchým lesem, tak optimisticky vítaná, zpravidla nemůže získat na větší části porostní plochy.

K potřebné převaze klimaxových genotypů v populaci by mohlo dojít vyloučením pionýrských genotypů přírodním výběrem, jak uvedeno shora (tj. genotypů v populaci původně zastoupených jako pojistka pro přežití, když se náhodně ocitne v exponovaných podmínkách). K takovému přírodnímu výběru ale dochází za spoluúčasti intenzivního selekčního tlaku mateřského nebo přípravného porostu, tedy stínu. K tomu pod suchými porosty jen s nedokonalým, toulavým „čtvrtstínem“, a navíc netrvajícím potřebně dlouho, asi nemůže dojít nebo jen velmi omezeně.

Proto si takový smrkový nárost pravděpodobně zachová stále vysoké zastoupení pionýrských genotypů se všemi nepříznivými vývojovými důsledky. Vznikne krátkověká smrčina s charakterem přípravného lesa. Rychlým růstem přechází na různě velkých plochách podle intenzity přírodního výběru a clonění v přeštíhlenou labilní smrčinu, odsouzenou k brzkému rozpadu. Ta, podle jeho způsobu, povede buď zase k přípravnému lesu z pionýrských dřevin nebo ze smrku (při nové velkoplošné disturbanci), nebo bude podrůstat přímo klimaxovými dřevinami včetně smrku (při postupném rozpadu). V tom druhém případě dojde k další selekci, po které teprve převládnou klimaxové genotypy, a na zonálních stanovištích vznikne závěrečný typ lesa vyšší ekologické stability - spontánně nebo umělou obnovou. To znamená procesy, které mohou trvat spíše dlouho: např. podsouvání smrku pod přípravný les z břízy nebo borovice po kalamitním rozpadu předchozího lesa v boreální tajze, které se vysoké polohy Šumavy podobají, trvá spolu s dalším spontánním vývojem až 200 let (Míchal 1999). A takovou podobnost lze na Šumavě předpokládat, jelikož se tam vyskytuje mnoho druhů organizmů s afinitou k boreálnímu biomu. Proto se domnívám, že současná radost z dobrého zmlazování smrku pod suchým lesem bude dříve nebo později zkalena uvedeným vývojem.

Nevidím proto ani žádný zvláštní důvod k velkému zdůrazňování předností obnovy pod suchými porosty, protože je to cesta k cílenému stavu různověkého stabilního horského lesa asi dlouhá. V zájmu objektivity však nutno dodat, že z hlediska přirozeného vývoje je lhostejné, jak dlouho bude vznikat stabilní závěrečný les, protože pro přírodu nehraje čas žádnou roli. Z hlediska zájmů místních obyvatel a principu předběžné opatrnosti, pro riziko lokálních možných změn biomu, by to však nemělo trvat příliš dlouho; dokonce ani v ekosystému národního parku snad ne déle než 50-100 roků. I to je dost pro to, aby člověk v této věci měl uměle, aspoň částečně zasáhnout podpůrnými opatřeními a pečlivě zvažovat, kde vývoj ponechá na samotné přírodě. To „částečné zasahování“ znamená nejméně doplňování chybějících klimaxových listnáčů a jedle.

Čtěte také: Lesní ekosystém pro studenty

Pro vznik ekologicky a stabilizačně dostatečně funkční vertikálně diferencované struktury, tedy různověkosti, rovněž nejsou pod suchými porosty momentálně odpovídající podmínky. K funkčně skutečně významné „pralesní“ různověkosti může docházet zpravidla jen pod živým lesem, příp. v „řádné“ sukcesi. To znamená v dlouhodobém procesu obnovních vln, s jistými prodlevami ve více či méně heterogenním porostním prostředí s různými mikroklimatickými poměry během dlouhé zmlazovací doby, a proto s následnou různověkou strukturou. Nikoliv za podmínek krátkodobého slabého zastínění obnovované plochy s poměrně brzy se rozpadajícím suchým lesem.

Na druhé straně ale nelze pominout potenciální možnost, že postupně tlející ležící dřevo s postupně různými stupni rozkladu, a tedy i vhodností k přijetí náletového semene, umožní vznik dalších náletových vln a jimi i různověkost postupně vznikajících nárostů na tlejícím dřevě, bohužel však i nadále pochybného „neklimaxového“ vegetačního subsystému.

O tom, že by při ponechání odumřelého stromového patra pro následnou samoobnovu pod ním mohlo dojít k „přeskočení“ raných sukcesních stadií vývoje lesa, jak se o tom citovaný článek zmiňuje, mám pochybnost: sukcese se v ekologických kruzích stále považuje za „zákonitý sled změn druhového složení biocenózy…“, a to na základě specifických druhových vlastností zúčastněných dřevin. Přitom sotva lze považovat za „přeskok“ raného sukcesního stadia to, když se sukcesní série v dřevinném subsystému náhodně zahájí přímo smrkem jako klimaxovou dřevinou. Smrk totiž díky své „kosmopolitní“ bionomické strategii, dané oběma typy genotypů v populacích, dokáže dominantně podrůstat jak porosty pionýrských dřevin, tak uvolněné niky ve společenstvech jiných klimaxových dřevin s dalším vývojem genetické struktury podle tlaku prostředí. Přitom se pro další vývoj ekosystému uplatňuje ta skupina genotypů, které právě se vyskytující typ prostředí nejlépe vyhovuje (pionýrská „na slunci“, klimaxová „ve stínu“).

Bezpochyby patří k vývojové zákonitosti, že závěrečné stadium stabilního klimaxového typu lesa, byť zase převážně smrkového, nutně musí vzniknout přes pionýrské iniciální stadium buď pionýrských dřevin, nebo pionýrských genotypů cílového klimaxového smrku, v němž se v populaci vyselektují klimaxové genotypy, když na ploše vznikne jako první dřevina.

K Ponechávání Částí Lesa Spontánnímu Vývoji

Předpokládám, že přírodě je vlastní sebezáchovná strategie evoluce. To dokazuje i skutečnost, že přinejmenším v poledové době si i velká část silně exponovaných stanovišť, pokud nebyla výrazně ovlivňována člověkem, „trvale“ zachovala na většině biotopů střední Evropy charakter různých porostlin, společenstva lesních dřevin nevyjímaje. V našem 8. LVS to však může být i mimo tradiční koncept sukcese a klimaxu, jak to uvádí I. Míchal (1994): „I v podmínkách bez podstatného lidského vlivu je v subalpinské zóně nápadný výskyt starých rozpadajících se smrčin s nedostatečným zmlazením nebo i s jeho absencí. Jakmile vzájemná kompetice pro extrémní vnější podmínky odpadá a stromy se vyvíjejí spíše jako soubor solitérů než jako semknutý porost, ztrácí pojetí sukcese směřující ke klimaxu smysl. Všechny dřeviny jsou „pionýrské“ a namísto homogenního ekosystému vzniká nepřetržitý prostorový ekoton, trvale předurčený topografií. Čím dále k severu a čím výše do hor, tím častější jsou tyto extrémní situace.“

Čtěte také: Zahrady v Láhvi

Ve smyslu r- a K- bionomické strategie lze z uvedeného odvodit, že v polohách, kde:

• „všechny dřeviny jsou pionýrské“, měly by se vyskytovat časté periodické velké disturbance, jelikož takový les by měl při absenci klimaxových dřevin postrádat odolnost typu rezistence, a být tudíž v závěrečném lese labilní; ale tak tomu není, nebo se tak děje jen výjimečně. Spíše lze předpokládat, že v evoluci získaly tamní populace dřevin, zejména smrku, díky víceméně trvale řídké, mezernaté struktuře, genetickou adaptaci k trvalému světlu, protože potřebují jeho přeměnu na teplo jako faktor životního minima. Tím se patrně změnily i vlastnosti smrku v „horsky pionýrské“ a jako součást toho se také geneticky prohloubila a upevnila ekologická stabilita typu resilience;
• lesní společenstvo je spíše „souborem solitérů“ než semknutým porostem, nemůže být takový tvar lesa z principu labilní, protože solitéry takovými nikdy nejsou; spolu s výraznou různověkostí a vertikální diferenciací v důsledku sporadické a nepravidelné obnovy jsou tudíž horské smrčiny vyšších poloh proti větru a sněhu odolné, zlomy a vývraty větrem a sněhem řídké.

Protože přírodní horské smrčiny nejsou ani doménou kalamitního výskytu kůrovců a vlivy tohoto hmyzu jsou zde víceméně zanedbatelné (Míchal 1999, Mrkva 2007), lze jim věnovat snad jedinou antropogenní péči: dle možností odstraňovat tomuto ekosystému z cesty co nejvíce odstranitelných odporů prostředí (zejména škody zvěří a imise) a jinak jej ponechat přírodnímu vývoji.

Jinde ve střední Evropě, tj. v domovině teorie sukcese a klimaxu, lze vývoj lesa v tomto smyslu předvídat, snad s výjimkou doby vzniku závěrečného lesa, a tedy jej i imitovat. V zájmu budoucí pestrosti ekotopů lze předpokládat, že pro horské lesy NP je přijatelný kombinovaný koncept péče. To znamená bezzásahový režim v 8. a 9. LVS a jinde jen specifickým způsobem na vybraných částech území, jak uvedeno níže (netroufám si odhadnout v jakém rozsahu). Všude jinde uplatňovat režim aktivní protikůrovcové ochrany. A to s přijetím holin jako nezbytným fenoménem, ale smysluplně využívaným pro další evoluci tamních ekosystémů: směrem přinejmenším teoreticky k nejstabilnějšímu typu lesa, tj. smíšenému, strukturně členitému, různověkému, jak je na takových biotopech „sukcesním zvykem“.

To znamená s jistou částí holin „polozalesněných“ pravými pionýry na 30-50 % jejich plochy, se zbytkem (70-50 %) ponechaným přírodnímu vývoji mezi skupinami pionýrů (včetně ponechání jisté větší části případně asanovaného dřeva v lese), příp. s dolesněním za desítky let podle jeho výsledků. Proti omezené části vybraných holin zcela ponechaných přírodnímu vývoji sukcesí nelze podle mě nic namítat.

Zásadní, velký rozsah bezzásahových území (např. ve všech zónách národních parků), ať je to kdekoliv, je podle mě ve střední Evropě škodlivý. Důvod: takový vývoj lesa potenciálně obsahuje i takové přechodné vývojové fáze (stadia), které jsou vysoce labilní, a dosažení závěrečného stabilního typu lesa mohou výrazně oddálit s nepředvídatelnými riziky, pro „civilizovanou“ oblast takového výskytu z různých důvodů málo přijatelnými, resp. přirozená sukcese může být nejistá, někdy velmi dlouhá.

Při založení Národních parků Šumava před třiceti lety si odborníci kladli řadu otázek, souvisejících s tím jak se příroda vyvíjí bez lidského zásahu. Třeba jestli se les dokáže sám obnovit, zda jsou znovu vysazené populace zvířat životaschopné a jaké biotopy pro svůj život potřebuje tetřev hlušec.

„Příroda funguje v úplně jiných časových horizontech, než jak je vnímá člověk. Zvlášť moderní člověk, kterého obklopuje svět internetu a rychlých zpráv a informací. Na první odpovědi jsme si proto museli počkat několik desetiletí a na další si ještě počkat musíme,“ komentuje otázky ředitel Správy NP Šumava Pavel Hubený.

„V západní a střední Evropě jsme se navíc za posledních více než sto let odcizili přírodě. Přírodním procesům jsme totiž ponechali jen zlomky území a tak vlastně pořádně nevíme, jak přírodní procesy fungují. Možná jen tušíme, modelujeme je, ale skutečnost pak bývá jiná,“ doplňuje náměstek ředitele Správy NP Šumava Martin Starý.

Poměrně převratná zjištění ale přinesl výzkum působení vývratů stromů na lesní ekosystémy. Ukazuje se, že vyvracející se stromy jsou nedílnou součástí uceleného přírodního procesu, stejně jako je jí odumřelé dřevo nebo přirozená obnova lesa. Četnost a rozsah vývratových událostí má nakonec pozitivní vliv na zadržování vody v krajině a na utváření krajiny samotné.

Zvláštní výzkum se rovněž zabýval hodnocením rozdílů vodní bilance v lesích a na loukách. Prokázala se přitom vyšší půdní vlhkost na travních porostech a nižší ve vzrostlém lese, způsobená pravděpodobně výparem stromů. Zároveň se prokazuje, že globální změny teploty a chodu srážek jsou dlouhodobě patrné a ovlivňují všechny ekosystémy. Tato zjištění doplňují nové velmi podrobné mikroklimatické mapy, které ukazují různou míru ovlivnění mikrolokalit globální změnou. Tyto mapy jsou zbrusu novým a velmi důležitým podkladem pro hodnocení kvality přírodních stanovišť a lesních typů.

Jiné výzkumy ukázaly, že i přes změny klimatu probíhá zotavování přírodních ekosystémů z okyselení na konci 20. století rychleji, než se předpokládalo. Hmatatelným projevem je například oživení vodní fauny šumavských jezer, návrat pstruhů do jezera Laka, ale i projevy mnohem méně viditelné - jako je například klesající množství uhlíku a rostoucí množství vápníku v opadu lesů.

Výsledky všech prezentovaných výzkumů jsou shrnuty do desatera klíčových zjištění. „Prokázali jsme například, že se les zmlazuje sám, že národní parky jsou hotspotem biodiverzity, návraty vzácných druhů živočichů jsou možné anebo že oba národní parky podporují regionální rozvoj,“ představuje některé výsledky Pavel Hubený.

„Dosavadní třicetiletá existence národního parku se nesla zejména v duchu konfliktu mezi lesnickým bojem s šířícím se kůrovcem a ochranářskou touhou nechat přírodní procesy běžet bez ovlivňování. Všechna naše zkoumání nakonec ukázala, že má-li být les v budoucnu ponechán přírodě, lesnické zásahy v této cestě příliš nepomohou,“ dodává ředitel NP Šumava.

Lesnické zásahy totiž ochuzují budoucí lesní ekosystém o složky a struktury, které jsou pro les přirozené, a které v celém ekosystému hrají různě významnou funkci. „To, že jsme ponechali v lese dřevo ve velkém, vyvolalo doslova explozi biodiverzity. Objevily se tu druhy, které jsme považovali za vymřelé, zejména mezi houbami a hmyzem. A krom toho dnes víme, že odumřelé dřevo je obrovskou zásobárnou vody - je to v podstatě samostatný mokřad.

Rozšíření Smíšený les: Alpy je určeno všem, kdo si oblíbili kombinování karet rostlin a zvířat v prostředí původní hry, a rádi by do svých lesů přivedli i horskou faunu a flóru. V rozšíření Alpy se dostanete do chladnějších a drsnějších oblastí horských lesů, kde se daří modřínům, borovicím limbám, ale také svišťům, kamzíkům a orlosupům. Vykládejte karty stromů, získávejte body za harmonické propojení fauny a flóry, přesouvejte vybrané karty do jeskyně a objevujte jedinečný různorodý život ve výšinách.

Hlavním lákadlem rozšíření Alpy je především obohacení herního balíčku o dvě nové barvy - růžovou a fialovou. Spolu se speciálním symbolem Alp, který najdete na všech nových kartách. Tato novinka je přirozeně zakomponována do původní herní mechaniky bez potřeby osvojovat si jakákoliv další pravidla. Karty jednoduše zamícháte do základního balíčku a během přípravy partie z něj následně vyřadíte určitý počet karet, přesně podle počtu hráčů.

Tato expanze nabízí hráčům zajímavé možnosti díky novým kartám, které chytře interagují se symbolem Alp a zároveň posilují méně využívané kombinace ze základní hry. Výrazněji se například prosazují rostliny a motýli, jimž rozšíření poskytuje nejen nové možnosti bodování, ale také zajímavé bonusové efekty. Příkladem je motýl Jasoň alpský, který umožní získat vyšší bodový zisk za sbírání motýlů, či nové rostliny podporující různorodost strategií zaměřených právě na ně.

Další příjemnou změnou, jenž Alpy přinášejí, je mírné omezení síly silné kombinace jelen/vlk. Díky většímu počtu barev a symbolů dochází k určitému zředění původního balíčku, což znamená menší pravděpodobnost, že hráči snadno získají karty pro tuto silnou bodovací kombinaci.

Do hry přibývají nové druhy stromů, například modřín nebo borovice limba. Modřín přináší tři vítězné body a navíc umožňuje vyložit další kartu zdarma, pokud při jeho zahrání zaplatíte odpovídající symbol. Borovice limba, to je skutečná dáma mezi stromy, která má rozhodně co nabídnout. Je sice o jednu kartu dražší než modřín, ale při jejím vyložení si líznete jednu novou kartu, a pokud dodržíte požadovaný symbol, dostanete ještě jednu navíc. Její bodovací schopnost navíc zohledňuje všechny ostatní alpské karty ve vašem lese.

Rozšíření Smíšený les: Alpy sice není revoluční, ale zato představuje zatraceně příjemnou evoluci. Základní Smíšený les je výborná karetní hra pro dva až pět hráčů, kterou si užijete jak při svižné partii, tak při hlubším přemýšlení. Rozšíření navíc dokonale ladí se stylem a půvabem základní hry. Nepůsobí jako uměle nalepený doplněk, nenarušuje rovnováhu a nevytváří zbytečný chaos.

Druhé rozšíření posouvá Smíšený les opět tematicky o kus dál. Zaměřuje se na rozhraní ekosystémů, kde nežijí pouze lesní druhy, ale i rostliny a živočichové z okrajových stanovišť. Křoviny mají v herní mřížce unikátní vlastnosti, stejně jako stromy poskytují místo pro čtyři další karty, ale zároveň přinášejí trvalý efekt, který se spustí už při jejich zahrání. Vedle nich se vracejí známé mechaniky, tentokrát však s drobnými úpravami zmíněnými v pravidlech. Například karty jako „Včelí roj“ nebo „Straka“ mají přesně nastavené načasování svých efektů.

V kombinaci s rozšířením Alpy vzniká přírodní karetní zážitek, který se jen tak neomrzí.

Rozšíření Smíšený les: Alpy je ukázkovým příkladem toho, jak má vypadat rozšíření - rozvíjí silné stránky základní hry, aniž by narušovalo její rovnováhu.

tags: #vysokohorsky #les #ekosystem #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Důsledky Černobylu
• FNAF: Toy Chica a rizika
• Řízení rizik: Český kontext
• Elegantní odpadkový koš KELA
• Vliv hlubokomořských vrtů na klima