Bez čeho člověk nemůže žít v přírodě

Příroda sestává ze živých i neživých složek. Mezi živé složky přírody patří organismy: rostliny, živočichové, houby, mikroorganismy aj. Mezi neživé složky přírody náleží např. vzduch, voda či horniny a minerály (nerosty). Ucelené součásti přírody se označují jako ekosystémy.

Ekosystémy a jejich složky

Ekosystémy lze rozdělovat např. na suchozemské (les, louka) a vodní (rybník, jezero). Ekologie se zabývá vztahy v přírodě. Zkoumá vztahy mezi organismy navzájem i mezi organismy a prostředím. Termín ekologie často bývá nesprávně používán pro ochranářské aktivity a tvorbu životního prostředí. Nejde o jedno a to samé.

Přirozené ekosystémy vznikají (víceméně) bez zásahu člověka (např. tropický deštný les, korálové útesy, přirozený lesní porost). Naopak umělé ekosystémy musí člověk udržovat a dodávat do nich energii (např. hnojení, orba a osévání pole, sečení či spásání louky). Ekosystémy jsou různě stabilní, neboli snášejí jen určitou míru narušení.

Postupně se vyvíjejí, to se označuje jako sukcese (např. hromada zeminy postupně zaroste bylinami, keři, nastěhují se sem živočichové aj.). Pro ekosystémy je důležitá i přítomnost „mrtvé“ organické hmoty: např. Organismy jsou přizpůsobené na určité podmínky (adaptace) a snášejí jen jejich určité rozpětí (ekologická valence). Organismy snášející jen úzký rozsah podmínek se považují za bioindikátory.

Abiotické faktory

Abiotické podmínky (faktory) prostředí souvisejí s neživou přírodou. Viditelné světlo je zdrojem energie pro fotosyntézu, ale též obecně slouží k orientaci či komunikaci organismů. Světlo organismy vnímají světločivnými buňkami či zrakem. To u živočichů souvisí např. s přítomností určitého zbarvení (mj. výstražného či maskovacího), rostliny na své pestře zbarvené části mohou lákat např.

Čtěte také: Autoveteráni a emise v ČR

Změny intenzity světla vedou u živočichů k ovlivňování biorytmů, které souvisejí např. s rozmnožováním či migrací. Životní cyklus rostlin je ovlivněn délkou dne. Organismy mají různé nároky na světlo: živočichové se nedostatku světla (to je spojeno např. s noční aktivitou či životem v podzemí) přizpůsobili např. UV záření má kratší vlnové délky a větší energii než viditelné záření, ničí proteiny a nukleové kyseliny.

Organismy se UV záření či nadbytku viditelného světla mohou bránit pomocí pigmentů (např. melanin u živočichů, karotenoidy u rostlin). Teplo ze Slunce na Zemi přichází hlavně ve formě viditelného světla a infračerveného záření. Teplota je dána počasím a klimatem místa, v němž organismy žijí. Suchozemské rostliny udržují teplotu svých těl pomocí odevzdávání a vypařování vody (transpirace).

Živočichové mohou být ektotermní (jejich teplota je závislá na teplotě prostředí) či endotermní (udržují si stálou tělesnou teplotu). Stálá tělesná teplota je typická pro ptáky a savce. Živé organismy ovlivňuje chemické složení vzduchu (což je svázáno se zásadními biochemickými procesy: fotosyntézou a buněčným dýcháním), ale také jeho teplota, tlak či proudění.

Rostliny vzduch využívají např. k přenosu pylu či diaspor (plodů, semen). Někteří živočichové mohou vzduchem aktivně létat, živočichové či jiné organismy se mohou nechat pasivně přenášet (tzv. Voda je součástí životního prostředí, je obsažena také v organismech samotných. Ve vodě bývají rozpuštěné minerální látky (obsah solí se označuje jako salinita) či plyny.

Povrchové napětí vody někteří bezobratlí živočichové využívají k pohybu po hladině. Rostliny mohou mít různé nároky na vodu, u těch žijících v suchém prostředí mnohdy bývá vyvinuta sukulence (tvoří si zásoby vody ve ztlustlých orgánech, zabraňují ztrátám vody pomocí CAM fotosyntézy). Živočichové se dostupnosti vody přizpůsobují např. určitým množstvím potních žláz či průběhem vylučování.

Čtěte také: Jak zabalit svačinu ekologicky?

Biotické faktory a vztahy mezi organismy

Makrobiogenní prvky jsou ve velkém množství nezbytné pro život (\mathrm{C}, \mathrm{H}, \mathrm{O}, \mathrm{N}, \mathrm{P}, \mathrm{S}). V menším množství organismy vyžadují prvky oligobiogenní a stopové. Více jedinců určitého druhu tvoří populaci. Velikost populací je dána natalitou (porodností) a mortalitou (úmrtností). Velikosti populací mohou kolísat v čase (např. zvětšení populace kořisti vede ke zvětšení populace predátora).

Růst populace je obvykle omezen podmínkami prostředí. Populace může mít určitý rozptyl (rozmístění jedinců v prostoru). Více populací v určitém prostoru tvoří společenstvo (biocenózu). Ekologická nika je soubor všech faktorů prostředí působících na organismus. Vnitrodruhové vztahy existují mezi jedinci stejného druhu. Jedinci mohou napodobovat své chování, soutěžit o pohlavní partnery či si vymezovat teritorium.

Predace je potravní vztah, kdy predátor (dravec) zabíjí svou kořist. Jako symbióza se v biologii označuje jakýkoli úzký mezidruhový vztah, nehledě na jeho (ne)výhodnost pro zúčastněné strany. Organismy mohou na symbióze být zcela či částečně závislí.

Mezi typy symbiózy patří:

• mutualismus (+/+)
• lismus (+/0)

U živočichů se rozlišují vnější parazité (např. klíště, veš, komár sající krev) a vnitřní parazité. Parazitoidi zabíjejí svého hostitele. U rostlin se klasicky rozlišují poloparazité, kteří sami fotosyntetizují (např. jmelí) a berou hostiteli hlavně vodu a minerální látky. Úplní parazité (holoparazité) jsou na svém hostiteli aspoň po část života zcela závislí.

Čtěte také: Obrana proti nebezpečí

Potravní řetězce a rozkladači

Potravní řetězce popisují, jak se látky a energie v přírodě přesouvají mezi organismy. Na počátku potravních řetězců stojí producenti, což bývají fotosyntetizující organismy. Díky fotosyntéze ukládají energii slunečního záření do chemických vazeb a vytvářejí organické látky bohaté na energii. Producenty se živí konzumenti 1. řádu, což jsou obvykle býložraví (živící se rostlinami) či všežraví živočichové.

Konzumenty 1. řádu žerou konzumenti 2. řádu (podobně dále s konzumenty dalších řádů). Mrtvá těla všech účastníků potravního řetězce zpracovávají rozkladači (dekompozitoři). Ti uvolňují různé látky zpět do prostředí, jsou tak k dispozici dalším organismům. Mezi rozkladače typicky patří bakterie, houby či různí bezobratlí živočichové.

Rozkladači (dekompozitoři) se významně podílejí na koloběhu látek v přírodě. Rozkládají mrtvou organickou hmotu (mrtvé organismy). Organická hmota je rozkladači zpracovávána na jednodušší látky. Tyto látky (živiny i minerální látky) se pak vracejí do prostředí a mohou je využít další organismy. Mrtvá organická hmota (např. dřevo, těla živočichů) se díky rozkladačům v přírodě dlouhodobě nehromadí.

Mezi typické rozkladače patří nezelené bakterie a houby. Živočichové se mohou živit mrtvou rostlinnou hmotou (např. žížala, stínka) či výkaly (třeba koprofágní brouci, např. hnojník obecný či chrobák velký). Mrchožrouti se živí většími mrtvými těly živočichů (takto se částečně živí např. Houby, bakterie a bezobratlí živočichové jakožto rozkladači obvykle pro svou aktivitu potřebují vlhké prostředí.

Koloběh uhlíku a další látky

Chemický prvek uhlík (\mathrm{C}) je zásadní pro život na Zemi. Je součástí organických látek v živých organismech. Uhlík se také nachází v zemské kůře, např. jako minerál grafit nebo jako součást uhličitanu vápenatého (\mathrm{CaCO_3}, např. ve vápenci). Uhlík se v rámci organických látek nachází v zemním plynu, uhlí či ropě (z té se vyrábí např. benzín či nafta).

Oxid uhličitý je skleníkový plyn. Zvětšování jeho množství v atmosféře vlivem lidské činnosti způsobuje klimatickou změnu. Fotosyntézu provádějí zejména řasy/rostliny. Využívá (spotřebovává) se při ní oxid uhličitý a voda. Za účasti světla vznikají organické látky bohaté na energii a kyslík. Fotosyntéza tedy vede k odstraňování uhlíku z atmosféry a jeho ukládání do organické hmoty.

Drtivá většina živých organismů (včetně těch fotosyntetizujících) používá k získávání energie buněčné dýchání (přesněji aerobní respiraci). Fotosyntéza a buněčné dýchání jsou dva různé děje. Rostliny fotosyntetizují i provádějí buněčné dýchání. Pomocí fotosyntézy vytvoří organické látky bohaté na energii. Rozkladači získávají energii zpracováním látek z odumřelých organismů.

Člověk ke své činnosti potřebuje energii. Tu mnohdy získává spalováním biomasy nebo fosilních paliv (např. v průmyslu, dopravě, energetice). Na emisích oxidu uhličitého se dále podílí změny využití půdy a odlesňování (ekosystémy ztrácejí schopnost vázat uhlík, uvolňuje se uhlík nashromážděný v biomase). Odlesňování se týká např. Oxid uhličitý vzniká i při zpracování některých surovin.

Určité látky důležité pro život podléhají složitým koloběhům (cyklům). Síra (\mathrm{S}) se uvolňuje z hornin či je spojena se sopečnou činností. V živých organismech je součástí některých aminokyselin. Je obsažena i ve fosilních palivech. Fosfor (\mathrm{P}) je zásadní mj. pro rostliny. V malé koncentraci je v mořské vodě, získává se zejména z hornin.

Ekologické vztahy v terénu

Pozorováním organismů lze určit, jaké mají ekologické vztahy (s dalšími organismy a prostředím). V některých případech je vztah zřejmý přímo. Lze hodnotit potravní vztahy (např. dravec-kořist), různé typy symbiózy. Co se týče potravních vztahů živočichů, draví živočichové jsou obvykle přizpůsobeni lovu dobře vyvinutými smysly, rychlým pohybem a ostrými částmi těla, které mohou sloužit k trhání masa či zabíjení kořisti (např. drápy, špičáky savců, ostrá špička zobáku ptáků, kousací ústní ústrojí některých blanokřídlých).

Kořist bývá zpravidla menší než dravec. Býložraví živočichové se mnohdy pohybují pomaleji než dravci, rostlinnou potravu mohou porcovat (např. řezáky bobra) či drtit (např. stoličky sudokopytníků, ústní ústrojí hlemýždě, vroubkovaný zobák kachny - ta žere převážně rostliny). Rostliny se ožeru brání např. S potravou do určité míry souvisí mimetismus (mimikry).

Výstražně zbarvení živočichové se brání před sežráním tím, že dávají najevo svou jedovatost/nebezpečnost (nebo jsou neškodní, ale chtějí působit nebezpečným dojmem - např. pestřenka). Maskovací zbarvení (či napodobování okolí. Rostliny (a další organismy - např. sinice, lišejníky, řasy nepatřící mezi rostliny) získávají živiny pomocí fotosyntézy, k níž je potřeba energie světla. Fotosyntetizující organismy jsou obvykle zelené (ale není to pravidlem).

V rámci parazitismu parazit dlouhodobě škodí hostiteli, aniž by měl za cíl jej zabít. Parazit a hostitel bývají v bezprostřední blízkosti (jejich těla jsou v dlouhodobějším kontaktu). Vnější parazité živočichů (např. klíště, blecha) mají obvykle zjednodušenou stavbu těla a ústní ústrojí přizpůsobené přijímání krve, lymfy či částí kůže/jiných tkání.

Projevy mutualismu jsou pozitivní, organismy vypadají „zdravěji“/nevypadají, jako by strádaly. Rozkladači (dekompozitoři) se obvykle nacházejí na (mrtvé) organické hmotě (mršinách, rozkládajícím se dřevě, výkalech apod.). Může se jednat o okem neviditelné mikroorganismy (bakterie) či například povlaky vláknitých hub. Mezi rozkladače patří i někteří živočichové.

Ochrana životního prostředí v ČR

V Česku přírodní prostředí dle zákonů podléhá obecné ochraně, navíc jsou vymezena území a druhy organismů, které vyžadují zvláštní ochranu. Ochrana organismů spočívá zejména v ochraně jejich životního prostředí. Ne vždy je optimální určité prostředí zcela znepřístupnit člověku. Mnohé biotopy ke svému zachování potřebují určitou míru narušení.

Ochrana jedinců má výraznější význam u (velkých) savců, naopak minimální význam má třeba u bezobratlých živočichů. Mezi velkoplošná zvláště chráněná území patří národní parky (Krkonošský NP, NP České Švýcarsko, NP Podyjí, NP Šumava) a chráněné krajinné oblasti. Mezi maloplošná zvláště chráněná území patří národní přírodní rezervace (NPR), národní přírodní památky.

Voda v krajině

Ubývá míst, kam chodívala pro vodu….. Známou písní od skupiny Hradišťan můžeme začít malé rozjímání na horké téma : sucho v českých zemích. Příčiny sucha jsou mnohé. Od diskutovaných změn klimatu přes neschopnost krajiny zadržet vodu až k „obyčejné“ neúctě k vodě. O příčinách globálního oteplování se všeobecně často hovoří. Zaměříme se proto na dva poslední zmiňované problémy.

Proč krajina není schopná zadržovat vodu? My lidé máme rádi jednoduchost, přesné a jasné uspořádání. Budujeme rovné a přehledné cesty, abychom se co nejrychleji mohli přesunovat. Vystavěli jsme za poslední desetiletí spoustu obchodních center s velkými betonovoasfaltovými parkovišti, stavíme průmyslové haly a velkosklady na úkor zemědělské půdy. Mezi roky 2000 až 2006 se v Čechách zastavěla krajina, jejíž rozloha zabere 36 tisíc fotbalových hřišť. Ročně u nás zmizí 50 kilometrů čtverečních zelené plochy. Jestli tento trend bude pokračovat, bude v roce 2040 podíl zastavěné plochy k nefragmentované krajině 50 na 50.

V letním vedru, kdy slunce sálá, naměříme na betonovém či asfaltovém povrchu o několik stupňů Celsia více, než na zatravněné ploše. Vzduch se žárem jen tetelí, teplo stoupá vzhůru a v lepším případě přijde prudká letní bouře s deštěm. Prudký liják však beton ani asfalt nevsákne. Dokonce i vyprahlý trávník nebo pole s ním má problém. Voda po takovém povrchu rychle uteče směrem dolů a vezme s sebou navíc část úrodné hlíny. Nejlépe takový nečas zachytí les.

Ještě ve středověku bylo naše území pokryté lesy. Spousta míst, kde bylo v pravé poledne jen přítmí, neprostupné houštiny… Lidé žili v malých osadách v blízkosti řek a stezek. Za Karla IV.se časy začaly měnit. Zakládala a rozšiřovala se města, zpevňovaly se cesty a věk stromů začal ustupovat věku lidí. Dnes už málokde narazíme na starý strom, který by Otce vlasti pamatoval. Staří velikáni v našem okolí se dají spočítat na prstech jedné ruky a přitom se stáří dubu za příznivých podmínek odhaduje na 1000 let. Křehká lípa je na tom kupodivu s dlouhověkostí o něco lépe. I dutá může prosperovat třeba 1200 let.

Lesní porosty jsou mistry na zadržování vody. Celý systém lesa je speciálně uzpůsobený na shromažďování vláhy. Vysoké stromy skýtají stín a jejich kořeny spolu s kořeny keřů a bylin vytahují vodu ze země. Lesní půda je nahoře pokrytá mechy a zespoda protkaná podhoubím. Pokud dlouho prší, les spolehlivě vláhu udrží, nasákne jako houba a nadlouho se stává zásobárnou vody pro okolní krajinu.

Velký význam v tomto ohledu mají také parky, háje a lesíky, jezera a rybníky, potoky a strouhy lemované vegetací, meze kolem polí. Nejen, že zadržují vodu a brání půdní erozi, ale jsou i útočištěm pro hmyz, ptáky a další živočichy. Dnes už víme, že rozorávání mezí a spojování drobných políček do velkých lánů byla veliká chyba.

Mimo jiné došlo k odlidštění a odcizení vztahu mezi člověkem a zemí. Na pole vyjíždějí větší a silnější stroje. Vystoupí někdy řidič zemědělec z kabiny traktoru, stoupne si nohama na zemi, která ho živí, dotkne se jí? Pocítí něco jako vděčnost? Pěstování monokultur by také už mělo být minulostí.

Vezměme si za příklad rozsáhlý smrkový porost. Opadané jehličí způsobuje kyselost půdy, kromě mechových polštářků tam neroste nic, proto tu nenajdeme ani zvířata, která nemají možnost úkrytu. Díky plochému kořenovému systému takový umělý les neodolá vichřici - najdeme hodně polomů a vyvrácených stromů. Nakonec si příroda poradí po svém. Přemnoží se kůrovec… Podobně je to s velkými lány monokulturních plodin.

Prosperují jen za použití chemických prostředků proti chorobám (houbovým a plísňovým), proti hmyzím škůdcům a proti pleveli. Tyto chemikálie ale škodí také užitečnému hmyzu, drobným živočichům, ptactvu a v neposlední řadě vodě, která to všechno spláchne. V tomto ohledu jsou problémem také golfová nebo fotbalová hřiště, která spolknou neuvěřitelné množství chemie a vody.

Také vám tak chybí ovocné i jiné listnaté stromy, které dříve lemovaly každou silničku? Krásně dokreslovaly krajinu, snižovaly prašnost a hlučnost, čistily vzduch. V létě ochlazovaly, v zimě hřály okolí. Dnes už na jejich výsadbu nejsou peníze, a tak dožívají poslední torza špendlíků, švestek a jabloní. Zestárlá stromořadí u cest bývají problémem. Na jejich údržbu je obtížné sehnat finance, a čím jsou stromy starší, tím je údržba náročnější.

Chránit každé zbývající zelené místo však stojí za všechnu vynaloženou námahu. Africká Sahara byla kdysi zelená a nyní se rok od roku neúprosně rozšiřuje. Stav, kdy krajina už není schopná sebeobnovy a vysychá, se nazývá desertifikace. Vzniká mizením zelených ploch, což má za následek vysychání pramenů a potoků, mizení rostlin a živočichů vázaných na vodu. Tím mizí potrava a možnost úkrytu pro větší zvířata…

Příroda nás neupozorní výstražnou tabulí : Pozor! Zánik této lokality může mít vážné následky! Biotopy odcházejí tiše… Pan Kverek, ornitolog a milovník přírody, na besedě vyprávěl, že k jedné vyčištěné studánce na kněžmostsku dal kovaný hrnek a ceduli, na které byl nápis : Zaplaťme každý svou úctou k vodě. Hrníček byl pryč hned a cedule brzy následovala. Přesto cítím, že povědomí národa o důležitosti pramenů a vody obecně roste. Dokonce existuje „Národní registr pramenů a studánek“ na internetu.

Po vzoru krásné hudební kantáty od B.Martinů na námět M.Bureše „ Otvírání studánek“ chodí děti z bousovské školky otevírat a zavírat Hraběnčinu studánku do Vlčího Pole. Kromě toho, že Česká Republika je srdcem Evropy, je také střechou Evropy. To znamená, že skoro žádná voda k nám nepřitéká a jsme tak zcela odkázáni na dešťové srážky. Co si naše zem není schopná zadržet, to nemáme.

Například v roce 2010 srážky činily 68 692 milionů metrů krychlových vody. Do Česka v tom roce přiteklo 781 a řekami odteklo 22 649 milionů metrů krychlových vody. Proto se musíme naučit s vodou zacházet. Vážit si jí a šetřit. Kniha „Muž, který sázel stromy“ je skutečným příběhem člověka, který vrátil osobitým způsobem krajině vodu. Stojí za přečtení.

Japonský vědec Masaru Emoto zkoumal makrofotografie vody. Zjistil, že voda reaguje na myšlenky a slova. Při pokusech vystavili vodu heavy metallové hudbě, jiné vodě pouštěli Mozarta. Při porovnání výsledných fotografií bylo zjištěno, že voda ovlivněná Mozartem vytvořila krásné útvary podobné sněhovým vločkám či vybroušeným diamantům. Další pokusy spočívaly v tom, že jedné vodě se nadávalo a k jiné vodě se vysílaly myšlenky lásky, radosti, vděku. Podobné experimenty probíhaly s živými rostlinami. Jedna skupina byla zalévána vodou ovlivňovanou negacemi. V tomto případě rostliny neprosperovaly, vadly a schnuly. Druhá skupina rostlin měla zálivku s pozitivně ovlivňovanou vodou. Tyto prospívaly velmi dobře. I naše těla jsou z větší části tvořena vodou. To, jak cítíme a myslíme, určuje kvalitu naší „vnitřní vody“.

Začít u sebe! Vím, že pokud chci změnit svět, musím začít u sebe. A mohu začít od malých věcí. Třeba víc šetřit papírem. Na 1 kg papíru padne 300 litrů vody! Nebo pivo si dopřát jen občas a náležitě si ho vychutnat. Na 1 litr piva v pivovaře spotřebují 25 litrů vody.

Budu-li uvažovat ještě dál, mohu připadnout na myšlenku, že splachování exkrementů pitnou vodou je veliké plýtvání. Někdo to řeší tak, že splachuje vodou užitkovou. Před stavbou nového rodinného domu by šlo myslet na to, že by se ke splachování toalety používala voda, co odtéká po koupání či sprchování. Můžeme popřemýšlet také o velikosti WC nádržek. Nesplachovat 2 dcl urinální tekutiny šesti litry, ale třeba jen třemi litry vody. Nebo rovnou přistoupit na jednoduchou a převratnou myšlenku Jaroslava Duška, a sice, že evropanův exkrement patří do země. Existují nízkoenergetické a ekologické domy, kde už léta s úspěchem a bez zápachu používají pilinové záchody. Ekologických toalet je velmi mnoho a fungují na různých principech.

Pro zalévání zahrad by bylo zajímavé vybudovat malé nádrže na efektivní jímání i malého množství dešťové vody. Poslední dobou přemýšlím o tom, co je k vodě šetrnější - jestli používat myčku (elektřina, soli, tablety či gely, leštidla) anebo umýt nádobí v ruce pouze se saponátem s rizikem, že spotřeba vody bude o něco vyšší než v myčce?

Na závěr bych se chtěla zmínit o tom nejdůležitějším - o úctě k vodě. Pojďme si, prosím, více vážit všeho, co z přírody pochází, a bez čeho se náš život neobejde… Každým nádechem si beru vzduch, každým výdechem dávám dál… Ten neustálý koloběh dávání a braní by měl ve všem naplňovat rovnováhu.

Přijde mi, že dnešní uspořádání světa posouvá skutečné hodnoty. Když zaseji na jaře na zahrádce fazolky, když zasadím brambory nebo jahody - pečlivě hlídám, aby mi rostlinky mráz nespálil, zalévám, okopávám. Pak hrdě sklízím úrodu a myslím na verše Františka Hrubína, které si před obědem nahlas děti říkají v jedné waldorfské školce:

tags: #bez #čeho #člověk #nemůže #žít #v

Oblíbené příspěvky:

• Příroda a školka
• Jak se vypořádat s ohrožením mozku
• Gorily v divočině: Zajímavosti
• Zklidnění mysli s dalajlámou
• Využití ekologických zdrojů energie