V České republice převažují kulturní lesy, které byly vysazovány a pěstovány v posledních 150 letech s cílem uspokojit rostoucí spotřebu dřeva. Znalosti o životních nárocích jednotlivých dřevin a fungování celých ekosystémů byly nedokonalé. Proto byly lesy často zakládány na nevhodných stanovištích a s nevhodnou druhovou skladbou.
Z přírodních klimaxových ekosystémů s bohatou strukturou byly lesy změněny na částečně monokulturní stejnověké porosty s více než padesátiprocentním zastoupením smrku, které mají malou ekologickou stabilitu. Přes počáteční nadšení se ukázalo, že tyto lesy podléhají různým přírodním pohromám a snadno se v nich přemnožuje škodlivý hmyz.
Lesníci rozpoznali toto nebezpečí a vytvořili účinný systém ochrany lesů. Tak vznikla nová lesnická disciplína Ochrana lesů, která vytvořila efektivní postupy, jimiž bylo možné kalamitám předcházet, nebo je zvládat v samém zárodku. K největším kalamitám u nás docházelo vždy především působením abiotických škodlivých činitelů - větru, sněhu, námrazy, ledovky, sucha a mrazu. Lesy narušovaly kalamity již v 19. století. Poslední zbytky původních pralesů na Šumavě zničily kalamity kolem roku 1870. Snad největší větrné kalamity způsobily ničivé orkány v letech 1740, 1786, 1833.
Vývoj frekvence velkých větrných kalamit (nad 1 mil. m3) má stále se zrychlující trend. V letech 1740 - 1840 byl interval kalamit 33 roků, v letech 1841 - 1940 dosahoval interval kalamit 22 roků a v období 1941 - 2000 již jen 10 roků. V období 1900 - 2000 vznikal v České republice průměrně ročně jeden milion m3 kalamitní těžby, na níž se 63 procenty podílely abiotické vlivy, 12 procenty lýkožrout smrkový a 25 procenty bekyně mniška.
Největší škody na lesích působily do 50. let 20. století klimatické vlivy. Poté začalo hrozit lesům největší nebezpečí od průmyslového znečištění ovzduší. Působením imisí dochází nejen k přímému ničení lesních porostů, ale škodlivě jsou ovlivňovány i veškeré půdní procesy. Navíc poškození půd má dlouhodobý charakter a bude se projevovat ještě dlouho po odeznění přímého vlivu imisí různými poruchami ve výživě stromů. Nejznámější imisní kalamitou v našich zemích a patrně i v rámci Evropy je imisní kalamita, která postihla severovýchodní Krušnohoří, ale také Jizerské hory. V absolutním množství kulminovaly škody imisemi v letech 1978 až 1985, kdy nahodilé těžby dosahovaly 60 až 90 procent celkových ročních těžeb. Po odsíření většiny tepelných elektráren v první polovině 90. let produkce imisí významně klesla, což se téměř okamžitě projevilo zlepšením zdravotního stavu lesních porostů. Avšak počáteční euforii z tohoto výsledku zmrazila dlouhodobá inverzní situace v Krušných horách v zimě 1996/1997, kdy došlo k obrovské koncentraci imisí a dramatickému poškození mladých smrkových porostů. Tato epizoda je symptomatická i do budoucích let.
Čtěte také: O mechanismech emise elektronů v elektronové mikroskopii
S rozvojem automobilismu se objevilo poškození porostů zplodinami výfukových plynů, především oxidy dusíku. V poslední době se také diskutuje o postupných globálních změnách klimatu, změnách ve složení atmosféry a jejím oteplování, nerovnoměrném rozdělování srážek v prostoru a čase, které mohou mít vliv na lesní porosty.
Škůdci a houbové patogeny
Mezi nejvážnější škůdce jehličnatých smrkových porostů patří bekyně mniška, obaleč modřínový, ploskohřbetka smrková, pilatka smrková, lýkožrout smrkový, lýkožrout severský, lýkožrout lesklý, lýkožrout menší a lýkohub matný. Na borovici škodí lýkožrout vrcholkový, lýkohub sosnový, lýkohub menší a klikoroh borový. Listnáče jsou hmyzími škůdci poškozovány mnohem méně a pokud k tomu dojde, tak obvykle bez fatálních následků. Mezi vážnější patří obaleč dubový.
Zhoršení zdravotního stavu lesních dřevin, snížení jejich odolnosti a nedostatek srážek má za následek rozvoj houbových patogenů. Mezi ně patří václavka obecná, sypavka borová, grafióza jilmů, rez jehlicová, rez sosnokrut, padlí dubové, skotská sypavka douglasky. Houbové choroby se v našich lesích začaly objevovat ve vzrůstajícím měřítku v souvislosti se změnami druhové skladby. Na jejich šíření má také vliv globalizace světového obchodu, kdy jsou různé druhy patogenů přenášeny z kontinentu na kontinent. V novém prostředí, které nemá obranné mechanismy, mohou způsobit nedozírné škody.
Bekyně mniška a kůrovec
Škody působené bekyní mniškou jsou známé již z dávné historie. Její první velké rozšíření ve střední Evropě se uvádí v roce 1499. Ale obrovský vzestup bekyně mnišky je spojen až se zaváděním smrkových monokultur v 19. století. Snad k největší kalamitě v našich lesích, kterou způsobila bekyně mniška, došlo v letech 1917 až 1927. Celkově bylo nutno v tomto období vykácet asi 75 tisíc hektarů lesních ploch a vytěžit při tom 17 milionů m3 dřeva. Proti mnišce byla použita řada obranných opatření. V letech 1926 až 1927 se poprvé u nás zkoušela letecká aplikace insekticidů. Jejich vývoj byl velmi úspěšný, přičemž mezi hlavní hlediska patřila vysoká účinnost a minimální vedlejší účinky na lesní ekosystém.
Pečlivé dodržování sanitární péče a čistoty lesa bylo hlavní příčinou, že se kůrovec po více než půl století nijak výrazně neprojevoval. Přesto se škody kůrovcem v letech 1900 až 1940 odhadovaly na dva miliony m3 dříví. Po roce 1940 se situace začala zhoršovat, především v důsledku zanedbání péče o čistotu lesa. Přispěly k tomu i velké větrné kalamity z let 1939 - 1940 a nedostatek pracovních sil v důsledku válečných událostí. Po válce kalamita zachvátila téměř všechny horské komplexy a sucho v roce 1947 rozvoji škůdce dále výrazně napomohlo. Vnitrozemí, kde k čistotě lesa přispíval sběr méně hodnotného dřeva na otop, bylo do značné míry kalamity ušetřeno. Likvidace kalamity se protáhla až do poloviny 50. V dalších letech byly kůrovcové škody jen pomístné, ale po roce 1971 se situace začala opět zhoršovat. Tehdy v důsledku výrazného zesílení působení imisí nastalprakticky trvalý kalamitní stav a kůrovec oslabené porosty napadal permanentně. K vyvrcholení došlo v první polovině 90. let, poté se však podařilo kalamitu rychle utlumit. Po větrné kalamitě v roce 2002 hrozilo o rok později zvýšené nebezpečí gradace kůrovců zvláště v kombinaci a teplým a suchým jarem a létem.
Čtěte také: Evropské tržní mechanismy
Ochrana lesa a nové směry
Stejně tak jako se postupem doby vyvíjelo poznání o původcích poškozování lesů od jednotlivých škodlivých činitelů až po celkový zdravotní stav lesních dřevin a lesních ekosystémů, vyvíjely se a zdokonalovaly také praktické metody ochrany lesa od jednotlivých izolovaných zásahů až po celkovou komplexní péči o zdravotní stav lesů.
Zcela nové směry v ochraně lesů byly nastoupeny studiem sémiochemikálií, látek ovlivňujících chování hmyzu, tzv. feromonů. V roce 1959 bylo poprvé zjištěno chemické složení sexuálního feromonu u bource morušového a v pozdějších letech i u bekyně velkohlavé. Chemické složení feromonů v současné době známe u více než 1500 hmyzích druhů. Tyto poznatky se využívají k chemické syntéze a k výrobě feromonů pro potřeby signalizace a kontroly škůdců. Boj proti lýkožroutu smrkovému si dnes již nelze představit bez využití agregačních feromonů a stejně tak monitorování populační hustoty řady hmyzích zejména motýlích škůdců jako bekyně mnišky, bekyně velkohlavé, obaleče modřínového a mnoha dalších.
Současné ekosystémové pojetí ochrany lesů vyúsťuje v komplex integrované ochrany, jejíž koncepce byla odezvou na velkoplošné a nadměrné používání pesticidních přípravků. Obranná opatření musí být realizována v takovém rozsahu, aby populační hustota škůdce byla snížena pod hranici hospodářské škodlivosti. Integrovaná ochrana si klade za cíl komplexním postupem zabránit přemnožení škůdce a překročení prahu jeho hospodářské škodlivosti. Postupuje proti škůdcům tedy i v době latence, zatímco až doposud se bojovalo proti škůdcům v době jejich gradace. Obdobná koncepce se hledá a propracovává i v ochraně proti původcům infekčních chorob, především proti houbovým patogenům. Tím přechází ochrana do zásad prevence. Škody zvěří působené na lesních porostech okusem, loupáním a ohryzem patří svým rozsahem stále k největším škodlivým vlivům a zůstávají tak největším problémem ochrany lesa v posledních 30 letech.
Protože se škody hnilobami iniciované loupáním a ohryzem kůry během života porostů kumulují, je možné jejich celkovou sumu odhadovat již v miliardách korun. Nejvyšší podíl na poškození má zvěř jelení, mufloní a jelena siky. Menší měrou se podílí zvěř srnčí a daňčí. Rovněž škody černou zvěří nejsou zanedbatelné.
Zdravotní stav lesů a jeho posuzování
Zdravotní stav lesů se posuzuje dvěma způsoby - pozemním šetřením a analýzou kosmických snímků. Při pozemním šetření, které se provádí od roku 1986, má největší význam informace o defoliaci (odlistění). Defoliace stromu je definována jako relativní ztráta asimilačního aparátu v koruně stromu v porovnání se zdravým stromem, rostoucím ve stejných porostních a stanovištních podmínkách. Je způsobena především vlivem nepříznivých změn prostředí lesních ekosystémů v důsledku dlouhodobého a nadměrného znečištění ovzduší různými škodlivinami. Vývoj defoliace v 90. letech zaznamenal z hlediska dlouhodobého trendu stavu lesa určitý zlom. Stoupající tendence defoliace kulminovala přibližně v polovině 90.
Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu
Analýza kosmických snímků ukazovala v letech 1984 až 1994 postupné zhoršování zdravotního stavu lesů. K obratu došlo v letech 1995 a 1996, avšak roky 1997 a 1998 znovu zaznamenaly mírné zhoršení. Mapy aktuálního vývoje však ukazují, že změny zdravotního stavu mají regionální charakter a jsou značně diferencované. Obecně lze konstatovat, že se mírně zhoršuje zdravotní stav lesů v nižších nadmořských výškách. Ve vyšších polohách je stav stabilizovaný, s výjimkou Orlických hor a hraničních hřebenů Šumavy. Trvale zhoršený stav vykazují lesy v Krušných horách.
Pozemkové úpravy a organizace území
Pozemkovými úpravami se prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, pozemky se scelují nebo dělí a zabezpečuje se přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny.
Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako závazný podklad pro územní plánování. Dle SKLENIČKY (2003, s. 220-221) jsou pozemkové úpravy jedním z nejúčinnějších prostředků postupného zvyšování rozmanitosti struktury krajiny, čímž mimo jiné přispívají i k zvyšování její ekologické stability. Je nutné, aby projektant měl k dispozici kvalitní podklady a aby dílčí problematiky (ÚSES, protierozní opatření, vodohospodářská opatření...) byly řešeny příslušnými odborníky.
Mezi krajinotvorná opatření, která lze v rámci PÚ navrhovat jsou změny kultur, revitalizace vodních toků, zakládání prvků rozptýlené zeleně, výstavba polních cest, vodních nádrží apod. Zejména rozmístění druhů pozemků, jejich velikost a tvar souvisí s podnikatelským záměrem hospodařícího subjektu (například výrobní zaměření, vybavení účelovou technikou). Některé požadavky na území (např. blokace pozemků, rozšiřování orné půdy) se mohou dostat do střetu s dalšími funkcemi krajiny. Nástrojem vhodného kompromisu se stává územní plánování.
Rozptýlená zeleň a její význam
TRNKA (2001) uvádí, že rozptýlená zeleň byla v krajině likvidována jako překážka pohybu těžké mechanizace anebo redukována a poškozována, případně zatlačována na extrémní stanoviště. Za 35 let (1950 -1985) bylo v zemědělské krajině odstraněno 3 600 ha rozptýlené zeleně, 4 000 km liniové zeleně na ploše 1 400 ha a nejméně o 2 000 ha se zmenšila plocha zeleně kolem venkovských sídel.
Dle TRNKY (2007) se rozptýlená zeleň různého původu a vzhledu nachází ve všech typech krajin, přičemž v každém krajinném typu existují rozdílné požadavky na její optimální zastoupení. Na základě podrobných průzkumů bylo konstatováno, že nejmenší podíl RZ, který je účinně schopen plnit své polyfunkční poslání, musí být vyšší než 1,5 % zemědělského půdního fondu.
Význam forem RZ byl z pohledu ekologické stability agrocenóz podceněn v domnění, že ve zjednodušených agroekosystémech lze nahradit přirozené autoregulační mechanismy chemizací, především v oblasti ochrany rostlin.
Negativní vlivy totalitního režimu na krajinu
Během totalitního režimu byla změněna krajinná mozaika. Totalitní režim se snaží vymazat paměť (lze pozorovat v naší krajině na rozorávání mezí, devastaci "božích muk" v polích, ale i ve vývoji pozemkových evidencí). mění. TRNKA (2006, s. 196, upraveno) konstatuje, že z historických map, dobových fotografií a leteckých snímků, charakterizovala venkovskou krajinu drobnozrnná mozaika plošek polí, luk, pastvin, doplněná menšími ostrovy lesů a vesnickými sídly v okolí komunikací a vodních toků. Tento stav krajiny trval až do nástupu socialistické kolektivizace počátkem 50. let 20. století.
Pro moderní agrární technologie mnohé ekologicky zajímavé biotopy jako rybníčky, živé ploty, kamenice, remízky a selské (zatravněné) sady ztratily svůj hospodářský význam, mnohdy byly překážkou a byly opuštěny, nebo zcela odstraněny. Venkovská krajina ČR tak byla unifikována. Tato unifikace má environmentálně nepříznivý dopad.
Zrušením cest (rozorání) se krajina stává neprůchodnou. Mizí tradiční místní názvy z map i podvědomí. Krajina neslouží rekreaci, dá se v ní jen vyrábět (JELÍNEK, 1999, s. Od 50 let 20. století prodělala struktura zemědělské krajiny zásadní změny (LIPSKÝ, 2000, s. 10). LÖW, MÍCHAL (2003, s. 452; s. 453- 454, volně upraveno) v této souvislosti hovoří o komunismu v krajině. se projevovalo uplatňováním jednotných systémů hospodaření bez ohledu na místní podmínky. V důsledku těchto opatření se zvýšila eroze půdy, odvodňovalo se i tam, kde to nebylo třeba. Tvar a velikost pozemků se přizpůsoboval zemědělské technice (vyráběné na míru stepním oblastem SSSR). Celé hospodářství se řídilo výnosem za jakoukoli cenu a ne efektivitou.
tags: #autoregulacni #mechanismy #v #ekologii
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]