129 Smilstvo proti přírode: Význam v historickém a společenském kontextu

Právní normy odrážejí postoj společnosti k sociálním jevům, ale zároveň je zpětně pomáhají vytvářet. Vývoj vztahu společnosti, zákona a sexuality ilustrují jak samotné zákoníky, tak například novinové články, ale také historické sexuologické publikace a studie.

Rané období a vývoj trestání homosexuality

V raně křesťanských dobách spadalo hodnocení homosexuálních vztahů, podobně jako jiných odchylek od křesťanského učení, pod jurisdikci církevních soudů. Tyto soudy podstatně zmírnily starogermánskou (teutonskou) praxi, která pasivní formu homosexuálního styku trestala smrtí. Mezi obvyklé rozsudky církevních soudů raného středověku patřily mírné tresty, které mohlo nahradit pokání. V pozdějším období, od 11. století, byly případy sodomie nebo chlípnosti proti přírodě předávány světským soudům, což znamenalo návrat ke smrtelným trestům pro pachatele "ohavného hříchu".

Jako sodomie byla označována nejen homosexualita, ale i zoofilie, později také styk s mrtvolami, ukájení se na sochách a ještě později masturbace. Hexenhammer z roku 1487, neblaze proslulé Kladivo na čarodějnice, prohlásilo sodomii za jeden z hlavních příznaků čarodějnictví. To vedlo k častější perzekuci homosexuálního chování.

První zákoníky a jejich uplatňování

První zákoník uplatňovaný v německých zemích byl Constitutio Criminalis Bambergensis z roku 1507. Širšího uplatnění pak dosáhl Constitutio Criminalis Carolina, přijatý Karlem V. Vzhledem k historickým podmínkám však německé zákony v českých zemích neměly širší platnost. Tam se v té době uplatňovaly nejednotné právní přístupy a zvykové normy v různých regionech či městech.

Jako sodomie byly posuzovány sexuální styky se zvířaty, dokonce tak bylo označeno několik případů expozice genitálu na veřejnosti. Homosexuální chování bylo pro rozlišení označováno jako vlašská sodomie (Malý 1979) a běžně bylo trestáno smrtí. Počty projednávaných případů však nejsou známy. Je pravděpodobné, že jako homosexuální chování bylo v této době posuzováno pouze penetrativní chování, tedy anální soulož. Alespoň soudní zápisy pojednávají téměř výlučně o této formě styku.

Čtěte také: Příroda a krevní tlak

Constitutio Criminalis Josephina a Theresiana

První pokus o zavedení jednotného trestního práva v našich zemích byl zákoník Constitutio Criminalis Josephina z roku 1708. Nicméně první trestní zákon, který se uplatňoval v celé rakouské monarchii a vyšel i v českém jazyce, byl Constitutio Criminalis Theresiana z roku 1768, který pojednával o hrdelních zločinech. Článek 74, §6 z kapitoly zločinů proti dobrým mravům a čistotě označuje za smilstvo proti přírodě zoofilní a homosexuální chování, ale také masturbaci.

Nejpřísnější trest byl za pohlavní styk se zvířetem, kterým bylo upálení (pachatele i zvířete, zvíře bylo upáleno i tehdy, pokud pachatel zemřel před vykonáním rozsudku nebo na mučidlech), zatímco homosexuální pachatel byl spálen až po stětí mečem. Za určitých podmínek, jako je nezletilost, mentální defekt či nedokončený skutek (tedy bez ejakulace) mohl být pachatel odsouzen k dlouhodobému žaláři a tělesným trestům. Kromě zmíněných deliktů podle tohoto zákona byl dále trestný incest (rovněž pod hrozbou trestu smrti), pohlavní styk s mrtvolami, nepřirozená chlípnost mezi mužem a ženou, nemanželský styk.

Změny v trestním právu a dekriminalizace

Od roku l787 již homosexuální chování nebylo trestáno smrtí na základě zákona Constitutio Criminalis Josephina, který zavedl Josef II. Tento zákoník rozlišoval kriminální a tzv. politické delikty (přestupky), které neřešily soudy, ale správní orgány. Došlo k odkriminalizování masturbace, nemanželského pohlavního styku, "chlípnosti" proti přírodě mezi mužem a ženou a soulože s nevěřícimi. Homosexuální chování jako přestupek spadalo pod pravomoc správních orgánů a trestem bylo buď vězení či nucené práce do jednoho měsíce a/nebo tělesný trest (bičování).

Nový trestní zákon byl přijat v roce 1803 a ten znovu převedl pod pravomoc soudů smilstvo proti přírodě (§ 113 CC), přestože chyběla přesná definice deliktu. To umožnilo rozšířit trestnost i na jiné sexuální delikty včetně masturbace. Tento zákon však dekriminalizoval prostituci. Až císařský dekret z roku 1824 upřesnil, že za smilstvo proti přírodě lze považovat homosexuální a zoofilní chování.

Allgemeines Bundesgesetz z roku 1852

Nový trestní zákon Allgemeines Bundesgesetz byl zaveden v roce 1852 a byl v českých zemích uplatňován s menšími obměnami až do roku 1950, v Rakousku až do roku 1975. Čtrnáctá kapitola o násilném smilstvu, znásilnění a jiném závažném smilstvu obsahovala §129 ABG, který hodnotil homosexuální a zoofilní chování jako smilstvo proti přirozenosti. Za tento delikt stanovoval trest vězení od jednoho do pěti let, za závažných okolností až deset let a v případě zranění až dvacet let. Bylo definováno, že nejen soulož, ale také vzájemná masturbace mezi osobami stejného pohlaví naplňuje spáchání činu.

Čtěte také: Cesta k udržitelnosti

Trestní právo v Uhersku a na Slovensku

První zmínku o trestnosti homosexuality na Slovensku, resp. v Uhersku nacházíme v Iurisprudentia Criminalis z roku 1751, článek 74, který za anální soulož mezi dvěma muži stanovuje trest smrti. Jiné formy homosexuálního chování včetně lesbických aktivit zákon nezmiňuje. Codex Theresianus Criminalis a CC Josephina byly uplatňovány také ve východních územích habsburské monarchie.

Uherské trestní právo z roku 1843 zahrnovalo homosexuální a zoofilní chování pod §229 a trestalo homosexuální styk vězením až na tři roky. Od roku 1852 byl v uherských zemích po devět let v platnosti všeobecný říšský zákon Allgemeines Bundesgesetz. Po dosažení uherské autonomie byl obnoven původní zákon z roku 1843. Poslední novela uherského trestního zákona z roku 1878 snížila trestnost homosexuálního chování maximálně na jeden rok vězení podle §241 a až na pět let v případě užití pohrůžky či násilí (Hudec 1926).

20. století a Nezávislé Československo

Počátkem dvacátého století se začala k homosexuálnímu chování vyjadřovat lékařská věda. Doporučovalo se při projednávání trestných činů rozlišovat mezi konstituční a získanou homosexualitou (Bondy 1926). Konstituční sexuální orientace byla považována za duševní poruchu a bylo doporučováno léčení s mírnějším trestem. Všeobecný medicínský názor v té době považoval frekvenci tzv.

Nezávislé Československo přijalo trestní zákon s malými změnami z původní rakousko-uherské monarchie. Přestože existovala snaha o sjednocení českého a slovenského trestního práva, drobné rozdíly přetrvávaly až do vydání československého Trestního zákona v roce 1950 (Bianchi 1973). Přežívající rozdíly v právních postojích k homosexualitě lze vysvětlit v nejednotných názorech expertů na smysl kriminalizace homosexuálního chování ve dvacátých letech tohoto století. Přesto Čeřovský (1926) kritizoval, že v roce 1924 bylo jen v Praze soudně projednáváno 20 případů obvinění podle §129 trestního zákona.

Během druhé světové války česká justice více a více ztrácela svou relativní autonomii. Od roku 1941 "morální delikty" včetně homosexuality byly hodnoceny podle německých nacistických zákonů. To znamená, že obvinění byli posláni do koncentračních táborů, nicméně počty takto obviněných či zemřelých nejsou známy.

Čtěte také: Výzvy v boji proti plastům

Zákon 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb.

Jednotný československý Trestní zákon přijalo Národní shromáždění jako Zákon 86/1950 Sb. Homosexuální chování bylo nadále posuzováno jako trestné podle kapitoly VII, činy proti lidské důstojnosti, §241. Soud mohl uložit trest do jednoho roku vězení, od jednoho roku do pěti let, když partner byl mladší než osmnáct let nebo obviněný za sex poskytl úplatu.

Nový trestní zákoník z roku 1961 (Zákon 140/1961 Sb.) zrušil trestnost souhlasného homosexuálního chování mezi dospělými osobami staršími osmnácti let. Přetrvávala trestnost homosexuálního chování, pokud partner byl mladší než 18 let, protože přetrvávala nejistota odborníků z následků při případném svedení mladistvého (Freund 1962).

Poslední právní změna ve vztahu k homosexuálnímu chování se uskutečnila v roce 1990 (Zákon 175/1990 Sb.). Homosexualita byla zrovnoprávněna s heterosexualitou. Paragraf 244 byl zrušen a zákonem tolerovaná věková hranice pro homo- i heterosexuální pohlavní styk je patnáct let. Homosexuální prostituce není regulována zákonem odlišně od heterosexuální, trestné je tedy kuplířství podle §204 trestního zákona.

Liberalizace a současnost

Prvním obdobím liberalismu je rané křesťanství a středověk, po němž následovalo represivní období související s upevněním světské moci církve. Další liberální období je přelom 18. a 19. století, rozvoj humanistických směrů, které vyvrcholilo Francouzskou revolucí. Francie byla první zemí, která za císaře Napoleona I. dekriminalizovala souhlasné homosexuální chování dospělých osob.

Další liberalizace se objevila počátkem 20. století a byla spjata s medicínským hodnocením sexuality. Ve dvacátých letech době došlo ke zrušení úplné trestnosti homosexuality v Německu, Rusku a o tomto návrhu probíhala diskuse i u nás. V Polsku došlo v roce 1932 k dekriminalizaci homosexuality a ke sjednocení zákonem povolené hranice pro pohlavní styk homosexuální i heterosexuální.

Československo pak bylo jednou z prvních zemí, která dekriminalizovala souhlasné homosexuální chování mezi dospělými jedinci ve čtvrté liberalizační vlně, již počátkem šedesátých let. Teprve později došlo k obdobným změnám v posuzování homosexuality v Německu, Rakousku, Anglii. V současné době ze středoevropských právních systémů Česká republika, Slovensko, Švýcarsko, Slovinsko, Polsko, od roku 1995 Německo, nerozlišují homosexuální a heterosexuální chování.

Rakousko je středoevropskou zemí s nejméně liberálními právními postoji k homosexualitě. Podle novely trestního zákona z roku 1971 byla zrušena trestnost homosexuálního chování mezi dospělými osobami. Další právní omezení je nadále diskriminují. Platný trestní zákon z roku 1975 ve znění novely z roku 1989 uvádí tři paragrafy pojednávající o homosexuálním chování.

Podle §209 - stejnopohlavní chlípnost s osobou mladší 18 let - může být potrestán muž starší 19 let za homosexuální chování s 14-18 letou osobou na 6 měsíců až pět let odnětí svobody. Pro tento čin bylo v roce 1994 odsouzeno 24 mužů. Podle §220 je trestné zveřejňování stejnopohlavní chlípnosti či sexuálního chování se zvířetem v tištěném materiálu, filmu či jiným způsobem. Podle §221 je nepřípustné založit sdružení velkého počtu lidí, jejichž cílem, byť ne třeba dominantním, je podpora stejnopohlavní chlípnosti, pokud jejich jednání může zároveň způsobit veřejné pohoršení.

Dokončení reformy trestního práva neznamená naprosté zrovnoprávnění a odstranění diskriminace homosexuálních žen a mužů.

Homosexualita v umění a literatuře

Téma vzájemného vztahu homosexuality a literární tvorby se stalo v českých literárních kruzích aktuální na konci května roku 1895. Nejenom literární a uměleckou veřejnost zasáhla toho jara zpráva, že Oscar Wilde byl odsouzen ke dvěma letům nucených prací za takzvané homosexuální jednání.

Následně vypukla i v českém prostředí debata, v níž se Wildea odvážně zastala Moderní revue, která mínila, že po Wildeově soukromém životě nikomu nic není, neboť je pro charakter jeho děl zcela nedůležitý; a že je vůbec třeba vnímat literaturu zcela odděleně od soukromého života. Šifra Sursum (pod kterou střídavě publikovali T. G. Masaryk, F. V. Krejčí a J. S.

Oba krajní postoje nemohly zastřít, že ve společnostech, v nichž se homosexuální jednání považovalo za trestný čin (a mezi ně patřila jak Velká Británie přelomu devatenáctého a dvacátého století, tak i Rakousko-Uhersko stejné doby), byla v případě literárního díla jeho souvislost se soukromým životem autora klíčovým problémem.

Na konci století se v souvislosti s hnutími modernismu a dekadence projevovala - řečeno s Mojmírem Otrubou - individuální osobitost díla dosud nevídanou měrou. V představách čtenářů podnícených zdánlivou „osobní“ výpovědí autora se propojovaly obsah a vyznění díla se soukromým životem pisatele takřka bezděčně.

Toto vnímání díla jako zcela závislého na jeho autorovi podcenil i Jiří Karásek ze Lvovic: Údajně povzbuzen faktem, že cenzura nezabavila „wildeovské“ číslo Moderní revue, vypravil se v září roku 1895 do tiskárny se svou básnickou sbírkou Sodoma. Policie ji hned po vytisknutí zkonfiskovala pravděpodobně na základě udání s odvoláním na paragraf 129 trestního zákoníku (zločin smilstva, smilstvo proti přírodě s osobami téhož pohlaví).

Kritik František Václav Krejčí vzápětí v časopise Rozhledy Karáskovi vytkl, že zbytečně hřeší proti heslu umělecké svobody. Podle Krejčího byly Karáskovy důvody k vydání sbírky naprosto mimoumělecké.

Podobně nahlížela celou záležitost i policie, která proti Karáskovi zahájila vyšetřování - nejdříve pojaté jako podezření ze sodomie ve smyslu § 129 trestního zákona, poté změněné na podezření z přečinu proti veřejné mravopočestnosti (§ 516) a proti veejnému pokoji a ádu (§ 305).

Poukazy proskribovaného autora na specifičnost uměleckého vyjádření nepomáhaly i z toho důvodu, že poetické obrazy Sodomy se v mnohém shodovaly s definicemi dobové medicíny a sexuální vědy o tělesné lásce mezi lidmi stejného pohlaví.

Nebezpečí pronásledování představovalo na přelomu 19. a 20. století reálnou hrozbu a podstatně ovlivňovalo umělecké vyjádření: Básníci a prozaici se uchylovali k různým zastíracím strategiím, které literární historik Martin C. Putna shrnuje pod tři základních pojmy: sublimace, stylizace a manifestace.

Strategii sublimace, tedy hledání způsobu jak zároveň promluvit a nepromluvit o choulostivém tématu, užíval dle všech známek například Julius Zeyer, který byl ve 30. Nebyl ostatně sám. I jiní autoři se uchylovali v pokusech o vyjádření homosexuality a při obraně svých děl do minulosti.

Například sám Wilde se před soudem odvolával na osobnosti antiky a renesance a i Karásek ve své obraně odsouzeného britského spisovatele přirovnává jeho osobu k antickým básníkům Pindarovi, Sofoklovi, Euripidovi, Vergiliovi a Horácovi a dodává: tito slavní muži byli - jak je historicky přesně zjištěno - homosexualnými.

V Praze přelomu století bylo něco takového pravděpodobně dokonce nutnější než v centru habsburské říše, ve Vídni. Společenská atmosféra První republiky byla všeobecně liberálnější než „staré mocnářství“.

Debata o dekriminalizaci homosexuality, započatá již za Rakouska-Uherska, dostala tedy nový impulz, avšak tzv. Od poloviny 20. let se nicméně formovalo organizované hnutí homosexuálů a v roce 1931 začal vycházet časopis Hlas. List sexuální menšiny s výmluvným podtitulem Zájmy uznávané vědou a kulturními státy.

Prvním majitelem a zároveň odpovědným redaktorem časopisu byl jinak neznámý František Černý. U jeho zrodu stál též přední pražský advokát František Čeřovský, jeden z hlavních zastánců a propagátorů reformy právních norem týkajících se homosexuality.

Časopis sledoval dvojí záměr: hodlal jednak angažovaně vystupovat ve prospěch dekriminalizace homosexuality a proti společenské stigmatizaci homosexuálních jedinců a také zamýšlel poskytovat prostor literárnímu vyjádření homosexuality.

Redakci literární rubriky měl zřejmě na starosti především Vladimír Vávra (o němž dosud není mnoho známo), a občas též autor píšící pod šifrou -sigma. Především tito dva autoři vtiskli literární rubrice časopisu silný sexuálně-politický podtext. Od „homoerotické literatury“ vyžadovali, aby líčila homosexualitu pravdivě a realisticky.

Podle Vávry tam hlavně nesmí být ona nechutná zženštilost a hysterická přeumělkovanost některých homosexuálů. Žehrá též na to, jak málo je v české literatuře kvalitní homoerotické literatury: Probíráte-li se různými romány, dramaty a cykly povídek, (...) neubráníte se trapnému dojmu, jak málo je vytěženo z tohoto problému uměleckou formou.

(…) Byla by jistě zajímavá statistika, kolik invertovaných má ve své knihovně alespoň některé knihy Jiřího Karáska ze Lvovic. Je smutným faktem, že značnému procentu stačí číst románové hatlaniny o homosexualitě...

Literárně politické a esteticky osvětové aspirace redaktorů literární rubriky vyjadřovalo již první číslo časopisu, které uvedlo literární rubriku překladem povídky Oscara Wildea Kněz a ministrant, označené radakcí za spisovatelovo dobrovolné doznání před širším forem.

Dvojí ušlechtilý záměr ani fakt, že redakce pracovala bez nároku na odměnu, nepomohl vyřešit otázku financování časopisu, která byla od počátku velkým problémem (časopis byl zamýšlen jako čtrnáctideník, přičemž jeden výtisk se prodával za dvě koruny).

Vedení časopisu se nepodařilo oslovit finančně silné příznivce a po necelém roce existence bylo 1. dubna 1932 vydávání časopisu ukončeno. Již 1. kvtna 1932 vyšlo první íslo obnoveného asopisu s mírn zmnným názvem Nový hlas. List pro sexuální reformu.

Po několika týdnech nejistoty totiž časopis finančně zaštítil hranický nakladatel Josef Hladký, jenž měl zřejmě především zájem na literárních aktivitách časopisu: v prosinci 1931 si stěžoval Jiřímu Karáskovi, že je těžko kde nalézti věc hodnotnější, neboť mezi našimi lidmi je velmi málo uvědomělých intelektuálů.

Profil Nového hlasu se tak posunul výrazně literárním směrem, i když jeho podtitul List pro sexuální reformu přímo zmiňoval jeho společensko-politickou úlohu. Redakci posílil plodný literát Eduard Weingart, kterého si zřejmě Jiří Karásek cenil.

Když volá v druhém čísle obnoveného časopisu po té pravé, té naší literatuře, kterou dosud nemáme, zmiňuje vedle Lídy Merlínové (v jejích povídkách se v Hlasu dostala ke slovu i jinak opomíjená lesbická láska) právě jej. Eduard Weingart zásoboval již dříve literární rubriku Hlasu povídkami a v roce 1931 vydal román Město mužů, jejž reklamní text v Hlasu charakterizoval jako plný vzrušujících okamžiků.

Z dnešního pohledu působí Weingartova kniha spíše jako ilustrace zmíněných potíží domácí literární produkce tematizující homosexualitu. Její děj se odehrává v poněkud neurčitém prostředí „lepší“ společnosti, její jazyk je přepjatě stylizovaný, takže působí jako neumělý překlad z němčiny a afektovaný příběh tajné lásky dvou mladých mužů obsahuje tehdy vysoce aktuální problém vyděračství.

Tabuizovaný vztah končí psychickou chorobou a sebevraždou; naplňuje tak paradoxně řadu nejdůležitějších klišé, podle nichž dobová společnost homosexualitu a homosexuální jedince posuzovala.

Nedostatek kvalitní homoerotické literatury přiměl Josefa Hladkého k založení zvláštní edice. S touto myšlenkou si pohrával pravděpodobně delší dobu (v listu Jiřímu Karáskovi z listopadu 1931 vyjevuje svůj plán, jejž označuje za skoro unikum v celé světové literatuře). Podmínky nebyly nicméně pro takový podnik příznivé.

tags: #129 #smilstvo #proti #prirode #vyznam

Oblíbené příspěvky:

• O recyklaci odpadu
• Přírodní útvary nebo dílo civilizace?
• Přečtěte si o LARPu v přírodě
• Odpady a legislativa
• O Nadaci ohrožených dětí a její práci