Výskyt myšice malooké (Apodemus microps) v přírodě

Myšice malooká (Apodemus microps) byla popsána jako zcela nový živočišný druh teprve v roce 1952 našimi zoology Kratochvílem a J. Rosickým z východního Slovenska. V krátké době byla pak zjištěna i na Moravě a ve Slezsku.

Popis

Zbarvením a menšími rozměry připomíná myšice malooká spíše myš domácí nebo mladé jedince myšice křovinné - s těmi byla na našem území ostatně dost dlouhou dobu zaměňována. Nejnápadnějším znakem, kterým se liší od dvou našich podobných druhů myšic, jsou menší oči, které dosahují průměru jen 3,5 až 3,9 mm. Má také kratší uši, které nikdy nepřesahují délku 15 mm, a zadní chodidla nepřesahují 20,5 mm. Tělo je svrchu šedohnědé, vespod bílé až slabě nažloutlé. U dospělých zvířat je hranice mezi zbarvením vrchní a spodní části těla často poměrně výrazná, u mladých jedinců bývá nezřetelná.

Rozšíření

Podle současného pojetí druhu se myšice malooká vyskytuje kromě našeho a slovenského území ještě v jižním Polsku, na Ukrajině, v Bělorusku, pobaltských státech, Rakousku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Turecku, Černé Hoře, Srbsku, na značné části území Ruska až k Altaji, v Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Arménii, Ázerbájdžánu, Íránu, Indii a Nepálu. Východní hranice areálu je nejistá, zdá se, že zasahuje až do Mongolska a severozápadní Číny. Nejistý je také její výskyt v Afganistanu, Pákistánu, Tádžikistánu a Uzbekistánu. U nás obývá hlavně nížiny a pahorkatiny jižní Moravy a Slezska.

Kromě toho existuje malá izolovaná enkláva o rozloze asi 500 km² na Žatecku na západním okraji Doupovských hor, která tvoří zároveň nejzápadnější výspu výskytu tohoto druhu. V Červené knize IUCN je zařazena v kategorii LC, její stavy jsou považovány za stabilní, i když autoři tohoto hodnocení přiznávají, že z mnoha míst jim chybějí hodnověrné údaje.

Svým původem představuje myšice malooká stepní druh, obývající původně bezlesou krajinu. Také dnes se drží stranou větších lesních komplexů a v otevřené krajině střídá během roku několik stanovišť. V zimě a na jaře se drží na zaplevelených mezích, úhorech a zarostlých, neobhospodařovaných stráních, kde nachází dostatek potravy a později se stěhuje na pole. Na podzim vyhledává strniště nebo případně kultury víceletých plodin. V menší míře ji lze nalézt i v řídkých listnatých lesících, na křovinatých pasekách nebo v okolí vodních toků.

Čtěte také: Evropský los v Česku

Potrava

Hlavní složku potravy tvoří semena plevelů i kulturních rostlin (hlavně obilí), zelené části rostlin a v zimním období pak hlízy a cibule. Přednost dává škrobnatým semenům s měkkými slupkami. Zejména v jarním období si často doplňuje jídelníček drobnými bezobratlými živočichy, převážně hmyzem a jeho larvami. Na zimu si vytváří zásoby potravy, které mohou být ukryty nejen v norách, ale i nejrůznějších dutinách ve stromech, pod kameny apod.

Rozmnožování

Období rozmnožování začíná většinou již v březnu nebo dubnu a trvá někdy až do konce září, obvykle však nepřesahuje 140 dní. Prvního vrcholu dosahuje porodnost v květnu, druhého v srpnu, kdy se do rozmnožování začínají zapojovat i samice z prvních tohoročních vrhů. Samice je březí 20-25 dní, rodí 3-9 (10) mláďat (nejčastěji 5-6). Ta otevírají oči 12.-14. den (v té době jsou již zcela osrstěná) a ve věku přibližně tří týdnů se osamostatňují. Pokud je však chceme oddělit, je lépe ještě alespoň týden počkat.

Chov

Myšice malooké jsou vzájemně velice snášenlivé a v jednom teráriu lze chovat bez problémů skupiny o dvaceti i více jedincích obojího pohlaví. Jsou velice mírné i vůči lidem a bez obav je lze brát do ruky. Pro chov se nejlépe hodí terárium s hlubším spodním dílem, aby bylo možné dát do něj větší množství substrátu, ve kterém si myšice zakrátko vytvoří soustavu nor, nebo větší lepená nádrž. Jako substrát se dobře osvědčily hrubé piliny nebo jemné hoblovačky ve směsi s rašelinou, doplněné menším množstvím bukové nebo dubové hrabanky, ale stejně dobře prospívají i na čistých hoblovačkách nebo pilinách. Na vystýlání hnízd dáváme dostatek sena, které myšice zčásti spotřebují i jako potravu. V teráriu by neměly chybět ani silnější větve (na šplhání i na ohryz) a kameny, pod které se rády ukrývají.

Krmíme směsí zrní, kterou podle možností obměňujeme, ovocem (hlavně jablky, ale velice rády přijímají i jahody), listovou a kořenovou zeleninou, zeleným krmením (nejraději listy pampelišek) a tvrdým pečivem, kterým můžeme nahradit část zrní. Živočišnou složku potravy nahrazujeme larvami potemníků a kočičími nebo psími peletami. U zrní volíme, zvláště v letním období, raději škrobnatá semena, aby myšice zbytečně netloustly. Velice rády přijímají různé druhy prosa, mohár a senegalské proso v klasech, naopak téměř opomíjejí čirok. Pokud je chováme ve vytápěné místnosti, prodlužuje se jejich rozmnožovací období na celý rok.

Rozlišovací znaky drobných zemních savců

Pro určení druhu jsou důležité rozměry. Při každém určování druhu savce jsou důležité tělesné rozměry těla, tlapky nebo ušního boltce. Ty se mění se vzrůstem jedince, přesto jejich poměr k délce těla zůstává. Proto jsou tyto údaje někdy i rozhodující a jsou užity i v tomto jednoduchém klíči k určování.

Čtěte také: Bílé Vánoce v České republice: Statistiky a trendy

• Myšice malooká (Apodemus microps): Je drobnější myšice s délkou těla do 90 mm, ocasu 60-90 mm, ušní boltec má menší, nejčastěji 13 mm a také zadní tlapku pouze 17-19 mm, průměr oka nejvýše 4 mm.
• Hraboš polní (Microtus arvalis): má délku těla do 130 mm, zadních tlapek světlé barvy 13-15 mm, ocasu do 40 mm a ušního boltce nejčastěji kolem 13 mm, průměr oka 3 mm.
• Hrabošík podzemní (Microtus subterranueus): má délku těla kolem 100 mm, zadní tlapky do 15 mm, ocas krátký do 35 mm, ucho průměrně do 10 mm, oko malé 1-2 mm.
• Hraboš mokřadní (Microtus agrestis): má délku těla 90-130 mm, ocasu 35-47 mm, ušního boltce 12-16 mm, zadní tlapka a chodidlo je tmavě pigmentované.
• Norník rudý (Clethrionomys glareolus): má nápadně rezavou srst na hřbetě a bocích, na břiše světlejší. Tělo do 125 mm, ocas do poloviny těla do 55 mm, tlapka 17-19 mm, ušní boltec okrouhlý 12-16 mm.
• Myš domácí (Mus mutulus): má délku těla nejvýše 100 mm, ocas 50-75 mm, tlapku 14-17 mm, ušní boltec 10-15 mm, ocas jednobarevný, málo porostlý chlupy.
• Myšice křovinná (Apodemus sylvaticus): měří 85-110 mm, ocas 70-105 mm, zadní tlapka 19-23 mm, ušní boltec 15-18 mm, srst na hřbetě je hnědá až rezavá, břicho světlejší, špinavě šedé.
• Myšice lesní (Apodemus flavicollis): má tělo robustnější 95-125 mm, ocas na bázi ztloustlý většinou vždy delší než tělo, zadní tlapku 23-27 mm, ušní boltec 17-21 mm.

V takovém pojetí pak bývá někdy (hlavně ruskými zoology) označována jako geografická rasa Apodemus uralensis microps, Kratochvíl et Rosický 1952, a její západočeské populace jako Apodemus uralensis cimrmani, Vohralík 2002.

Čtěte také: Dopady na chmelařství

tags: #bílé #myši #v #přírodě #výskyt

Oblíbené příspěvky:

• Co dělat s nebezpečným odpadem?
• Aktuální situace ve Valašském Meziříčí
• Ekologické lahve na vodu
• Moc přírody v citátech
• Ohrožený Vorvaň obrovský