Ekosystémy krušnohorských rašelinišť patří k nejzachovalejším, ale také nejcitlivějším fragmentům přírody v České republice. Jim podobné lze sice nalézt třeba na Šumavě, ovšem Krušné hory jsou jedinečné skladbou vzácných organizmů. V okolí obce Cínovec se totiž rozkládají cenné biotopy ještě z doby ledové.
Význam rašelinišť
Rašeliniště, místně nazývaná také blata a slatě, najdeme v Česku nejčastěji v horských oblastech, třeba na Šumavě, v Krušných horách, Krkonoších nebo v Jeseníkách. Jde o trvale zamokřené bažinné ekosystémy, kde dochází k tvorbě rašeliny. Díky těmto extrémním podmínkám rašeliniště bývají domovem mnoha vzácných druhů rostlin i živočichů, se kterými se člověk běžně jinde nesetká.
Rašeliniště jsou zvláštním typem mokřadu. Tvoří je odumřelé zbytky rostlin (včetně mechů rašeliníků), které se v zamokřené, bažinaté půdě kvůli nedostatku kyslíku špatně rozkládají a hromadí se. Tisíce let tak mohou vznikat mnohametrové vrstvy rašeliny. Za svého života totiž rostliny z atmosféry pomocí fotosyntézy odebíraly oxid uhličitý a vázaly ho do svých těl. V rašelině pak díky tomu trvale zůstává uhlík. Proto se ložiska rašeliny často označují za „uhlíkové jímky“ (carbon sinks).
Rašeliniště na severní polokouli zabírají jen zhruba tři až pět procent plochy souše, ale zadržují přitom přibližně třetinu globální zásoby uhlíku v půdě. V boji proti klimatické změně tak rašeliniště hrají naprosto zásadní roli a mnoho environmentálních projektů po celém světě se zaměřuje na jejich obnovu. Podrobně se jim věnuje i návrh unijního zákona o obnově přírody (Nature Restoration Law).
Specifické rostliny rašelinišť
Pozoruhodné jsou už samotné rašeliníky. Díky specifickému typu buněk zvaných hyalocysty dokážou zadržovat obrovské množství vody, která jimi vzlíná. Navíc mají zvláštní schopnost na konci neustále dorůstat, zatímco spodní části odumírají, hromadí se a vytváří tím rašelinu.
Čtěte také: Vzájemné vazby ekosystémů a biodiverzity
Mezi typické rostliny šumavských rašelinišť patří:
- Vřes obecný (Calluna vulgaris)
- Suchopýr pochvatý (Eriophorum vaginatum)
- Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia)
Šumavská rašeliniště jsou taky domovem mnoha vzácných druhů bezobratlých. Často jde o potravní specialisty, u kterých jsou dospělci nebo vývojová stadia vázána na rašeliništní rostliny. Pestrý život se váže i na rašelinná jezírka. V jejich okolí loví vážky a šídla, mezi kterými jsou i druhy žijící výhradně na rašeliništích.
Kromě toho se v prostředí rašelinišť daří i obratlovcům, kteří sice nežijí výhradně v těchto biotopech, ale využívají je. Patří k nim například ještěrka živorodá, zmije obecná nebo tetřívek obecný (Lyrurus tetrix), který si na rašeliništi hledá potravu i úkryty a otevřené plochy mu zároveň slouží jako prostředí k toku.
Revitalizace rašelinišť v Krušných horách
Cílem projektu je navrátit původní podobu vybraným rašeliništím, přičemž úspěšně se již podařilo zrevitalizovat celou plochu území Cínovecký hřbet. Díky 150ti vystavěným přehrážkám zde došlo ke zrušení funkce současných odvodňovacích systémů, jež snižují hladinu podzemní vody. Revitalizace území o celkové rozloze cca 20 ha přispěje ke zvýšení retenční schopnosti krajiny, která je pro krušnohorská rašeliniště charakteristická.
Výsledným efektem bude zrychlení ústupu nepůvodních vyšších dřevin, např. smrku pichlavého a smrku ztepilého. Dnes už se na takto revitalizovaném území měly postupně navracet původní biotopy a rozšiřovat se společenstva vzácných rostlin a ohrožených druhů živočichů.
Čtěte také: Závislost biodiverzity na zeměpisné šířce
Proces revitalizace rašelinišť zrušením funkce odvodňovacích systémů je poměrně jednoduché opatření. Jeho účinnost byla ověřena na řadě lokalit u nás - Jizerské hory, Šumava - a také v zahraničí. Téměř ve všech případech jde o vybudování různých typů dřevěných přehrážek o velikosti od 20 centimetrů až do 2 metrů. V Krušných horách jsou instalovány v dostatečném počtu na odvodňovacích kanálech a postupem času dojde k zaplavení širšího okolí přehrážek. Většinu dřeva na jejich zhotovení poskytují Lesy České republiky s. p.
Výsledky revitalizačních prací jsou viditelné po trase 14ti kilometrové naučné stezky, která vede napříč územím Cínoveckého hřbetu. Proces revitalizace zdejších ploch zachycuje také výstava OBNOVA KRUŠNOHORSKÝCH RAŠELINIŠŤ v Krušnohorském muzeu na Lesné.
Obnova rašeliniště Nová louka
Zmínky o lokalitě Nová louka sahají až do 19. století. Proto je také zdokumentováno, že zde došlo k zásadním úpravám původního biotopu. Byly zde vybudovány drenážní příkopy, odvádějící vodu pryč z rašeliniště. Bohužel většina z nich plnila svou funkci do současnosti, i když byly vybudovány před desítkami let. Sucho v rašeliništi byly příčinou rozkladu rašelinných vrstev a uvolňování živin. Docházelo tak k postupné degradaci rašeliniště.
V roce 1987 byla Nová louka vyhlášena přírodní rezervací, aby byly ochráněny alespoň poslední zbytky rašeliništních biotopů a 14 rostlinných druhů uvedených na Červených seznamech.
Postup revitalizace
V rámci obnovy rašeliniště bylo potřeba postupovat velmi opatrně. Důvodem je jednak přírodní rezervace, ve které se projekt realizoval, ale také snaha co nejméně zasáhnout do oblasti rašeliniště. Pro distribuci materiálu proto realizátoři využili pouze vlastních sil a nebyly použity žádné těžké stroje. Samozřejmě to celou práci prodloužilo a také ztížilo. V dané lokalitě to však byla jediná možná varianta.
Čtěte také: O biodiverzitě štěrkopískovny Hulín
Řešením, zastavující nechtěný odtok vody odvodňovacími kanály, se stalo jejich přehrazení. Na některých místech byly od sebe kanály vzdáleny pouze 15 metrů, a to na ploše o rozloze 5,7 ha. Postupně realizátoři v těchto kanálech vytvořily menší dřevěné hráze zpomalující odtok pramenící a dešťové vody pryč. Díky tomuto jednoduchému opatření se v lokalitě začala voda zadržovat.
Následným vsakem a udržením vody se opět rozběhl přirozený vývoj a fungování rašeliniště. Plocha nyní zadržuje podstatně větší množství vody než dříve. Díky dřevěným přehrážkám by mělo přirozeně dojít k zazemění jednotlivých odvodňovacích kanálů, pomocí růstu rašeliníku a ukládání rašeliny do vrstev. Tento proces je sice zdlouhavý, ale je přirozený a není k němu potřeba dalších zásahů člověka.
Náklady na revitalizaci
Náklady potřebné k realizaci projektu dosáhly výše 1 930 905 Kč.
Revitalizace rašeliniště v PR Chvojnov
Projekt revitalizace rašeliniště v PR Chvojnov začal vznikat v roce 2007. Protože šlo o aktivitu na Vysočině zcela novou a průkopnickou, příprava a zajištění financování zůstaly téměř zcela na bedrech místní pobočky České společnosti ornitologické na Vysočině. Postupně se podařilo vykoupit a získat souhlasy k realizaci na většině důležitých pozemků nejen v rezervaci, ale i v souvisejícím okolí.
V letech 2013 až 2015 proběhla revitalizace na ploše asi 12 ha za podpory OPŽP, zatím bohužel bez obnovy Jedlov-ského potoka. Rašeliniště v PR Chvojnov patří k nejstarším a nejvýznamnějším minerotrofním (lučním) rašeliništím na Vysočině. V 50. letech 20. st. zde probíhala těžba rašeliny, v 80. letech byl v lokalitě a okolí proveden rozsáhlý meliorační projekt, takže z původních více než 10 ha rašelinných biotopů zůstala neporušená jen část o rozloze asi 1,5 ha.
Ta nebyla sice přímo zničena, ale pomalu chřadla vlivem rozsáhlého okleštění a nedostatečného zásobení vodou. Postupně se přidalo zarůstání dřevinami a degradační změny, mizení reliktních druhů, zrychlená sukcese a zánik biotopu rašelinných šlenků, mineralizace a rozvoj ruderálních porostů na odvodněných plochách.
Cíle a metody revitalizace
Návrh řešení pracoval s přesvědčením, že nejúčinnější bude prostá obnova původních tvarů terénu a obnova podmínek, za kterých rašeliniště prosperovalo. Jednoduché a nesnadné zároveň. Na papíře vznikl projekt s rozpočtem, realizace probíhala pod stálým dohledem členů Pobočky ČSO na Vysočině. Detail práce bagrů se tak neustále ladil a zlepšoval.
Cílem bylo dostat vodu na povrch terénu a zajistit rozliv/prosakování po povrchu půdy na co největším území. Z částí příkopů, které nebyly zahrnuty, se staly tůně.
Meliorační příkopy byly vyplňovány tak, aby byl pokud možno obnoven původní reliéf a bylo dosaženo povrchového rozlivu či prosakování vody rašeliništěm. Přitom byly důsledně zachovány plochy s cennější vegetací (včetně přesazování bagrem). Plochy rozsekané hustou sítí příkopů byly jednoduše zplanýrovány, neboť šlo o velmi degradované plochy bez cennější vegetace. Nevznikly tak přebytky materiálu.
Pařezy byly většinou vytrhány a v příkopech zatlačeny do rašeliny, neboť jde o neškodný rašelinotvorný materiál.
Dimenzování litorálního pásma vodních nádrží
Velká hrazená tůň umístěná do silně degradované části rezervace je provedena na způsob regionálně typických malých rybníčků doprovázejících zejména četné samoty v okolí. Těžba materiálu na hráz probíhala v hlubší části zátopy, zde prakticky jen v dosahu ramene bagru. V mělkých partiích byl pouze stržen drn a byl tak zachován původní reliéf zátopy (přirozený sklon břehů). Vznikl plynulý a pozvolný přechod voda-souš, porosty v litorální zóně byly po pár měsících od napuštění téměř k nerozeznání od vyvinutých litorálů starých vodních děl.
Bilance zemin vyrovnaná, bez přebytků, jež vodní díla prodražují a zhoršují uhlíkovou bilanci stavby.
Tůně s vodní hladinou na povrchu terénu
Veškeré vytvářené tůně a hloubené mokřady jsou řešené tak, že jejich hladina koresponduje s terénem v okolí, příp. mírně zaplavuje okolí. Těžená zemina byla použita na sanaci melioračních struh nebo na hrazení tůně - vytvoření terénní vlny neznatelně navázané na terén. Velmi pozvolné přechody voda- souš zachovávají nebo vytvářejí podmínky pro rozvoj cenné vegetace i oživení živočichy. Odtok nebývá nijak zvlášť řešen, obvykle se voda přelévá dál, kudy sama chce.
Z geomorfologického hlediska je každá nová tůň antropogenním novotvarem, který se v naší krajině rozmáhá od konce 2. tisíciletí po Kristu. Dnes nevíme, jak dlouho bude trvat a kam „doba tůňová“ povede, ale vzhledem k intenzitě lidové tvorby je namístě apel na respekt k půdnímu a horninovému prostředí, dochovaným přírodním hodnotám i estetice. Každá tůň nese a dlouho ponese výrazový styl zhotovitele. Méně tak může v případě tůní znamenat i více.
Tvorba mokřadu prostým zaplavením terénu
Část neudržované chrasticové nivy v okraji rezervace, vlastně „bezcenná část rezervace“, byla pokosena a následně volně zaplavena čistou vodou z pramenné stružky. Bonus navíc, mimo původní předpoklady projektu. V revitalizačním slovníku je zaplavení prakticky neznámé opatření, neboť „zhoršuje obhospodařování“; je příliš levné, vlastně úplně zadarmo; není dost dobře projektovatelné ani přesně předvídatelné. Z hlediska biodiverzity ale jde o jedno z nejúčinnějších opatření, které bylo v lokalitě realizováno (bahňáci, vegetace, bezobratlí).
Snad není nutné vždy vytvářet těm nejmenším vodním tokům koryta. Údržba plochy není úplně snadná, ale stojí za to, pokud vás motivuje třeba možnost pozorování bekasin.
Oživení ploch postižených těžbou rašeliny
Experimentálně bylo provedeno rozrovnání rašeliny z netěžených do těžených částí (srovnání terénu do nivelety), s předpokladem plošného nasycení horizontu vodou. To se nad očekávání vydařilo, voda prosakuje povrchem substrátu a v budoucnu bude možné zásah zopakovat v souvisejících plochách. Opatření je přenositelné omezeně, těžba rašeliny jinde obvykle probíhala jiným způsobem než zde (obvykle jámy, „hroby“, plošná těžba).
Rozdělení vod podle kvality
V dnešní krajině není zdaleka každá voda dobrá, zvláště pokud se pracuje s biodiverzitou oligo- a mezotrofního prostředí. Rašeliniště je ekosystém tisíce let závislý na velmi čisté vodě a posun v obsahu živin, pH a dalších vlastností může v dlouhodobém horizontu znamenat zánik podmínek cílové biodiverzity. Nelze tedy do rašeliniště pustit vodu obohacenou živinami z polí; odcloněny musely být i přívalové vody přinášející epizodicky ornici do západní části rezervace.
Protože kvalitní vody je k dispozici málo, bylo třeba řešit její co nejúčinnější zdržení a vícenásobné využití. Méně jakostní voda má využití jako součást nárazníkové zóny a pomáhá „podržet“ vodní poměry v hodnotnější ploše. Kvalita vody obvykle není v revitalizačních projektech řešena. Následkem může být zhoršení podmínek na lokalitě a nechtěné znehodnocení cenných částí přírody.
Odstranění drenáží
V rámci revitalizačního projektu byly dále realizovány i vcelku konvenční, ale málo uplatňovaná opatření. Předně je to odstranění drenáží, zde na ploše asi 4 ha. Opatření je to sice banální, ale v naší krajině výjimečně realizované přesto, že tímto způsobem zanikly nebo trpí tisíce ha cenných přírodních biotopů a především jde o jedno z klíčových opatření v boji se suchem.
Hlavní řad byl vždy vykopán, hlavníky zrušeny, nalezená postranní péra podle vydatnosti v trase přetnuta. Práci komplikoval fakt, že se objevily hned dvě generace starého odvodnění s různými směry, a dosud existuje pár míst, která nejsou uspokojivě vyřešena. Zkoušeny byly i jílové clony.
Obnova pramenišť
Severně a jižně od hlavní plochy rašeliniště byly obnoveny meandrující pramenné stružky zachycené v historické mapě. Výsledek umu bagristy a následná naturalizace předčily očekávání a rozptýlily pochyby o tom, zdali i zde by nebylo zajímavější dát přednost prosakování vody terénem. Pramenné stružky jsou dalším svébytným biotopem s nenahraditelnou funkcí, krásou, oživením.
Šumavská rašeliniště
Pozemky nedaleko vodní nádrže Lipno, ve vyhledávané oblasti, přesto ukryté před davy turistů. Kusy krajiny člověkem dlouho ničené a zanedbávané, přesto stále vzácné, s obrovským potenciálem obnovy. To jsou naše šumavské lokality. Naši první šumavskou akvizici tvoří dva pozemky u obce Přední Výtoň. Leží od ní jižně, kousek od vodní nádrže Lipno a zároveň od rakouských hranic.
Kromě toho, že jsou oba zhruba stejně velké, je spojuje i to, že se nachází v pramenných oblastech. Zatímco z prvního pozemku ale voda odtéká do Vltavy a patří k úmoří Severního moře, druhý vodou „zásobí“ Dunaj, a řadí se tedy k úmoří Černého moře. Každý z pozemků, které jsou od sebe co by kamenem dohodil, tak leží na jiné straně hlavního evropského rozvodí.
Pozemek, který leží blíže k obci, zahrnuje na šumavské poměry nevelké, ale zato relativně hluboké rašeliniště. Jeho vývoj za posledních pár století by se dal shrnout slovy „smutný příběh“. My v něm ale stále vidíme velkou šanci na happy end. „Nejstarší dostupné mapy z období do roku 1850 ukazují les. Po odlesnění pozemku následovala ruční a později i mechanizovaná příležitostná těžba rašeliny. Devastaci pozemku pak lidé v roce 1979 téměř dokončili plošným odvodněním pomocí trubkové drenáže. Ani náročné odvodnění ale nevedlo k tomu, že by se na ploše začalo hospodařit. Zůstala ležet ladem. Přírodní hodnoty této lokality tak byly z velké části zničeny a bez pomoci člověka se nemohou obnovit.“ Filip Lysák, ekolog, člen environmentální rady Refugia
Nedotčené bohužel nezůstaly ani části rašeliniště, které se v minulosti vyhnuly těžbě. Kvůli rozsáhlých zásahům si totiž nedokázaly udržet dostatek vody. I dnes na pozemku zůstávají místa se zachovalou biodiverzitou - do jam po těžbě rašeliny se vrátila voda a nastartovala se tak obnova rašelinotvorných procesů. V Refugiu je pro nás hlavním cílem této „regeneraci“ pomoct.
Pokud se však fungování rašeliniště naruší, ať už těžbou, cíleným odvodněním nebo vysušením vlivem změny klimatu, tato bilance se zhroutí a nahromaděný uhlík se začne uvolňovat do atmosféry. Navíc se uvolňuje též oxid dusný, jehož účinky na klima jsou několiksetkrát závažnější než u CO2.
Pro představu - skotská rašeliniště zadržují 1,7 miliardy tun uhlíku. To se rovná množství emisí skleníkových plynů, které celé Skotsko vyprodukuje za 140 let.
„Zásah do ložiska rašeliniště to bude velký, ale bez náročné operace nelze očekávat uzdravení, v tom je diagnóza neúprosná. Během revitalizace navíc můžeme vytvořit i řadu vodních plošek, které nabídnou nová stanoviště pro živočichy a celkově zlepší vodní režim. Území bychom pak rádi ponechali přirozeným procesům, aby se rašeliniště začalo znovu růst. Snad jen v severní části pozemku plánujeme zavést kosení, neboť plocha zřejmě má potenciál k obnovení druhově bohaté pcháčové nebo rašelinné ostřicové louky.“
Obnova rašeliniště byla hlavním popudem pro nákup šumavských pozemků. Naším úkolem teď je vytvořit a realizovat projekt revitalizace, která by měla především vrátit rašeliništi přirozené terénní tvary. Musíme je navrhnout tak, abychom dosáhli úplného nasycení ložiska rašeliny vodou. Teprve poté můžeme očekávat onu zásadní změnu - od umírajícího rašeliniště k oživení. Filip Lysák, ekolog, člen environmentální rady Refugia
Druhý z pozemků leží blíže k rakouským hranicím u samoty zvané Vejrovna. Z hlediska potenciálu obnovy a výskytu chráněných druhů je méně zajímavý než silně zničené rašeliniště, zato je ale rozmanitější z hlediska biotopů, které se v něm nachází. Tvoří ho mozaika odvodněných luk se zachovalou luční vegetací, silně podmáčené potoční nivy s prameništi, rašelinné louky, které zahrnují silně degradovaná místa i střípky půdy s cennou vegetací.
Luční habitaty pak doplňují části zarůstající náletovými dřevinami a les plný statných smrků, které místy jen vzácně střídají svěže zelené buky. Jak už zaznělo, i v tomto případě část pozemků během socialismu utrpěla odvodňováním. Dále lokalitě škodila absence péče - tam, kde ustalo ruční kosení, začal proces zarůstání mokřadními vrbinami a náletovými dřevinami. Velkou část původních luk navíc lidé zalesnili smrkem. I přesto se dnes na pozemku dá najít pár ostrovů vzácné vegetace - radost nám dělá například čertkus luční (Succisa pratensis).
„Na menší části je pak vhodné provést redukci dřevin a obnovit tradiční kosení rašelinné louky. V lesní části zase uvažujeme o snížení hustoty stromů a přestavby druhové skladby s cílem podpory přirozeného zmlazení buku, které se v ploše objevuje. Zdaleka největší část pozemku ale zůstane nedotčená ve stavu, ve kterém je - tedy bude i nadále nově vznikající divočinou.“
I tato plocha přináší zajímavé ochranářské výzvy. Jsou zde části, kde může být provedena revitalizace vodního režimu s cílem obnovy pramenišť a rašelinných luk. Zde by pomohlo odstranění trubkové drenáže a zrušení melioračních příkopů. Vyloučené není ani budování menších tůní. Filip Lysák, ekolog, člen environmentální rady Refugia
Šumava ale není jen o rašeliništích. Oblast mezi vodní nádrží Lipno a hranicí s Rakousem se může pyšnit jednou ze dvou drobných populací losa evropského (Alces alces) v Česku. Největší zástupce čeledi jelenovitých je typický pro sever a východ Evropy, ještě ve středověku se ale vyskytoval i ve střední Evropě. Dnes u nás podle odhadů vědců žijí těchto impozantních tvorů nižší desítky. Filip Lysák, ekolog, člen environmentální rady Refugia
Součástí losích pastvin na jižním břehu Lipna jsou i pozemky z našeho portfolia. „To je jeden z důvodů, proč chceme při jejich správě postupovat maximálně citlivě, s důrazem na nižší rozsah a intenzitu zásahů a ochranářského managementu. Tak, aby i nadále mohly být novou, a s naším přičiněním snad i zdravou a fungující, divočinou.“
tags: #biodiverzita #Vlkaněvské #rašeliniště
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]