Zákon klesajících výnosů a ekologické dopady

Podstatou snah každého dobrého podniku je dosáhnout konkurenční výhody a udržet si ji.

Studie Římského klubu z roku 1992 nazvaná Překročení mezí (Beyond the Limits) konstatovala, že planetární meze růstu, na něž upozornila první zpráva z roku 1972, mohou být za určitých okolností dočasně překročeny - a sice tak, že nedostatkové zdroje budou nahrazovány za zvýšeného využití zdrojů jiných.

Z ekologického hlediska platí, že pokusy substituovat nedostatkový zdroj jsou snahou vyhnout se důsledkům Liebigova zákona minima.

Ten říká, že růst není omezován celkovým množstvím dostupných zdrojů, ale zdrojem, který je na daném stanovišti nejvzácnější.

U rostlin bývá takovým limitujícím faktorem často na stanovišti dostupný dusík nebo fosfor.

Čtěte také: Zákon o odpadech: podrobný výklad

Jestliže tyto prvky nejsou v půdě příliš hojné, rostliny neprosperují, přestože mají například vodu, oxid uhličitý a sluneční záření k dispozici v množství více než dostačujícím.

Pokud jde o hospodářské rostliny pěstované lidmi, limitující faktory jsou obvykle obcházeny s pomocí syntetických hnojiv.

Tento přístup je relativně rozumný, ale zase jen v určitém rozmezí.

Obecně řečeno, přestává se dlouhodobě vyplácet ve chvíli, kdy energie, kterou musíme vložit do produkce nějaké plodiny, je výrazně větší než ta, kterou z ní pak můžeme získat.

A tohoto stavu už průmyslové zemědělství dávno dosáhlo: V některých případech na každou kalorii obsaženou v zrninách připadá až sedmnáct kalorií energie fosilních paliv, která musela být při této „výrobě“ potravin vynaložena.

Čtěte také: Lesní zákon a stavby

Bez vydatného dotování celého systému průmyslového zemědělství fosilními palivy by se tedy naše zásobování potravinami rozpadlo už v prvním kroku (planetární distribuční síť dopravující letecky třeba africká jablka do Británie zde do úvah ani nezahrnuji).

Odsunuli jsme sice dusíkovou nebo fosforovou mez, ale nevyhneme se tak dlouhodobě dalším mezím (například omezené dostupnosti fosilních paliv).

A to znamená, že až bude nedostatek paliv, nebudeme už moci vyrábět cenově dostupná průmyslová hnojiva a masivně je aplikovat na pole, abychom substituovali na stanovišti přirozeně organicky dostupné látky a minerály.

Tedy i kdybychom mohli doplňovat zdroje na určitém stanovišti na úkor nějaké nekonečně velké energie, v určitém okamžiku by nastaly fatální potíže v jiném ohledu.

Ale my pochopitelně žádnými nekonečnými zdroji nedisponujeme...

Čtěte také: Omezení ohrožení v ČR

Na rozdíl od jiných druhů nemáme - historicky vzato - úplně stabilní požadavky na zdroje, ale bylo by chybou přehlížet, že jisté konstanty existovaly vždy.

Ať už člověk žil v loveckosběračské, pastevecké, zemědělské či průmyslové kultuře, všude například potřeboval vzduch, vodu, potravu a přístřeší.

Kromě toho jsme na rozdíl od naprosté většiny ostatních druhů osídlili celou planetu, takže dotování zdroji „z jiných“ stanovišť“ nepadá příliš v úvahu (asi těžko budeme dovážet ropu z Měsíce nebo Marsu).

Takže tam, kde narazíme na nedostatkovost nějakého zdroje, připadá v úvahu pouze nahrazení (substituce) zdrojem jiným, zde také již přítomným.

Relativní nedostatek úrodnosti zemědělských půd (ve srovnání s našimi potřebami) od tzv. Zelené revoluce takřka všude nahrazujeme fosilními zdroji, které (relativně krátkodobě) zvyšují nosnou kapacitu prostředí z hlediska úživnosti.

Nejde totiž jen o to, že výroba etanolu z kukuřice zvyšuje ceny potravin, protože suroviny potřebné k vyrobení 100 litrů motorového paliva by mohly živit jednu osobu po celý rok.

Celkový energetický výnos ze zmíněného procesu je totiž ještě ke všemu negativní (do výroby bioetanolu z kukuřice se investuje více energie, než se z něj následně získává).

Biopaliv, která mají celkový energetický výnos pozitivní, není zase až tak mnoho - jednoznačně sem patří například brazilský etanol destilovaný (s využitím výlisků coby paliva) z cukrové třtiny.

Ale takové technologie nejsou k nalezení v každém vegetačním pásmu a i rozšiřování pěstební plochy s třtinou v Brazílii má své potenciálně fatální následky v podobě klučení dalších pralesů, do nichž jsou z vhodné půdy vytlačováni chudší zemědělci.

Existují ovšem i nebiologické, fosilní zdroje náhražek ropných paliv, například kanadské ropné písky, které jsou už v současnosti pro USA velmi důležitým zdrojem importovaného paliva.

V zásadě se jedná o zdroj málo kvalitní a málo koncentrovaný, nacházející se navíc v obtížných klimatických podmínkách, takže jeho zpracování je opět energeticky náročnější než následný energetický výnos (vážné ekologické důsledky ponechávám stranou).

Aby mohli Kanaďané vyvážet do USA ropu z ropných písků, musejí do těžby masivně investovat dodatečnou energii z jiných zdrojů, jejichž využití pro ostatní účely tím omezují.

Hodí se tu tedy zopakovat výstižné konstatování Uga Bardiho, že navzdory geologickým faktům může celková produkce ropných paliv (započítáme-li i nekonvenční zdroje typu biopaliv, ropných písků atd.) ještě nějakou dobu narůstat, nicméně tento růst podléhá zákonu klesajících výnosů - můžeme zkrátka vyrobit víc tekutých motorových paliv, než dovolují globální zásoby ropy, ale pouze za cenu omezení plochy využitelné pro potravinářskou produkci, anebo za cenu značné investice elektrické energie (vyrobené například z uhlí nebo jádra) do těžby a zpracování ropných písků.

Množství ropy na trhu může ještě stoupat, avšak celkové množství energie, kterou má naše civilizace k dispozici, již klesá.

Neexistuje tedy žádný trik, který by obešel geologická fakta.

Liebigův zákon minima, jehož dopad můžeme do jisté míry dočasně zmírnit, platí v modifikované podobě i pro druh Homo sapiens sapiens.

Ten „někdo“ je vláda.

Jedině na této úrovni lze přijmout rozhodnutí, že například množství klasických fosilních paliv dostupné pro zemědělský sektor bude sníženo na minimum a převedeno řekněme ve prospěch veřejné dopravy - a ti kdo v zemědělství pracují tedy musejí přejít buď na biopaliva z vlastních zdrojů, nebo se vrátit ke koňskému potahu; musejí začít hospodařit prakticky bez umělých hnojiv, a tedy buď některou z biologických metod, nebo se vrátit např. k trojpolnímu systému; atd.

Pokud některá vláda k prioritizaci nepřistoupí, bude pravděpodobně muset postupně čelit nedostatku paliv ve všech ekonomických sektorech současně, což by mohlo být fatální.

Z tohoto pohledu bude vcelku nevyhnutelně docházet ke zpochybňování legitimity takových rozhodnutí těmi, kdo jimi budou zvlášť těžce postiženi.

Přidržíme-li se výše zmíněného hypotetického příkladu, nejen zemědělci, ale i ti, kdo vynakládají podstatnou část svého domácího rozpočtu na nákup potravin, mohou protestovat a bouřit se - první proto, že rozhodnutí budou považovat ze své strany za diskriminační a třeba i likvidační, druzí proto, že dosavadní výnosy hlavních zemědělských plodin v průmyslovém zemědělství (ovšem dlouhodobě stejně neudržitelné) poklesnou, zvýší se tedy ceny a zhorší dostupnost potravin, atd.

Samotné využívání těchto zdrojů se totiž může časem stát výrazným sociálně stratifikačním faktorem, kdy - pokud zůstanou všechny ostatní parametry nezměněny - na jedné straně bude úzká skupina těch, kdo si i nadále budou moci dovolit využívat i letecké dopravy, a na druhé straně ti, kdo se za celý život jen zřídka svezou v osobním automobilu, natož aby sami někdy nějaký vlastnili.

Alternativou by byl dobře informovaný a komplexně strukturovaný krizový management schopný zohlednit zájmy širších vrstev obyvatelstva, nikoliv jen elity moci a bohatství, ale také dlouhodobou perspektivu, nikoliv jen jediné volební období.

Přicházejí s nimi lidé tvrdící, že koneckonců je i tak zdrojů dost pro všechny, že počet obyvatel Země přece může dále růst, a že veškeré limity naplnění spotřebních očekávání nejširších vrstev jsou pouze ideologickými triky vládnoucích elit.

Ti kdo upozorňování na limity růstu interpretují tímto způsobem si ovšem vůbec nelámou hlavu tím, že skutečné vládnoucí elity naopak zuby nehty udržují iluzi nekonečného pokračování hospodářské expanze průmyslové civilizace a snaží se prostřednictvím průmyslu masové zábavy odvádět pozornost od skutečných problémů.

Ostatně již dnes ekologičtí „poslové špatných zpráv“ dávno čelí situaci, která má k optimu velice daleko: Buď je jim adresováno obvinění, že sami nežijí podle zásad, které prosazují; anebo pokud se podle nich žít skutečně pokusí, čelí zesměšňování za to, že jsou prý „fanatiky“ hlásajícími „návrat zpátky na stromy“.

Abstraktně vzato platí, že planetární zdroje jsou omezené, ale jejich konkrétní využití v různých částech planety věc dále komplikuje.

Pokud se v rámci industrialismu nedostatku na úrovni národního státu můžeme přiblížit diskriminaci až vyloučení některých vrstev na základě využívání fosilní energie, globální diskriminace v tomto směru již existuje dávno.

Je možné donutit jiné - nyní už spíše hrubou silou než jakýmikoliv ekonomickými tlaky - aby shromažďovali své zdroje bez ohledu na cokoliv doma a posílali je do metropole.

Jen bychom si měli uvědomit, že to znamená návrat ke kolonialismu se vším, co obnášel, tedy včetně politiky příležitostně nebo zgruntu genocidní.

Indické a irské hladomory, při nichž zemřely miliony lidí, představovaly vlastně vedlejší produkt britského kolonialismu.

Pokud se s něčím takovým dokážeme smířit, můžeme dál snít svůj sen o konzumním ráji, byť stále menším a menším.

Dilema narýsované v rozhovoru s Pasqualem Stedutem totiž nepředstavuje jen nějaký odtažitý myšlenkový experiment nebo slovní cvičení.

Pokud dnes na čerpací stanici dotočím nádrž až po okraj, dost možná tím vyšlu tržní signál, na základě kterého se kdesi na druhém konci světa někdo rozhodne změnit účel využívání zemědělské půdy z potravinářství na produkci biopaliv.

Někteří z těch, kdo se dosud z posledních sil potáceli na pokraji smrti hladem, tak budou vytlačeni z trhu a jejich osud bude zpečetěn.

Nikdo totiž netvrdí, že ekologické zákony přinášejí něco takového jako historickou spravedlnost, jež viníky nakonec potrestá a nevinné odmění, a tak dále.

tags: #zákon #klesajících #výnosů #a #ekologické #dopady

Oblíbené příspěvky:

• Živá příroda – definice a charakteristika
• Klimatické změny v Česku
• Životní prostředí a těžba
• Udržitelná energetika a klima Prahy
• Praktické tipy pro návštěvu Louvru