Cíle lesního hospodářství a ochrany přírody v lesích 1998

Národní program pro lesy (NPL) je v současné době frekventovaný termín pro široké spektrum postupů při plánování, programování a implementaci hospodaření v lesním hospodářství na všech organizačních úrovních k dosažení předem stanovených cílů.

Co je NPL

Národní program pro lesy (dále NPL) je programem s jediným hlavním strategickým cílem: zavedením trvale udržitelného hospodaření v lesích. V tomto smyslu je NPL nejobecnějším rámcem s dosud ne zcela ustáleným obsahem, z něhož se odvíjí strategie, politika i detailní rozhodování. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že plánování, jež má u nás stále pejorativní příchuť není v žádném případě míněno v socialistickém duchu pětiletek. Plánování je zde míněno jako systematický proces zkoumání současného a možného budoucího vývoje v procesu definování politiky, strategie a dalších rozhodnutí, nutných k dosažení stanovených cílů. Na rozdíl od pojetí plánování v 70. a 80. letech, kdy se kladl důraz na nalezení optimálního technologického řešení, se dnes zdůrazňuje, že plánování musí zajistit rámce akceptovatelné politicky a sociálně.

Z výše uvedeného rovněž plyne, že NPL předpokládá shodu všech zainteresovaných stran ve stanovených cílech, jež musí být jasně definovány. Základními atributy NPL jsou decentralizace (ponechávání podstatné části rozhodovacích pravomocí na nižších úrovních) a komplexnost, neboť se musí týkat nejen celého lesnického sektoru (včetně dřevozpracujícího a papírensko-celulózového průmyslu), ale musí být součástí tvorby krajiny, kde les a LH je jen jednou alternativou v tvorbě a využití krajinného prostoru. NPL lze tedy stručně definovat takto: Musí vycházet z obecných (společných) principů, jež byly přijaty na mezinárodní úrovni, ale současně musí brát v úvahu národní specifika. Musí mít mnohem širší rámec než jen lesnický sektor, musí být provázaný se všemi rezorty, jež ovlivňují stav životního prostředí, musí být komplexní. Jeho základním strategickým cílem je zavedení resp. udržení trvale udržitelného hospodaření v lesích jako organické součástí trvalého rozvoje. Jeho formulace a realizace je spíše proces než hotový plán, jenž musí umožnit dosažení trvale udržitelného hospodaření v lesích.

Proč NPL

Hlavním úkolem NPL je (jak už bylo řečeno) zabezpečit trvale udržitelné hospodaření v lesích. To je základní myšlenka, jež je zdůrazňována na všech mezinárodních konferencích a setkáních. Za počátek vzniku myšlenky NPL lze označit konferenci Spojených národů o životním prostředí (UNCED - United Nations Conference on Environmnet and Development) v Rio de Janeiro v r. 1992. Tam v rámci Agendy 21 byla Komisí pro trvalý rozvoj (Commission on Sustainable Development - CSD) zahájena činnost Mezivládního panelu o lesích (United Nations Ad Hoc Intergovernmental Panel on Forests - IPF), v jehož rámci myšlenka NPL vznikla.

NPL v tomto pojetí musí fungovat jako hlavní rámec pro zabezpečení trvalého využívání lesů tak, aby byly uspokojeny místní, národní i globální potřeby lidstva při zachování přírodních zdrojů. NPL se tedy ve svém obsahu i formě mohou výrazně lišit podle specifické situace v jednotlivých zemích, ale zároveň musí být shodné v tom smyslu, že zajistí trvale udržitelné hospodaření. To vyžaduje, aby do tohoto procesu byly zahrnuty všechny důležité subjekty, které se musí podílet na formulaci vhodné strategie v LH. K tomu, aby byla zároveň zajištěna globální dimenze trvale udržitelného hospodaření, je třeba účinné mezinárodní spolupráce. NPL musí zajistit rámce akceptovatelné politicky a sociálně, tj. přijaté cíle a prostředky pro jejich dosažení musí být politicky a sociálně průchodné.

Čtěte také: Cíle ČR 2050

Důležité je rovněž zmínit, že se změnilo i pojmenování Národního programu pro lesy. Místo původního "Národního lesnického programu" (v originálu National Forestry Programme) se teď používá termín "Národní program pro lesy" (National Forest Programme). Důvodem je skutečnost, že se tento program týká ekosystému lesa v holistickém pojetí a ne jen hospodaření v lesích. NPL se musí v první řadě týkat lesa jako biologického systému a nikoliv lesnictví jako způsobu hospodaření, jež je závislé na stavu a rozvoji lidské společnosti. Ve všech dokumentech týkajících se NPL se proto podtrhuje holistický a mezisektorový přístup ke všem aktivitám v rámci tohoto programu. Poslední jednání Mezivládního panelu o lesích (IPF) zdůraznilo, že NPL představuje v první řadě politický rámec pro uskutečnění základního cíle lesnické politiky, jímž je trvale udržitelné hospodaření v lesích. Program nepředstavuje jednosměrný jednoduchý postup, ale spíše trvale iterativní způsob přibližování vytyčeným cílům, jež berou v potaz nové skutečnosti a změny v podmínkách. Je zde zřejmá důležitost flexibility ve volbě prostředků k dosažení vytčených cílů s ohledem na někdy dost rychle se měnící společenské, ale i přírodní podmínky.

Poslední zasedání Mezivládního panelu o lesích (IPF) zdůraznilo základní elementy NPL, mezi něž patří použití vhodných mechanismů, jež zajistí účast všech nezbytných partnerů při tvorbě NPL, decentralizaci a tudíž i vytvoření efektivního koordinačního mechanismu včetně demokratických způsobů řešení konfliktu zájmů.

Důležité události z hlediska vzniku myšlenky NPL

Nejjednodušší a nejstručnější způsob popisu geneze vzniku myšlenky NPL je zopakovat nejdůležitější mezinárodní události na poli lesnické politiky a ochrany životního prostředí, jež ke vzniku této myšlenku vedly:

• 1972 - Konference OSN ve Stockholmu "Conference on the Human Environment";
• 1984 - Konference Institutu pro světové zdroje (World Resource Institute) "Rozvoj zdrojů v příštím století";
• 1985 - Zahájení Programu mezinárodní spolupráce pro zjišťování a monitorování vlivu znečištění ovzduší na lesy (ICP Forest);
• 1990 - První mezinárodní konference o ochraně evropských lesů ve Strasbourgu;
• 1992 - Konference OSN o životním prostředí a jeho rozvoji v Rio de Janeiro (UNCED), vytvoření komise OSN pro trvalý rozvoj (CSD), rozhodnutí o potřebě vypracování NPL signatářskými státy;
• 1993 - Založení rady pro péči o lesy (Forest Stewardship Council, Toronto);
• 1993 - Druhá mezinárodní konference o ochraně evropských lesů v Helsinkách;
• 1993 - Konvence o biodiverzitě (Convention on Bilogical Diversity);
• 1994 - Montrealský proces: pracovní skupina pro kritéria a indikátory pro ochranu a hospodaření v lesích mírného a boreálního pásma;
• 1995 - Vznik mezinárodní skupiny poradců pro lesy (International Forestry Advisers Group);
• 1995 - Konvence o klimatických změnách (Convention on Climatic Changes);
• 1995 - Mezinárodní panel pro lesy (United Nations Ad Hoc Intergovernmental Panel on Forests), s řadou zasedání, kde se postupně propracovával a konkretizoval obsah a účel NPL;
• 1997 - Vznik mezivládního fóra pro lesy (Intergovernemental Forum for Forests - IFF);
• 1998 - Třetí konference o ochraně evropských lesů, Lisabon;

Tvorba NPL

Tvorba NPL je kontinuální proces, který má charakter postupných iterací. Jeho tvorbu lze stručně shrnout do následujících fází:

1. Zjištění aktuálního stavu a situace v lesnickém sektoru (inventura všech důležitých okolností a podmínek, jež jsou pro NPL rozhodující - jakási rekognoskace terénu).
2. Identifikace hlavních témat a priorit lesnického sektoru (rekognoskace blízké budoucnosti ve vývoji sektoru, tak jak je jednotlivými partnery plánován a očekáván).
3. Formulace lesnické politiky a jejích hlavních cílů (nejdůležitější fáze při tvorbě NPL - je důležité vzít v úvahu všechny potřeby a zájmy všech účastníků tvorby plánu a vyřešit konflikt zájmů, tam, kde vzniká nebo se předpokládá, že vznikne).
4. Stanovení strategie v lesnickém sektoru (konkretizace NPL v jednotlivých strategických krocích, jež povedou k dosažení plánovaných cílů).
5. Akční plán pro veřejný lesnický sektor (veřejné /státní/ lesy jsou hlavními nositeli realizace NPL v této fázi přípravy programu; NPL však musí mít samozřejmě propracovány i nástroje k ovlivňování soukromých majitelů lesů směrem k žádoucímu hospodaření s lesními ekosystémy).
6. Plán investic pro akční plán (finanční zabezpečení NPL).

Při tvorbě NPL je třeba si uvědomit, že účastníci tohoto procesu se navzájem liší svým postavením i možnostmi aktivní účasti na tvorbě NPL. Zkušenosti z mnoha zemí, jež tento proces už zahájily, ukazují, že je žádoucí na počátku podepsat se všemi účastníky písemnou dohodou o tom, že partneři jsou připraveni a ochotni se účastnit procesu tvorby NPL. Podepsání této dohody je také doporučeno Komisí pro trvalý rozvoj (CSD).

Čtěte také: Česká energetická koncepce: role jaderné energie

NPL jako součást mezinárodních smluv

NPL není a nesmí být ojedinělým aktem na poli národním a mezinárodním v péči o lesy a životní prostředí. Existuje už řada mezinárodních smluv a konvencí, jež mají bezprostřední vztah k NPL. Mezi důležité mezinárodní procesy patří Helsinský proces, Montrealský proces a Konvence o středoamerických lesích, abychom zmínili jen ty nejdůležitější. Z mezinárodních konvencí je třeba připomenout: Konvence o biologické diverzitě; Konvence o změnách klimatu; Konvence o boji proti desertifikaci; Konvence o ochraně mezinárodního trhu s ohroženými rostlinami a živočichy; Mezinárodní dohoda o tropickém dříví.

Konvence o biodiverzitě byla dohodnuta na konferenci UNCED v Rio de Janeiru 1992 a schválena 29. 12. 1993. Konvenci podepsalo až dosud 162 zemí, a ratifikovalo 140 zemí. Je to první globální pokus o regulaci a záchranu biodiverzity v přírodních ekosystémech. Základním cílem konvence je "vyvážené využívání genetických zdrojů s využitím vhodných šetrných technologií". Zdůrazňuje se, že každá země má právo v souladu s vlastními zákony na ochranu životního a přírodního prostředí tyto genetické zdroje využívat, pokud tím nepoškozuje přírodní prostředí dalších zemí. Protože v lesích Země žije více než 90 % suchozemských rostlin a živočichů, týká se tato konvence v první řadě lesů a hospodaření s lesními ekosystémy. Je třeba konstatovat, že tato konvence nedostatečně definovala kritéria pro hodnocení stavu a vývoje biologické diverzity v ekosystémech.

Konvence o klimatických změnách je další konvencí navrženou na konferenci UNCED v Riu. Smyslem konvence, jak to uvádí její čtvrtý článek, je, aby signatářské země zahájily monitoring emisí skleníkových plynů (pokud tak ještě neučinily) a připravily a publikovaly program pro zastavení růstu emisí těchto plynů a jejich postupné snižování. Vzhledem k tomu, že jedním z nejvýznamnějších skleníkových plynů je CO2, hrají i v této konvenci lesy a jejich biomasa podstatnou roli.

Mezinárodní seminář o NPL

V květnu 1998 proběhl ve Freiburgu (SRN) třídenní mezinárodní seminář s názvem "Formulace a implementace Národních programů pro lesy". Zúčastnilo se ho více než 60 účastníků. Cílem semináře bylo jednak poskytnout všeobecné teoretické i praktické náměty pro NPL, jednak zmapovat situaci v Evropě z tohoto pohledu, posoudit možnosti a limity tohoto programu z vědeckého pohledu a identifikovat témata pro další výzkum v této oblasti. Seminář byl jen pro pozvané účastníky (za ČR byl přítomen autor článku) a jeho součástí byly intenzivní odpolední diskuse, kdy se hledaly odpovědi na otázky typu: co je NPL z vědeckého hlediska, přednosti a slabiny evropského lesnického sektoru z hlediska formulací NPL či další vývoj a potřeba výzkumu pro formulaci a implementaci NPL.

Mezi hlavními řečníky semináře byli první den prof. P. Glueck (Bodenkultur University, Vídeň, Rakousko) s příspěvkem "Národní lesnický program - jeho důležitost pro lesnickou politiku", prof. D. Humphreys (Milton Keynes University, Velká Británie), který přednesl téma "Národní lesnický program v globálních souvislostech", prof. M. Shannon (Syracuz University, USA) "Limity a problémy s plány politiky" a prof. M. Jaenicke, (Berlínská Univerzita, Německo) "Zkušenosti s národními environmentálními plány". Další den všeobecná část semináře pokračovala referáty prof. M. Howletta (Simon Fraser University, Kanada) "Politika, možnosti učení a změny: znalosti a zájmy v politickém procesu", prof. F. Schneidera (Univerzita v Linci, Rakousko) "Může být implementována environmentální politika v demokracii? - analýza veřejné volby".

Čtěte také: Udržitelnost v silničním stavitelství

V tomto zajímavém a velice aktuálním příspěvku se prof. Schneider zamýšlel nad dosavadní neúspěšností ekologicky orientované národní politiky. Konstatoval, že výsledky ekologicky orientované politiky se dostavují až v dlouhých časových horizontech, zatímco náklady jsou bezprostředně patrny v rozpočtu. A vzhledem k tomu, že ekologické aktivity jsou poměrně nákladné, rychle se dostávají k limitům daným státním rozpočtem, příp. jej příliš vyčerpávají. Jednotlivý volič (daňový poplatník) má přitom málo možností ovlivnit politiku v zástupné demokracii, protože nedisponuje takovými prostředky jako jednotlivé průmyslové lobby. Zejména proto by měl NPL být účinným nástrojem k ovlivňování ekologické politiky a být k tomuto účelu intenzivně využíván. Z dalších příspěvků je třeba zmínit ještě prof. A. Benze (Univerzita v Halle-Wittenberg, Německo) o víceúrovňové vládě a Dr. R. Tarasofského, představitele mezinárodní organizace IUCN v Bonnu, který přednesl přednášku na téma "Politické plány bez legálního rámce?".

Zkušenosti evropských zemí se zpracováním a implementací NPL

Součástí semináře byly i informace o dosavadních zkušenostech některých evropských zemí se zpracováním a implementací NPL.

Švédsko

Ve Švédsku došlo v první řadě k výrazné organizační změně, kdy LH bylo přesunuto z gesce ministerstva zemědělství do ministerstva průmyslu, přičemž zájmy veřejnosti zajišťuje Národní lesnický výbor (National Board of Forestry) a agentura na ochranu životního prostředí (Environmental Protection Agency). Vedle majitelů lesů (lesy jsou z hlediska vlastnictví vlastněné státem, průmyslem a fyzickými osobami) je při práci na NPL zajištěna i reprezentace zájmů dřevozpracujícího průmyslu, které se jednání zúčastňují prostřednictvím příslušných asociací (pilařské, průmyslu papíru a celulózy).

Byl konstatován stoupající vliv environmentálních organizací. Přes dílčí úsilí a výsledky o vytvoření NPL jako základního rámce pro politiku týkající se lesa, krajiny a celého přírodního prostředí, zůstává však ve Švédsku hlavním faktorem trh, zejména trh papíru a celulózy, jenž zásadním způsobem ovlivňuje nejen krátkodobé, ale i dlouhodobé cíle a strategii nejen lesnického sektoru, ale celého životního a přírodního prostředí.

Itálie

Naopak v Itálii je situace naprosto odlišná. Lesnický sektor byl vždy v této zemi z národohospodářského hlediska nevýznamný. V r. 1923 byl schválen lesní zákon, který prvně formuloval zásady moderního LH. V r. 1985 byl schválen zákon o krajině, který výrazně modifikoval původní lesní zákon. Výsledkem těchto zákonných změn je to, že těžba dřeva v lesích se stala spíše výjimkou, hlavním cílem hospodaření je vodohospodářská funkce lesa a ochrana proti půdní erozi. Z hlediska ochrany přírody a lesa se razí politika jeho konzervace, tj. minimalizace zásahů do lesních ekosystémů. Vliv na hospodaření v lesích má více ministerstvo životního prostředí než ministerstvo zemědělství.

Koncepce lesního hospodářství České republiky

Koncepce lesního hospodářství České republiky vychází z mezinárodního rámce, který je dán tzv. panevropským procesem započatým první ministerskou konferencí o ochraně lesů v Evropě v roce 1990 ve Štrasburku. Další ministerské konference stejného zaměření, konané v Helsinkách (1993) a Lisabonu (1998), se v preambulích dokumentů již plně odvolávají mj. na závěry konference OSN o životním prostředí a rozvoji, která se uskutečnila v roce 1992 v Riu de Janeiro. Dalším východiskem jsou “Zásady státní lesnické politiky” schválené vládou 11. 5. 1994.

Myšlenka trvale udržitelného rozvoje, klíčové téma konference v Riu, našla v dokumentech helsinské konference svou interpretaci v principu trvale udržitelného hospodaření v lesích, definovaného jako “správa a využívání lesů a lesní půdy takovým způsobem a v takovém rozsahu, které zachovávají jejich biodiversitu, produkční schopnost a regenerační kapacitu, vitalitu a schopnost plnit v současnosti i budoucnosti odpovídající ekologické, ekonomické a sociální funkce na místní, národní a globální úrovni a které tím nepoškozují ostatní ekosystémy”.

Spektrum funkcí, jimiž les přispívá k trvale udržitelnému rozvoji společnosti, je např. v lisabonských rezolucích členěno na:

• funkce ekologické (ochrana globálního a lokálního životního prostředí - celosvětový oběh uhlíku a vody, protierozní ochrana půdy, ochrana vodních zdrojů, ochrana krajiny před živelními katastrofami, ochrana přírody apod.),
• funkce ekonomické (obnovitelný přírodní zdroj mnohostranně využitelné dřevní suroviny a dalších lesních produktů, zdroj zaměstnání a příjmů ve venkovských oblastech),
• funkce sociální a kulturní (uchování krajiny a kulturního dědictví, rekreační funkce apod.).

Základním legislativním rámcem, usměrňujícím obhospodařování lesů, je zákon č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), označující ve svém vstupním paragrafu lesy za národní bohatství tvořící nenahraditelnou složku životního prostředí. V zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, je les charakterizován jako významný krajinný prvek.

Při naplňování uvedeného závazku se státní lesnická politika opírá o tyto hlavní zásady:

• dokončení restitučního procesu,
• zlepšování stavu lesních ekosystémů,
• uchování a zvyšování biodiversity v lesích,
• rozvoj mimoprodukčních funkcí lesů,
• rozšíření využívání dřeva jako přírodní obnovitelné suroviny,
• podpora lesnických institucí,
• sledování ekonomických aspektů lesnické politiky,
• využívání národního lesnického programu jako prostředku pro naplňování lesnické politiky.

Les a jeho funkce

Dokončení restitučního procesu

Cíl - dořešení a stabilizace vlastnických vztahů k lesnímu majetku.

Současný stav a jeho problémy: Podíl lesů v soukromém vlastnictví se zvýšil ze 4,2 % (stav v roce 1990) na 35,6 % v roce 1997. V rámci restitucí bylo ke konci r. 1997 dořešeno téměř 90 % uplatněných nároků. Na 150 tis. vlastníků se ujalo svých práv nad cca 750 tis. ha lesů, téměř 90 % z nich však vlastní v průměru méně než dva hektary lesních pozemků, což není pro obhospodařování lesů příznivé. Restituce lesního majetku církví jsou především politickou otázkou, jejíž řešení napomůže řádnému hospodaření na cca 6 % lesní půdy.

Opatření:

• dořešit majetkové otázky vznikající při obnově vlastnických práv obcí,
• urychleně rozhodnout o vlastnických právech k lesnímu majetku církví,
• podporovat arondace lesních pozemků nákupem, prodejem, směnou, darováním a pozemkovými úpravami.

Zlepšování stavu lesních ekosystémů

Cíle:

• prosazování požadavků zaměřených na snížení imisního zatížení lesů do koncepcí průmyslové, dopravní a energetické politiky státu,
• obnovení rovnováhy mezi lesem a zvěří,
• rozšiřování vhodných, k přírodě šetrných technologií v lesním hospodářství.

Současný stav a jeho problémy: Od roku 1995 dochází k pozvolnému zlepšování zdravotního stavu lesů. Přes celkové snižování znečištění ovzduší se však stále místy vyskytují takové koncentrace škodlivin, které ohrožují lesy na velkých výměrách. I nadále je nutné počítat s poškozováním lesů zejména v imisně exponovaných oblastech a také s nárůstem škod působených exhalacemi ze silniční dopravy. Trvalé riziko představují pro oslabené porosty povětrnostní vlivy (námraza, sníh, vítr) a ani nebezpečnost hmyzích škůdců nelze do budoucna podceňovat. Nadměrné početní stavy zvěře, zejména spárkaté, představují vážnou hrozbu pro zdravotní stav lesů.

Opatření:

• vytvořit meziresortní pracovní skupinu s cílem řešit otázky poškozování lesů,
• vytvořit Státní lesní fond, který by soustředil finanční zdroje využitelné pro krytí potřeb lesního hospodářství,
• pokračovat v monitorování zdravotního stavu lesů,
• objasnit příčinné souvislosti mezi zdravotním stavem lesů a znečišťujícími látkami,
• informovat veřejnost o problémech působených lesnímu hospodářství imisemi,
• samostatně řešit otázku myslivosti,
• pokračovat v rajonizaci jednotlivých druhů zvěře s cílem zlepšování stavu lesa,
• vypracovat metodiku objektivního určování únosných stavů zvěře,
• podpořit záchranu ohrožených druhů živočichů a rostlin,
• stimulovat používání ekologicky šetrných technologií v lesním hospodářství.

Uchování a zvyšování biodiversity v lesích

Cíle:

• zlepšování druhové skladby rostlin a živočichů v lesích,
• zvyšování variability porostní struktury a odolnosti porostů,
• péče o genové zdroje lesních dřevin,
• zajišťování trvalé a vyrovnané produkce dříví.

Současný stav a jeho problémy: Nepříznivé důsledky nízké biodiversity lesů, především nedostatečná ekologická stabilita ekosystémů se všemi z toho vyplývajícími ekologickými a hospodářskými riziky, mohou být zvýrazněny eventuální změnou klimatu, kterou - už z principu předběžné opatrnosti - nemůže lesní hospodářství, pracující s porosty vyvíjejícími se po dobu 100 i více let, pouštět ze zřetele. Zvyšování biodiversity na všech úrovních dnes patří k významným úkolům lesnické politiky. Druhová skladba lesů byla u nás měněna od 18. století. Byly upřednostňovány jehličnaté dřeviny na místě původních dřevin listnatých a uměle byl - většinou v podobě monokultur - rozšířen zejména smrk. Z hlediska žádoucí ekologické stability je podíl listnatých dřevin v dnešních lesích nedostatečný (současné zastoupení 22 %, doporučené zastoupení 35,6 %).

Opatření:

• motivovat vlastníky lesů ke zvyšování podílu melioračních a zpevňujících dřevin,
• ve státních lesích zvyšovat podíl listnatých dřevin až na úroveň doporučeného zastoupení,
• upřednostňovat přirozenou obnovu lesů,
• optimalizovat vklad energií do hospodaření v lesích (např. omezováním holých sečí, podrostním způsobem hospodaření ap.),
• sladit opatření zaměřená na péči o genofond s předpisy EU,
• vymezit práva a povinnosti vlastníků a hospodářů nakládajících s lesem tak, aby byla respektována potřeba zachovat veškeré druhy živočichů, pro které je les životním prostředím.

Rozvoj mimoprodukčních funkcí lesů

Cíle:

• podpora nezastupitelné funkce lesů v oblastech důležitých z hlediska ochrany přírody a krajiny, významných ekosystémů, resp. ohrožených druhů a jejich přirozeného prostředí,
• zvyšování zdravotně rekreačního potenciálu lesů v lokalitách se zvýšenou návštěvností (příměstské a rekreační oblasti, okolí lázní),
• posilování pozitivních účinků lesů ve vodohospodářsky důležitých oblastech.

Současný stav a jeho problémy: Mimoprodukční funkce lesů (vodohospodářské zájmy, ochrana půdy, ochrana přírody, zdravotně rekreační funkce) se staly oblastí zvýšeného veřejného zájmu, který vede k požadavku na účelové modifikace hospodaření v lesích, event. na specifické lesnické aktivity zaměřené na dosažení určité míry či kvality požadovaného mimoprodukčního efektu. Potřeba zabezpečit řízené mimoprodukční funkce lesa byla zjištěna u 58 % celkové plochy lesů (s respektováním překryvu funkcí). Lesy s funkcí ochrany přírody (lesy v CHKO, národních parcích a maloplošných chráněných území) zaujímají 23,6 % celkové rozlohy lesů. Lesy se zdravotně hygienickou funkcí (lesy rekreační s údržbou prostředí, lesy rekreační se speciální úpravou, lesy parkové, příměstské, resp. lázeňské) zaujímají 22 % výměry lesů. Lesy vodohospodářsky důležité (lesy pramenných oblastí, lesy PHO zdrojů povrchové vody, lesy PHO podzemních zdrojů vod) zabírají přes 27 % rozlohy lesů, přičemž více než třetina těchto lesů má zároveň mimořádný význam půdoochranný.

Opatření: vytvořit předpoklady pro víceúčelové využívání hospodářských lesů s důležitými mimoprodukčními funkcemi.

Vývoj objemových parametrů produkce dříví v ČR (1997)

Pro charakterizování stavu lesů lze uvést tyto následující objemové parametry produkce dříví:

tags: #cile #lesniho #hospodarstvi #a #ochrany #prirody

Oblíbené příspěvky:

• Krása těla a kouzlo lesa
• Problémy korálových útesů
• Biologové o české přírodě
• Proměny přírody
• Prevence virových onemocnění