Význam hub v přírodě

Houby (Fungi, Mycetalia) představují velkou skupinu živých organismů, dříve řazenou k rostlinám, později vyčleněnou jako samostatnou říši. V současné době jsou klasifikovány spolu s např. živočichy jako součást superskupiny Obazoa a kladu Opisthokonta. Její zástupce lze nalézt po celé Zemi a vyskytují se mezi nimi významní rozkladači, parazité či v průmyslu i potravinářství využívané druhy.

Důvod pro to, aby houby byly považovány za samostatnou říši ve světě přírody, byl prostý: bez nich by na naší planetě neexistovala většina životních forem, jaké známe - počínaje schopností rostlin žít mimo vodní živel. Od doby, kdy mykorhizní houby pomohly rostlinám osídlit pozemskou souš, uplynulo nejméně 400 milionů let. Existuje přibližně pět milionů druhů hub, a přibližně 90 procent z nich zůstává nepopsáno. Houby najdeme ve vzduchu, ve vodě, a dokonce i na naší pokožce a uvnitř našich těl. Vědci však mají dosud jen nepatrné znalosti o tom, proč jsou houby tak zásadní pro udržení rovnováhy různých ekosystémů.

Mykoložka Giuliana Furciová, která spolupracuje s Harvardovou univerzitou a je také badatelka National Geograpic, říká o zásadní úloze hub v životním cyklu naší planety: „Houby vám ukážou, že život začíná dokonce i tehdy, když jiný život končí.“

Houby jako rozkladači

Největší množství druhů hub se v potravním řetězci řadí mezi rozkladače. Jsou to organismy, které získávají látky potřebné k životu rozkladem odumřelých těl jiných organismů.

Živé organismy vytváří složité a poměrně stabilní chemické látky. Když organismus zahyne, tyto látky by bez zpětného rozkladu nebyly využitelné. Houby (potažmo všichni rozkladači) dokáží složité chemické sloučeniny rozložit na jednodušší, které jsou pak využitelné jinými organismy.

Čtěte také: Ekologický význam srnce

Průměrné množství detritu v přirozených ekosystémech bývá 50 000-100 000 kg/ha; opad jehličnatý představuje 2 000-7 000 kg/ha, listnatý opad 5 000-10 000 kg/ha. Doba rozložení listů na humus je 2-3 roky, u jehlic (chráněných voskovou kutikulou) je to 8-10 let. Součástí detritového potravního řetězce jsou kromě hub bakterie, aktinomycety a detritofágní živočichové (žížaly, roztoči a chvostoskoci).

Prvotní úloha živočichů tkví hlavně v mechanickém rozrušení částeček detritu - jejich přeměna na trusinky znamená zvětšení povrchu pro působení mikrobů, kteří zde mají též dostupnější dusík.

Druhy prorůstající opad a nerozlišující mezi jeho složkami, spojující různé složky opadu a kolonizující rozsáhlé plochy, jsou označovány jako "non-unit-restricted". U druhů, které jsou specializované na diskontinuálně rozmístěné zdroje živin ("unit-restricted"), lze rozlišit dva hlavní způsoby, jak se s danou situací vyrovnat.

Druhým typem jsou "foragers", především stopkovýtrusné houby (hlavně dřevožijné) rostoucí v heterogenním opadu s různou kvalitou jeho složek. Tyto houby tvoří specifické útvary pro růst a hledání nového zdroje - myceliální provazce (např. Phanerochaete velutina) nebo rhizomorfy (Armillaria gallica), kterými se rozrůstají na značné vzdálenosti (až desítky metrů) a kolonizují rozsáhlé plochy ("foraging" nebo "explorative growth").

Důležitým faktorem pro terestrické saprotrofní houby je typ a množství humusu v půdě. Detritikolní houby žijí ve vrstvě hrabanky a nadložního humusu a podílejí se na jeho přeměně na jemný humus, později obsažený v humusovém půdním horizontu.

Čtěte také: Klíčová role bakterií v přírodě

Nejvíce druhů hub (asi 40 %) tvoří svá podhoubí v měli (mull - typicky ve stinných listnatých lesích nižších poloh), méně pak v humusu typu moder nebo mor (vyšší a chladnější polohy).

Sukcese je nevratným procesem; postupná změna kvality substrátu spojená s vyčerpáním určitých živin vede k rozkladu a zániku dosavadního společenstva a nástupu nového, jehož zástupci rozkládají metabolity svých předchůdců, případně živiny dosud nevyužité.

Kolonizace prakticky začíná již na rostlině, když se ve fylopláně (habitat na povrchu listů) usazují mikroskopické fyloplánní houby.Po opadu se tyto druhy stávají prvními kolonizátory, zahajujícími rozklad listů; představují první sukcesní stadium s nepříliš silnou enzymatickou výbavou.

Částečky detritu (na jejich fragmentaci se podílejí půdní živočichové) v povrchové vrstvě půdy jsou pak živným substrátem pro lignocelulolytické Basidiomycota (Pluteus, Lepiota) => rozkládané částečky se pak dostávají hlouběji do půdy (propadávají, splach vodou, činnost živočichů), do tzv. fermentační ("F") vrstvy.

Rozklad opadu (60-75 % suché hmotnosti tvoří listy nebo jehličí, 10-20 % borka, 10-15 % větévky, 2-15 % plody) probíhá podobně jako v případě dřeva, hlavními rozkládanými složkami jsou celulóza (15-60 %), hemicelulózy (10-20 %) a lignin (5-30 %; dalšími složkami mohou být rozpustné uhlovodíky, tanniny, proteiny, lipidy, pektiny, zásobní polysacharidy, ...).

Čtěte také: Důležitost ekoznačení

Pektiny, celulózu a hemicelulózy rozkládají houby, které disponují (podobně jako v předchozím případě) celulázou a celobiázou a způsobují destrukční rozklad; dřevo se zbarvuje uvolněným ligninem (který není rozložen nebo jen minimálně) a výsledkem je hnědá hniloba (BR, brown rot; též se můžeme setkat s pojmem červená hniloba).

Naproti tomu houby, které mají nejsilnější enzymatickou výbavu včetně polyfenoloxidáz (ligninolytických enzymů; lignin je rozkládán společně s celulózou nebo hemicelulózou), způsobují korozívní rozklad. Dřevní pletivo je rozkládáno zcela, nerozpadá se kostkovitě (může docházet k tvorbě otvůrků v jarním dřevě letokruhu => voštinová hniloba), dřevo ztrácí barvu a vzniká bílá hniloba (WR, white rot).

Zvláštním případem jsou koprofilní houby, rostoucí především na výkalech býložravců. Složení společenstev na živočišném exkrementu je ovlivněno druhem živočicha a jeho potrevou (výběrem potravy a způsobem trávení), vlhkostí prostředí, kontaktem s půdou a okolní vegetací, koprofilním hmyzem, interakcemi s dalšími mikroorganismy.

Další skupinou jsou houby keratinofilní, specializované na odumřelé části těl živočichů, přesněji rohovinu (rohy, kopyta, ptačí brka) - do této skupiny patří některé Chytridiomycota a Ascomycota, typicky keratinofilní jsou zástupci řádu Onygenales).

Antrakofilní houby (též pyrofilní, karbonikolní nebo fénikoidní /podle Fénixe/, česky spáleništní) rostou na stanovištích ovlivněných ohněm (může jít o pravidelné přirozené požáry, výbuch sopky nebo požár či ohniště uměle založené).

Houby jako symbionti

Obrovská spousta hub spolupracuje s rostlinami tak, že se napojuje podhoubím na jejich kořeny a vyměňuje si s nimi látky. Houba i rostlina tak prosperují více, než kdyby žily samy o sobě. Této těsné spolupráci se říká mykorhiza (myko - houba, rhiza - kořen). Pravdou je, že je více rostlin mykorhizních, než není. Různé druhy hub mají různé přátele v rostlinné říši. To je také důvod, proč se některé houby vyskytují v blízkosti určitých druhů rostlin.

Vztah různých organismů je obecně označován jako symbióza - je-li oboustranně prospěšná, označuje se jako mutualistická; pokud jeden organismus profituje na úkor druhého, hovoříme již o parazitismu (tento koncept pochází již od de Baryho z 19. Pro zjednodušení je dále pod pojmem "symbióza" míněna symbióza mutualistická.

Poprvé došlo k vytvoření mykorhizního vztahu v ordoviku nebo siluru, kdy rostliny opustily vodu a rhizomy s rhizoidy sloužily pouze k uchycení v půdě a potenciálně čerpání vody; značným limitujícím faktorem byla pro rostliny dostupnost fosforu. Podle současných poznatků mykorhizu tvoří většina rostlin (nejen cévnatých, např. nezelenou játrovku Aneura (Cryptothallus) mirabilis také vyživuje mykorhiza), nemá ji jen asi 5 % druhů (vodní a mokřadní rostliny, též některé ruderální /např. Brassicaceae/).

Houby zajišťují rostlinám přísun N, P a dalších minerálů z půdy a rostliny houbám poskytují své asimiláty.

Ze symbiotických hub jsou pravděpodobně nejznámější ty, které vstupují do mykorhizních vztahů. Velký počet hub tvoří symbiotické vztahy kořeny rostlin tím, že s nimi vytváří asociaci nazývanou mykkorhiza. Mykorhizní houby vytvářejí mírnou formu parazitismu, která je mutualistická, což znamená, že rostlina i houba mají z této asociace prospěch. Přibližně 90 % suchozemských rostlin spoléhá na mykorhizní houby, zejména pokud jde o minerální živiny (např. Tím, že se houba dělí o produkty, které absorbuje z půdy, se svým rostlinným hostitelem, může svého hostitele udržovat při životě. V některých nížinných lesích obsahuje půda hojnost mykorhizních hub, což vede ke vzniku myceliálních sítí, které spojují stromy dohromady.

Houby jako paraziti

Obrovské množství druhů hub je parazitických, tzn. přiživujících na dalších organismech tak, že jim škodí a zároveň je hned neusmrtí. V přírodě tohle schytaly zejména rostliny. Vezměme si, jaká je potíž vypěstovat na zahradě krásnou zeleninu nebo květiny bez chemických prostředků. Rostlinky jsou ohrožovány zejména „nižšími“ houbami - plísně, padlí, sněti, rzi atd., nicméně i „vyšší“ houby si rády pochutnají na živých rostlinách.

Na rozdíl od saprofytních hub napadají parazitické houby živé organismy, pronikají jejich vnější obranou, napadají je a získávají výživu z živé cytoplazmy, čímž způsobují onemocnění a někdy i smrt hostitele. Většina patogenních (choroby způsobujících) hub je parazity rostlin.

Mnoho patogenních hub parazituje na člověku a je známo, že způsobují onemocnění lidí a jiných zvířat. U člověka se parazitické houby dostávají do těla nejčastěji přes ránu v kůži. Takovými ranami mohou být vpichy hmyzu nebo náhodně způsobené škrábance, řezné rány nebo pohmožděniny. Mnoho houbových infekcí je povrchových, to znamená, že se vyskytují na kůži zvířete. Označují se jako kožní mykózy a mohou mít devastující účinky. Podobně více než milion netopýrů v USA zahubil syndrom bílého nosu, který je způsoben houbou Geomyces destructans.

Využití hub

Houby mají mnohostranné využití. Kvasinky jsou nezbytné pro mnoho využití v potravinářství. Fermentace neboli kvašení je proces při kterém dochází k přeměně organických látek za účasti mikroorganismů a jejich enzymů a tím vznikají látky energeticky chudší. Fermentace se využívá u výrobě alkoholu (př. piva), při tvorbě kvásku, v mléčných výrobcích nebo při konzervaci potravin.

Houby významně přispívají ke zvládání nemocí u lidí a zvířat. Penicilin je založen na houbách. Houby se podílejí na průmyslovém zpracování více než 10 z 20 nejvýnosnějších produktů používaných v humánní medicíně. Objevování a výzkum léků stále pokračují. V roce 1929 Alexander Fleming izoloval látku z plísní a z ní byl objeven penicilin.

Houby jsou nízkokalorickou potravinou, která je však velmi výživná. Obsahují mnoho zdraví prospěšných vitamínů, minerálů a antioxidantů a jsou již dlouho považovány za důležitou součást každého jídelníčku. Houby jsou bohatým zdrojem draslíku, živiny, která snižuje negativní vliv sodíku na organismus. Draslík také snižuje napětí v cévách, což může přispět ke snížení krevního tlaku.

Lišejníky patří k nejcitlivějším ukazatelům změn kvality ovzduší - první využití lišejníku jako indikátoru se datuje již k roku 1773, kdy byl zaznamenán úbytek lišejníku v souvislosti se sléváním mědi na lokalitě Parys Mountain ve Walesu.

Ochrana hub

Desítky mykologů dnes stále silněji volají po zavedení výrazu „funga“ - je to nový výraz označující regionální populaci hub - a dožadují se toho, aby se výzkumu hub dostalo stejné míry financování a aby houby požívaly stejnou ochranu biologické rozmanitosti, jaké se dnes dostává rostlinám a živočichům.

Budoucnost je spjatá s houbami. Svět je nesrovnatelně větší Petriho miska, než si téměř každý z nás kdy představoval. Od invazních druhů, jež mohou naznačit, jak se vypořádáme s oteplujícím se a měnícím se světem, přes složitý „mykobiom“ hub rostoucích v lidském těle, jež nabízejí nový vhled na to, jak se mohou šířit smrtelné choroby jako nádorová onemocnění (a současně nabízejí vodítka pro léčbu), až po využití mycelia jako ekologičtějšího materiálu pro výrobu módního zboží…

Není nijak překvapivé, že další významní činitelé a tvůrci zásad mezinárodního přístupu - například mexické ministerstvo životního prostředí a přírodních zdrojů, thajská národní biologická banka a italský Institut pro ochranu a výzkum životního prostředí - se veřejně zasazují o to, aby houby byly zařazeny do úsilí o ochranu životního prostředí. Stejně postupuje i National Geograpic Society, jež nedávno zařadila houby do své definice „organismů žijících ve volené přírodě“, aby přilákala žadatele o granty v této oblasti a otevřela další příležitosti pro budoucí badatele.

Přehled hlavních skupin hub

Houby dělíme na Chytridiomycety, Mikrosporidie, Zygomycety, houby vřeckovýtrusné (Ascomycety) a houby stopkovýtrusné (Basidiomycety). Dále je můžeme dělit ještě na houby jedlé (př. hlíva, kuřátka, václavky) a nejedlé (př.

tags: #význam #hub #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Kyjov - ekologické iniciativy
• Dopad lidské činnosti na klima
• Návod na zapojení odpadu
• Plži v českých vodách
• Recenze přírodních blond barev