Základní dokument o ochraně biodiverzity v České republice

Vláda na konci loňského roku schválila výroční zprávu o stavu životního prostředí v Česku za rok 2021. Jde o podrobný dokument, ve kterém jsou na základě dat téměř čtyř desítek vědeckých pracovišť, státních podniků, či podřízených organizací MŽP hodnoceny klíčové ukazatele životního prostředí v České republice. Zprávu vydala Česká informační agentura životního prostředí (CENIA). Jde o první dokument tohoto typu vypracovaný již pod novým vedením ministerstva, které po osmileté vládě Richarda Brabce (ANO) převzalo KDU-ČSL. A na zprávě je tato změna dobře patrná. Na rozdíl od předchozích zpráv je totiž mnohem kritičtější.

Hned v úvodu zmiňuje, že „neudržitelné využívání přírodních zdrojů se projevuje špatným stavem ekosystémů a ztrátou biodiverzity.“ Protože díky vědcům víme, že ubývání biodiverzity představuje spolu s klimatickým rozvratem nejzávažnější hrozbou pro současný život na naší planetě, je osvěžující číst přiznání ministerstva, že ke ztrátě biodiverzity přispíváme i u nás.

Stav biodiverzity v Česku

Závažnější body pak obsahuje samotná kapitola věnující se biodiverzitě. Podle ní se v letech 2000-2016 zvýšila fragmentace naší krajiny o 11,7 %. Za posledních pět let také došlo k poklesu plochy přírodních biotopů, klíčových stanovišť druhové rozmanitosti, o dalších 0,5 %.

Podle zprávy se v nedostatečném či nepříznivém stavu nachází v Česku 59,8 % druhů všech živočichů, 75,4 % rostlin a 79,6 % přírodních stanovišť. Pokračuje pokles druhové rozmanitosti běžných ptáků, jejich počet se od roku 1982 v případě zemědělské krajiny snížil o 31,8 % a v případě lesních druhů o 17,7 %. Právě pokračující úbytek lesních druhů ptáků vnímají autoři zprávy za nejvýraznější indikátor pokračující ztráty biodiverzity u nás.

Mezinárodní závazky a česká realita

Nedávno skončené české předsednictví Evropské unii se v posledním půlroce chlubilo řadou úspěchů. Jedním z posledních byla aktivní účast při vedení jednání „za Evropu“ na celosvětové konferenci OSN o biodiverzitě COP15 v Montrealu. Zde se podařilo, slovy poradce Ministerstva životního prostředí Ladislava Mika a jednoho z vyjednavačů, dosáhnout průlomové dohody o ochraně biodiverzity.

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Konkrétně jde o závazek do roku 2030 chránit 30 % pevniny a 30 % mořských ekosystémů. To je mimochodem stejný závazek, který představila již v roce 2020 Evropská komise ve Strategii biologické rozmanitosti, jejímž cílem je obnovit do roku 2030 biologickou rozmanitost Evropy. Schválení celosvětového závazku je samozřejmě dobrým krokem, ale vraťme se zpět do české reality.

V Česku v současné době tvoří plocha všech chráněných území 22,1 % a to navíc velmi sporné kvality. Jak uvádí citovaná zpráva o stavu životního prostředí, v Česku pokračuje pokles biologické rozmanitosti a nic zásadního se k lepšímu nemění. Naopak v minulých letech i přes protesty vědců a ekologických spolků pokračovalo například kácení v nejpřísněji chráněných lesních územích, kterými jsou u nás spolu s prvními zónami národních parků národní přírodní rezervace.

K plošnému kácení docházelo kupříkladu v NPR Břehyně Pecopala, v NPR Boubínský prales či v národních přírodních rezervacích v CHKO Jeseníky.

Ještě horší situace je pak v Evropsky chráněné oblasti (EVL) Východní Krušnohoří, kterou tvoří 146 kilometrů čtverečních převážně bukových lesů. Tato EVL nemá dosud velkoplošnou ochranu a základní podmínky ochrany evropské lokality nezabránily plošnému kácení unikátních bučin soukromými vlastníky i státními lesy a jejich nahrazování nepůvodními a v některých případech i invazivními porosty.

Samotnou kapitolou je pak hospodaření státních lesů v Chráněných krajinných oblastech. Jen v posledních letech došlo k vytváření mnohakilometrových holin v CHKO Jeseníky, CHKO Lužické hory a nejčerstvěji v CHKO Brdy. Tento způsob hospodaření je přitom v rozporu s požadavky alespoň zachování dnešního stavu naší biodiverzity a dalšího nezhoršování. O obnově ani nemluvě. Plošné kácení v chráněných územích totiž samozřejmě má zásadní vliv na pokles biodiverzity včetně lesního ptactva.

Čtěte také: Úvod do krajinné ekologie

Nedodržování závazků a potřeba nových opatření

Přitom i dokumenty, které si schválila sama Česká republika, například Koncepce lesnické politiky do roku 2035 Ministerstva zemědělství, říkají, že se má při hospodaření v lesích i mimo chráněná území ponechávat na místě tlející mrtvé dřevo, či biotopové stromy, klíčové právě pro udržení biodiverzity. To se ovšem neděje ani v chráněných oblastech. „Upřednostnění mimoprodukčních funkcí lesa“ si přitom napsala do programového prohlášení i vláda Petra Fialy.

Lesní ekosystémy jsou samozřejmě jen jedním z míst, kde u nás dochází k poklesu druhové rozmanitosti. Obdobná situace je u zemědělské půdy či u vodních toků.

Pokud by Česká republika měla naplnit nově přijaté závazky z konference v Montrealu a předtím Evropskou komisí, bude muset do roku 2030 vyhlásit na dalších nejméně 8 % území další ochranu. To podle Agentury ochrany přírody a krajiny znamená přinejmenším vyhlášení CHKO Krušné hory, CHKO Soutok, CHKO Doupovské hory, CHKO Středomoravské Karpaty či CHKO Rychlebské hory.

Návrh Evropské komise navíc obsahuje další požadavek, kterým je podmínka z celkových 30 % chráněného území členského státu přísně chránit 10 %. To znamená, že by na 10 % území České republiky měly být první zóny národních parků, chráněných krajinných oblastí nebo národní přírodní rezervace.

Dnes tato přísně chráněná území tvoří zhruba jen 2 % celkové rozlohy našeho území a jejich navýšení na 10 % považuje i Agentura ochrany přírody a krajiny za velmi obtížné. Spolu se zachováním, či v mnoha případech spíše zásadním zvýšením kvality již chráněných území, je tak před státní ochranou přírody obrovská výzva.

Čtěte také: Úvod do tropické ekologie

Nakolik jsme i my jako relativně bohatá země připraveni podílet se svým dílem na záchraně evropské a celosvětové biodiverzity, když totéž požadujeme i po mnohem chudších rozvojových státech, se ukáže v následujících letech. Každopádně už teď je jasné, že tohle musí být jednou ze základních priorit Ministerstva životního prostředí a budoucího nového ministra. Dále přešlapovat na místě již není možné.

Právní nástroje k ochraně biodiverzity v zemědělské krajině

Cílem tohoto článku je vytvořit ucelený přehled současných právních nástrojů k ochraně biodiverzity v zemědělské krajině, analyzovat je a zhodnotit jejich účinnost proti tomuto úbytku. Autoři se zaměří především na nástroje koncepční, ekonomické a administrativní. V rámci prováděné analýzy tak bylo zjištěno, že k ochraně biodiverzity v zemědělské krajině mohou přispět celkem dvě desítky koncepčních nástrojů práva životního prostředí. Obecně lze tyto nástroje charakterizovat jako střednědobé.

Výjimku zde tvoří Strategie resortu Ministerstva zemědělství České republiky do roku 2030 a Strategický rámec České republiky do roku 2030, které jsou považovány za zastřešující strategické dokumenty a z povahy věci se jedná o koncepční nástroje dlouhodobé. Pouze některé z těchto nástrojů se problematikou úbytkem biologické rozmanitosti v zemědělství zabývají přímo - jmenovitě to jsou Státní politika životního prostředí České republiky 2012-2020, dále Strategie ochrany biologické rozmanitosti České republiky 2016-2025, která je rozvedena Státním programem ochrany přírody a krajiny České republiky pro období 2020-2025 a Národní akční plán k bezpečnému používání pesticidů v České republice pro 2018-2022 (dále jako koncepční nástroje přímé).

Přestože se však zbývající analyzované koncepční nástroje ochranou biodiverzity přímo nezabývají, svými východisky a cíli mohou k podpoře zachování biologické rozmanitosti sekundárně významně přispívat. Nicméně všechny zkoumané koncepce, bez ohledu na to, zda se biodiverzity týkají přímo či nepřímo, si akutní problém jejího úbytku v zemědělské krajině (tj. úbytek biologické rozmanitosti, narušování dlouhodobých přirozených vazeb a vztahů uvnitř populací a jednotlivých druhů organismů atp.) uvědomují.

Není tedy překvapivé, že většina z nich mezi své hlavní pilíře zařadila právě i udržitelné hospodaření s přírodními zdroji či zajištění udržitelného zemědělství. Strategie ochrany biologické rozmanitosti současný stav hodnotí následovně: „Druhová bohatost vázaná na zemědělskou krajinu vykazuje v ČR v mnoha ukazatelích trvalý pokles. V letech 1982-2007 poklesla početnost druhů ptáků zemědělské krajiny téměř na polovinu.

Výše vymezené koncepční nástroje přímé pak obsahují opatření, která lze řadit do celkem pěti kategorií. V prvé řadě se jedná o opatření zaměřená na vzdělání a výzkum. Mezi taková patří například opatření sloužící k podpoře informovanosti o vlivu zemědělské produkce na životní prostředí, která si kladou za cíl zavést u zemědělců povědomí o problematice ochrany biodiverzity v zemědělské krajině, případně jej zvýšit. Stejný cíl si klade opatření usilující o zavedení oboru akreditace pro komplexní zemědělské poradenství. Navrhovaná opatření rovněž mají být nápomocna v případě komunikace a spolupráce ať už mezi pracovníky v oblasti vzdělávání, tak v oblasti výzkumu.

Kategorie druhá pak řeší zásadní nedostatek v případě hodnocení úbytku živočišných druhů ve vymezených oblastech - nedostatečný monitoring. V důsledku tohoto nedostatku jsou přijata opatření jak k monitoringu krajiny a v ní se nacházející zvláště chráněná území (ZCHÚ), evropsky významné lokality (EVL) a ptačí oblasti (PO), tak i stavu živočišných druhů. Jelikož však nelze pochybovat o provázanosti biotypů živočišných druhů s přírodními stanovišti jakožto složkami krajiny, byl zákonodárce veden k zavedení opatření kategorie třetí, tedy takových, která slouží právě k jejich ochraně a podpoře.

Tato opatření jsou zacílena především na diverzifikaci krajiny, zachování a tvorbu územní ochrany včetně krajinotvorných prvků (územní systém ekologické stability, významný krajinný prvek, ZCHÚ, OP, EVL), stavební činnosti včetně problému nedostatečné propustnosti krajiny, způsoby hospodaření v krajině se zaměřením na podporu ekologického zemědělství a omezení intenzivního zemědělství pomocí méně nebezpečných přípravků na ochranu rostlin, a nakonec pomocí jiných metodik jako je. Dobrý zemědělský a environmentální stav půdy. Oproti této kategorii je počet opatření zaměřujících se na podporu biodiverzity o poznání nižší.

Stěžejním je zhodnocení doposud nastavené zvláštní druhové ochrany za podpory realizace záchranných programů a dále vytvořených koncepcí, metodik či pravidel. Obecně lze brát pozitivně fakt, že na vykonávání stanovených opatření se vedle nástrojů nových využívají také administrativní a ekonomické nástroje stávající, které jsou tímto revidovány. Opatření samotná by bylo nutné hodnotit jednotlivě - vedle kvalitních a přímočarých totiž nejsou vzácná ani široká a vágní (např.

Nicméně kromě stanovení cílů je nutné, aby byla v rámci jednotlivého nástroje vhodně zvolena také jeho implementace. Implementace určuje mechanismus, kterým prostřednictvím stanovených opatření dochází ke koordinaci a praktické realizaci cílů. Tento mechanismus je zakotven v každé koncepci diferencovaně, na základě provedené analýzy však lze způsoby implementace rozdělit do tří skupin. Prvá skupina koncepčních nástrojů využívá existující organizační struktury a realizaci přenáší právě na ně. Obvykle se jedná o MZ, MŽP, MF, MO, AOPK ČR, TA ČR, GA ČR, rostlinolékařskou radu aj. Do této skupiny lze zařadit například SP ŽP, SOBR či SP OPK.

V kontrastu k předcházejícím, nástroje zařazené do skupiny druhé (například AP EZ) za účelem řízení implementace zřizují instituty zcela nové - jmenujme např. řídící a koordinační výbory, pracovní skupiny, komise pro naplňování akčních plánů, národní rady aj. Je zcela v gesci tvůrců koncepcí, který směr pro navrhovanou koncepci využijí, kdy z analýzy můžeme dojít k závěru, že vyloženě nepřevládá ani jedna z uvedených forem. I v současné době však můžeme reflektovat takové koncepce, které mechanismus implementace zcela postrádají. Mezi takové lze zařadit Strategický rámec ČR a Strategii resortu Ministerstva zemědělství.

Dalším ukazatelem kvalitně nastavené koncepce je mechanismus hodnocení. Stejně jako v předchozím bodě mohou hodnocení provádět buď stávající orgány nebo zcela nové organizační struktury, kdy jednoznačně převládá možnost využití institutů stávajících. Existují však také případy (SR MZ, AP EZ, či SP OPK), kde není mechanismus hodnocení definován dostatečně, nebo, jak je tomu v Koncepci poradenského systému MZ a Akční plán pro biomasu, není definován vůbec.

Aby však bylo možno mluvit o předpokladu, že je realizace vykonávána odpovědně, případně je odpovědně vykonáváno hodnocení, je nutné, aby jednotlivá koncepce obsahovala také prvek kontroly. Tento prvek však většina zkoumaných koncepcí postrádá. Výjimku tvoří ku příkladu SR ČR, kde je kontrola de facto prováděna na základě zpracování stínové zprávy neziskovým a soukromým sektorem, Koncepce výzkumu, vývoje a inovací MZ, kde proběhne hodnocení (tj. kontrola) ex-post nezávislými experty, případně Koncepce výzkumu a vývoje MŽP, kde kontrolu provádí Vědecká rada ministerstva životního prostředí.

Přestože je však koncepční nástroj primárně nástrojem strategickým, nikoli právním, může být pro vybrané subjekty závazný. Chybějící prvek kontroly však značně znesnadňuje případnou vymahatelnost opatření. Určení, zda lze či nelze určitý dokument považovat za koncepční nástroj (nehledě na fakt, že to má napsáno v názvu), může být, vzhledem k nedostatečnému právnímu vymezení obtížné. Na základě charakteristických znaků však lze konstatovat, že veškeré ze zkoumaných dokumentů za koncepční nástroje považovat lze. Z výše zmíněného však plyne, že každý z nich může být pojat zcela diferencovaně. U později vzniknuvších koncepcí je ale možné spatřovat určitou tendenci k unifikaci a zakotvení klíčových bodů.

Dále, přestože se nejedná o právní předpisy, lze spatřovat jistou hierarchii těchto nástrojů, kdy zastřešující strategické dokumenty jsou dále prováděny koncepcemi odvětvovými. Provázanost je taktéž patrná ve vzájemném odkazování či závěrečném shrnutí dalších existujících koncepčních nástrojů či opatření, nezřídka je však možné nalézt také odkazy či vazby na nástroje ekonomické či administrativní. Na druhou stranu, v případě některých koncepcí je patrné, že přestože cíle, kterých má být dosaženo, stanoveny jsou, opatření, jak daných cílů dosáhnout, chybí. Zde je však potřeba vzít v úvahu druh daného dokumentu - pokud se jedná se o zastřešující koncepční nástroj, případně o nástroj, který zlepší biodiverzitu sekundárním působením, není tato absence tak výrazný problém. Palčivější je však otázka kontroly, která bývá v rámci koncepčních nástrojů často opomíjena.

Ekonomické nástroje ochrany biodiverzity

Právních nástrojů k ochraně životního prostředí existuje mnoho a mezi jedny z nejdůležitějších patří nástroje ekonomické. Význam tohoto způsobu regulace lidské činnosti, která více či méně životní prostředí negativně ovlivňuje, dokazují i některé z principů práva životního prostředí - zejména princip znečišťovatel platí nebo princip ekonomické stimulace. V rámci analýzy právní úpravy ochrany biodiverzity je však relevantnější spíše princip ekonomické stimulace, jehož cílem je motivace k určitému žádoucímu chování. Jedním z hlavních ekonomických nástrojů v zemědělství jsou dotace.

Do značné míry tuto skutečnost nastolila Evropská unie, od níž větší část dotací do zemědělského sektoru plyne. V počátcích společné regulace zemědělství, kdy lidé začali opouštět primární sektor trhu a začali pracovat spíše ve výrobních odvětvích či službách, byly dotace směřovány k zemědělské produkci. Účel podpory zemědělské činnosti to splnilo, postupně to však vedlo ke snaze dosáhnout maxima produkce za co nejjednodušších podmínek - tato tzn. intenzifikace zemědělství začala ničit nejen půdu, ale také další složky životního prostředí.

Způsob obhospodařování půdy tak půdu vyčerpal a začal ohrožovat ekosystémy v zemědělské krajině, proto se v současné době přesunuly dotace z podpory zemědělské produkce k podpoře šetrného zacházení se zemědělsky obhospodařovanou krajinou (tzv.

Mezi významné představitele pozitivní ekonomické stimulace řadíme bezesporu Evropskou Unií zavedené tzv. přímé platby, které dnes zaujímají většinový podíl vyplacených peněžních prostředků na podporu zemědělství. Povinnost chránit určitý typ významných krajinných prvků se objevuje již v DZES 4, která se zabývá přímo biologickou rozmanitostí. Předmětem ochrany jsou dle prvního povinného požadavků na hospodaření PPH 2 významné krajinné prvky vodní tok a údolní niva, které představují stanoviště značného množství volně žijících ptáků. V rámci tohoto požadavku je sledováno, zda nedošlo k poškození nebo zničení některého z nich a pokud došlo, zjišťuje se, zda tento zásah byl proveden se souhlasem orgánu ochrany přírody. Pokud souhlas udělen nebyl, nejen že zemědělec nesplňuje podmínky pro poskytnutí dotace, ale ještě se může dopustit správního deliktu dle zákona č.

Druhý z požadavků PPH 2 se zaměřuje na ochranu rozptýlené zeleně, resp. Za nejstěžejnější je však třeba považovat pravidla DZES 7 týkající se krajiny a minimální úrovně péče o ni. Předmětem ochrany je krajinný prvek, který spadá pod pojem ekologicky významný prvek (dále jen „EVP“) podle § 5 nařízení vlády č. 307/2014 Sb., o stanovení podrobností evidence využití půdy podle uživatelských vztahů, a jako takový by měl být součástí zemědělské krajiny. Jednotlivé EVP jsou v nařízení vlády taxativně vymezeny a přímo definovány. Jedná se o mez, terasu, travnatou údolnici, skupinu dřevin, stromořadí, solitérní dřeviny a příkop a podléhají evidenci ve veřejném registru půdy (LPIS).

Velmi důležitou novelou schválenou v prosinci 2019 je nařízení vlády č. 350/2019 Sb., kterým se mění nařízení č. 50/2015 Sb., o stanovení některých podmínek poskytování přímých plateb zemědělcům a o změně některých souvisejících nařízení vlády, ve znění pozdějších předpisů, jímž byl mezi požadavky DZES 7 zaveden požadavek na pěstování jedné plodiny na maximálně 30 ha půdy (pro rok 2020 se jednalo jen o erozně ohroženou půdu, od 1. 1. 2021 se nařízení vztahuje na veškerou ornou půdu, na které by zemědělští podnikatelé chtěli získat některé z hlavních dotací - např.

Významnou přímou platbou je např. Další z přímých plateb zaměřujících se na ochranu krajinných prvků v zemědělství, která k jejich tvorbě zemědělce přímo vybízí, je Platba pro zemědělce dodržující zemědělské postupy příznivé pro klima a životní prostředí (nazývající se zkráceně „Greening“ neboli „ozelenění“).

Vedle přímých plateb existují také možnosti, jak individuálně získat finanční prostředky na podporu projektů, které mají přispět ke zpomalení či zastavení poklesu biodiverzity, ochraně ohrožených druhů živočichů a rostlin a udržení ekologické stability. Jde zejména o dotační program EU Operační program Životního prostředí, který poskytuje dotaci např. na zajišťování péče o vzácné druhy rostlin a živočichů, jejich biotopy a cenná stanoviště včetně jejich obnovy a tvorby, na založení biocenter a biokoridorů ÚSES a zlepšení jejich stavu nebo na opatření k ochraně proti vodní a větrné erozi (např.

Na národní úrovni můžeme z dotačních programů státu, resp. Ministerstva životního prostředí, zmínit program na Podporu obnovy přirozených funkcí krajiny, jehož cílem je obnovit potřebné funkce přírody, které jsou schopny předcházet negativním dopadům a při jejich případném výskytu je zvládat. Mezi další pozitivní ekonomické stimulanty patří bezesporu daňová zvýhodnění nebo osvobození od daně.

Od 1. 1. 2020 je účinná novela zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů, díky které doznal změny § 4 odst. 1 písm. k), který nově umožňuje vlastníkům pozemků, na nichž se nachází krajinný prvek, zapsaný k tomuto datu (k 1. 1. 2020) v evidenci ekologicky významných prvků, uplatnit ve svém daňovém přiznání osvobození od daně z nemovité věci na tu část pozemku, na které se prvek nachází.

Předchozí právní úprava měla na krajinné prvky vliv přímo negativní - podléhaly totiž skoro pětinásobně vyšší daňové sazbě než zemědělská půda na druhu pozemku orná půda. Krajinné prvky byly proto pro zemědělce velmi nevýhodné - nejen, že na nich nemohli pěstovat plodiny, které by přinesly zisk, ale ještě za ně platili nepoměrně vyšší daň než za ornou půdu. Krom EVP se výjimka dotýká také dalších, taxativně vymezených, přírodních prvků v obdobném postavení - např.

Ovlivňovat lidskou činnost je možné i negativní ekonomickou stimulací, která by měla vzbuzovat snahu se těmto škodlivým činnostem vyhnout. V ochraně životního prostředí se poplatky a odvody nejčastěji vztahují ke znečišťovatelům nebo „znehodnocovatelům“ některých jeho složek - například odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu apod. K ochraně biodiverzity v zemědělské krajině se však žádný z podobných nástrojů neuplatňuje, přesto že se stále diskutuje nad zavedením odvodů za kácení dřevin, resp. jeho stanovením v prováděcím právním předpise.

Některé z krajinných prvků však požívají zvláštní zákonné ochrany (např. VKP, dřeviny a další), jejichž poškození nebo zničení je přestupkem podle zákona o ochraně přírody a krajiny, a to jak pro fyzické osoby, tak pro právnické a podnikající fyzické osoby.

tags: #zakladni #dokument #o #ochrane #biodiverzity #v

Oblíbené příspěvky:

• Pražské odpadkové koše
• Objevování neživé přírody
• Využití hnoje a kompostu v zemědělství
• Ekologické výrobky v Dánsku
• Význam zákazových piktogramů