Zázraky přírody podle Pascala

Blaise Pascal, francouzský přírodovědec a matematik, se ve svém díle hluboce zamýšlel nad přírodou, vesmírem a postavením člověka v něm. Jeho úvahy, i když často útržkovité, odhalují fascinující pohled na svět a lidskou existenci.

Řecká antická tradice a uspořádanost světa

Je s podivem, že řečtí filozofové, kteří nejednou podrobili ostré a velmi nekompromisní kritice i záležitosti nejposvátnější, přesto v celku zůstali jednotní v názoru na dobrou uspořádanost světa. Podle tradice je to zlomek A21 z Aetia. Pythagoras první nazval souhrn všeho světem, podle pořádku v něm. Už jsme tady hovořili o tom, jak se Pythagorovi připisuje taky termín filozofie.

Není vidíme, že se Pythagorovi přizuzuje také nikoli v teda vymyšlení termínu kosmos, nebo užití toho slova, užití toho termínu na úhrn všeho. Na souhrn všech věcí. A mluví o kosmu, jako o tom souhrnu nebo úhrnu věcí. Mluví o kosmu podle pořádku v něm. Co to znamená? Totiž kosmos, to jsme si taky naznačovali v řečtině, souvisí jednak s pořádkem, řádem, jednak ale taky s krásou a hodností atd. To jsme v minulé všechno řekli. Tedy proto podle pořádku v něm.

Jedna z nejkrajnějších formulací se připisuje Heraklejtovi, je udávaná jako Heraklejtova, ale i tam je to velmi zajímavé. Heraklejtov, který popíral nehybnost a zdůrazňoval, že všechno přechází, teče, pan Tarej, nic netrvá a kterému se dokonce připisuje výrok. Ale v jakém smyslu, v jaké souvislosti tohoto výrazu použil, to se neduchovalo. Je to zlomek B. 124. fr. Tedy dokonce Heraklejtov, který prohlásil, že všechno se proměňuje a který v nějaké souvislosti mluvil o tom, že dokonce i nejkrásnější věc, svět, snad je možno pojmout, je hromadou věcí náhodně rozházených, tedy ani tento Heraklejtov se nebrání myšlence, že všechno se děje podle logu věčnějsoucího, to je zlomek B. 1. fr. A také člověku připisuje v tom kosmu v němž se děje všechno podle logu, připisuje vynikající postavení, to je zase zlomek B. 82. fr. z Platona, že první nejkrásnější s opici ošklivá se rovnálí se s pokolením lidským.

Simplikios fakt poznamenává, že Heraklitos uznává tež jakýsi pořádek a vymezený čas pro změnu světa. To je zlomek A5 ze Simplikia. Heraklitos uznává jakýsi pořádek a vymezený čas pro změnu světa. Nicméně, co je důležité, co tedy nás překvapuje, že myšlenka uspořádaného vesmíru zůstala vlastně neotřesena dokonce až do našich dnů. Všichni poznání si vynutilo nejednou velmi radikální, pronikavé změny v chápání onoho ve světě panujícího řádu.

Čtěte také: Gaussova křivka a příroda

Pojetí světa a pojetí řádu v něm se pronikavě měnilo, ale nikdy nedošlo k otřesení té základní myšlenky, která v světě řád nějaký panuje. K otřesu došlo někde jinde. A to v našem chápání, nebo teda v chápání člověka, neříkám v našem, ale to nemyslím teda v našem dnešním, už v našem lidském chápání člověka, obraz ve smíru se měnil takovým způsobem, že se stávalo stále problematičtějším a nejistějším postavení člověka a lidstva v jeho rámci.

Snad největším otřesem, tak jako zvnižka pozorováno, bylo vytvoření heliocentrického obrazu světa a vítězství názoru heliocentrického. S tím bylo nepředmětně spojeno obrovské množství konotací, které v tom běžném vylíčení u Černicové naprosto padá pod stůl. Musíme si uvědomit, že v té společnosti, kde převládala kvázi křesťanská ideologie, budeme to raději nazývat ideologií, i když tam byly silné komponenty filozofické i teologické, ale v té společnosti to fungovalo jako integrující ideologie, takže tohle je koncept světa, který byl stvořen dobře, byl stvořen dobrý, ale vinou člověka, který se dopustil hříchu, celé stvoření padlo do podivné situace, která je všude plna nesmyslností, násilí, vzájemných půtek a nepřátelství atd.

V té tradici bylo i to, že se navzájem zvířata požírají, že to je vlastně důsledek lidského hříchu. Proto také v té perspektivě spasení, když přichází spasitel, mesiáž a uvádí všechno do původního stavu, tak prorok líčí, že Pardus je sněhňátkem, že bude pokojně vedle sebe a malé dítě sáhne beze strachu do díry Baziliškovi. Takové obrazy toho dokonalého, restaurovaného, původního, dobrého stavu světa byly formulovány, vymalovány.

V téhleté představě světa, který upadl, který podle apoštola Pavla spolu s tím hříšným, do hříchů upadlým člověkem lká a čeká vysvobození, to se netýkalo, to se netýkalo jenom člověka, ale celého světa, tak tady přichází Mesiáž a přichází na to hlavní bojiště, na tu hlavní frontu, na to hlavní místo, na centrum světa. Přichází k samotnému člověku do prostřed lidí, aby tam svou obětí, svou vlastní obětí, svou sebeobětí, aby zachránil lidstvo a celý svět.

To znamená, boží syn, spasitel světa, přichází do centra vesmíru, aby zachránil toho člověka, který byl stvořen dobrý a s kterým byl ustanoven za toho prvního mezi vším, co bylo stvořeno. Z toho důvodu ten celá přírodovědecký obraz, že země je středem světa a obloha je stvořena kvůli tomu, aby tam svítily v noci hvězdy a měsíc a ve dne aby svítilo slunce a tak dále, to se podávalo samo. A teď ta změna názoru, že země není středem, že země je jakási koule, která obíhá kolem obrovské centrální koule, rozžhavené, tedy neživé, křesťancí nejdřív zbavilo slunce a měsíc božské povahy.

Čtěte také: Objevte Zázraky Přírody

To je výsledek hebraicko-křesťanské tradice. To nebyly bohové, to byly služebníci, slunce tady je od toho, aby svítilo lidem a najednou lidi se odstou jako nepatrný pidižvíci na planetě, která krouží spolu s jinými planetami, krouží kolem centrální hvězdy a celá hlada. Kvůli tomu se lidi rvali a upalovali, ne kvůli tomu, jestli se točí země kolem slunce, nebo slunce kolem země. To nebyla takto abstraktní otázka. Všichni se rvali o nepředmětný konotace, ne o předmětný. To musíme pamatovat.

Ono v tom názoru na svět, na přírodu došlo k mnoha proměnám, když se to promítlo nejmarkantnějším způsobem. Pád geocentrického obrazu světa a vítězství heliocentrismu nebyl ojedinělým případem. Hroutili se pilíře celé dosávadní myšlenkové stavby, která měla postihnout povahu světa. Samozřejmě to byla stavba, která se zdaleka nespokojovala s nějakým popisem věcí, jak jsou, ale která ukazovala, jaký je smysl těch věcí. A to byl nabouráván především.

Někdy to byly katastrofy, které si většina lidí vůbec nepovšimla a kterých si byly vědoměn málo kteří. Ukažme si na několika případech, jak se velcí myslitelé, kteří si uvědomovali takové věci víc než ostatní, a chránit postavení člověka, ať už ve světě, a nebo nezávisle na tom, jaké je jeho místo v tom stvořeném světě. Ať už ukazovali, že v tom světě má nějaký reální půležitý význam, a nebo ať už ukazovali, že ať už v tom světě je třeba ničím, tak existuje něco na světě nezávislého, nebo někdo na světě nezávislý, kdo člověku tu mimořádnou perspektivu, to mimořádné postavení dává.

Tohle byl jeden z velkých problémů, jimž se museli na počátku novověku, vlastně tím začíná novověk, tím pádem té staré koncepci, která byla celkem jednotná a vypracovaná a představovala vhodnou ideologii pro společnost a pro vědu, to se rozpadlo a respektive rozpadalo se to kus po kuse, jeden pilíž po druhém se hroutil a nyní byli stavěni někteří myslitele před úkol, respektive chápali sami svůj úkol, tak, že je třeba buď v souhlase s tou vědou a nebo nezávisle na ní, ukázat znovu nějaký méně otřesitelný zdroj nebo základ té mimořádné situace, mimořádné pozice člověka a lidstva. A tím prvním, kým se budeme zabývat, je Paskal.

Pascalův pohled na přírodu a vědu

Věda se snaží být objektivní a vyloučit subjekt, postupovat takovým způsobem, že nezáleží na tom, co dělá subjekt a jaký je subjekt a chce dosáhnout poznání, které je donucující pro každého člověka, aby je uznal. Každý musí uznat určité objektivní poznatky závěry té vědy. Tedy věda v podstatě vyloučuje subjekt. A tady ukazuje Pascal, že je třeba vážně se zamyslet na tím, co to je příroda, dřív než ji začneme zkoumat. A za druhé, aby člověk se podíval také sám na sebe.

Čtěte také: Fascinující sněhové vločky

Ať tedy člověk pozoruje celou přírodu, už jenom to celou přírodu. Která věda pozoruje celou přírodu? Neexistuje věda, která by se byla schopna stáhnout v celku. Každá si vybere jenom něco. Je evidentně, jak tady zdůraznuje ten filozofický přístup. Ať tedy člověk pozoruje celou přírodu v její svrchované a plné vznešenosti. Samozřejmě věda o nějaké svrchovanosti a vznešenosti přírody nemá prostě senzorium, aby vůbec něco vnímala. Ať odvrátí zrak od věcí nízkých, které jej obklopují. Ať pohledne na toto zážné světlo. Tedy ten svět, příroda kolem něho, to je pro něj zážné světlo, které ta věda nevidí. Je třeba se nad tím zamyslet jako nad celkem. Vážně je to vzít dřív, než se začneme podrobně zkoumat. A pak se nám z tohoto hlediska ukáže to zážné světlo, které jako věčná lampa osvěcuje ve smíru. A země se mu zjeví jako bod proti ohromné dráze, kterou tato hvězda, slunce, probíhá. A bude žasnout ti, že tato ohromná dráha sama není než velmi drobný bod proti dráze, hvězd, kterou krouží po obloze.

Celý tento viditelný svět není než pranepatrný bod v širokém lůně přírody. Ne už jenom země, ne už jenom sluneční soustava, ne už jenom ta dráha slunce s celou soustavou planet je bodem. Ale dokonce celý ten svět, kam dohlídneme, a ještě kam domyslíme, to je jenom pranepatrný bod v širokém lůně přírody. To je perspektiva, která... Žádná představa se jí nepřiblíží. Darmo se rozbíháme se svými pojmy nad představitelné prostory, proti skutečnosti věcí vymýšlíme jenom tropty. Je to nesmírná koule, její štřet je všude, obvod nikde. Tohle je obraz vzatý už ze středověku a z toho přechodu z pozdního středověku do novověku. Najdeme řady myslitelů, najde se u Komenskýho, najde se u Kuzána a já nevím, kde všude. Je to nesmírná koule, její štřet je všude, obvod nikde. Obvod nikde, nemá to nikde hranici. Konečně je to nejpatrnější znak všemohoucností boží, že se naše obrazotvornost ztrácí v této myšlence.

Ať člověk, když se vzpamatoval, uvažuje, čím je proti tomu, co je zvesmír. Ať hledí na sebe jako na zbloudilce v tomto odlehlém koutku přírody. Ať člověk uvažuje, čím je proti tomu, co je soucíl jako vesmír. Ať hledí na sebe jako na zbloudilce v tomto odlehlém koutku přírody. A z tohoto těsného vězení v něm ždlí mým vesmír. Ať si učiní správný úsudek o zemi, o království, o městech i o sobě. Co je člověk v nekonečnou? Ale aby viděl jiný stejně úžasný zázrak, který je příroda.

Paskal hned na počátku, to je teď jenom malinké schrnutí, vychází ze zkušenosti s přírodovědou. Příroda podle Paskala znamená pro člověka otřez a ztrátu každé jistoty i pevnosti. Zejména však je velikým důvodem pokoření. Ale nejsme všechno. A proti všemu, proti veškerenstvu, proti nekonečnu, jsme ničím. Nikdy nepronikneme tak daleko, abychom poznali celek. A protože všechny části světa jsou tak spolu spojené, že nelze poznat jednu bez druhé, kritika vědy. Věda to jinak nemůže dělat, než poznávat jednotlivosti. A Paskal byl velkej vědec, matematik, přírodovědec, má celou řadu pojednání odborně vědecké. To není člověk, který by takhle povídal a nic neznal. A tedy člověk nebude schopen poznat ani část, tím spíše, že pronikající k detailům, poznáváme ne...

Člověk jako myslící třtina

„Člověk jest jen třtina, nejslabší v přírodě; ale jest to třtina myslící. Není třeba, aby celý vesmír se zdvihl k jeho zničení: pára, kapka vody stačí, aby ho zabila.

Pascalovy Myšlenky

Pascalova kniha nebyla dokončena, roku 1670 vyšla po jeho smrti sbírka jeho nedokončených poznámek Myšlenek (Pensées). Jedná se o pdf sken knižního vydání, doplněný úvodem, (1937, obsahuje i Pascalův životopis, který napsala jeho sestra). Tento překlad se opírá o Léona Brunschvicga -- úplné vydání Myšlenek s výkladovými poznámkami z roku 1904. Podle tohoto vydání jsou většinou číslovány a uváděny jednotlivé stati Myšlenek, jsou číslovány čísly 1 až 929.

Výběr Pascalových myšlenek podle knihy Ericha Fuchse

• Ať tedy člověk pozoruje celou přírodu v její svrchované a plné vznešenosti, ať odvrátí zrak od věcí nízkých, které jej obklopují. ... Ať člověk, když se vzpamatoval, uvažuje, čím je proti tomu, co jest vesmír, ať hledí na sebe jako na zbloudilce v tomto odlehlém koutku přírody; a z tohoto těsného vězení, v němž dlí, míním vesmír, ať si učiní správný úsudek o zemi, o královstvích, o městech i o sobě.
• Ale aby viděl jiný stejně úžasný zázrak, ať zkoumá v tom, co zná, věci nejdrobnější. Roztoč při nepatrnosti svého tělíčka ukáže mu části nade všechno přirovnání menší, nožky s klouby, žíly v těchto nohách, krev v těchto žilách, mok v této krvi, kapky v tomto moku, páry v těchto kapkách; a rozdělí-li ještě i tyto poslední věci, vyčerpá své síly v těchto představách, a to poslední, kam může dospěti, je nyní předmětem naší úvahy; možná, že si pomyslí, že tu je krajní malost přírody. Ukáži mu v tom novou propast. Vymaluji mu nejen vesmír viditelný, ale nesmírnost přírody, kterou nelze postihnouti v této zkratce atomu.
• Neboť konečně, co je člověk v přírodě? Nic proti nekonečnu, všechno proti ničemu, střed mezi ničím a vším. Je nekonečně vzdálen toho, aby pochopil krajnosti, účel věcí a jejich princip jsou mu naprosto skryty v neproniknutelném tajemství, je stejně neschopen viděti nic, z něhož povstal, i nekonečno, jímž je pohlcen. ... Z této dvojí nekonečnosti věd nekonečnost velikosti je mnohem patrnější a proto málokdo si troufal tvrdit, že zná všechno. ... Ale nekonečnost malosti je mnohem méně viditelná.
• Náš rozum v řadě věcí poznatelných je na tomtéž místě jako naše tělo v prostoru přírody. ... Takový je náš pravý stav; ten činí nás neschopnými věděti jistě a nevěděti naprosto. Plujeme v širém středu, stále nejistí a nepevní, hnáni od jednoho konce k druhému. ... Protože tento střed, jenž nám připadl údělem, vždycky je vzdálen krajností, co na tom, má-li člověk trochu více poznání věcí? ... Kdyby se člověk především pozoroval, viděl by, jak neschopen jest vyjíti nad sebe. Jak by část mohla znáti celek? ... A vrchol naší nemohoucnosti poznati věci jest že věci o sobě jsou prosté a my že složeni jsme ze dvou přirozeností protichůdných a různorodých, z duše a z těla.
• Zahrnujeme je prací, učením řečem a cvičením, a říkáme jim, že by nebyli šťastní, kdyby jejich zdraví, čest a jmění i zdraví, čest a jmění jejich přátel nebylo v dobrém stavu, a kdyby jediná věc chyběla, že by je to činilo nešťastnými. Toť, řeknete, podivný způsob, jak učiniti je šťastnými! Jak! Co bychom mohli vynalézti? Stačilo by zbaviti je všech těchto starostí; neboť pak by se sami viděli, přemýšleli by, co jsou, odkud přicházejí, kam jdou; a takto nejsme s to, abychom je dost zaměstnali a rozptýlili. A proto, když jsme jim připravili tolik práce, mají-li chvilku pokdy, radíme jim, aby jí použili k rozptýlení a hře a vždycky se zabavili celí.
• Hledím na všechny strany a vidím všude jenom nejasnost. Příroda neposkytuje mně nic, co by nebylo předmětem pochybnosti a neklidu. hlásá tedy lidem tyto dvě pravdy zároveň: i že jest jeden Bůh, jehož lidé jsou schopni, i že jest porušenost v přirozenosti, která je činí jeho nehodnými. Je stejně důležité, aby lidé znali jedno i druhé; a je stejně nebezpečné člověku, zná-li Boha a nezná-li své bídy, i zná-li svoji bídu a nezná Vykupitele, která jej může z ní uzdraviti.

Ovšem Pascal se nesnaží Boha nějak lidem dokazovat, nýbrž promlouvá k jejich srdci (stať 278), protože si všímá, že člověk vnímá a rozumí zejména srdcem. Co říká Pascal o morálce a mravním jednání? Pravá a jediná ctnost je tedy nenáviděti se, neboť jsme nenávisti hodni pro svoji žádostivost, a hledati bytost opravdu lásky hodnou, abychom ji milovali. Ale, protože nemůžeme milovati, co je mimo nás, je třeba milovat bytost, která by byla v nás, a která by nebyla my, což je pravda o každém ze všech lidí. Taková jest jenom Bytost nekonečná.

Komentáře a dialog s autorem

Při čtení a hodnocení Pascalových citátů musíme mít na paměti, že čteme a hodnotíme dílo nedokončené, ve kterém ani obsah, ani posloupnost myšlenek nebyly autorem uspořádány do jednoho celku. I když tematické uspořádání statí do čtrnácti kapitol je velmi dobrým pokusem, pořád je to jen uspořádání jiných, nikoli autorovo vlastní. Proto musíme Myšlenky číst s vědomím jejich nedokončenosti. Čtěme Pascala v souvislostech, ve větších celcích. Kniha jeho Myšlenek má cca 500 stran, ale kapitol je 14, tj. každá kapitola má jen asi 50 stran. Dříve, než si budeme moci vychutnat jeho dílčí věty, měli bychom se pokusit pochopit jeho opakující se myšlenky a větší celky.

Například kdybychom vytrhli ze souvislosti jeho slavnou stať "srdce má své důvody, o kterých rozum vůbec neví", mohli bychom si myslet, že opěvuje romantickou nerozumnou lásku. Pascal určitě proti mezilidským vztahům nebyl, ale pokud jeho stati začnete číst jednu za druhou, už v první kapitole objevíte stať 4: Kdo jsou zvyklí usuzovat citem, nepochopí nic z věcí rozumových, neboť chtějí nejdřív proniknouti jedním pohledem a nejsou zvyklí hledati principy. Z toho je vidět, že vnímání srdcem, jakési citové vnímání, je protipólem či partnerem rozumového vnímání. Podobně jako Komenský do Labyrintu, i Pascal zve vlastně v celé své knize k vnímání srdcem. Zve nás na cestu naším srdcem, promlouvá od srdce k srdci. Na rozdíl od vnějšího poznání toto citové poznání, poznání srdcem, je to, co nás potěší a povzbudí v době těžkostí (stať 67).

Vytrhnout z Pascala větu je dost velká šance, že ji pochopíme nesprávně. Některým připadá Pascal moc negativní a depresivní. Může nás snad utěšit, že naše myšlenky jsou i jeho myšlenkami, že tedy sám sebe z nedokonalosti nevyjímal. A také ukazoval na toho, kdo nás může dovést dál, než jsme sami dosud došli -- na Ježíše Krista.

Pascal a morálka

Co se týká lidské morálnosti či morálky, právě tu vidí prý Pascal černě. Je ale důležité uvažovat zase v celé šíři jeho knihy, a kapitolu 7 o morálce nevytrhnout ze souvislostí. Pravá a jediná ctnost je tedy nenáviděti se ... a hledati bytost opravdu lásky hodnou, abychom ji milovali ... lásku potřebujeme, na koho tedy zaměřit své srdce? ale protože nemůžem milovati, co je mimo nás .... je třeba milovati bytost, která by byla v nás, a která by nebyla my ... Království Boží je v nás: dobro nekonečné je v nás, a není my ...

Pascal asi mluví o Duchu svatém, který vejde do našeho srdce, když své srdce otevřeme; je to rozměr Božího království v našich vztazích, který je klíčový: protože nemůžeme mít jako nejvyšší věc sebelásku, a ani podřizování se druhým ani nadvládu nad druhými, existuje zde cesta: být poddaný Bohu v mých vztazích, prokazovat svým jednáním vůči sobě i druhým současně i lásku k Bohu, žít před Boží tváří. To neznamená, že druhé beru nereálně, jako by byli lepší či horší, nebo že s nimi nejednám, jak zrovna potřebují -- chovám se k nim čestně, jací oni jsou, ale Bůh je ten, před jehož tváří žiju.

Jsem přesvědčen, že kdybychom četli Pascala pozorně, pečlivě, našli bychom rozměr radostné morálky, která není pasivní či negativní. Někteří říkají, že Pascal zve jen k Bohu, ale ne už k praktickému životu v tomto světě.

Závěrem

Pascal byl velkým vědcem své doby, přesto si dobře uvědomuje hranice vědy a rozumu a chce být skromným průvodcem v našem citovém životě a světě -- nejen průvodcem mezilidských vztahů, ale chce nást učit citovému vnímání, vnímání skutečnosti srdcem. Pascal je francouzský Komenský: podobně jako Komenský nás chce vést labyrintem světa, Pascalovy myšlenky nás pozývají do světa našeho srdce -- nikoli abychom se uzavřeli do sebe, ale abychom byli čestní před sebou, před druhými i před Bohem. Nenechme si namluvit, že Pascalovy myšlenky jsou negativní, hledejme v nich i cestu k radosti.

tags: #zázraky #přírody #Pascal

Oblíbené příspěvky:

• Výběr chladničky podle klimatické třídy
• Inspirace pro trávení času venku s dětmi
• Aktivity 3. ZŠ Kolín
• Divoká příroda Jižní Ameriky
• Konference k environmentální výchově