Dopad 3. energetického balíčku a emisí na Českou republiku

10.03.2026

Evropská unie si dala za cíl snížit emise skleníkových plynů do roku 2030 o 55 procent ve srovnání s rokem 1990. Přestože Evropská unie vypouští ročně jen 8 procent světových skleníkových plynů, musí jít světu příkladem v boji s emisemi, které způsobují změny klimatu.

Jedním z nástrojů, jak motivovat firmy a občany k přechodu na nízkoemisní zdroje energie, má být i změna systému energetických daní. Harmonizovaný systém energetických daní v Evropské unii funguje od roku 2003. Podle Komise je už zastaralý a nepřispívá ke snižování emisí.

Směrnice o energetických daních stanovuje minimální sazby spotřebních daní pro motorová paliva, elektřinu a zemní plyn. Nicméně jednotlivé státy zavedly řadu výjimek, které podle mínění Komise zvýhodňují využívání fosilních paliv. Cílem revize směrnice o energetických daních je zavést minimální jednotné zdanění tzv. energonositelů (mezi energonositele patří např. motorová paliva, zemní plyn, elektrická energie, dálkové či solární teplo). Sazby by se už nepočítaly podle objemových jednotek, ale bude stanovena pevně na gigajoul energie.

Evropská komise také chce, aby výše minimálních sazeb více odrážela dopad jednotlivých paliv a energií na životní prostředí. Ty, které zatěžují klima jako fosilní paliva, budou mít vyšší sazbu. Komise hodlá do směrnice prosadit systém, který by částečně snižoval náklady spojené se zdaněním energií energeticky náročným průmyslovým sektorům. Zvýhodnění by měla získat také odvětví, jejichž produkty jsou vystaveny globální konkurenci. Sníženou úroveň zdanění budou moci mít jen obory a podniky, které budou jasně definované.

Diskuse o novém nastavení energetických daní teprve začala zveřejněním návrhu od Evropské komise. Další jednání ukáží, jakým směrem nová revidovaná směrnice půjde a co z původních cílů Komise splní.

Čtěte také: Inovace v energetice a ekologii

I když se Svaz průmyslu snaží hledat v zelené transformaci podnikatelské příležitosti, upozorňuje, že nová navrhovaná regulace nesmí ohrozit konkurenceschopnost českých firem. „Podstatné je, aby si Česko mohlo i nadále volit vlastní energetický mix, a to včetně jaderné energie a využití zemního plynu,“ dodává Daniel Beneš.

Emise skleníkových plynů v zemích Evropské unie vzrostly v letošním prvním čtvrtletí meziročně o 3,4 % na 900 milionů tun. Růst byl zaznamenán u 20 členských států, zatímco zbývajících 7 členských států zaznamenalo pokles. Informoval o tom evropský statistický úřad Eurostat.

Eurostat uvedl, že za růstem emisí skleníkových plynů v EU v prvním čtvrtletí roku 2025 stojí dva sektory, a to energetika (meziročně + 13,6 %) a domácnosti (meziročně +5,6 %). Ve třech sektorech naopak došlo k poklesu, a to ve zpracovatelském průmyslu (meziročně -0,2 %), dopravě (meziročně -2,9 %) a zemědělství, lesnictví a rybolovu (meziročně -1,4 %).

Celkově došlo k meziročnímu růstu emisí skleníkových plynů ve 20 členských státech, přičemž 6 zemí (Bulharsko, Česká republika, Kypr, Polsko, Maďarsko a Řecko) zaznamenalo více než 5% nárůst. Naopak nejvyšší pokles emisí byl zaznamenán na Maltě (meziročně -6,2 %), ve Finsku (meziročně -4,4 %) a v Dánsku (meziročně -4,3 %)."Ze 7 zemí, které zaznamenaly pokles emisí skleníkových plynů, zaznamenaly 3 také pokles HDP (Estonsko, Lotyšsko a Lucembursko). Zbylé 4 země EU (Dánsko, Finsko, Malta a Švédsko) snížily emise při růstu HDP," dodal Eurostat.

Za růstem emisí CO2 z výroby elektřiny v Evropě v prvním čtvrtletí letošního roku stála zejména nižší výroba z větrných elektráren. Například ty německé vyrobily v prvním čtvrtletí letošního roku meziročně o čtvrtinu méně elektřiny.

Čtěte také: Český energetický průmysl a nakládání s odpady

Významný pokles produkce byl způsoben nepříznivými povětrnostními podmínkami, zejména neobvykle slabým větrem v únoru a březnu. To mělo v prvním kvartále velmi silný dopad na produkci z větrných turbín jak na pevnině, tak na moři.

Zatímco výroba německých onshore turbín klesla o 22 %, na moři to bylo dokonce o 31 %. Celková produkce mohutné německé flotily větrných turbín dosáhla 33,3 TWh, což je o 14 TWh méně než v prvním čtvrtletí roku 2024. Přesto větrné turbíny pokryly 25 % spotřeby elektřiny.

Pokles výroby z větrných elektráren musely nahradit elektrárny spalující fosilní paliva. Hlavním cílem článku je pokusit se o analýzu možností, které by v nejbližších letech umožnily významně snížit emise CO2 a to již dnes dostupnými a ekonomicky přijatelnými metodami.

Emise CO2 spojené s výrobou elektřiny a možnosti jejich snížení

Je vidět, že spotřeba i vývoz elektřiny u nás roste. Z této skutečnosti lze vyvodit, že úplně nejjednodušší by bylo dosáhnout omezení emisí CO2 odstavením hnědouhelných elektráren v množství odpovídajícímu našemu současnému vývozu. Tím by šlo ročně ušetřit 16 Mt emisí CO2 tj. 13 % našich emisí.

Samozřejmě ve snižování emisí CO2 je možné pokračovat nahrazováním i zbylých hnědouhelných elektráren jadernými, případně obnovitelnými zdroji, pakliže se obnovitelné zdroje stanou dostatečně brzy konkurenceschopným. Tak je možné reálně snížit roční emise o dalších asi 20 Mt CO2, což odpovídá asi 16 % našich emisí. Jelikož je náš dominantní výrobce elektřiny ČEZ schopen a ochoten financovat výstavbu dalších jaderných bloků, mohlo by snížení emisí CO2 proběhnout prakticky bez přímých finančních nároků na naše obyvatele.

Čtěte také: Využití Energetického Kompostu

ČR má stále výrazný podíl energeticky náročného průmyslu kam patří třeba metalurgie, chemické výroby, výroba stavebních hmot apod. Bylo by naivní myslet si, že jsme schopni radit, jak snížit energetickou náročnost výroby oceli, cementu či cihel. Dá se předpokládat, že tyto výrobní postupy jsou již do značné míry působením trhu zoptimalizovány. Jistě lze hledat potenciál úspor energie v zastaralých provozech nebo ve využití odpadního tepla. Dá se ovšem očekávat, že obnova těchto podniků nastane dříve či později přirozeným způsobem.

To, co můžeme ovlivnit, je snížení spotřeby jednotlivých energeticky náročných materiálů například náhradou energeticky nenáročnými materiály. Odpovědnost za nadbytečné emise skleníkových plynů nesou tedy výrobci i spotřebitelé. Tak např. může dřevo nahradit při stavbě domů ocel, beton či cihly, pokud budou dřevostavby domů žádány.

Roční spotřeba tepla v budovách je kolem 290 PJ s tím, že reálný potenciál úspor je odhadován na 175 PJ tedy asi 60 % celkové spotřeby. Existují prověřené koncepty nízkoenergetických a pasivních budov. Ty se však v praxi téměř neuplatňují, nové domy se stále staví jen nepatrně méně mizerně než před 20 lety. Je zjevné, že pokud se neprosadí legislativa umožňující stavět nové domy jen v nízkoenergetickém či pasivním standardu, stav se výrazně nezmění. Situace ve stavebnictví je o to závažnější, že u nových domů se předpokládá životnost aspoň 100 let. Tyto domy, často se zbytečně složitou architekturou, bude možno dodatečně zateplit jen velmi komplikovaně, takže budou zřejmě po celou svou životnost zatěžovat Zemi zbytečnými emisemi CO2.

Poměrně velká očekávání vkládáme do dřevostaveb pasivních domů. Nosnou konstrukci obvodového pláště lze provést z poměrně subtilních dřevěných příhradových vazníků. I panelové domy mají díky výhodnému poměru jejich objemu ku povrchu a jejich jednoduchému tvaru vhodné předpoklady pro to, aby se po dobré rekonstrukci staly pasivními domy. Vzhledem k velkému počtu bytů v nezateplených panelových domech by energeticky kvalitní rekonstrukce měla být strategickým úkolem našeho stavebnictví, bohužel stále není.

Klademe-li si za cíl snížit spotřebu tepla na provoz budov o oněch 60 %, je třeba snížit právě u panelových domů (tam, kde je to schůdné) spotřebu tepla na vytápění podstatně více, protože dosažitelné úspory u mnoha jiných budov jsou mnohem nižší. Zateplíme-li však panelový dům použitím 25 cm tepelné izolace na fasádě, adekvátně zateplíme i střechu a stropy sklepů a vyměníme stávající okna za okna s trojvrstvým zasklením, je dosažení standardu pasivního domu (15 kWh/m2/rok) za velmi přijatelnou cenu reálné.

Podstatné je si uvědomit, že pokud dům zateplíme jen málo, využijeme potenciál úspor jen částečně a zbytek zůstane léta umrtven. Naučíme-li se konečně zateplovat a provozovat panelové domy tak, aby to odpovídalo pasivnímu standardu, pak je třeba též otevřít ožehavý problém zdrojů tepla pro takové domy a řešit ho. Centrální zdroje tepla budou při nízkých odběrech a konstantních ztrátách v zemních rozvodech velmi diskutabilní.

Nabízí se proto možnost použít v každém domě lokální zdroj tepla (plynový kondenzační kotel nebo plynovou kogenerační jednotku či tepelné čerpadlo) a od centrálního zdroje se odpojit. Po zateplení se stávající otopná soustava stane předimenzovaná. To umožní buď topit vodou o velmi nízké teplotě a do maxima využít účinnost kondenzačního kotle či tepelného čerpadla nebo provozovat kogenerační jednotku jen po část dne, kdy je elektřina nejvíce žádána. Zodpovědné řešení energetických úspor v panelových domech tedy vyžaduje i hledání optimálních zdrojů tepla, což zdaleka nemusí vyhovovat některým vlivným skupinám.

Emise CO2 spojené s dopravou a možnosti jejich snížení

Emise z dopravy celosvětově narůstají. Na trhu jistě nalezneme velmi úsporná auta, ale v průměru klesá spotřeba u aut jen nepatrně. Uvědomme si, že už lidová vozítka typu Volkswagen Brouk z 50. let nebo Škoda 1000 MB z 60. let měly spotřebu kolem 7 l benzínu na 100 km.

Výše emisí CO2 spojených s dopravou tedy bude rozhodujícím způsobem záležet na našem chování - auta s jakou spotřebou si budeme kupovat, jak moc je budeme k naší přepravě využívat; avšak také jak moc budeme létat (obecně cestovat) a jaké zboží budeme nakupovat (zda z blízka či z daleka).

Dnes se vystavovatelé na autosalonech předhánějí v zelenosti automobilů a předvádějí hybridní auta či auta na vodík nebo elektřinu. Z hlediska emisí CO2 však toto pro blízkou budoucnost nepředstavuje velký přínos, protože výroba elektřiny i vodíku je dnes stále spojena se značnou produkcí CO2. Investice do výzkumu v tomto směru však nejsou k nepotřebě, neboť podíl výroby vodíku a elektřiny z jaderných či obnovitelných zdrojů může začít rychle stoupat.

Rozhodně velmi podivné jsou snahy stále zvyšovat podíl biosložky v motorových palivech. Přimíchávání biosložky do motorového paliva pomůže jen málo ke snižování celkových emisí CO2. Energetické plodiny určené pro lokální výrobu tepla jsou k tomu účelu podstatně vhodnější než biopaliva do aut, neboť množství zemědělské půdy je omezené a spalování energetických plodin v místě produkce přinese několikanásobně vyšší úspory emisí CO2. Není ani vhodné vkládat naději do paliv druhé generace, protože nelze očekávat, že by postupy zkapalňování biomasy byly technologicky a energeticky nenáročné.

Obnovitelné zdroje energie (OZE)

Velkým energetickým i tržním tématem poslední doby se staly obnovitelné zdroje a jejich využití. Biomasa, slunce, vítr, voda a teplo Země patří u nás k nejvýznamnějším OZE. Využitelnost jednotlivých zdrojů se však významně liší a závisí na aktuální úrovni vědecko-technického poznání. U OZE je třeba uvažovat i o jejich potenciálu. Je třeba již dnes rozumně podporovat výzkum využívání OZE, které jsou sice zatím neefektivní, ale mají vysoký potenciál a v budoucnu se mohou stát díky vědecko-technickému pokroku v blízké době rentabilní a pokrýt významnou část spotřeby energie.

Biomasa

Biomasa má u nás v současné době největší potenciál uplatnění a nejrychlejší možnosti rozvoje, neboť technologické postupy nejsou příliš náročné a lze je dnes považovat za zvládnuté. Využívání biomasy můžeme rozdělit do dvou kategorií - využití existujících organických odpadů k energetickým účelům a cílené pěstování energetických plodin.

V ČR je k dispozici přibližně 1 milion ha zemědělské půdy (většinou nižší kvality), kterou lze využít k pěstování energetických plodin. Pro energetické účely lze pěstovat rychle rostoucí dřeviny a jedno až dvouleté či víceleté (vytrvalé) byliny. Pro správnou volbu energetických plodin je velmi důležitá nízká energetická náročnost a jednoduchost pěstování a sklizně a současně vysoké energetické výnosy.

Podle výše uvedených kritérií vycházejí nejlépe jako energetické plodiny vytrvalé byliny jako např. krmný šťovík. U nich lze dosahovat i na poměrně nekvalitních půdách roční energetické výnosy kolem 250 GJ/ha a na kvalitních půdách i několikrát více. Důležité je, že běžně dostupná mechanizace musí na pole vyjet ročně jen dvakrát až třikrát a pole se neorá. Tak nedochází k intenzivnímu provzdušňování půdy s následkem úbytku humusu.

Při pěstování by měly být průběžně sbírány poznatky o vývoji kvality půdy, o potřebách hnojení i o opatřeních nutných pro zamezení invaze plodin do okolí. Dá se říci, že vypěstovat a sklidit energetické plodiny v suchém stavu není problém a pokud by byl zajištěn odbyt na tento produkt za cenu cca 150 Kč/GJ, stalo by se pěstování energetických plodin pro zemědělce velmi výnosné i bez dotací.

Východiskem je zajištění stabilního odbytu za stabilní ceny. Zde existuje dostatek prostoru pro podnikání, protože dnešní tržní cena peletované či štěpkované biomasy dosahuje 250 Kč/GJ. Pokud bychom odhadli energetické výnosy biomasy pěstované na 1 milionu ha zemědělské půdy, dojdeme k číslu kolem 250 PJ za rok.

Kdyby tato biomasa nahradila zemní plyn (což je ekonomicky velmi zajímavé), ušetřilo by to ročně asi 14 Mt CO2, tj. 12 % našich emisí. Uvědomíme-li si, že podobný potenciál je i v našich lesích, lukách a pastvinách, lze očekávat, že se biomasa může brzy stát dominantním a fosilním palivům dobře konkurenceschopným obnovitelným zdrojem energie. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že biomasu lze v průběhu roku skladovat a energeticky využívat dle potřeby, což není u jiných OZE prakticky možné.

Důležitým odvětvím pro snižování emisí je lesnictví, rostoucí stromy absorbují CO2 a ukládají uhlík do nadzemních i podzemních částí. Rozkladem podzemních částí a spadeného jehličí či listí se půda obohacuje humusem. Naopak nadzemní části, pokud jsou v lese ponechány, zůstanou ve styku se vzduchem a jsou likvidovány převážně aerobními biologickými procesy, tudíž k ukládání uhlíku nepřispívají.

Proto jsme přesvědčeni, že z hlediska emisí CO2 je třeba co nejvíce nadzemích částí těžit. Kvalitní dřevo je konstrukční materiál například při stavbě domů, kde zůstane uhlík uložen 100 let, a navíc dřevo velmi efektivně substituuje výrobně energeticky náročné materiály jako jsou cihly, ocel, či beton. Tuto vloženou energii ušetříme. Větve stromů a odpad ze zpracování dřeva nahrazují fosilní paliva, což též představuje úsporu emisí CO2.

Les má v kulturní krajině tím vyšší přínos ke snižování CO2, čím více slouží jako obnovovaný hospodářský les a jeho produkty jsou využívány ke konstrukci staveb a k energetickým účelům. Les lze tedy chápat jako pole s nepříliš výnosnou energetickou plodinou, avšak se spoustou dalších přínosů.

V dnešní době je vytvářen nový zákon o OZE, v němž by měl být kladen důraz na využívání biomasy. Smysluplné fungování zákona bude kriticky záviset na tom, jak bude systém podpory využívání biomasy konstruován. Pokud by se výkupní ceny energie vyrobené z biomasy odvíjely od vlastní ceny biomasy, velmi snadno může dojít k situaci, že ceny biomasy i výkupní ceny energie začnou zcela nekontrolovatelně stoupat a vznikne velmi podobný problém jako u fotovoltaiky.

Tomu lze předejít například tím, že výkupní cenu energie z biomasy odvodíme z ceny energie z uhlí povýšenou o pevnou částku za ekologický přínos.

Slunce

Sluneční energie a její přímá přeměna na teplo nebo elektřinu představuje teoreticky obrovský potenciál. Přímá přeměna sluneční energie je až stonásobně účinnější než fotosyntéza (navíc může využívat zemědělsky nevyužitelné plochy), je však limitována vysokými investičními náklady.

Využití slunečních kolektorů pro ohřev vody a na přitápění lze dnes považovat za zvládnutou technologii, byť instalace kolektorů je stále třeba podporovat asi 50 % dotacemi. Na druhé straně výroba elektřiny ze slunečního záření, která se u nás realizuje téměř výlučně pomocí fotovoltaických panelů, zatím nedozrála do stadia efektivního využití.

V podmínkách České republiky lze ve fotovoltaické elektrárně s nominálním výkonem 1kWp ročně vyrobit asi 1000 kWh elektřiny, tedy ušetřit asi tunu emisí CO2 ovšem za cenu asi 10 000 Kč! Ač klesly pro rok 2011 výkupní ceny elektřiny ze slunce asi na polovinu, pořád tyto ceny představují asi 80-90% dotaci.

Zcela nesmyslná podpora podnikání v této oblasti v letech 2009 a 2010 měla za následek, že spotřebitelům elektřiny vznikl v příštích 20 letech závazek zaplatit za elektřinu navíc asi půl bilionu Kč, což jistě nezůstane bez vážných sociálních a národohospodářských důsledků. To je cena za to, že počínaje rokem 2011 budeme zhruba 2% naší elektřiny vyrábět ve fotovoltaických elektrárnách za cenu asi 12 Kč/kWh a o toto množství navýšíme její vývoz za necelou 1 Kč/kWh.

O nízké užitné hodnotě nestabilní fotovoltaické elektřiny vypovídá fakt, že pokud bychom chtěli dnes uplatnit fotovoltaickou elektřinu na volném trhu bez využití výhod zákona o OZE, budeme rádi, sjednáme-li kontrakt s odběratelem za 30 hal./kWh. Je správné podporovat výzkum fotovoltaiky, aby se během následujících desetiletí mohla stát dominantním konkurenceschopným nízkoemisním zdrojem elektřiny.

Vítr

Využívání energie větru nemá u nás optimální podmínky, neboť míst s vhodnými větrnými poměry není příliš mnoho. Přesto množství elektřiny vyrobené u nás ve větrných elektrárnách stále stoupá a o pokročilosti technologie vypovídá fakt, že se vyplácí stavět nové větrné elektrárny již při přijatelných 50% dotacích realizovaných přes povinné výkupy. Výroba větrné elektřiny u nás v dohledné době patrně nepřekročí 4 TWh ročně.

Pro budoucnost se dá očekávat, že větrné farmy budou nejvíce vznikat na polích, kde stožáry větrných elektráren budou zaujímat jen malý podíl plochy pole a nebudou nikoho ohrožovat např. odpadající námrazou či hlukem.

Voda

Se stavbou velkých vodních elektráren se nepočítá a potenciál malých vodních elektráren (výkon do 10 MW, podle EU jen do 5 MW) je u nás malý. Malé vodní elektrárny vznikaly u nás již od konce 19. století a jsou ekologické tím, že respektují podmínky lokality. Řada malých vodních elektráren bohužel zanikla a obnovy se asi dočká jen málokterá.

Teplo Země

Geotermální energie je dnes využívána hlavně pomocí tepelných čerpadel získávajících nízkopotenciální teplo z vrtů hlubokých do 100 m či podpovrchových kolektorů. Přímo využitelné teplo pro topení či výrobu elektřiny se nachází v hloubkách řádu kilometrů, což představuje obrovské investiční náklady na pořízení vrtů.