Člověk versus příroda: Analýza romantického pohledu a jeho důsledky

Romantický obdiv k přírodě, jehož kořeny bychom našli v 18. století, má velkou zásluhu na tom, že dnes žasneme nad krásou velehor, skal nebo pralesů. Pokud by nás naše evropská kultura nenaučila, že jde vlastně o esteticky cenná místa, nejspíš bychom nad nimi dodnes ohrnovali nos.

Romantismus a věda

Nový vztah romantiků k přírodě měl řadu důsledků nejen v umění a v nové emotivní reakci na některé přírodní objekty a jevy, které nyní vzbuzovaly silný estetický zájem (hory, divočina, bouře atd.). Měl za následek, nebo svoji paralelu, i v tehdejším pojetí vědy. Na tento aspekt romantismu se často zapomíná, dokonce se toto hnutí někdy prezentuje jako programově se vymezující proti tzv. racionalistické vědě.

Romantismus byl sice ve své většině hnutím uměleckým, které mělo pochopitelně i rozsáhlejší působnost např. v politice, ale věda měla v úvahách romantiků vždy důležité, ba výsadní postavení (C. D. Friedrich se svým odmítáním věd byl spíše výjimka). A přitom právě tehdejší, zejména německá přírodověda, naturfilosofie, nám může nabídnout nový pohled na přírodu i dnes.

Podívat se podrobněji na vědecké myšlení tehdejší doby má smysl už z jednoho prostého důvodu - pro estetizaci přírody hraje totiž v té době věda stále významnější roli. To ona se stává religiem 19. a 20. století, kdy přebírá řadu funkcí, ale i sílu podnětů, které mělo dříve náboženství a filosofie. A charakteristické je, že v období „romantické vědy“ hraje i krása přírody důležitou roli v rámci vědeckých pojednání.

Naturfilosofie

Naturfilosofie, česky někdy „přírodní filosofie“ (to je ale poněkud širší termín, přesnější je německý termín Naturphilosophie označující jen určité období), vystupovala proti mechanistickému osvícenskému pojetí přírody a zdůrazňovala její živost. Příroda byla podle tehdejšího názoru živá a nepřevoditelná beze zbytku na procesy fyzikální či chemické. Setkáváme se zde tedy s vitalismem, s přesvědčením, že živé se od neživého odlišuje zcela zásadně, např. přítomností životní síly (např. élan vitale).

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Pro naturfilosofii bylo také typické zaměření na vývoj živého, na schopnost vnímat jeho proměny, takže se zde objevovaly různé „protoevoluční“ úvahy. Snad nejvýznamnější naturfilosof Lorenz Oken (1779-1851), zakladatel časopisu Isis (1817-1848), uvažoval např. o vzniku všeho organického postupnými změnami, metamorfózami z jakési protoplazmy, praslizu za působení světla a galvanizmu.

Naturfilosofie byla také poněkud skeptická k „samospasitelnosti“ přírodovědy založené pouze na matematizaci přírody. Stejně jako Rousseau se skepticky dívali na „umrtvování“ přírody. Básník Novalis (jinak hornický inženýr) prý na toto téma uvádí pěkný příklad. Vzpomíná, jak se dříve lidská těla určená pro první veřejné pitvy získávala z odsouzenců k smrti, které kat „šetrně“ utopil.

Jednou se ale při takové pitvě stalo, že odsouzenec nebyl utopen dostatečně a probudil se na pitevním stole během produkce. Mezi diváky vypuklo všeobecné zděšení. Tato hrůzná scéna je Novalisovi obrazem našeho zacházení s přírodou: „My pitváme nejen odsouzence, ale téměř vše na světě. Pitváme svět, který jsme utopili tak šetrně, aby si toho nikdo nevšiml. Jaká hrůza, až se ten špatně utopený svět probudí, co budeme číst z jeho tváře?

Pro tehdejší přírodovědu je také charakteristická těsná souvislost a návaznost na filosofické systémy (Kanta, Herdera, Schellinga), což jí na jednu stranu dávalo patřičnou hloubku i schopnost dívat se na problémy v celistvosti, někdy ovšem až přílišnou spekulativnost. Důležité pro tehdejší vědu bylo chápání přírody jako vtělení duchovního principu, což bylo chápání blízké všem romantikům.

Zde se navazovalo především na filosofii Friedricha Schellinga (1775-1854). Ten ve svých dílech zdůrazňoval, že přírodě můžeme porozumět pouze tehdy, pokud ji nepokládáme za něco mrtvého, mechanického, za prosté nakupení atomů, nýbrž vidíme-li ji jako jednotný živoucí celek. V tomto jednotném celku, absolutnu, lze pak rozlišovat dvě řady, mody - jednu, v níž převažuje objektivno, reálno, hmota, a druhou, v níž převládá duch, subjektivno, ideálno.

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

V jevech převažuje jedna či druhá stránka, nikdy však zcela - nedá se od sebe nikde oddělit „duch“ a „hmota“ (resp. příroda). Jsou to jen póly jednoho kontinua, příroda a duch jsou totožní. V přírodě tak vždy vidí i ducha, příroda je pro něj sebeuvědomováním tohoto ducha (nejvíce pochopitelně ve filosofii a umění). Pro dnešní přírodovědu, kde stále, zejména v biologii, převládá představa živých bytostí jako „chemických strojů“.

Pro naturfilosofii byla přímo typická poetická či umělecká nálada. Není náhodou, že řada naturfilosofů se zabývala uměním a naopak řada umělců té doby vědou. Vzpomeňme na Goetha (byť on sám by se za naturfilosofa neoznačil), F. Schillera, C. G. Caruse (biolog i malíř), Erasma Darwina (básnící lékař), u nás J. E. Purkyně či L. Čelakovského. Jak píše Emanuel Rádl, „nadbytek citu, poetický názor na přírodu, záliba v metaforách, touha po geniálním zachycení přírody odtud braly svůj pramen“, což vedlo až k tomu, že „málokdo dbal o hranice mezi mystikou, básní a exaktní vědou“.

Umění a věda byly, nebo alespoň měly být, jednotou, krása a poezie přírody tvořily celek s jejím poznáváním. Wordsworth doufá, že až bude věda „bytostí z masa a kostí“, jednoho dne se „i ty nejmenší objevy v chemii, botanice a mineralogii“ stanou námětem pro básníka. Není náhodou, že pro estetizaci přírody měl tento přístup obrovský význam a přinesl celou řadou podnětů a motivů.

Touha a snaha spojit vědecký diskurs s estetikou a uměním byla něčím z dnešního hlediska výjimečným, z tehdejšího hlediska přitom naprosto nezbytným. Dnes již pouze postmoderně „přepínáme“ mezi různými diskursy.

Významní přírodovědci období romantismu

Podívejme se nyní alespoň trochu na dva přírodovědce tohoto období, z nichž každý přinesl k estetizaci přírody něco významného.

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832)

Prvním z nich byl samozřejmě nejen přírodovědec, ale i (dle dnešních kritérií především) básník Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832). Génia jeho formátu lze těžko vtěsnat pouze do jednoho směru - v jeho básnickém díle sice převažují romantizující momenty, jeho umělecký vkus a kritiky jsou naopak spíše klasicizující, jeho dílo přírodovědecké (zabýval se geologií, optikou, botanikou i zoologií) spadá do naturfilosofie, i když on sám by se tomu bránil. Jeho význam pro vývoj estetického postoje k přírodě je zcela nesporný.

Alfred Biese ho dokonce považuje za „ohnisko jednotlivých paprsků“, ve kterém se sbíhá předchozí vývoj. V jeho díle prý vrcholí nejen německá lyrika, ale i německý cit pro přírodu (Naturgefühl). Goethe prý v sobě spojuje Homérovu naivitu s Rousseauovým blouzněním i ossianovskou melancholií. Rousseauovo pojetí krajiny vedlo podle Bieseho k protikladu kultury a přírody (s deistickými konotacemi), na jehož pozadí se pak odehrávají osudy lidí.

Goethův význam pro estetiku přírody však není omezen na jeho geniální literární tvorbu nebo podnětné postřehy z vlastních zážitků s krajinou (Italská cesta). Vyzdvihl bych ho právě ve spojení s jeho přírodovědnými úvahami, ve kterých se originálně zabývá i krásou živých tvorů. A je zajímavé, že značně odlišně od svého přítele Friedricha Schillera, s kterým nad podobnými otázkami často diskutovali.

Paralelně ke Kantovi bylo Goethovo chápání umění spojeno s představou organičnosti, naopak vnímání organismů bylo estetické. Umění se pro něj od přírodního objektu lišilo svým tvůrcem, zdrojem. Vnitřní dokonalost přírody vycházela z její přirozenosti dané Stvořitelem, vnitřní dokonalost uměleckého díla byla založena na proporci a míře, mající zdroj v umělcově géniu (a rozumu).

V přírodě byly podle Goetha jednotlivé organismy stvořené pro určitý způsob života a v tomto smyslu dokonalé. Pokud ale dojde k přílišnému rozvoji některých článků těla na úkor jiných tak, že se tím omezí jejich libovolné užití - např. u krtka - organismus postrádá harmonii. Je sice pak ve smyslu adaptace na prostředí dokonalý, v estetickém smyslu však odporný. U krásného organismu jsou naopak všechny jeho části v takovém poměru, že žádný neomezuje ve svém účinku ostatní, navíc před námi skrývá „nutnost“ a „potřebu“ - krása tedy ani pro Goetha není v proporčnosti.

Píše: „Jako krásnou označujeme dokonale organizovanou bytost, pakliže si při jejím spatření můžeme myslet, že je jí umožněno mnohostranně svobodně užívat všech svých údů, pakliže chce. Nejvyšší pocit krásy je proto svázán s pocitem jistoty a očekávání.“ Zatímco tedy Schiller spojoval svůj pojem krásy u zvířat s pocitem svobody a autonomie (na přírodních danostech - tíži atp.), Goethe vycházel ze svobody (volnosti) a harmonického rozvoje částí. Nejkrásnějším organismem je pro něj organismus lidský, jehož jednotlivé články neomezují jeden druhý a tvoří nejlepší harmonii - lidské tělo je také v živočišné říši nejvíce univerzální. Pro nás je především zajímavé, že se zde vlastně rozvíjí specifické biologické chápání přírodní krásy, které v 19.

Alexander von Humboldt

Druhým přírodovědcem, který by měl být zmíněn a jehož vliv přesahuje okruh vědců či vzdělanců, je Alexander von Humboldt, zakladatel geografie, ale i biolog, geolog či etnograf. Pro Humboldta je estetická dimenze přírody zdrojem neutuchající rozkoše, která se ještě stupňuje přírodovědnými znalostmi - proto se u něj tyto dimenze tak prolínají.

V úvodu ke svým Pohledům na přírodu (Ansichten der Natur, 1807) si přeje, aby jejich četba „…Aspoň částku té rozkoše způsobily, kterou vnímavá mysl nachází u bezprostředném hledění na přírodu. Avšak ta rozkoš je v té míře větší, ve které se zmnožuje nahlédnutí u vnitřnou souvislosť sil přírodních.“ Tato rozkoš z vnímání přírodních krás, popisování přírodních objektů jako krásných, „estetizování“, je také to nejdůležitější, co Humboldt přináší. Sám totiž nebuduje nějakou novou teorii organické či přírodní krásy založené na přírodních vědách.

Jeho popisy přírody se ale staly ve své době přímo vzorem vnímání přírodní krásy, inspirací tak silnou, že je srovnatelná snad právě s Rousseauem. Zejména měl ale Humboldt zásadní vliv na vnímání přírody tropické, a vůbec deštných pralesů, kde kromě Pohledů na přírodu a cestopisu po Americe (Voyage aux régions équinoxiales du Nouveau Continent, 1807) vydal ještě anglický překlad s názvem Personal Narratives (1819). Jeho knihy inspirovaly svými popisy krás americké přírody jak k uměleckým dílům, tak k vlastním cestám do tropů.

Humboldtovo dílo se stalo přímo vzorem pro vnímání tropů a obdiv k nim. Bylo téměř povinnou četbou všech cestovatelů, kteří je vozili s sebou a jeho ozvuky najdeme v nadšení nad krásou tropických krajů po celé 19. století. Dnes již jeho popisy asi nepůsobí tak silně, jak zaznamenává Adorno, protože jsou podle něj „neopakovatelně spjata se svým historickým okamžikem“, a i jeho sláva na našem kontinentu poněkud vybledla. O jejich síle však svědčí třeba i vyjádření Charlese Darwina, který obdivuje nepopsatelnou krásu tropické přírody a opakovaně zmiňuje nemožnost přiblížit tento zážitek čtenáři.

Tím se Humboldtův význam ovšem nevyčerpává - jednak v jeho Kosmu jsou i cenné postřehy o historii estetického vnímání přírody, které pak citují i další němečtí autoři (i zde citovaný Schulz začíná kapitolu o Přírodě a dějinách v romantismu právě odkazem na tato místa v Humboldtovi). Humboldt je ale významný i spojením pohledu na přírodu s pohledem na památky, ale i dalšími „myšlenkovými figurami“ charakteristickými pro pozdější vztahování se k přírodě a krajině.

Byl to i on, kdo uvažoval nad přírodním, resp. krajinným rázem (což je dnes pojem významný v ochranářské i právní mluvě).

Turistika a estetizace přírody

Dobře je vliv romantismu patrný na dvou činnostech, které jsou s estetizací přírody těsně spjaty a které rozvíjejí dosud nevídané vztahování se ke krajině. Jedním z nich je právě turistika, především ta pěší či alespoň částečně pěší. Na různá význačná místa se cestovalo pochopitelně vždy, většinou však ve formě náboženských poutí, nebo za pamětihodnostmi umění či exotikou cizích zemí.

I když přírodní zvláštnosti či význačné dominanty také mohly být předmětem zájmu, většinou se i cesty elity (tzv. Grand Tour) zaměřovali do měst či šlechtických sídel. To, že by se navštěvovala krajina, a to v zásadě i ta vlastní, „za humny“, za účelem zhlédnutí přírodních krás, je však opravdové novum, zahájené vyššími vrstvami společnosti až vlastně v 18. století. Romantismus však tento trend pak rozšířil na podstatně širší měšťanské vrstvy, které inspirovány především četbou doslova vtrhly do přírody.

Zde velkou roli hrály cestopisy po evropských zemích, které byly i vlivným zdrojem estetického vnímání přírody a také inspirace. Kromě zmiňované Goethovy Italské cesty jmenujme např. Hugovu Zemi za Rýnem (1842). Inspirace se čerpala pochopitelně i z cestopisů do exotických krajů - kromě Humboldta to byl např. Do hor díky romantismu zamířila řada turistů z měst. Když se ve 40. letech 19. století vydal malíř Josef Mánes se svou sestrou Amálií do Krkonoš, měl jejich otec Antonín vážné obavy před jejich záhubou v „tak dobrodružném kraji“.

V českých zemích, poněkud opožděně třeba ve srovnání s Británií, „turistický“ trend započal právě na konci 18., resp. počátku 19. století v intelektuálních vrstvách německého etnika českého pohraničí, což bylo způsobeno i relativní nedotčeností přírody v pohraničních horách. Změny šly relativně rychle. Ještě Haenkeho přírodovědná výprava z roku 1786 přitom popisuje Krkonoše jako neprostupnou a nebezpečnou divočinu. Místa, kam dnes míří rodinné výlety, byla tehdy objektem zájmu skutečné vědecké expedice referující o svém pronikání do těchto hor asi jako do pralesů Bornea.

V první polovině století jsou zde přitom již budovány první boudy, stále jsou to ale hory nebezpečné. Když sem ve 40. letech 19. Od německého obyvatelstva pak okouzlení přírodou přejímá i české obyvatelstvo. Vzorem pro české romantické výletníky jsou zde i velcí němečtí intelektuálové a umělci - po české krajině putují Goethe, Humboldt, Tieck i Friedrich (z Angličanů dokonce sám jejich nejvýznamnější malíř William Tu...

Turistika je v masovém měřítku provozována v podstatě jen v zemích, kam zasáhla německá romantika, jež byla na přírodu silně orientovaná.

tags: #clovek #versus #priroda #1984 #analyza

Oblíbené příspěvky:

• Historie skautingu v Prostějově
• Tipy pro kompostování
• Analýza profesionalizace v občanském sektoru
• Olympijské hry: Dopady
• Recenze tašky Envirosax Rolling Stones